Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
Strávil jsem ve svém hotelovém pokoji celý den a nebyl jsem schopný ani vylézt z postele. Bylo mi mizerně. Tak mizerně, až mi z toho bylo špatně. I když jsem věděl, že nechat ho jít, bylo jediné možné řešení, nenáviděl jsem se za to. Tak dlouho jsem na něj čekal, snil o tom, až ho zase uvidím, až s ním budu... a nakonec jsem ho poslal pryč... znovu. Mám pocit, že nedělám nic jiného, než že ho zas a znovu posílám pryč a pak čekám na den, kdy se mi vrátí. Jenže tentokrát víc, než kdy dřív, si myslím, že to už se opravdu nikdy nestane.
Nejradši bych vzal telefon a zavolal mu, ještě jednou, abych slyšel jeho hlas. Ale nemůžu, nejde to. On musí jít a já ho musím nechat.
B: "Nemám zájem!"...Reagoval jsem na klepání na dveře.
Jenže klepání se ozvalo znovu... a znovu. "Kriste pane!" s opravdu velkou neochotou jsem se vyhrabal z postele, abych zjistil, kdo mě otravuje tentokrát, měl jsem fakt vztek.
Maikey: "Ahoj."
B: "Řekl bych, že tě rád vidím, ale..."
Maikey: "Slyšel jsem, co se stalo."
Zadivil jsem se, jak mohl slyšet něco, co jsem mu ještě neřekl?
Maikey: "Justin se stavil u mámy, aby se se všemi rozloučil, než odletěl,"...Vysvětlil mi.
Teď se mi udělalo špatně ještě víc. On už odletěl?
Maikey: "Můžu dovnitř?"
B: "Pro mě za mě."
Dobelhal jsem se zpátky k posteli a zase sebou do ní plácl. Měl jsem pocit, že už nemám pro co žít. Že když tu zůstanu, umřu a shniju, bude to to nejlepší, co se mi může stát... protože takhle žít už nemůžu.
Maikey: "Vypadáš děsně."
B: "Díky,"...Ironicky jsem se usmál.
Maikey: "Tak dost, Briane, musíš se sebrat... nejdřív vylezeš z týhle postele... pak si dáš sprchu a něco na sebe hodíš... a potom pojedeme k mojí mámě a budeš s lidmi, kteří tě milují."
Podíval jsem se na něj, zda to myslí vážně a začal jsem se smát... ale když jsem pochopil, že opravdu myslí... asi jsem jednoduše byl rád, že ho opět zajímá moje blaho... že tu pro mě zkrátka je.
B: "Díky, mami, ale líbí se mi tady."
Maikey: "Dělej!"...Strhl ze mě peřinu. Už jsem jen čekal na to, kdy mě v zubech do té sprchy odnese.
B: "Fajn, fajn, už se zvedám!"
Tohle jsem sice ani trochu neplánoval, v mojí představě jsem tu ležel ještě příštích deset let a pomalu jsem se tu rozkládal, ale když už tu Maikey byl, mohl jsem alespoň využít toho, aby mě přivedl na jiné myšlenky. Začal jsem tedy tou sprchou.
Maikey: "No vidíš, hned vypadáš líp,"...Chválil si mě, když mě vypulíroval a oblíkl.
B: "Bezva."
Maikey: "Takže jdeme?"
B: "A musíme tam? Nemůžeme jít třeba k Woody's, když už?"
Maikey: "Všichni lidi, co tě milují a které miluješ ty, jsou tady a ty je potřebuješ... navíc spolu musíme být dřív, než se zase všichni rozutečeme a kdo ví, jak dlouho to bude trvat, než se znovu uvidíme."
B: "Doufejme, že Debb příště použije něco jiného, než to, že umírá."
Maikey zakroutil očima a následně jsme šli vyzvednout Bena a hned na to jsme se vydali k Debb. Fakt se mi tam nechtělo, ne, že bych je neměl zájem vidět, ale právě teď jsem byl ve stavu, kdy jsem fakt neměl na nic náladu. Možná tady jsou pro mě všichni lidi, co mě milují... ale ten nejhlavnější je zase pryč... a tentokrát nadobro.
Debbie: "Tady jste! Konečně!"...Vítala nás hned u dveří.
Málem nás porazila ta linoucí se vůně z bábovky, kterou zrovna upekla... připomnělo mi to ty doby, když se mě ve 14 ujala a pekla pro mě a Maikeyho všechny možné dobroty.
B: "Ježiš!"
Zděsil jsem se, když jsem uviděl Emmetta s Tedem, jak se cukrují na gauči. Něco mi říká, že tihle dva strávili noc udobřováním. Nechce se mi ani věřit, že to přiznávám, ale... záviděl jsem jim.
Ted: "Čekali jsme nějakou takovou reakci."
Emmett: "Ale je nám to jedno."
Zase se mu přisál na pusu a to bylo znamení, že je na čase se přemístit někam jinam. Šel jsem proto radši rovnou do kuchyně, kde Linds taky něco vyvářela.
Lindsay: "Hlavně jim to přej."
B: "Stejně je to zase přejde... zvlášť po tom, co se Emmett sebere a vrátí se do své slavné Paříže."
Lindsay: "Tys to neslyšel?"
B: "Co?"
Lindsay: "Emmett se chce vrátit zpátky do Pitts... chybí mu to tady... a chce být s Tedem... a taky Debb nablízku."
Nevěděl jsem, co na říct, vlastně jsem byl celkem v šoku... nevím ale, zda proto, že jsem nechápal, jak by mohl Paříž vyměnit za tuhle díru anebo proto... že je ochotný udělat cokoliv pro to, aby byl s tím, koho miluje... zatímco my s Justinem nejsme schopni najít žádné řešení.
Lindsay: "Jsi v pohodě?"
B: "Mám se báječně... kde je můj syn?"
Lindsay: "Nahoře s Mel a Jenny... Carl jim tam ukazuje nějaké hry. A co kdyby si mi řekl, jak se opravdu cítíš?"
B: "Co ti mám asi tak říct? Že je mi mizerně... že osoba, kterou na světě miluju nejvíc, mi zas proklouzla mezi prsty? Díky, ale ne."
Lindsay: "Třeba najdete způsob..."
B: "Nech si to, Linds. Jestli je tu něco, co fakt nesnáším, tak jsou to falešné naděje."
Lindsay: "To nemůžeš vědět... nikdy nevíš, co se stane... třeba já... před pár dny jsem byl rozhodnutá, že s Mel je opravdu konec... a teď nechci nic víc, než to s ní napravit... protože to lidi dělají, Briane... vždycky najdou způsob, jak být s člověkem, kterého milují."
Na jednu stranu jsem se nad tou představou usmál, protože jsem jednoduše chtěl věřit tomu, že to bude i můj případ s Justinem... ale na druhou stranu mě to akorát tak zabolelo, protože vím, že ať uděláme cokoliv, cestu k sobě už nikdy nenajdeme.
Jenže nad tím jsem teď opravdu nechtěl přemýšlet, strávím zbytek života přemýšlením nad tím, že jsem ztratil lásku svého života, takže si udělám zkrátka jeden večer volna, který strávím v kruhu své rodiny. A zítra se vrátím zpátky do LA, kde se budu opět učit žít bez Justina.
No comments:
Post a Comment