Nový díl.
JUSTIN
varování: žádné
Stál jsem mezi dveřmi zírajíc na Debbie, která stála na schodech a mluvila o tom, jak nechtěla riskovat, že už se nikdy neuvidíme a tak udělala, co bylo třeba, aby sem všechny dostala... nemohl jsem absolutně pochopit, co se tu děje, byl jsem doslova v šoku, ale pak jsem uslyšel JEHO úžasný sametový hlas říkající "To nemyslíš vážně, Debb?" v ten okamžik se mi skoro zastavilo srdce... vidět ho po tolika letech a cítit, jak se ve mně všechny city, co jsem k němu kdy cítil, doslova probouzejí a perou se o to, aby se dostaly na povrch, bylo téměř k nevydržení. Chtěl jsem si za ním jít, obejmout ho, mluvit s ním, dát mu facku za to, že mě opustil a líbat ho zároveň, prostě cokoliv... ale když jsem slyšel, co jsem slyšel od Debbie, zmohl jsem se na jediné "Ty jsi lhala?"
Debbie: "Proboha, Justine, zlato, já... nevěděla jsem, co jiného mám dělat..."
Maikey: "Co takhle zavolat a říct, že ti chybíme?"...Vmísil se do toho.
Debbie: "Jo? Zavolat jako jste volali vy všichni?"
J: "Cokoliv by bylo lepší, než tohle, Debb."
Chtěl jsem tyhle všechny lidi vidět ze všeho nejvíc na světě, chtěl jsem ještě alespoň jednou vidět Briana a zjistit, zda třeba máme ještě nějakou budoucnost, chtěl jsem být s Debbie v jejích posledních chvílích života... ale teď když vím, že lhala... já zkrátka nemůžu... nemůžu tady být.
BRIAN
Justin se na mě podíval těma svýma pronikavýma modrýma očima, do kterých jsem se vždy tak rád díval a následně se otočil a odešel... měl jsem pocit, že mi zas a znovu vyrval srdce z těla... 7 let... tak dlouho trvalo, než jsem ho znovu viděl a co jsem dostal? Dvě minuty? DVĚ MINUTY! To bylo vše. A on si klidně zase odejde... beze slova... prostě jenom tak. Chápu, to, co Debbie udělala, je něco, co jí asi nikdo jen tak neodpustí... ale já jsem tu taky... a on stejně odešel.
Nejradši bych za ním hned běžel a zastavil ho, objal, políbil, řekl mu, jak moc ho stále miluju... COKOLIV. Ale já toho nejsem schopný... nemůžu se ani pohnout.
Emmett: "Skočím za ním."
Bezva, i blázen Emmett je schopnější, než já. Ale... možná, že schopnější opravdu bude, možná, že bude schopný ho přivést zpátky... protože jaká je šance, že by se to povedlo mně, když poslední vzpomínka, co na mě Justin má, je ta, že jsem ho nechal tři hodiny mrznout venku, zatímco se snažil dostat za mnou?
Maikey: "Co se to tady, sakra, děje?"
Melanie: "Myslím, že nejsi jedinej, kdo to chce vědět."
Gus: "Já to vím celkem dobře... babička lhala o tom, že umře..,"...Gus popadl bundu a následně se slzami utekl pryč.
Chtěl jsem jít za ním, ale Linds s Mel mě předběhly, Maikovi se jen tak tak podařilo zastavit J.R. aby za nimi utíkala taky... Debb, tohle se ti rozhodně nepovedlo.
Maikey: "Doufám, že si spokojená, mami."
Popadl J.R. a společně s Benem taky odešli pryč. Jak jsme se sem před chvílí nemohli vejít, tak najednou tu začínalo být dost prázdno, vlastně jsme tu byli už jen já, Ted a Debbie... a následně přiběhl i Emmett... bez Justina, samozřejmě.
Emmett: "Nasedl do taxi a odjel,"...Vydávil ze sebe celej udýchanej.
Stáhl se mi z toho žaludek, představa, že třeba jel rovnou na letiště a letěl zpátky do New Yorku a já propásl jedinou šanci, kdy jsem mohl... já nevím, sakra, prostě něco!
Debbie: "Tohle jsem nechtěla... myslela jsem, že... omlouvám se,"...Po tváři se jí skutálela slza.
Emmett: "Debbie, zlato..."...Šel k ní a objal jí.
Myslím, že jako jediný, především díky své neustále veselé, optimistické a odpouštějící povaze, byl schopný zpracovat a lépe přijmout to, co Debb udělala... to bylo něco, čeho ostatní schopni nebyli... a u sebe jsem si nebyl vůbec jistý, zda toho schopný budu... právě teď jsem cítil jen to, že jsem se posledních 24 hodin strachoval, že Debb uvidím naposledy a najednou se to ukázalo být lež.
Debb se Emmettovi následně vymanila z objetí a se slovy "Moc mě to mrzí," se vydala po schodech nahoru. Jakmile jsme slyšeli, že se za ní zavřely dveře, všichni tři jsme se na sebe podívali a ani nevěděli, co vlastně říct.
Ted: "Jen vás chtěla vidět,"...Přerušil to trapné hrobové ticho.
B: "Zvláštní způsob, jak to dát najevo,"...Neodpustil jsem si jedovatou poznámku.
Emmett: "Já jí tak nějak chápu."
B: "To jsme si všimli."
Ted: "Hele, možná to neudělala nejlíp... ale vezmi si, jak se ona musela cítit, když byla schopná něco takového udělat... několik let jste se tu neukázali ani nezavolali... co mohla dělat? A navíc... co kdyby byla opravdu nemocná? Bylo by to snad lepší?"
Kdo by to byl řekl, že se Ted jednoho dne stane takovým řečníkem. Řekněme, že se ale učil od nejlepšího, takže to asi nemůže být zas takovým překvapením... stejně jako to, že má tak nějak pravdu. Ale i tak nedokážu setřást ten pocit, jak se právě teď cítím.
B: "Zajdu za ní."
Nečekal jsem na jejich reakci a šel jsem rovnou na schody, ale když jsem se ještě ohlídl, opět jsem na nich viděl ten zvláštní výraz... jako by se snad báli spolu zůstat o samotě... sakra, tady se děje něco, co mě rozhodně pobaví, až to zjistím.
B: "Ťuky-ťuk,"...Nečekal jsem na pozvání a rovnou jsem vešel dovnitř.
Debbie: "Briane?"
B: "Z masa a kostí."
Debbie: "Jdeš mi říct, jaká jsem čarodějnice za to, co jsem vám udělala?"
Chtěl jsem použít Brianův sarkasmus, ale když jsem následně uviděl tu bolest a zároveň lítost v jejích očích, uvědomil jsem si, že my můžeme být sice naštvaní, ale to ona je ta, která tu celé ty roky trpěla, zatímco my jsme na ní kašlali.
B: "Jdu ti říct, že jsem rád, že jsi a budeš v pořádku,"...Sedl jsem si vedle ní na postel.
Debbie: "Nevím, jestli budu... všichni mě teď nenávidí."
B: "Jsou jen naštvaní a zmatení... oni přijdou."
Debbie: "A ty snad nejsi?"
B: "Jsem, to si piš, že jsem, ale... něco mi říká, že jsme si to všichni zasloužili."
Debbie: "Jen jsem vás chtěla vidět."
B: "Já vím, Debb,"...Objal jsem jí, jak nejpevněji jsem mohl.
To, co řeknu, bude znít možná trochu... no rozhodně nebudu znít jako já, ale... najednou jsem se cítil zase jako doma. Tak, jak jsem se necítil už celé roky, od chvíle, co Justin odešel a především od chvíle, co jsem odtud odešel já. Vidět všechny ty lidi, které jsou mojí rodinou, objímat Debb, která je pro mě jako mámou a vidět Justina, byť jen na dvě minuty... byl jsem zkrátka zase DOMA. Asi jsem právě zažil malý zázrak.
No comments:
Post a Comment