Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
Pomalu jsem začal otevírat oči nebo jsem si to alespoň myslel, ve skutečnosti jsem s tím měl docela dost velký problém. Jediné, co jsem tak nějak viděl, bylo ostré světlo, které jsem měl přímo nad hlavou a které mi otevření očí ještě víc stěžovalo a pak jsem ještě viděl obrys něčí hlavy, která se nade mnou skláněla. Nebyl jsem schopný rozpoznat, kdo to je a už podle toho jsem soudil, že jsem musel dostat vážně pecku. No ono by to stačilo posoudit dle té tupé bolesti, která mě snad každou chvíli zabije. Něco mi říká, že ten někdo, kdo mi vrazil, se mě pokusil zabít... shit, to ale bolí. A soudě podle toho, jak blbě se mi nadechuje nosem, to asi odnesl právě on.
Emmett: "Lidi, je vzhůru!"
Až teď jsem poznal, že ta hlava patřila Emmettovi. Nebyl to zrovna člověk, kterého jsem chtěl po probuzení vidět, ale nemůžu být tak naivní, abych si myslel, že by u mě seděl Justin.
Maikey: "Pane bože, Briane."
Ted: "Jsi v pohodě?"
Melanie: "V pohodě? Vidíš, jak vypadá?"
Debbie: "Nemůžeme říct, že si to nezasloužil..."
Maikey: "Ma!"
Debbie: "No co, docela to přehnal..."
Lindsay: "Věděla jsem, že něco udělá, ale že se ho bude snažit přede všemi políbit, to jsem nečekala."
Ben: "Je to Brian, nemůže vás to tak překvapovat."
B: "Jste si všichni vědomí toho, že jsem hned tady a že slyším, že jo?"
Všichni se na mě podívali jako na nějakou cvičenou opici a nevěděli, co mi říct. Mě však zajímalo jediné - co se, sakra, stalo? I když dílky puzzle už mi tak nějak začínají zapadat do sebe.
B: "Nechte mě hádat, naštval jsem snoubence?"
Debbie: "Přesně tak, ty pitomče. To sis to nemohl nechat někam do soukromí? Lepil ses tam na něj a chystal ses ho políbit - přede všemi a před jeho snoubencem... na co si, zatraceně, myslel?"
B: "Za A - dostat se s Justinem někam do soukromí je asi stejně možné jako to, že bych byl někdy hetero a za B - nemyslel jsem."
Debbie se nadechovala k odpovědi, která by jistě stála za to, ale neměla možnost jí vyslovit, protože se u nás objevila nejméně očekávaná osoba.
J: "Jen jsem chtěl vědět, zda jsi v pořádku."
Zda jsem v pořádku? Jeho snoubenec by mě mohl klidně skopat do kuličky a pořád by to nebolelo tak moc, jako to, co cítím uvnitř právě kvůli němu... kvůli tomu, že mě tak moc odmítá, kvůli tomu, že se chystá udělat největší chybu svého života a oba nás kompletně zničit... ale jo je mi fajn.
B: "Je mi skvěle, díky za optání."
Všichni zakroutili očima nad mojí debilitou a rozhodně jsem se jim nedivil. Justin jediný stál a nevěděl, co mi říct nebo možná věděl, jen to nechtěl dělat před ostatními a oni to podle všeho pochopili, protože se jeden za druhým začali vyprovázet ven.
J: "Nečekal jsem, že něco takového udělá."
B: "Jo, asi jsem se na tebe neměl vrhat během vaši předsvatební večeře."
J: "Jo,"...Nemůžu ani popsat, jak mě jeho smích zahřál u srdce.
B: "Promiň, jestli jsem ti to zkazil."
J: "To myslíš vážně?"
B: "Ne, není mi to líto ani trochu... ale, víš moc dobře, že ublížit ti... to není to, co chci."
J: "Já vím, Briane... já vím."
Oba jsme najednou mlčeli a jen se na sebe dívali. Už jsem ani nebyl schopný poznat, co jeho pohled říká, dřív mi stačilo se na něj jenom podívat a věděl jsem všechno, ale teď... je tak zatraceně nečitelný.
B: "Justine..."
J: "Tvůj nos... krvácíš,"...Najednou šel až ke mně a přiložil mi k nosu ubrousek.
Nebylo na tom nic sexy, ale i tak jsem to považoval za něco tak intimního... protože to bylo právě s ním. I kdybychom dělali tu nejpodivnější věc světa, pořád by na tom bylo něco intimního a krásného.
Jediné, co jsem chtěl, bylo chytit ho a přitáhnout ho k sobě, mezi má stehna, cítit ho, hladit, líbat... být s ním tak jako dřív. Ale musel jsem jenom držet a nechávat se ošetřit jeho šikovnýma rukama.
B: "Díky."
J: "Není za co... přeci jen je to taky moje vina."
B: "Tvoje?"...Nadzdvihl jsem obočí.
J: "No chtěl si mě políbit, což je důvodem, proč tě Scott praštil... takže v tom taky nejsem nevinně."
B: "Ale to já tě chtěl políbit... ne ty mě."
Justin se najednou zarazil a já vůbec nevěděl, co si o tom mám myslet. Nebo možná věděl, jen jsem už z toho všeho byl tak zmatený, že jsem si nebyl jistý, zda takhle vůbec můžu přemýšlet.
B: "Nebo si snad chtěl..."
J: "Briane,"...Zašeptal.
B: "Co, Justine?"
J: "Říkal jsem ti, že..."
B: "Se budeš ženit, já vím. A vím taky to, že se mnou nechceš být, protože pro tebe představuju nespolehlivýho pitomce, co všechno zvorá a nečeká tě s ním žádná zářivá budoucnost, protože se k smrti pravděpodobně prošukám v zadní místnosti Babylonu... ale... můžeme být spolu... tak, jak jsme vždycky chtěli."
Bylo na něm tolik znát, jak sám se sebou zápasí, ale i přes to, že by to mělo znamenat dobrou věc, bylo to přesně naopak. Justin totiž nikdy nepotřeboval o něčem takovém přemýšlet, pro Justina jsem existoval jenom já a byl ochotný za mnou jít až na kraj světa... ale teď... je to jako by na ten kraj světa šel, jen aby přede mnou utekl a mohl si žít svůj pohádkový život s panem dokonalým. A já si nejsem jistý, že na tomhle mám ještě sílu...
B: "Justine, myslím, že je na čase, aby ses rozhodl... nevím už, co víc bych měl udělat nebo říct, abych tě přesvědčil, že to myslím vážně... a proto tě už nechám být a pokud se rozhodneš, že zůstaneš s ním - budu to respektovat."
Málem jsem si při tom překousl jazyk, ale musel jsem to říct. Nezbývá mi už nic jiného, jen to mu dát prostor a doufat, že si nakonec vybere mě. Nejspíš jsem to měl udělat, už když mi Lindsay radila, abych mu dal chvíli čas, ale já jsem místo toho musel udělat divadýlko, které se jaksi nepovedlo... holt teď na to budu muset přistoupit jinak, přeci jen už nemám moc na vybranou.
B: "Do té doby - asi už nemáme o čem mluvit."
Zvedl jsem se k odchodu a stálo mě to všechno úsilí, abych při tom Justina nepřitáhl k sobě, ale ten se na mě jenom zaraženě díval neschopný jediného slova. A já jsem měl poprvé pocit, že jsem konečně udělal něco, co by mi mohlo zajistit, že se nakonec rozhodne pro mě. Ale dokud se tak nestane, tak vím, že v tomhle domě už být zkrátka nemůžu, proto jsem si zabalil svoje věci a vydal jsem se do hotelu.
No comments:
Post a Comment