I miss him(23)

Poslední díl.

BRIAN

varování: žádné

Respektovat Justinovo rozhodnutí, že chce zůstat nějaký čas sám, bylo těžké, ale nevyhnutelné, protože já sám jsem věděl, že ten čas potřebuje, po tom všem, co se stalo, to tak jednoduše bylo. Nebudu však říkat, že jsem náš poslední den nestrávil se staženým žaludkem při vědomí, že ho zase, kdo ví, jak dlouho neuvidím. Snažil jsem si ho proto užít, co nejvíc to šlo a pak večer... hned po našem milování... jsem se vydal zpátky do Pittsburghu. Čtyři roky jsem byl zvyklý na to ticho a prázdnotu v mém loftu, ale po těch pár dnech strávených s Justinem, kdy jsem měl opět pocit, že věci v mém životě dávají smysl, to bylo jako rána z čistého nebe, vejít zpátky mezi ty čtyři studené zdi. V hlavě jsem si neustále přehrával, jaké to bude, až se tu zase všude budou povalovat jeho věci, jak mě linoucí se vůně z kuchyně bude omračovat nebo, jak si jednoduše sedneme na pohovku, pustíme film a budeme se místo filmem zabývat jinými věcmi. Já, Brian Kinney, jsem jednoduše snil o jednoduchém, ale za to krásném a směšně romantickém životě s Justinem, věc, kterou jsem si nechtěl ani představovat, když jsem ho poznal a on se na mě pověsil jako klíště a teď je to to jediné, co chci.

A přesně, jak jsem říkal, to čekání, je jednoduše nesnesitelné, zvlášť když nevím, jak dlouho bude trvat, zítra už to bude tři týdny a já mám pocit, jako by uteklo už několik měsíců a nejhorší na tom je to, že těch několik měsíců a třeba i let, to čekání může trvat a já zkrátka nevím, co dělat, abych to zvládnul.

Debbie: "Ty jsi tu za těhle pár týdnů častěji, než za celou dobu, co tě znám. Měl by sis najít jiný způsob, jak to přečkat, takhle si akorát zaděláváš na deprese."

B: "Jsem v pohodě, Debb, nemusíš ze mě dělat případ pro psychiatra."

Debbie: "To bych si nedovolila, já jen, že... nevypadáš úplně nejlíp."

B: "Ale je mi skvěle,"...Použil jsem na ní ten nejpřesvědčivější jinými slovy nejfalešnější úsměv, co se dal.

Debbie: "On se ti vrátí."

B: "Jo, ale kdy."

Debbie: "Brzo, musíš tomu věřit a i kdyby za dlouho, hlavní je, že se nakonec vrátí."

---

V tomhle má Debb pravdu, ostatně ona jí má vždycky. Ale zkrátka hlavní opravdu je, že se Justin nakonec vrátí a jak jsem mu řekl, tak na něj počkám, jakkoliv dlouho to bude trvat... i když se opravdu bojím, že ta doba bude nesnesitelně dlouhá.

Debbie: "Nemám ti radši přinést něco na zub? Za chvíli ztratíš svoje svaly."

Debb rozhodně ví, co na mě platí, možná jsem na pokraji nervového zhroucení, ale ještě pořád si na svém vzhledu zakládám a to dost, takže jsem jí na to jídlo rozhodně přikývl. A dokonce jsem se po tom jídle cítil o trochu líp.

B: "Ale ne,"...Reagoval jsem na příchod Maikeyho, Teda a Emmetta... to zas bude zábava.

Maikey: "Ty nás vždycky tak rád vidíš."

Ted: "Zvlášť mě, vid?"

Emmett: "No dovol, já jsem jeho oblíbenec."

B: "Všichni jste nenahraditelný... jenom díky vám jsem ještě při smyslech, protože jste dokonalým příkladem toho, co se lidem může stát, když o sebe řádně nepečují."

Maikey: "No... všichni jsme moc rádi, že ti takhle pomáháme."

Emmett: "Přesně tak."

Ted: "Jen do nás."

Kriste pane, člověk je tady shodí dokonalým, ale za to dost hnusným způsobem, což jak jistě víte, dělám rád a oni jsou i přes to milí... a to jenom proto, že vědí, čím si procházím a já tenhle druh lítosti přímo nenávidím.

B: "Pojďte... jdeme k Woody's"

Maikey: "Není na Woody's brzo? Je pět odpoledne."

B: "Perfektní čas."

Bylo mi úplně u zadku, kolik hodin je, já jsem se jednoduše potřeboval napít. Slíbil jsem si sice, že tentokrát k tomu čekání na Justina budu přistupovat trochu jinak a s mírou, ale... čas od času to nikomu neuškodí. A taky, že neuškodilo, sklenička/y Jima Beama, mě vždycky dokážou nakopnout.

Emmett: "Nezahrajeme si kulečník?"

Ted: "Jsem pro."

Maikey: "Jasně."

B: "Já ne, ale užijte si to."

Dobře, možná mi to pití náladu úplně nezlepšilo, kulečník dřív patřil mezi moje oblíbené činnosti, ale teď jsem chtěl jen sedět, užírat se a zírat do skleničky. A Maikey to bohužel vycítil, protože se rozhodl, že mi bude dál dělat společnost.

B: "Mohl si jít hrát s nimi, nepotřebuju chůvu."

Maikey: "Nechtělo se mi."

B: "Nekecej aspoň."

Maikey: "Fajn... jen tu pro tebe chci být."

B: "Tak to tě čeká hodně práce, protože jestli se Justin vrátí třeba až za několik let, tak..."

Maikey: "Jsem si jistej, že ho tu brzo budeš mít jak na koni."

B: "Líbí se mi tvůj optimismus, ale..."

Maikey: "Mohl bys ho taky zkusit."

B: "Díky, ale to není nic pro mě."

Maikey chtěl pokračovat v povzbuzujících kecech, ale moc dobře věděl, že tím spíš nadělá víc škody, než užitku, takže to nakonec vzdal.

Když se blížila doba Babylonu, všichni už se u Woody's pomalu zvedali a kluci měli v plánu udělat to samý, jenže já jsem najednou věděl, že bych tam chodit neměl, sice by to byl dobrej způsob, jak zabít čas, který musím vyplnit, než se mi vrátí Justin... ale v hloubi duše jsem věděl, že bych tam udělal nějakou pitomost, který bych nakonec litoval. Proto jsem je nakonec nechal jít samotné a vydal jsem se s velkou neochotou a představou toho, jak se tam pravděpodobně zabiju, domů.

Cestou mě však napadlo něco šíleného nebo šíleného... spíš něco, co jsem si zakázal... jenže jak to vlastně dopadlo minule, když jsem si dal stejný zákaz? Zákaz toho, abych Justinovi volal? Asi tak, že Justin měl za to, že jsem šel dál. A to tentokrát nedovolím... tentokrát se pochlapím a prostě mu zavolám.

Vytáhl jsem proto telefon a vytočil jeho číslo, zvonilo to šíleně dlouho, ale já se nehodlal vzdát, mezitím jsem už stál u domu a chystal jsem se odemknout, což bylo jednou rukou opravdu zábavné, ale...

J: "Prosím?"

B: "Oh... shit...Just..."...A bylo to, telefon ležel na zemi.

Rychle jsem se ho sebral ze země, ale bylo to fuk - byl na sračky. Něco mi říká, že vesmír nechce, abychom s Justinem byli spolu.

J: "Hádám, že je rozbitej?"

"FUCK!" doslova jsem nadskočil, ale když jsem následně pochopil, že to, co jsem slyšel, byl Justinův hlas, okamžitě jsem se otočil a nevěřil vlastním očím.

B: "Justine?"

J: "Překvapení. Sice si mi ho trochu zkazil, měl jsem v plánu ti zavolat, až bych viděl, že jdeš a pak bych na tebe vybafnul a způsobil ti infarkt... ale to mi vlastně vyšlo, takže co si stěžuju,"...Usmál se tím svým obrovským sunshine úsměvem.

B: "Co, co tady děláš?"

J: "Říkal jsem, že se vrátím."

B: "Jo, ale tys... říkal si, že chceš čas... že se chceš nejdřív postavit na nohy... a že chceš..."

J: "Na světě je asi milion věcí, které chci, ale to, co potřebuju, jsi ty."

Zíral jsem na něj naprosto beze slov neschopný pochopit a uvěřit tomu, co se právě teď dělo... ale nakonec jsem se dokázal jenom usmát možná dokonce až smát - šťastně smát. A následně jsem šel zkrátka k němu, přitáhl ho k sobě a políbil ho. Teď už ho jednoduše nenechám odejít - NIKDY.

I miss him(22)

Nový díl.

BRIAN

varování: 18+

Nemůžu ani pospat, jak příjemné bylo nechat na sebe dopadat horké provazce vody. Vím, je divný, když to říkám zrovna já, protože jsem ve sprše častěji, než kdokoliv jinej, ale tentokrát to bylo zkrátka jak dar od boha, což je dost ironický vzhledem k tomu, že ten nahoře se o mě ani trochu nezajímá a já o něj ve výsledku taky ne. Ale dost těch řečí, ta sprcha zkrátka bodla. Pak jsem ale o všem zase začal přemýšlet - o tom, že hned ve vedlejší místnosti spí Justin - Justin, kterého jsem ještě před pár dny už čtvrtým rokem neviděl a měl jsem za to, že už ani neuvidím. Justin, který si plánoval vzít někoho jiného a z toho teď očividně sešlo a já i přes to stále nevím, jak to bude s námi... věřím tomu, že se zase dáme dohromady, ale dokud to neuslyším od něj, nebudu moct být vůbec v klidu, což...

J: "Můžu se přidat?"

Pomalu jsem nadskočil, jak jsem ho nečekal. Když jsem se však následně otočil a uviděl jeho nahé tělo a sunshine úsměv... měl jsem pocit, že mi vyskočí srdce z hrudi.

Justin se následně natáhl a políbil mě... bože, ty jeho rty, ty mi tak zatraceně chyběly, že si to ani nedovedete představit. Byl jsem pomalu jak v sedmém nebi, nedalo mi to a chytil jsem ho za boky... pak jsem ale vzpomněl, že momentálně jsem tu já ten s větším rozumem, což je rozhodně hříčka přírody, a že zkrátka není připravený na to, abychom...

B: "Justine..."

J: "Jestli mi chceš říct, že bychom neměli, tak šetři dechem,"...Opět mě líbal.

B: "Jus-Justine, nevíš, co děláš... jsi z tohohle všeho v háji a jen se snažíš přijít na jiné myšlenky..."

J: "To máš pravdu a ty jsi to nejlepší, co mi může pomoct přijít na jiné myšlenky, pak už zbývá jenom chlast a to bychom nechtěli, že ne?"

---

Justin se hříšně usmál a mým tělem projela vlna vzrušení... ten malej ďábel prostě ví, jak na mě. Ale... já se sakra snažím být lepším člověkem a nechci být někým, kdo mu dovolí udělat něco, čeho by pak litoval.

B: "Jenom nechci, aby si toho pak litoval."

J: "Briane, to je to poslední, co by se mohlo stát... věř mi. Čekali jsme na sebe tak dlouho, zkrátka není čas na to, abychom jím takhle mrhali."

Justin měl jednoduše silné argumenty... no řekněte mi, kdo by si po tomhle řekl, že to zkrátka nejde? Asi jenom hodně velký blázen a ten já, díky bohu, nejsem.

B: "Dobře, kašlat na to."

Přitáhl jsem si ho k sobě, pěkně tělo na tělo a začal jsem ho vášnivě líbat, postupně jsme oba přidávali jazyky. Užíval jsem si tu úžasnou chuť jeho rtů.

Justin mě následně natiskl nebo spíš doslova přišpendlil na stěnu sprcháče a můj krk začal obsypávat polibky, pomalu se mi z toho kroutily prsty na nohou. A poté zapojil jazyk, kterým přejel přes můj ohryzek a znovu mě vášnivě políbil. Vzápětí začal laskat moje bradavky a rukou začal pomalu klesat k mému rozkroku, už jsem skoro ani nedýchal. Pak můj penis chytil pevně do ruky a následovaly mučivě pomalé, ale úžasné tahy jeho dlaní, zatímco mi stále dráždil bradavky - no dokážete si představit, co se mnou ta kombinace dělala. A pak přišlo ještě něco mnohem lepšího - Justin si klekl a ke své ruce přidal i pusu nebo zatím jen jazyk, kterým dráždil špičku mého penisu a poté ji vsál do úst, hrál si se mnou jak s kornoutem zmrzliny a já z toho šílel blahem. Tohle je jedna z věcí, kterou můžu zařadit mezi to, co mi celé ty 4 roky tak moc chybělo, protože nikdo tohle neumí tak, jako Justin - NIKDO.

V momentě, co jsem už nemohl čekat nebo spíš nechtěl, jsem ho vytáhl zpátky nahoru a ještě jednou ho dravě políbil. Poté jsem ho k sobě otočil zády a natáhl si kondom. Justina jsem chytil za boky a nohou mu trochu roztáhl od sebe ty jeho a Justin se k tomu ještě trochu předklonil - bože, to byl pohled pro boha.

Pak jsem do něj začal pronikat, dával jsem si pozor, abych byl opatrný a v momentě, co jsem věděl, že je všechno v pohodě, jsem začal přirážet. Oba jsme vzdychali, jako kdybychom běželi nějaký maraton a sténali, že nás museli slyšet alespoň všichni, co bydleli na stejném patře. Když jsem věděl, že brzo budu, chtěl jsem zajistit, aby Justin vyvrcholil současně se mnou a tak jsem mu začal pomáhat rukou a ani jsme se nenadáli a oba jsme se svíjeli v bouřlivém orgasmu.

Okamžitě jsme se kolem zdi sesunuli na zem a provazce vody na nás stále dopadaly, byl to zatraceně skvělej pocit. Neodolal jsem a přitáhl si ho k sobě, jak jsem jednou řekl Maikeymu, pokud se k tobě chlap tulí po sexu zalepenej od spermatu, znamená to, že tě miluje.

B: "Tohle mi chybělo."

Nevím proč, ale nějak jsem se zarazil, když jsem to dořekl... ale já vlastně vím proč, zarazil jsem se, protože si moc dobře pamatuji, jak těžké pro mě bylo si jenom připustit, že by mi Justin mohl chybět, natož mu něco takovýho říct, to jsem jednoduše nikdy nebyl já a je zkrátka zvláštní být najednou takový... ale je to tak, zkrátka mi to chybělo, on mi chyběl a musí to vědět.

Jenže to, co následovalo, rozhodně nebyla reakce, v kterou jsem doufal a kterou bych ještě před 4 roky rozhodně získal - tahle reakce byla dost děsivá, protože se Justin sebral a v ručníku odpochodoval z koupelny... co jsem, sakra, udělal?

B: "Justine?"...Přišel jsem za ním a viděl jsem, že něco není v pořádku. No, ono rozhodně není hodně věcí v pořádku, dneska se mu rozsypal svět, ale... tady za tím je něco víc.

J: "Briane, já... pořád se snažím vymyslet, jak ti to říct... a já jednoduše nevím... protože část mě to tak nechce... ale... zatraceně."

Nebudu lhát, tohle mě vyděsilo a to docela dost... protože to může znamenat jenom jednu jedinou věc - nic, ale vůbec nic není v pořádku a asi ani nebude.

B: "My se k sobě nevracíme, že ne?"...Dalo mi hodně práce, abych tu otázku dokázal vyslovit nahlas.

J: "Já nemůžu,"...Vydechl.

Měl jsem pocit, jako by mi vytryskly slzy, ale naštěstí to byl jenom pocit, nedokázal bych se totiž smířit s tím, že jsem před ním bulel jako malej kluk, ačkoliv jsem k tomu vážně neměl daleko... tohle bylo totiž něco, co jsem rozhodně slyšet nechtěl.

B: "Myslel jsem, že... že když ty a Scott... že už spolu nejste... ty s ním snad chceš být?"

J: "Briane, já a Scott, to by nikdy nefungovalo, teď už to vím a i když ho svým způsobem miluju, tak vím i to, že takhle je to pro oba lepší..."

B: "Tak co se děje? Ty se mnou nechceš být?"

J: "Chci a moc, ale..."

B: "Ale?"

J: "Nejsem na to jednoduše připravený."

B: "Co tím myslíš?"

J: "To, že... že teď potřebuju být nějakou chvíli sám a soustředit se jenom na sebe a na malování... a dát si jednoduše život dohromady... a až pak chci být s tebou."

Měl jsem pocit, jako by mi někdo znova probodl srdce, slyšet tohle, bylo totiž hrozné. Tak dlouho jsem na něj čekal a jen kousek před tím, abych ho měl zase zpátky, mi řekl, že budu muset čekat dál a já už jednoduše nevím, jak to zvládnout, když si ani nemůžu být jistý, že tentokrát se opravdu vrátí...

B: "Co když si dáš život dohromady a nakonec se stejně nevrátíš?"

J: "To bych neudělal."

B: "Už jsi to udělal, i před 4 roky si řekl, že se vrátíš... a podívej se, kde jsme."

J: "To byla největší chyba mého života, kterou jsem udělal, protože jsem byl idiot, co hledal snazší cestu v životě... ale já nechci, aby věci byly snadné, já chci tebe a chci, abych to byl já, až se ti zase pověsím na krk... ale právě teď je v mým životě takovej bordel, že se s tím zkrátka potřebuju nejdřív vypořádat... a pak budeme spolu, protože se milujeme a potřebujeme... tak snadné to je,"...Usmál se tím svým sunshine úsměvem.

Pořád jsem se bál a to především toho, jak to zvládnu, protože život bez něj je jednoduše nesnesitelný, ale najednou jsem věděl, že mu můžu věřit, že je jedno, jak dlouho se nevidíme nebo to, že každej žijeme jinde, zkrátka a jednoduše - vždycky k sobě najdeme cestu. A přesně proto jsem mu na to mohl říct jen jednu jedinou věc "Počkám na tebe, jakkoliv dlouho to bude trvat, tak počkám. Miluju tě, Sunshine."

I miss him(21)

Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Když jsem se probudil, stalo se přesně to, čeho jsem se bál - Justin byl pryč. Musel jsem dokonce začít zvažovat tu možnost, že se mi to celé jenom zdálo. Nebylo by to poprvé, ale právě teď se to zdálo tak reálné, že by mě vědomí toho, že to tak nebylo, asi porazilo. Naštěstí jsem ale od něj našel vzkaz, tedy naštěstí... podle toho, co na něm stálo, nebyl ještě prostor na to, abych si oddychl a věřil tomu, že všechno dobře dopadne. Šel si něco zařídit a to může znamenat to, že se šel rozejít se svým snoubencem, ale taky to může znamenat to, že šel udělat vše pro to, aby o něj nepřišel. A v tom případě ta další část vzkazu, že se vrátí, nebude rozhodně příjemná, protože se vrátí z jediného prostého důvodu - aby mi řekl, že včerejší noc byla sice úžasná, ale že to na věci nic nemění. A pokud to tak bude... bůh pomáhej komukoliv, kdo se mi pak připlete do cesty.

Čas na hodinách začínal utíkat čím dál rychleji, začínal jsem z toho šílet, protože jsem stále nic nevěděl, ani to, kde Justin právě teď je, mohl by být taky na cestě uličkou, na jejímž konci na něj čeká, vy víte, kdo. Bože, začíná mi být doslova špatně, jakože fakt špatně. A ty stěny začínají být čím dál těsnější, tohle tričko mě doslova škrtí, není tu vůbec žádný vzduch... tak fajn musím ven, prostě musím.

Odhodlaný se procházet ulicemi New Yorku jsem na sebe hodil první, co jsem našel a následně jsem se vydal na cestu, která pro mě zajisté skončí návštěvou nějakého baru, ze kterého odejdu buď to po svých nebo v pytli mrtvoly... záleží na tom, zda se mi Justin ještě někdy ozve.

Když jsem však vycházel z hotelu, uviděl jsem něco, co by mě ani ve snu nenapadlo - Justina sedícího na obrubníku...

B: "Justine?"

Justin sebou cukl a otočil se na mě, až v ten moment jsem si všiml, že má u nohou tašku... což mohlo znamenat jenom jednu jedinou věc - věc, v kterou jsem doufal ze všeho nejvíc a právě teď bych měl skákat tři metry do vzduchu a líbat ho jako o život... ale já nemůžu, nemůžu, protože vidím, jak zničený je... a to je něco, co jsem nikdy nechtěl.

Nevěděl jsem, co mám udělat, v těhle věcech jsem nebyl nikdy dobrej, ale věděl jsem, že musím udělat alespoň něco a tak jsem se vedle něj jen posadil a čekal na to, až začne on, což ale trvalo věčnost...

---

J: "Promiň, chtěl jsem jít nahoru, ale... nějak jsem se tady zasekl. Nevěděl jsem, co ti říct... nebo, co dělat."

B: "Zeptal bych se, co se stalo... ale mám jistou představu."

J: "Rozešli jsme se... ani nevím, kdo s kým... přišel jsem domů a on už na mě čekal, věděl to dřív, než jsem vůbec něco řekl... hádali jsme se, bylo to ošklivý... a pak jen řekl, že nemůže být s někým, komu nemůže věřit, s někým, kdo ve skutečnosti miluje jiného... tak jsem se sbalil a šel... šel jsem sem, ale pak mi došlo, že..."

B: "Co, Justine?"

Justin se odmlčel a jen se díval do prázdna, šíleně mě to znervózňovalo a zároveň jsem ho chtěl pevně obejmout a nepustit, aby věděl, že v tom jsme spolu, že tu jsem pro něho a udělám cokoliv... věc, které bych dřív nebyl schopný a teď když by tomu tak bylo, cítím, že to je to poslední, co by Justin chtěl. Z jeho pohledu totiž vím, že by chtěl pouze jediné - buď, aby se nic z tohohle nestalo nebo zmizet z povrchu zemského.

J: "Mohli bychom jít dovnitř? Začíná být chladno."

B: "Jo, jasně."

Ani jsem se ho nezeptal a rovnou jsem popadl jeho tašku, možná jsem chtěl být gentleman a možná jsem jen doufal, že když jí budu držet jako rukojmí, tak mi Justin nikam neodejde.

V momentě, co se za námi zavřely dveře, bylo všechno... tak nějak intenzivnější. Byli jsme tu jenom my dva proti celému světu a přes to jsem měl pocit, že "my dva" stále není něco, co můžu použít. Jedna moje část ho chtěla prostě popadnout a líbat, držet, dotýkat se ho... ale ta druhá jenom stála jako solný sloup a čekala na to, co udělá on.

B: "Justine, co to znamená pro nás?"...Nakonec jsem to nevydržel, musel jsem se zkrátka zeptat.

On se na mě jenom podíval a usmál se... nebo se o něco jako úsměv alespoň pokusil. Nevím, co to mělo znamenat a popravdě jsem se to i bál zjistit.

B: "Eh... nějak..."

J: "Šššš,"...Justin mi zničehonic položil prst na rty a podíval se mi hluboce do očí.

Snad nikdy v životě jsem z něj nebyl zmatenější, tak moc se snažil dělat, že je vše v pohodě, ale bylo na něm znát, že není v pohodě vůbec nic, všechno byl jeden velkej zmatek.

A to, co udělal následovně, mě ještě víc vykolejilo... začal mi rozepínat bundu a následně ji ze mě i svlékl. Potom následovaly knoflíčky na košili... chvíli mi trvalo, než mi došlo, co vlastně vůbec dělá...

B: "Justine, co to...?"

J: "Mlč, nic neříkej."

Najednou se přisál na mé rty a začal mě zasypávat vášnivými možná až drsnými polibky. Na jednu stranu jsem tohle chtěl strašně moc, ale na tu druhou... tohle jednoduše nebyl Justin.

B: "Počkej... Justine..."

J: "Nechci čekat, chci tebe... teď a tady."

Najednou se ve mně objevila část mě, která snad nikdy nebyla přítomna - část, která věděla, že pokud tohle udělám, budu se cítit jako ten největší mizera, co ho jenom využil ve svůj vlastní prospěch a i když by to tak rozhodně nebylo, ten pocit bych jednoduše měl, protože když vidím, jak je v háji, nemůžu to jednoduše udělat.

B: "Přestaň, Justine. Věř mi, že to poslední, co bych právě teď chtěl, je tě od sebe odstrčit, protože mi věř i tohle - chci tě, ani nevíš, jak moc... ale ne takhle, ne když jsi..."

J: "Totální troska? Nedivím se ti."

Justin se najednou otočil a vydal se na pohovku, na kterou se zoufale svezl. "Takhle jsem to rozhodně nemyslel," vydal jsem se za ním.

J: "Ale je to pravda... podívej se na mě..."

B: "Dívám se a rozhodně nevidím žádnou trosku. Jenom někoho, kdo potřebuje chvíli čas na to, aby se dal do kupy... a já ti pomůžu."

Jeho modré oči plné slz ke mně najednou vzhlédly a Justin se následně natáhl, aby mě políbil, tentokrát se jeho rty však sotva dotkly těch mých. Jako by se snad bál mě políbit.

B: "Měl by sis jít odpočinout."

J: "Nemám kam."

B: "Na tu velkou postel támhle, trdlo."

Konečně jsem ho donutil alespoň k trochu upřímnému úsměvu. Justin naštěstí nijak nenamítal a vydal se rovnou do postele, netrvalo dlouho a byl úplně mimo. Já si lehl po chvíli vedle něj a sledoval ho, nepatřím sice mezi ty creepy lidi, co si užívají sledování jiných lidí... ale v tomhle případě se jednoduše nedalo odolat. A po pár hodinách, co jsem jenom ležel a sledoval, zda vůbec dýchá, jsem došel k závěru, že by mi rozhodně bodla sprcha.

I miss him(20)

Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Nikdy v životě jsem nebyl tak moc zmatený, šťastný a naštvaný zároveň, jako právě teď. To, co se stalo mezi mnou a Brianem, nebylo správné, ale přes to ze sebe nemůžu setřást pocit, že to bylo to nejlepší, co se mi stalo za hodně dlouhou dobu. Aby ne, Briana jsem nikdy milovat nepřestal. Zažil jsem s ním během pěti let lásku, jakou většina lidí nenajde za celý život. Milovat ho pro mě bylo to nejkrásnější dobrodružství. I když ne vždy to bylo snadné. Ale neměnil bych, kdybych to mohl všechno udělat znovu, opět bych se ten den vydal na Liberty Avenue a našel ho nebo lépe řečeno to on našel mě, já bych mu to jen hodně hooodně zjednodušil. Brian je jednoduše mojí životní láskou a i když mu trvalo věčnost, než si to připustil, i já jsem tou jeho. Jsem životní láskou Briana Kinneyho - chlapa, co si při slově láska radši pomalu překousal jazyk. S Brianem nás to vždycky bude táhnout k sobě, je jedno, kde jsme, s kým jsme a jak dlouho jsme se neviděli, vždycky si k sobě najdeme cestu, ted už to vím. Jenomže, jak už jsem řekl, tohle nebylo správné, nikdy jsem nechtěl být někým, kdo dokáže někomu zahnout a zlomit mu srdce... a přes to jsem to dokázal, jak s Brianem tak teď se Scottem. Je to jako bych měl v sobě něco, co mě nutí ubližovat lidem, kteří mě milují. A nejhorší na tom je, že teď už si uvědomuju, že moje láska ke Scottovi byla sice pravá, ale nikdy ne taková, jakou on dával mně, jakou si on zaslouží. Moje srdce vždycky patřilo Brianovi. A já místo, abych se zachoval správně a nechal Scotta jít dřív, než se do mě bezhlavě zamiloval, jsem ho v podstatě jenom využíval, protože jsem myslel, že mi to pomůže zapomenout na Briana, myslel jsem, že zamilovat se znova bude snadné a že všechno pak bude snazší, ale spletl jsem se. A co se týče Briana, ten 4 roky trpěl, protože já byl až moc vyděšený z toho, že bychom nikdy nemohli normálně fungovat, že jsem si řekl, že bude lepší ho zcela odstřihnout a už se s ním nikdy nesetkat, měl jsem jednoduše až moc velký strach z toho dát mu nebo spíš nám šanci, že jsem ve výsledku naprosto všechno podělal.

B: "Jsi tady,"...Zamumlal zničehonic ze spaní.

J: "Co?"

B: "Bál jsem se, že to byl jenom sen... pouhá fantazie... ale jsi tady,"...Usmál se a sotva držel oči otevřené.

J: "Jsem,"...Natáhl jsem se a políbil ho do vlasů.

---

A Brianem byl během vteřiny opět v říši snů. Já si lehl blíž k němu a jen prstem kroužil po jeho zádech, zatímco jsem se mu díval na tu jeho zatraceně krásnou tvář. Tvář boha. Jediné, co jsem chtěl, bylo zlíbat ho od hlavy až k patě. Ale nemohl jsem. Ne, když jsem věděl, co mě čeká. Čeká mě Scott, který má za to, že se dneska bereme a já za ním budu muset jít a říct mu pravdu a já zatraceně nevím jak.

Ještě, než jsem odešel, napsal jsem Brianovi na papír vzkaz 'Musím něco zařídit, ale vrátím se.' Nevěděl jsem, kolik je na tom pravdy, ale opravdu jsem doufal, že se za ním vrátím, i když jsem ještě nevěděl, co s námi vlastně bude.

Když jsem dorazil domů... nebo alespoň na místo, kde jsem ještě včera byl doma, ale dnes si dost možná budu balit svoje věci, tak jsem myslel, že to nezvládnu. Bylo mi tak hrozně jako snad nikdy v životě. Chystal jsem se někomu zlomit srdce a nenáviděl jsem se za to.

Debbie: "Sunshine?"...Bože můj, někdo by jí měl zařídit roli v hororu.

J: "Co děláš vzhůru tak brzo?"

Debbie: "Mohla bych se ptát na to samé, ale něco mi říká, že znám odpověď,"...Prohlídla si mě od hlavy až k patě a to, že jsem byl oblečený a obutý, jí dost napovědělo.

Sakra práce, ona byla vždycky dobrá, ale od té doby, co žije s detektivem, se výrazně zlepšila. A teď si pravděpodobně musí myslet, že jsem naprostý idiot.

J: "Nemusíš nic říkat, vím to taky."

Debbie: "Nechtěla jsem říct nic... ale teď... ty Briana miluješ a ať se dnes v noci stalo cokoliv, bylo to nevyhnutelné... protože teď alespoň víš, co cítíš a co musíš udělat..."

J: "Jo, ale stejně jsem mizera."

Debbie: "Každý děláme chyby... a i když tohle nebylo ideální řešení tak ti to alespoň ukázalo to, co si odmítal vidět... že Brian je ten, koho doopravdy miluješ."

Jak je možné, že jsem jí ani nic neřekl a on ze mě dokáže vyčíst naprosto všechno? I když, jak už jsem řekl, ona taková byla vždy, jen jsem asi zapomněl, jaké to je cítit se tak... odhaleně?

J: "Miluju... miluju ho. Ale všechno je teď tak komplikovaný... takhle to být nemělo, nechtěl jsem Scottovi ublížit, je to ten nejhodnější člověk, jakého znám..."

Debbie: "Nakonec by si mu stejně ublížil, kdyby sis ho vzal, protože oba víme, že dříve či později by sis uvědomil, že tohle není to, co chceš."

Měla pravdu, ať jsem si to odmítal připustit, tak v hloubi srdce vím, že by mě to vždy táhlo k Brianovi a že bych nakonec jednoho dne udělal vše pro to, abych s ním mohl zase být... protože on je ten pravý. Ale Scott... ten mi to nikdy neodpustí.

J: "Měl bych mu to jít říct... a potom asi půjdu spáchat sebevraždu nebo já nevím."

Debbie: "Dobře to dopadne, uvidíš."

To je to, můj věčný optimismus mě opustil už dávno a přesně proto si teď nemyslím, že něco z tohohle dopadne dobře. Ještě před dvěma dny jsem byl jenom někdo, kdo se bude ženit, kdo zažije ten nejkrásnšjí den svého života a následně prožije dlouhý krásný život s někým milovaným po boku... a teď jsem jen někdo, kdo zahýbá a ubližuje. Co se to se mnou, sakra, stalo? Nejspíš bych si mohl odpovědět, že lásce neporučíš, ale všechno šlo udělat jinak, správně a ne takhle.

Vystoupal jsem nahoru po schodech a vydal jsem se do ložnice, kde měl spát, cestou jsem si prohlížel okolí a vzpomínal na poslední rok, co jsem tu s ním strávil, na chvíle radosti a štěstí... a bylo mi fakt hrozně. Všechno jsem jednoduše zničil.

Na druhou stranu, kdybych neublížil Scottovi ublížil bych Brianovi a ani jeden si to nezaslouží. I když ve výsledku - já ubližuji oběma.

Před ložnicí jsem se zastavil a srdce se mi rozbušilo, žaludek mi doslova plaval na vodě a v krku jsem měl knedlík. Na tohle jsem rozhodně nebyl připravený, dneska jsem mu měl říkat svůj slib a ne to, že se s ním rozcházím. Takhle to být jednoduše nemělo.

Nakonec jsem ale usoudil, že ty dveře musím otevřít a čelit tomu, co mě čeká. Zkrátka, co jsem si nadrobil, to si taky vyžeru a to pořádně.

Jenomže to jsem ještě nevěděl, že tam Scotta nenajdu. Bohužel mě napadla jediná možnost, kde by mohl být - tam, kde jsem měl spát já. A nezmýlil jsem se, stačilo vejít dovnitř a uviděl jsem ho sedět na kraji postele... už z jeho pohledu jsem věděl, že si stačil dát dvě a dvě dohromady...

J: "Scotte..."...Promluvil jsem tiše.

Scott: "Kde jsi byl?"

Můj poplach v hlavě se mě snažil donutit, abych si vymyslel nějakou lež, i kdyby to měla být ta největší hovadina na světě, ale věděl jsem, že to poslední, co si Scott zaslouží, je abych mu dál lhal.

J: "Byl jsem... s Brianem,"...V momentě, co jsem to dořekl, jsem musel zavřít oči. Bylo mi tak hrozně.

Pak jsem je ale zase otevřel a když jsem uviděl ten pohled v jeho očích... cítil jsem se jako ten největší mizera na světě a taky jsem jím byl.

Scott: "Asi bych snad radši uvítal lež... ale domyslel jsem si to už když jsem sem v noci přišel, protože být v posteli bez tebe pro mě byla muka... ale ty sis očividně našel někoho, kdo tě zahřál... a kdo ví, co ještě..."

J: "Scotte..."

Scott: "Co, Justine? Chceš mi tu snad tvrdit, že jste spolu jenom mluvili a doháněli ztracený čas vyprávěním si toho, co se stalo za tu dobu, co jste se neviděli? Protože jestli to tak je, tak mi to, prosím tě, řekni, dřív, než asi zešílím."

J: "Kéž bych ti tohle mohl říct,"...První moje slza si našla cestu.

Scott: "Proč, Justine? Dneska se máme brát! Dneska! Tak proč teď? Protože se vyžíváš v tom někomu zlomit srdce tím nejhnusnějším způsobem?"

J: "Já jsem to neplánoval... nechtěl jsem, aby se to stalo, ne takhle! Šel jsem za ním, abych mu řekl, že chci být s tebou, že on a já jsme skončili..."

Scott: "Tak to se ti moc nepovedlo... Řekni mi, miluješ ho?"

Touhle otázkou mě opravdu zaskočil, nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Když mu řeknu pravdu, zlomí mu to srdce o to víc, protože bude vědět, že jsem ho celou dobu v podstatě vodil za nos a když budu lhát, bude mít za to, že jsem náš vztah zničil pro nic za nic.

J: "Brian... on... miloval jsem Briana od první chvíle, co jsem ho poznal a odejít od něj, abych si mohl splnit svůj sen, bylo to nejtěžší v mém životě a když čas plynul a my už nebyli v kontaktu, myslel jsem, že je jednoduše na čase jít dál a city k němu jsem v sobě jednoduše uzavřel a když jsem poznal tebe měl jsem pocit, že zase žiju... ale v momentě, co se tady ukázal, všechno, co k němu cítím, zase vyšlo na povrch... ani já jsem nevěděl, že je možné, že ho po tak dlouhé době, budu stále tak moc milovat... a nechtěl jsem to, jenže..."

Scott: "Ho zkrátka miluješ."

Nedokázal jsem už ani mluvit, proto jsem pouze přikývl a čekal na to, co udělá... popravdě by mě ani nepřekvapilo, kdyby ke mně přišel a jednu mi vrazil. Ale on místo toho jenom seděl na posteli a hlavu mě složenou v dlaních. Vidět ho takhle byl ten nejhorší pocit na světě, nenáviděl jsem se za to.

I miss him(19)

Nový díl.

BRIAN

varování: 18+

Válel jsem se v té obrovské hotelové posteli, kouřil cigaretu, upíjel skotskou a přepínal televizi v naději, že v ní najdu něco koukatelného, ale to bych toho chtěl asi moc. Vlastně jsem jen ale potřeboval nějaké rozptýlení. Bylo mi totiž doslova špatně. Skoro by se mi kroutily prsty na nohou tou nervozitou, jakou jsem pociťoval. Nervozita? Něco, co jsem ani nevěděl, že existuje a právě teď jsem se v ní doslova topil. Justin se právě teď rozhodoval mezi mnou a svým snoubencem nebo už byl možná rozhodnutý a ta představa, že já jsem ten, koho si nevybral, byla nepopsatelná. Měl jsem pocit, jako by měl Justin namířenou zbraň rovnou na můj hrudník - na moje srdce a já s tím nemohl vůbec nic dělat. Jenom čekat na to, zda zmáčkne spoušť nebo ne.

B: "Cedulka na dveřích 'Nerušit,' by vám měla trochu napovědět!"...Reagoval jsem na klepání, které se náhle rozeznělo.

Jenomže ten někdo za dveřmi mě očividně nehodlal brát vážně. Můj plán byl nejprve ho ignorovat a doufat, že to dotyčný vzdá, ale nakonec jsem věděl, že čím dřív si to odbudu, tím dřív budu mít klid. Ani ve snu by mě však nenapadlo, že za dveřmi najdu někoho, koho bych tam ani trochu nečekal...

B: "Justine?"

Srdce se mi doslova rozbušilo světelnou rychlostí, v puse mi vyschlo a do tváří se mi začala hrnout krev a začala by se mi asi hrnout i jinam, kdybych na jeho očích neviděl něco, co mě fakt vyděsilo. A je to tady - je tu, aby mě poslal do háje...

B: "Jak... jak si mě tu našel?"...Snažil jsem se oddálit nevyhnutelné.

J: "Nebylo to tak těžké, jen jsem našel ten nejdražší hotel, zavolal, jestli jsi tu a udělal oči na recepční, abych mohl projít, byla to hračka."

B: "To věřím, zvlášť, když to byl chlap,"...Neodpustil jsem si kousavou poznámku.

---

Justin jenom protočil panenky a nic mi na to neřekl. I když si myslím, že by mi toho dokázal říct hodně, zdálo se totiž, že je doslova nabušený na to, aby mi dal sežrat vše, co se dá... potom pro něj asi bude snazší mě nechat v minulosti.

J: "Briane, chtěl jsi, abych se rozhodl a proto jsem tady..."

B: "To jsem si domyslel."

J: "Rozhodl jsem se, že... že si vezmu Scotta... on a já... patříme k sobě... byl tu pro mě, když jsem ho potřeboval, miluje mě a já miluju jeho... čeká nás spolu skvělá budoucnost a..."

B: "To se snažíš přesvědčit mě anebo sebe?"

Mohl by mi třeba říct, že jim tu jejich lásku vyvěštili v kartách a stejně bych mu nevěřil ani jedno jediné slovo. To byste ho museli vidět, abyste pochopili, že on ani zdaleka neví, co chce... nebo spíš ví a bojí se to chtít... protože jsem to já.

J: "Nesnažím se přesvědčit nikoho a ani nemusím... milujeme se... to je něco, co ty asi nepochopíš, protože ti tak dlouho trvalo připustit si, že bys mohl milovat mě a láska je pro tebe něco, co... co se ti protiví... a... já... si ho chci vzít..."

B: "Už sklapni, proboha."

V tu chvíli mi bylo všechno jedno, ale úplně jedno. Chtěl jsem jenom jeho. A přesně proto jsem ho chytil za bundu a přitáhl si ho k sobě, naše těla se doslova srazila, jednou rukou jsem zajel do jeho vlasů a tou druhou jsem pomalu sunul po jeho zádech až na jeho zadek a v momentě, co se naše oči střetly, jsem ho jednoduše políbil... políbil jsem ho tak, aby na to nikdy nezapomněl, aby ho ten polibek pronásledoval už navždycky. Naše jazyky se proplétaly ve vášnivém souboji a polibky byly čím dál dravější. Vždycky jsem myslel, že pocit motýlů v břiše je jen výmysl, ale právě teď jsem se přesvědčil o opaku!

J: "Briane!"...Doslova jsem udělal několik kroků dozadu, jakou silou mě od sebe odstrčil.

Zůstal jsem jenom stát bez pohybu a užíval jsem si to, jak jsem ho naprosto vykolejil. Byl mimo a totálně. Jeho plán, jak se mě rychle zbavit, se momentálně úplně rozsypal a v něm zápasí všechny ty city a pocity, co ke mně a kvůli mně cítí. Vím to, protože to mám úplně stejně. Mám pocit, že se štěstím zblázním. Nemám jistýho ještě vůbec nic a přes to vím, že tenhle okamžik je jednoduše náš.

J: "Nemůžeš... nemůžeš mě jen tak líbat!"

B: "Tys mě líbal taky."

J: "Já jsem... přestaň se na mě takhle dívat!"

B: "Jak?"

J: "Jako... jako... jako, že bys mě nejradši hodil na postel a..."

B: "A co?"...Vydechl jsem.

J: "Přestaň, sakra! Já se zítra žením! Miluju Scotta a chci si ho vzít!"

B: "Je mi to jedno..."

J: "Co?"

B: "Je mi to jedno, protože vím, že ho nikdy nebudeš milovat a chtít tak moc jako mě... a ať se ti to líbí nebo ne... i když si ho vezmeš nikdy se mě nezbavíš, budu pořád u tebe, s tebou, v tobě... pořád."

Justin stál jako opařený, tváře měl červené a i když je to asi nemožné, mohl jsem slyšet, jak rychle mu tluče srdce. Ani nevíte, jak moc jsem ho chtěl.

J: "Nemáš právo... nemáš právo mi něco takového říkat... skončili jsme, před 4 roky jsem vyšel ze dveří a to byl konec... nesnažil ses se mnou být v kontaktu a vím, že teď řekneš, že ani já ne... ale já doufal, že aspoň jednou to budeš ty, kdo se pokusí něco udělat - zavolat, napsat, přijet, cokoliv! Ale tys to neudělal."

Ač se mi to poslouchalo těžce, měl pravdu. V tomhle měl vážně pravdu. Neozvali jsme se ani jeden, ale oba dva víme, že on by to udělal, za to já byl jenom podělanej idiot, co se bál, že když uslyší jeho hlas, sesype se mu celý svět a představa toho, že bych mu stál v cestě při plnění jeho snu, nebyla o nic lepší. Prostě jsem se vzdal.

B: "Byl jsem vůl, to přiznávám."

J: "Na to už je ale pozdě, Briane! Nemůžeš mi jen tak vběhnout zase zpátky do života a tancovat se mnou a opilej mi říkat, že mě miluješ..."

B: "Teď opilej nejsem a řeknu ti to klidně znova - Já tě miluju, Justine. Miluju. Nikoho jsem tak nikdy nemiloval. A je mi jedno, jestli to ze mě dělá blázna a jestli zním jako nějaká reklama na heteráče... já tě, sakra, miluju."

J: "Ty seš tak... neuvěřitelnej!"

B: "To je pravda, to jsem."

J: "Ale to na tom nic nemění... beru si Scotta. Beru si ho, protože tak to má být... my dva bychom nikdy nedokázali fungovat, už jsme se o tom sami přesvědčili několikrát a nesmíme si naivně myslet, že by to teď bylo jiný... a... já... chci... bože můj..."

Justin se zničehonic rozešel mým směrem a než jsem stihl jakkoliv reagovat, cítil jsem jeho rty na těch mých. Líbal mě tak vášnivě a doslova hladově. Tak jako bych byl to jediný na světě, co ho dokáže udržet při životě. A já mu polibky oplácel stejnou mírou.

Ihned jsem z něj začal strhávat oblečení a vychutnával jsem si pohled na jeho tělo, na jeho bělostnou pokožku. Stejně tak Justin svlékal mě. Díval se na mě s úsměvem a chtíčem ve tváři. Nevím, jak to popsat, ale jeho oči doslova zářily štěstím. A to samý mohu říct o těch svých. Byl jsem tak zatraceně šťastný.

V momentě, co jsme oba byli nazí, se Justin položil na postel a já chvíli jenom stál a díval se na něho, bylo to jako bych se chtěl ujistit, že je skutečně tady. Jeho tělo představovalo naprosto dokonalost. Nemohl jsem už zkrátka vydržet a položil jsem své tělo na to jeho. Hladil jsem ho a líbal na každý milimetr jeho kůže. Justin sténal jako smyslů zbavený. Pomalu jsem jazykem začal vytvářet mokrou cestičku od jeho krku přes bradavky až po pupík a následně až k jeho vzrušenému rozkroku. Hladil jsem mu ho doslova mučivě pomalu. Justin prsty svíral prostěradlo a paty zarážel do matrace. A v okamžiku, kdy jsem zapojil jazyk a i ústa, byl v naprosté extázi.

Zastavil mě těsně před vyvrcholením a překulil mě pod sebe. Moje vlasy si namotával na prsty a hluboce se mi díval do očí, v těch jeho jsem mohl vidět naprosto všechno. A mezitím se svým rozkrokem pomalu třel o ten můj. Ten pocit se nedal ani zdaleka popsat.

A v okamžiku, co jsme oba věděli, že chceme být jenom jedno tělo, jsme se oba položili na bok. Já si natáhl kondom a začal jsem do něj opatrně pronikat. Netrvalo dlouho a byl jsem v něm celý. Justin v ten moment zaklonil hlavu a zalapal po dechu, v tu chvíli jsem jej políbil a začal jsem přirážet, zatímco jsem mu rukou pomáhal k orgasmu a tou druhou jsem ho pevně objímal. Bylo to něco tak vášnivého, něco, co jsem nezažil celé roky. Tohle nebyl jenom sex, tohle byla láska - láska, na kterou jsem nikdy nevěřil.

I miss him(18)

Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Zvládl to. Dostal se mi do hlavy tak, jak jsem si řekl, že mu to nedovolím. Udělal to, v co jsem doufal, že se mu nepodaří. Přiměl mě vypustit všechny moje city na povrch. Všechno, co jsem s ním cítil, když jsme byli spolu, bylo tady, zápasilo to uvnitř mě jako podělaný tsunami.

Věděl jsem, že ho pořád miluju, i když jsem se hodně snažil, nikdy jsem nedokázal přestat. Ale taky jsem věděl, že ho musím nechat jít, pokud chci někdy žít život, jaký jsem si vysnil a jaký můžu mít právě se Scottem. Jenomže teď... je to jako bych se měl rozhodnout mezi svým rozumem a mezi svým srdcem a všichni asi dobře víme, co kdo představuje. Ale stejně tak miluju Scotta... nebo možná miluju jenom představu toho, co bych mohl se Scottem mít. Bože, já nevím. Brian byl mojí první láskou, nejspíš dokonce životní. Ale se Scottem je mi krásně, dělá mě šťastným, plní mi, co mi na očích vidí. Od chvíle, co mě požádal o ruku, jsem si v hlavě plánoval naši pohádkovou svatbu a následnou budoucnost. Všechno to mělo být perfektní. Jenže já naposled potřeboval slyšet Briana a tak jsem mu zavolal a nebýt toho, že mě vyrušil Scott, skoro jsem mu do telefonu řekl, že jsem ho nikdy nepřestal milovat... jenže to on už stejně ví. A já vím, že on stále miluje mě. Řekl to. Sice byl opilý, naštvaný a odhodlaný udělat scénu, ale řekl to a to pro mě znamená hodně. Protože on neříká věci, které nemyslí vážně a rozhodně ne něco takového - něco, na co jsem si musel počkat pět let a přežít bombový útok. A teď mi ještě k tomu řekl, že se musím rozhodnout. V podstatě mi řekl, že je to všechno v mých rukách. Že on už neudělá nic. Že je to všechno jenom na mě... a já snad nikdy v životě nebyl víc vyděšený a zmatený. Nevím nic, nevím zatraceně vůbec nic.

Scott: "Tady jsi."

J: "Tady jsem."

Scott se na mě zezadu natiskl, objal mě kolem pasu a bradu si položil na mé rameno... cítil jsem se v jeho objetí tak bezpečně a tak milovaně. Věděl jsem, že v něm mám někoho, kdo mě bude bezmezně milovat a ochraňovat do konce našich životů. Ale... nebyl to Brian. A to bylo to, co jsem v hloubi svého srdce chtěl - cítit jeho objetí.

Jenže s Brianem mě čeká nejistá budoucnost plná neustálého strachu z toho, kdy se začne cítit jako bych ho dusil, protože nemůže mít to, co chce, to, co je jednoduše v jeho přirozenosti a já si nejsem jistý, že bych znovu zvládl žít život, kde se o něj musím dělit s jinými a čekat každou noc na to, kdy se vrátí domů.

---

Scott: "Byl jsi za ním?"

J: "Jo. Ubalil si mu pořádnou."

Scott: "Ne, že bych to zrovna plánoval... prostě se to stalo... koledoval si... měl jsem co dělat už jak si tě pokaždý, co si kolem něj prošel, prohlížel... a když tě teď chtěl políbit... prostě jsem se neovládl."

J: "Brian je..."

Scott: "Tvoje první láska, já to vím a vidím, že tě pořád miluje a vůbec se mu nedivím... jen je myslím na čase, aby pochopil, že teď patříš ke mně."

Nevěděl jsem, co mu na to říct, protože v tenhle moment jsem se necítil být ani Brianův a ani Scottův. Byl jsem jenom někdo, kdo miluje dva muže a jednoho z nich víc. Musel jsem udělat ale aspoň něco a tak jsem ho políbil. V tu chvíli mi však probleskla hlavou vzpomínka na můj první polibek s Brianem... kdy jsem byl jenom 17 leté děcko, co si chtělo poprvé užít a ani ve snu ho nenapadlo, že se mu ten den změní celý jeho život.

Ale hned na to jsem měl v hlavě další myšlenku a to tu, že mě zítra čeká další den, který zcela změní můj život... pokud si Scotta vezmu, můžu být tím nejšťastnějším mužem na světě. Pokud ovšem není právě Brian ten, s kým můžu být nejšťastnější. Pane bože, jestli tam nahoře si, pomoz mi, protože já zatraceně nevím, co mám dělat!

Scott: "Myslím, že bychom měli jít spát, ať jsme na zítra čerství... čeká nás velký den."

J: "Jo, to čeká."

Scott: "Jen mě ničí ta představa, že dnešní noc budu v té velké posteli sám... nemůžeme to porušit a prostě se k sobě dneska tulit?"

J: "Domluvili jsme se, že dneska budeme spát každý jinde."

Scott: "Já vím, ale..."

J: "Jednu noc beze mě vydržíš."

Scott: "Budu muset zatnout zuby a těšit se na tu zítřejší a na všechny noci, co budou následovat. Bože, já tě tak miluju, víš to?"

Teď by mělo nejspíš následovat to, kdy řeknu, že já jeho taky, ale bylo to, jako bych v tu chvíli měl knedlík v krku. Proto jsem se dokázal pouze usmát a políbit ho v naději, že jsem v něm nevzbudil žádné podezření. Ale sakra, jaké podezření? Já ho miluju a vezmu si ho, prostě to tak bude. Briana stále miluju, o tom není pochyb, ale je jednoduše na čase jít dál.

Se Scottem jsme se následně dlouho loučili a poté jsme se oba vydali do svých pokojů. Chtěl jsem se jenom vysprchovat a pak se vyspat do růžova. Jenže jsem cestou procházel kolem Brianova pokoje a cítil jsem, že mu musím říct, jak jsem se rozhodl. Párkrát jsem zaklepal, ale neozýval se, bylo mi divné, že by spal a tak jsem předpokládal, že prostě jen nechce, aby ho někdo otravoval, já se však nenechám jenom tak odbýt...

J: "Briane, potřebuju..."

Větu jsem však nedokončil, protože jsem tam našel pouze prázdný pokoj. V tu chvíli mě doslova bodlo u srdce. V hlavě jsem měl totiž jenom jednu jedinou myšlenku... on odešel, aniž by se rozloučil, on prostě odešel.

A ta myšlenka mě témě rozbrečela. Pak jsem na židli zahlédl jedno z jeho černých triček, podle všeho zapomenuté. Nedokázal jsem si pomoct a vzal jsem ho do ruky, abych k němu mohl přičichnout. Ta vůně, bože ta vůně byla jednoduše...

Maikey: "Není tady."

Doslova jsem nadskočil a to triko zase položil, možná spíš odhodil zpátky na židli. Maikey jednoduše ví, jak se za někým připlížit a způsobit mu infarkt.

J: "Kam šel?"

Maikey: "Proč tě to zajímá, budeš se ženit, ne?"

J: "Fajn, nemusíš mi to říkat."

Chystal jsem se kolem něj projít a jít se zavřít do svého pokoje, kde bych si do polštáře možná vyřval hlasivky a potom bych se pokusil o věc zvanou spánek, při čemž bych se modlil za to, abych se ráno probudil a byl si jistý tím, že vzít si Scotta je jediná věc, kterou chci udělat.

Maikey: "Šel do hotelu, řekl, že tu nemůže být. Počká do zítřejšího rána a pak se vrátí do Pittsburghu... alespoň takhle chtěl, abych ti to řekl."

V tu chvíli jsem měl vážně vztek. Nesnáším, když mi někdo dává ultimáta a zrovna od Briana mě to vážně vytočilo. On ví, jak tohle všechno je pro mě těžký, že po mně žádá, abych zahodil život, co jsem si tu vybudoval, abych se vzdal muže, který mě miluje a abych se zachoval jako ten největší parchant, který uteče od svojí vlastní svatby a ještě mi bude říkat, do kdy to mám udělat? To si nemyslím. Vlastně já už vím, co udělám. Scott by po mně nikdy nic takového nechtěl, on je jednoduše ten pravý a proto vím, že si ho zítra vezmu a strávím s ním zbytek života. A právě teď to půjdu oznámit Brianovi, aby náhodou nemusel čekat až do zítřejšího rána!

I miss him(17)

Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Pomalu jsem začal otevírat oči nebo jsem si to alespoň myslel, ve skutečnosti jsem s tím měl docela dost velký problém. Jediné, co jsem tak nějak viděl, bylo ostré světlo, které jsem měl přímo nad hlavou a které mi otevření očí ještě víc stěžovalo a pak jsem ještě viděl obrys něčí hlavy, která se nade mnou skláněla. Nebyl jsem schopný rozpoznat, kdo to je a už podle toho jsem soudil, že jsem musel dostat vážně pecku. No ono by to stačilo posoudit dle té tupé bolesti, která mě snad každou chvíli zabije. Něco mi říká, že ten někdo, kdo mi vrazil, se mě pokusil zabít... shit, to ale bolí. A soudě podle toho, jak blbě se mi nadechuje nosem, to asi odnesl právě on.

Emmett: "Lidi, je vzhůru!"

Až teď jsem poznal, že ta hlava patřila Emmettovi. Nebyl to zrovna člověk, kterého jsem chtěl po probuzení vidět, ale nemůžu být tak naivní, abych si myslel, že by u mě seděl Justin.

Maikey: "Pane bože, Briane."

Ted: "Jsi v pohodě?"

Melanie: "V pohodě? Vidíš, jak vypadá?"

Debbie: "Nemůžeme říct, že si to nezasloužil..."

Maikey: "Ma!"

Debbie: "No co, docela to přehnal..."

Lindsay: "Věděla jsem, že něco udělá, ale že se ho bude snažit přede všemi políbit, to jsem nečekala."

Ben: "Je to Brian, nemůže vás to tak překvapovat."

B: "Jste si všichni vědomí toho, že jsem hned tady a že slyším, že jo?"

---

Všichni se na mě podívali jako na nějakou cvičenou opici a nevěděli, co mi říct. Mě však zajímalo jediné - co se, sakra, stalo? I když dílky puzzle už mi tak nějak začínají zapadat do sebe.

B: "Nechte mě hádat, naštval jsem snoubence?"

Debbie: "Přesně tak, ty pitomče. To sis to nemohl nechat někam do soukromí? Lepil ses tam na něj a chystal ses ho políbit - přede všemi a před jeho snoubencem... na co si, zatraceně, myslel?"

B: "Za A - dostat se s Justinem někam do soukromí je asi stejně možné jako to, že bych byl někdy hetero a za B - nemyslel jsem."

Debbie se nadechovala k odpovědi, která by jistě stála za to, ale neměla možnost jí vyslovit, protože se u nás objevila nejméně očekávaná osoba.

J: "Jen jsem chtěl vědět, zda jsi v pořádku."

Zda jsem v pořádku? Jeho snoubenec by mě mohl klidně skopat do kuličky a pořád by to nebolelo tak moc, jako to, co cítím uvnitř právě kvůli němu... kvůli tomu, že mě tak moc odmítá, kvůli tomu, že se chystá udělat největší chybu svého života a oba nás kompletně zničit... ale jo je mi fajn.

B: "Je mi skvěle, díky za optání."

Všichni zakroutili očima nad mojí debilitou a rozhodně jsem se jim nedivil. Justin jediný stál a nevěděl, co mi říct nebo možná věděl, jen to nechtěl dělat před ostatními a oni to podle všeho pochopili, protože se jeden za druhým začali vyprovázet ven.

J: "Nečekal jsem, že něco takového udělá."

B: "Jo, asi jsem se na tebe neměl vrhat během vaši předsvatební večeře."

J: "Jo,"...Nemůžu ani popsat, jak mě jeho smích zahřál u srdce.

B: "Promiň, jestli jsem ti to zkazil."

J: "To myslíš vážně?"

B: "Ne, není mi to líto ani trochu... ale, víš moc dobře, že ublížit ti... to není to, co chci."

J: "Já vím, Briane... já vím."

Oba jsme najednou mlčeli a jen se na sebe dívali. Už jsem ani nebyl schopný poznat, co jeho pohled říká, dřív mi stačilo se na něj jenom podívat a věděl jsem všechno, ale teď... je tak zatraceně nečitelný.

B: "Justine..."

J: "Tvůj nos... krvácíš,"...Najednou šel až ke mně a přiložil mi k nosu ubrousek.

Nebylo na tom nic sexy, ale i tak jsem to považoval za něco tak intimního... protože to bylo právě s ním. I kdybychom dělali tu nejpodivnější věc světa, pořád by na tom bylo něco intimního a krásného.

Jediné, co jsem chtěl, bylo chytit ho a přitáhnout ho k sobě, mezi má stehna, cítit ho, hladit, líbat... být s ním tak jako dřív. Ale musel jsem jenom držet a nechávat se ošetřit jeho šikovnýma rukama.

B: "Díky."

J: "Není za co... přeci jen je to taky moje vina."

B: "Tvoje?"...Nadzdvihl jsem obočí.

J: "No chtěl si mě políbit, což je důvodem, proč tě Scott praštil... takže v tom taky nejsem nevinně."

B: "Ale to já tě chtěl políbit... ne ty mě."

Justin se najednou zarazil a já vůbec nevěděl, co si o tom mám myslet. Nebo možná věděl, jen jsem už z toho všeho byl tak zmatený, že jsem si nebyl jistý, zda takhle vůbec můžu přemýšlet.

B: "Nebo si snad chtěl..."

J: "Briane,"...Zašeptal.

B: "Co, Justine?"

J: "Říkal jsem ti, že..."

B: "Se budeš ženit, já vím. A vím taky to, že se mnou nechceš být, protože pro tebe představuju nespolehlivýho pitomce, co všechno zvorá a nečeká tě s ním žádná zářivá budoucnost, protože se k smrti pravděpodobně prošukám v zadní místnosti Babylonu... ale... můžeme být spolu... tak, jak jsme vždycky chtěli."

Bylo na něm tolik znát, jak sám se sebou zápasí, ale i přes to, že by to mělo znamenat dobrou věc, bylo to přesně naopak. Justin totiž nikdy nepotřeboval o něčem takovém přemýšlet, pro Justina jsem existoval jenom já a byl ochotný za mnou jít až na kraj světa... ale teď... je to jako by na ten kraj světa šel, jen aby přede mnou utekl a mohl si žít svůj pohádkový život s panem dokonalým. A já si nejsem jistý, že na tomhle mám ještě sílu...

B: "Justine, myslím, že je na čase, aby ses rozhodl... nevím už, co víc bych měl udělat nebo říct, abych tě přesvědčil, že to myslím vážně... a proto tě už nechám být a pokud se rozhodneš, že zůstaneš s ním - budu to respektovat."

Málem jsem si při tom překousl jazyk, ale musel jsem to říct. Nezbývá mi už nic jiného, jen to mu dát prostor a doufat, že si nakonec vybere mě. Nejspíš jsem to měl udělat, už když mi Lindsay radila, abych mu dal chvíli čas, ale já jsem místo toho musel udělat divadýlko, které se jaksi nepovedlo... holt teď na to budu muset přistoupit jinak, přeci jen už nemám moc na vybranou.

B: "Do té doby - asi už nemáme o čem mluvit."

Zvedl jsem se k odchodu a stálo mě to všechno úsilí, abych při tom Justina nepřitáhl k sobě, ale ten se na mě jenom zaraženě díval neschopný jediného slova. A já jsem měl poprvé pocit, že jsem konečně udělal něco, co by mi mohlo zajistit, že se nakonec rozhodne pro mě. Ale dokud se tak nestane, tak vím, že v tomhle domě už být zkrátka nemůžu, proto jsem si zabalil svoje věci a vydal jsem se do hotelu.

I miss him(16)

Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Jediné, co jsem na tomto kouzelném večírku opravdu uvítal, byly slečny, které tu roznášely šampaňské. Pokaždé, co kolem mě jedna prošla, jsem do sebe vyklopil skleničku. Bohužel v mém případě je šampaňské asi na stejné úrovni jako to dětské. Neudělalo to se mnou totiž vůbec nic. Možná mi tak akorát začínalo být špatně od žaludku. Ale to taky dost možná souviselo s tím, jak jsem se musel dívat na Justinovo štěstí díky někomu jinému. Díky někomu, kdo si ho získal, když já jsem byl zlitej a sjetej v zadní místnosti Babylonu a nebyl jsem schopnej být tam pro Justina, když mě potřeboval. Sakra, já si za tohle všechno vážně můžu sám. Nedivím se tomu, že se Justin bojí být se mnou, když jsem takovej - neschopnej, nespolehlivej a do sebe zahleděnej. Nejsem schopný mu dát nic z toho, co si od života přeje. Nebo spíš naopak, schopný toho jsem, ale chci to i já? Je tu vůbec nějaká šance na to, že si sám sebe dokážu představit jako někoho, kdo by mohl mít s Justinem děti? Pohádkovej romantickej život na předměstí? Budoucnost, ve které spolu zestárneme a zemřeme? Tohle je budoucnost, o které já nikdy ani nepřemýšlel, všichni víme, že to je budoucnost pro heteráče. Ne pro někoho jako já. Ačkoliv Justin je to, co chci a to víc, než cokoliv jiného. Třeba časem bych mohl chtít i věci, co chce on. A co se týče jedné věci a to zestárnutí s ním - jo, to už si dovedu představit teď. On mi jenom zkrátka musí dát šanci. Nic víc nechci, jenom šanci na to mu dokázat, že se mnou může být opravdu šťastný.

Lindsay: "Proč se tu takhle mučíš?"

B: "Co, prosím?"

Lindsay: "Stojíš tu na jednom místě, zatímco do sebe liješ jednu skleničku za druhou a sleduješ Justina, už tak dlouho, že se divím, že už si někoho minimálně nezmrzačil... měl bys jít na vzduch."

B: "Snažíš se mi říct, abych se vzdal, protože Justin si očividně doktůrka opravdu vezme."

Lindsay: "Ne to se ti nesnažím říct... teda... já nevím, jasný? Nevím, co Justin udělá, ale vidím, co dělá - ignoruje tě, protože ví, že jenom pohled na tebe, by ho pravděpodobně donutil změnit názor."

Asi by to měla být dobrá věc, znamenalo by to totiž, že je tu stále velká šance na to, že si to Justin rozmyslí a půjde za mnou... ale já vím, co se mi Linds snaží říct - to, že Justin dělá vše pro to, aby svůj názor nezměnil. A to není ani trochu dobrá věc.

---

Lindsay: "Měl bys ho chvíli nechat."

B: "Chvíli? Zapomněla si na ten malej detail, že se zítra žení?"

Lindsay: "To znamená, že je tu pořád 20 hodinová šance na to, že žádná svatba nebude... on jen potřebuje, abys mu přestal dýchat na záda a nechal ho přemýšlet... uvědom si, jak těžké to pro něj musí být, zítra se má ženit a ty po něm chceš, aby to, co si vybudoval, zahodil."

B: "Začínám si říkat, na čí straně jsi?"

Lindsay: "Na obou, miluju vás oba stejně a chci, abyste byli spolu, ale vím, že to pro něj nemůže být vůbec snadné."

A já to snad nevím? Myslí si, že jsem totální ignorant a neuvědomuju si, že Justin stojí před rozhodnutím svého života, zda zahodit dokonalou budoucnost s jeho princem na bílým koni jenom kvůli mně - někomu, s kým nemá žádnou jistotu anebo si vzít pana dokonalého a postupem času si třeba uvědomit, že to byla největší chyba jeho života... je mi jasný, že to nemá vůbec snadný. Ale to ani já a já už nesnesu pohled na to, jak se Justin snaží udělat vše pro to, aby mě vyhnal z hlavy, mám toho jednoduše dost!

Lindsay: "Briane, co chceš dělat..."

B: "To, co je třeba."

Vyklopil jsem do sebe ještě jednu sklenku a následně jsem se vydal rovnou k němu - k nim lépe řečeno. Celý večer na sebe byli nalepení, jak kdyby je spojovalo vteřinový lepidlo. Ale je to jejich předsvatební večeře, takže by mě to asi nemělo překvapovat.

Scott: "Briane, celý večer ses nám nějak vyhýbal..."

B: "Vážně?"...Neodolal jsem pobavenému úsměvu, který jsem věnoval Justinovi, jenž, pokud jsem si dobře vědom, se vyhýbal mně.

J: "Briane..."

B: "Scotte, nevadilo by, kdybych ti tvého milého ukradl na jeden tanec?"

Scott: "Eh... to... to se budeš muset zeptat Justina."

Justin měl co dělat, aby mě nezabil očima. Nevím sice, jaká konkrétní válka se v něm momentálně odehrávala, buď to ta, že mě chtěl zavraždit za to, že mu kazím jeho večer anebo ta, že věděl, že tanec mu dost zhorší jeho odhodlání vykopnout mě ze svého života, ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem s ním zkrátka tančit.

J: "Mile rád,"...Usmál se, jak nejpřesvědčivěji mohl.

A já si ho následně odvedl na improvizovaný parket, kde tančili ostatní. Sice jsme neměli parket jenom pro sebe jako na jeho plesu, ale to nevadí, i s tímhle se dá pracovat.

Rukou jsem ho pevně chytil kolem pasu a tu druhou jsem spojil s tou jeho. Bylo to po hodně dlouhé době, co jsem mohl zase cítit jeho ruku a držet jeho pas, že jsem myslel, že radostí zešílím. Za to on dělal vše, co mohl, aby si zachoval klidnou, až možná chladnou tvář. Ale mně to bylo fuk, věděl jsem totiž, že jen dělá, co je třeba, aby ty city mohl dát stranou, ale to pro něj nikdy nebylo nic snadného - naštěstí.

J: "O co se tu snažíš, Briane?"

B: "Tančit, nevidíš?"

J: "Oba víme, že tohle není o tanci... snažíš se mě donutit, abych změnil názor..."

B: "Názor ohledně čeho?"

J: "Ohledně svatby."

B: "Aaaah, že by?"

J: "Briane... ty jsi..."

B: "Co? Co jsem, Justine? Jen někdo, s kým si zažil pět let života a teď se jde dál anebo někdo, koho v tom svým obrovským romantickým srdci stále miluješ a chceš?"

Nemusel mi ani odpovídat, to, jak si zkousl spodní ret, mi jako odpověď perfektně stačilo. Jenže pořád mi to nezajišťovalo výhru. Udělal jsem proto to, co bylo nutné - přitiskl jsem ho k sobě ještě blíž, skoro jako bychom byli jedno tělo. V tu chvíli byl parket jen náš, v našich hlavách totiž všichni ostatní zmizeli.

Naneštěstí zmizeli tak moc, že jsem si ani neuvědomoval, co dělám, moje ruka najednou byla v jeho vlasech a z mých úst vyšla slova, která se mi dříve hnusila...

B: "Miluju tě, Justine."

Justin se v tu chvíli na mě zůstal jenom šokovaně koukat, neschopný jediného slova. Byl jsem jenom malý krůček od toho se svými rty dotknout těch jeho, udělal bych to nehledě na všechny následky, potřeboval jsem to jednoduše... ale v další okamžik se stalo něco, co mi v tom zabránilo a já po velké ráně najednou padal k zemi a potom už byla jenom tma...

I miss him(15)

Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Zůstal jsem v té uličce stát jako nějaký idiot ještě několik dalších minut. Nemohl jsem se zkrátka pohnout, pomalu ani nadechnout. Snažil jsem se zpracovat to všechno, co se událo. To, že mě Justin stále miluje, ale i přes to je rozhodnutý vzít si jiného, protože s ním ho jednoduše čeká snazší a pohádkovější život, než se mnou. Se mnou by ho čekala jenom krutá realita. Tak si to on alespoň představuje. Že bychom spolu byli nešťastní, protože zkrátka nesním o věcech, o jakých sní on a on zase nechce žít tak, jak žiju já. Jsem možná bláhový, ale já i přes to bych byl ochotný to zkusit a bojovat za to, abychom to zvládli, být to sebevíc nemožné. I když si nejsem ani zdaleka jistý tím, že bych byl někdy schopný toho být monogamní a vychovávat s Justinem děti až do naší smrti, tak vím, že bych mu patřil celým svým srdcem. Ale on je jednoduše až moc vyděšený z té představy, že bychom se jednoho dne probudili a zjistili, že žijeme jen smyšlenou komedii, že se radši ožení s někým, kdo mu zkrátka dá to, co on chce. Bez ohledu na to, že Justin ho nikdy nebude milovat tak, jako mě.

Maikey: "No sláva, už jsem myslel, že jste se tam zamordovali."

B: "Skoro."

Maikey: "Kde je Justin?"

B: "Utekl."

Maikey: "Co?"

B: "Zdrhnul."

Maikey: "Co si udělal, proboha?"

B: "Věř nebo ne, ale nic moc... jen jsem mu řekl, jak se věci mají... on mi taky řekl dost pěkných zajímavostí... a když jsem ho skoro políbil, tak vzal nohy na ramena."

Maikey: "Sakra. A vyřešili jste to nějak? Ví, že ho pořád miluješ?"

B: "Ví a on podle všeho stále miluje mě."

Maikey: "No, ale to je to, co si potřeboval vědět ne?"

B: "Jo, ale bez toho dodatku, že i přes to, že mě miluje, tak si se mnou neumí představit život, jelikož jsem zkrátka, jaký jsem... za to jeho milej je podle všeho dokonalej,"...Ironie a sarkasmus ze mě šly proudem, skoro jako žhavá láva.

---

Maikey na mě jenom zíral a netušil, co mi na to má říct. Nedivil jsem se. Taky, co by mi měl říct na to, že moje životní láska se mnou nechce být, protože nemá jistotu, že by se mnou byl šťastný... dobře on řekl, že neví, zda bychom spolu byli šťastní... ale v čem je rozdíl, pointu chápete. Ale já ho zkrátka nechápu... ještě před čtyřmi roky věděl to samé, ale i přes to byl ochotný to risknout, tak co se změnilo? Vážně jenom stačilo, aby mi zavolal, když byl v nemocnici a když se mu nedostalo toho, po čem toužil, tak pochopil, že už to zkrátka nemá smysl?

B: "Víš co, nechci o tom mluvit. Potřebuju se napít,"...Mávl jsem na barmana a moje honba za otupěním smyslů mohla začít.

Lil jsem do sebe jednu skleničku za druhou, nemít tak dobře vyvinutý odolávací smysl vůči velkému množství alkoholu, měl bych asi velké problémy s chůzí a asi i s mluvou. Takhle jsem naštěstí byl jenom dost přiopilý a Maikey ve výsledku taky. Asi mě v tom nechtěl nechat samotného. Oba jsme ale nakonec nějak ztratili pojem o čase.

Proto jsme se zpátky vrátili až k pozdějšímu večeru, party, pardon předsvatební večeře byla poměrně rozjetá. Tu samotnou večeři jsme rozhodně nestihli. A pohledy všech přítomných, kteří na nás upřeně zírali, mluvily za vše. Rozhodně jsme neudělali dobrý první dojem na lidi, kteří jsou asi stejně zazobaní jako náš Scottík a kteří patří mezi nové Justinovi přátele a na lidi, kteří patří k nám, jsme působili jako vždy - jako idioti. Ale co už, zdá se, že jsem stejně o všechno přišel, takže mně už může být všechno jedno ne?

Debbie: "Vy dva, za mnou."

Šla s ní hrůza, nebudu lhát. Ale my jsme se s Maikeym jenom přiopile smáli. Popravdě jsem až v poslední vteřině, kdy jsem opouštěl slavnou společenskou místnost, zahlédl Justina... nebo bych měl říct Justinův ustaraný a zároveň naštvaný obličej?

Maikey: "Ma, než začneš..."

Debbie: "Sklapni, okamžitě. Já chápu, Briane, tebe... tedy tak nějak, ale tebe teda ani trochu, Michaeli, ty na něj máš dávat bacha, aby nedělal hovadiny a ne je dělat s ním... ale to je jedno, oba jste idioti a děláte jenom ostudu, nehledě na to, že nikdo z nás nechce, aby si Justin vzal někoho jiného, když patří k tobě, Briane. Zkrátka jste to přepískli, takže se oba běžte dát dohromady a pak sem naklusejte s výrazy naprostých andílků, je vám to jasný?"

Ani jeden jsme se neodvážili nic říct, i když bych toho měl spoustu na jazyku, ale tady šlo asi opravdu o život, byla vážně naštvaná. Proto jsem ji uposlechl a vydal jsem se do svého pokoje nebo spíš apartmá. Dal jsem si sprchu, abych ze sebe spláchl ten smrad a chlast. A následně jsem vytáhl oblek, do kterého jsem se s nechutí nasoukal. Štěstí, že mám ve zvyku vozit si jeden náhradní, jinak bych musel mít na předsvatební večeři, o které mi samozřejmě nikdo neřekl, a i na samotný obřad jeden a ten samý. Ale proč tady, sakra, přemýšlím nad nějakým obřadem, když buď to nebude, protože ho překazím anebo já na něm nebudu, protože... protože budu pravděpodobně ležet na dně vany až se v ní utopím.

Maikey: "V tom obleku si připadám směšně."

B: "Ale sekne ti to."

Maikey: "Nech toho nebo se ještě začnu červenat. Ale ty taky nevypadáš vůbec špatně."

B: "Já vím."

Maikey: "Ta tvoje samolibost. Ach jo, proč tohle děláme? Děláme ze sebe šašky na jeho předsvatební večeři, to je prostě..."

B: "Ujetý, já vím. Ale musíme z toho něco vytřískat."

Maikey: "Myslíš na to, na co já?"

B: "Myslím, že jo."

S proradným úsměvem, že Justinovu předsvatební večeři trochu okořeníme naší zvláštní medicínou, jsme vešli do obýváku, prostě je to obývák, sakra! A tentokrát na nás spočinuly pohledy především žen, které obdivovaly to, jak se z dvou očividných ožralů, stali sexy chlapi.

Ben: "I když bych tě zabil, vypadáš úžasně."

Maikey: "Děkuju, zlato. A promiň."

Ben: "Miluju tě, takže ti odpouštím."

B: "Bože, najděte si pokoj."

S výrazem znechucení jsem od nich odešel pryč a nabyl jsem toho dojmu, že tu medicínu budu muset použít pouze já, protože Maikey má moc práce se svým manželem.

Jenže když jsem následně uviděl Justina v tom jeho obleku, spadla mi jednoduše brada. Vypadal tak krásně. A já tak moc toužil stát teď po jeho boku a být tím, koho si bude brát. Byla to muka vidět vedle něj jiného.

A ještě větší muka to byla v momentě, co se rozezněla hudba, na níž spolu začali tančit. Nikdy by mě nenapadlo, že pohled na to, jak Justin tančí na romantickou hudbu s někým jiným, mi bude doslova trhat srdce.

I miss him(14)

Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Měl jsem v krku takový knedlík, že jsem téměř nemohl mluvit. Ale byla tu slova, která jsem přes to vyslovit dokázal. Která jsem říct musel, i kdyby nevím co. Musel zkrátka vědět, že ho stále miluji... nebo, že alespoň pamatuji na to, jaké to je ho milovat. Na ten pocit nikdy nezapomenu. Na to, jak krásně mi s ním bylo. Na to, že byl a stále je láskou mého života, mojí první láskou. I přes to, jak těžké to s ním někdy bylo, vždycky jsem věděl, že ho budu milovat. I kdybychom byli každý na jiné straně zeměkoule a žili s někým jiným, budu ho milovat. To je něco, co se nikdy nezmění. I kdyby mi ublížil sebevíc, miluju ho.

Ale... já už žiju zcela jiný život. Život po boku člověka, který mě miluje a kterého miluji já. Není to láska, jakou jsem zažil s Brianem. Ale to nevadí, každá láska je jiná a něčím výjimečná. Můj život se zkrátka posunul dál. A Brian to musí pochopit. A myslím, že i on už se jistým způsobem posunul dál, jen si to možná neuvědomuje. Ale já si vzpomínám na den, kdy jsem pochopil, že je na čase jít dál, protože i přes to, jak velká naše láska byla, nikdy bychom nebyli schopni být na stejně vlně. Vždy bychom šli každý jiným směrem. Pochopil jsem to ten den, kdy...

B: "Tak proč? Proč si chceš vzít jeho, když miluješ mě?"

J: "Ano, Briane, miluju tě... nikdy jsem nepřestal. Ale já miluju Scotta, chci si ho vzít, chci s ním strávit krásný život a zestárnout s ním... chci..."

B: "Prosím tě, jestli nechceš, abych se tu pozvracel, tak nepokračuj."

Část mě se chtěla zasmát, protože tohle je ten Brian, který změnil celý můj život, za kterým jsem běhal a neustále ho otravoval, protože jsem nechtěl být bez něho, tohle je ten Brian Kinney, jehož sarkasmus, ironie a to všechno, z něj dělá někoho tak neobyčejného. Ale ta druhá část si uvědomovala, že tohle je jeden z důvodů, který mě donutil se zamyslet nad tím, zda chci být s někým, kdo by se mnou nebyl šťastný, kvůli očekáváním, které mám ve vztahu. Brianův způsob života je zkárkta to, co ho dělá šťastným a už před 4 roky jsme oba došli k závěru, že se nesmíme jeden pro druhého obětovat.

---

B: "Co se stalo, Justine? Co tě přimělo k tomu, abys... abys šel dál. Když si odcházel, řekl si, že se jednou vrátíš a i přes to, jak skeptický jsem ohledně toho byl, věřil jsem tomu a myslel jsem, že i ty..."

J: "Taky, že jsem tomu věřil... chtěl jsem si udělat jméno a někam to dotáhnout jako malíř... a pak se vrátit k tobě a zestárnout po tvém boku, mít s tebou děti, vnoučata..."...Usmíval jsem se nad tou představou.

B: "Ale..."

J: "Ale ty jsi Brian Kinney! Vážně si umíš představit, že bychom měli děti a nakonec spolu seděli na verandě staří, zatímco bychom hleděli na naše vnoučata?"

B: "Pokud by to tebe udělalo šťastným tak..."

J: "Ale o tom právě mluvím, Briane! My oba máme být šťastní, ne jen já..."

B: "Ale já bych byl."

J: "Možná, ale nebylo by to to, co bys od života chtěl."

Brian nevěděl, co mi na to má říct, ale já věděl, co si myslí. Znám ho až moc dobře. Žil jsem s ním pět let. A ani jednou mi nesnil o tom, jak si představuje, že spolu zestárneme. Pokud si dobře vzpomínám, už ve svých 30 se chtěl zabít, protože si připadal starý.

B: "Já to nevím, jasný? Možná by se nakonec ukázalo, že nejsem schopný s tebou mít děti, fyzicky určitě ne, ale myslím, že o tom tady nemluvíme... a možná, že ani zestárnout, protože bych se asi zastřelil dřív, než by se mi objevil první šedivej vlas... ale my to ani nezkusili. Tak jak můžeš vědět, že jít dál a nechat mě být, byl správný krok? Proč si k tomuhle vůbec dospěl?"

J: "Víš, jak jsem ti říkal, že jsem poznal Scotta v nemocnici?"

B: "Jo, ale nechápu, co to s tím má společného."

J: "Řekl jsem, že mi bylo hrozně zle... tak zle, že jsem skoro umřel, Briane."

B: "Co?"

J: "Jo, skoro jsem umřel. A víš, koho jsem chtěl v tu chvíli nejvíc slyšet? Tebe. Zavolal jsem ti, nejspíš si to ani nepamatuješ, protože když si to zvedl, byl si tak opilý a sjetý, že ti skoro nebylo rozumět a řekl si "Ať je to kdokoliv, nemám zájem a ani čas, zrovna si ho nechávám kouřit, takže to zkuste někdy jindy anebo nikdy," a zavěsil si."

B: "Bože můj, Justine..."

J: "Já... neříkám ti to, protože chci, aby ses cítil špatně... byl jsem na tebe naštvaný, nebudu lhát, ale nakonec jsem díky tomu pochopil, že to jsi prostě ty a že žiješ tak, jak žít chceš a že pokud bych se vrátil, tak o to všechno by si přišel. Ten den jsem to pochopil."

B: "Víš, Justine, seš si vědom toho, že důvod, proč jsem byl nejspíš v takovém stavu, bylo to, že jsem byl a stále jsem bez tebe totální troska, že jo?"

J: "Ať už tak nebo tak... my dva... nikdy bychom nebyli schopni najít způsob, jak spolu být na sto procent šťastní."

Říkat to a vidět pohled v jeho očích, bylo něco hrozného. Protože já vím, že on se mnou byl vždycky šťastný, i když se hodně snažil o to, aby tomu tak nebylo. A i já byl šťastný s ním a to moc. Ale přes to jsme nikdy nebyli schopni najít způsob, jak být spolu a zároveň žít tak, jak oba chceme.

B: "A proto radši budeš žít s někým, koho možná miluješ a možná s ním budeš mít všechno, co si od života přeješ, ale nikdy se s ním nebudeš cítit tak jako se mnou... s někým, s kým se prostě spokojíš, protože je podle tvých představ, ale nikdy nebude mnou... my oba víme, že chceš být se mnou, ale jsi moc vyděšený na to, abys to zkusil."

Teď to byl na oplátku on, kdo vyrazil dech mně. Protože... tohle bylo něco, nad čím jsem se ani jednou nezamyslel. Nenapadlo mě, že by tu mohla být ta možnost, že se zkrátka jenom bojím toho zkusit to s Brianem, protože by to nemuselo dopadnout podle mého očekávání... zkrátka vím, že Scott je jistota, za to Brian je risk. A se Scottem mám a můžu mít všechno, po čem jsem toužil, proto jsem souhlasil, že si ho vezmu, je jednoduše perfektní. Ale... jak řekl Brian - Scott není Brianem. A Brian je moje životní láska. Se kterou by můj život byl ale tak komplikovaný a pro kterého by život se mnou byl komplikovaný. Ale moje hlava je najednou tak zmatená.

B: "Miluješ mě. Chceš mě,"...Nalepil se ke mně tak blízko, že jsem mohl slyšet jeho srdce.

J: "Briane..."

B: "Miluješ a chceš mě."

J: "Já..."

Jeho rty se začaly přibližovat a já úplně zpanikařil, ale přes to, že jsem věděl, že ho musím odstrčit, jsem to nedokázal, nechtěl jsem to udělat. Bylo to už tak dlouho, co jsem naposledy cítil jeho rty, že... ale na poslední chvíli jsem se vzpamatoval a rychle odešel pryč. Doslova jsem utíkal. Utíkal jsem domů, za svým snoubencem. Mužem, kterého miluju a kterého si vezmu.