Malý zázrak(22)

Nový díl. - Jeden týden člověk píše, jak divý a druhý je rád, že si najde trochu času na to napsat další díl Omlouvám se za čekání... a přeji hezké čtení

JUSTIN

varování: žádné

Když jsem uviděl Adamovo jméno na displeji mého telefonu, skoro se mi zastavilo srdce. Nevěděl jsem, co dělat a tak jsem se rychle sebral a utíkal na verandu, abych to mohl vzít a... a nevím. Protože jsem, sakra, nevěděl, jak s ním mluvit, co mu říct, co dělat. Představa, že mu budu lhát, se mi hrozně příčila. Ale říkat mu pravdu přes telefon jsem taky nemohl. Když jsem ani vlastně nevěděl, jaká ta pravda je. Skoro jsem se vyspal s Brianem a teď se chováme jako by všechno bylo v pohodě, i přes to, že je tu dost velká šance, že tohle vše skončí dřív, než to vůbec začalo. I přes to, že nemáme nejspíš vůbec žádnou šanci na to, aby nám to vyšlo. I přes to, že každý žijeme jinde a vedeme naprosto rozdílné životy. I přes to, že mám v New Yorku přítele, který mi právě volá, aby se ujistil, že jsem v pohodě, zatímco já tady...

Nakonec jsem se to odvážil zvednout, ale vážně jsem netušil, co mu povídat, byl naštvaný, že jsem mu nezavolal, ale zároveň šíleně chápavý a starostlivý, měl jsem na sebe hrozný vztek za to, co právě dělám, ale zároveň jsem si jednoduše nemohl pomoct, Brian je zkrátka... tady... a já nemůžu jen tak dělat, že neexistuje nebo, že ho snad nemiluju... ale stejně tak vím, že nic z tohohle není správné.

Když se se mnou Adam loučil, řekl, že se těší, až se vrátím domů a zakončil to slovy "Miluji tě," naprosto jsem zpanikařil a řekl mu to nazpátek, ačkoliv jsem věděl, že jsem právě věci ještě víc zhoršil, ale nemohl jsem neříct nic... i když by to možná bylo lepší.

Hned, co jsem zavěsil, jsem se zhluboka nadechl, abych byl schopný jít dovnitř, jenže v momentě, co jsem se otočil, abych se tam vydal, tak...

J: "Briane?"...Ačkoliv jsem se neviděl, věděl jsem, že jsem naprosto zbledl.

Brian se na mě jen s pootevřenými ústy díval a myslím, že nevěděl, co si myslet. A já absolutně nevěděl, co mu říct, protože tohle... tohle měnilo úplně všechno.

B: "Kdo to byl?"...Zeptal se svým způsobem naštvaným, ale zároveň roztřeseným hlasem.

J: "Eh..."

Jenny: "Co tu děláte?"...Zjevila se u nás s tím svým zvědavým dětským pohledem.

J: "My... jenom si povídáme."

Jenny: "A o čeeem?"

J: "O... o...,"...Sakra, co jí mám asi tak říct?

Melanie: "Jenny, zlato... tady jsi."

Jenny: "Strejdové se tu schovávají."

Melanie: "Tak to bychom je neměly rušit,"...Vzala jí za ruku a odvedla dovnitř.

---

Jen se za nimi zaklaply dveře, Brian se na mě zase zadíval a očividně čekal na odpověď. Věděl jsem, že mu jí musím dát, chtě nechtě, ale bál jsem se toho, co to bude znamenat pro nás dva.

J: "To byl Adam,"...Vysoukal jsem ze sebe šeptem.

Nic neříkal, ale jeho oči říkaly všechno. Myslím, že v něm zápasily všechny možné myšlenky a pocity, ani jsem nemusel říkat, že je to můj přítel a řekl bych, že Brian už to věděl.

B: "Adam tvůj dealer drog? Adam tvůj zubař? Adam kdo?"...Začalo to v něm pěnit.

J: "Můj přítel,"...Hlasitě jsem polkl.

Přísahal bych, že mi snad srdce vyskočí z hrudi. Ničilo mě vidět ten pohled v jeho tváři, měl jsem pocit, jako bych mu ublížil tím nejhorším možným způsobem.

B: "Aha... dobře."

Otočil se na patě a vešel zpátky do domu. Já jsem zůstal stát jako opařený a snažil jsem se to zpracovat. Ale zdálo se, že to není možné... a ani nebylo.

Netušil jsem, zda jít dovnitř nebo radši utéct a už se mu nikdy neukazovat na očích. Nejspíš bych udělal službu, jak Brianovi, tak Adamovi, kdybych prostě někam zmizel.

Nakonec jsem se ale rozhodl jít dovnitř, moc jsem toho nemohl udělat ohledně Adama, protože byl příliš daleko, ale Brian byl tady a něco jsem zkrátka udělat mohl a musel, i kdybych si u toho měl natlouct čumák.

Debbie: "Tady tě máme, Sunshine."

J: "Jen jsem byl na čerstvém vzduchu."

Debbie: "Jo a jsi na řadě i s tím, abys nám povyprávěl o svém úžasném životě, co vedeš."

J: "Debb, to..."

Debbie: "Z toho se nevykroutíš, ze všech tady jsi byl nejdýl pryč, takže myslím, že máme právo vědět, co tě tak moc drželo od toho, aby ses čas od času ozval.

B: "Adam - jeho přítel,"...Ozval se ironicky snažíc se zakrýt to, že je ublížený. A já slyšel, jak mi spadlo srdce do kalhot.

Všichni utichli a jen se na mě šokovaně dívali. No, oni asi nebyli tak úplně šokováni tím, že mám přítele, ale spíš čekali, co se bude dít mezi mnou a Brianem... myslím, že očekávali něco jako na ostří nože.

Emmett: "Oh, cože? Ty máš přítele?"

Debbie: "Sunshine, proč si nic neřekl?"

Maikey: "Vážně se na to musíš ptát?"...Snažil se dát najevo, že důvod sedí hned tady.

B: "Justin totiž miluje překvapení, že?"

J: "Briane, já... chtěl jsem ti to říct."

B: "Proč bys to dělal? To by pak přeci nebyla taková sranda."

Chtěl jsem se propadnout do země, vlastně klidně do samotného pekla, hlavně když bych se dostal odsud, protože jsem měl pocit, že mě tu za chvíli někdo sežere zaživa.

J: "Mrzí mě to."

B: "No, to už je teď celkem jedno... vlastně je to tvoje věc."

Brian se sebral, vzal si kabát a odešel. Chtěl jsem za ním běžet, ale nakonec mě někdo předběhl, ten někdo byl Maikey. Něco mi říkalo, že toho teď Brian asi uvidí radši. Sice jsem počítal s tím, je tu ta možnost, že mu Maikey řekne, že jsem to nejhorší, co ho potkalo a Brian tomu konečně i uvěří, ale... musel jsem doufat, že je tu i ta možnost, že ho přesvědčí, aby mě vyslechl.

Debbie: "Zlato, nerada ti to říkám, ale... jsi pitomec."

J: "Já vím."

Jsem pitomec a to ten největší. Nejen, že Adama tahám za nos a lžu mu, já musím lhát ještě Brianovi, který po dlouhé době nabyl malé naděje na to, že bychom mohli být opět spolu, stejně jako já, a já jsem mu jí doslova vyrval z dlaní, protože jsem k němu nebyl upřímný. Proč mám pocit, že zničím, na co sáhnu?