Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
Jediné, co jsem na tomto kouzelném večírku opravdu uvítal, byly slečny, které tu roznášely šampaňské. Pokaždé, co kolem mě jedna prošla, jsem do sebe vyklopil skleničku. Bohužel v mém případě je šampaňské asi na stejné úrovni jako to dětské. Neudělalo to se mnou totiž vůbec nic. Možná mi tak akorát začínalo být špatně od žaludku. Ale to taky dost možná souviselo s tím, jak jsem se musel dívat na Justinovo štěstí díky někomu jinému. Díky někomu, kdo si ho získal, když já jsem byl zlitej a sjetej v zadní místnosti Babylonu a nebyl jsem schopnej být tam pro Justina, když mě potřeboval. Sakra, já si za tohle všechno vážně můžu sám. Nedivím se tomu, že se Justin bojí být se mnou, když jsem takovej - neschopnej, nespolehlivej a do sebe zahleděnej. Nejsem schopný mu dát nic z toho, co si od života přeje. Nebo spíš naopak, schopný toho jsem, ale chci to i já? Je tu vůbec nějaká šance na to, že si sám sebe dokážu představit jako někoho, kdo by mohl mít s Justinem děti? Pohádkovej romantickej život na předměstí? Budoucnost, ve které spolu zestárneme a zemřeme? Tohle je budoucnost, o které já nikdy ani nepřemýšlel, všichni víme, že to je budoucnost pro heteráče. Ne pro někoho jako já. Ačkoliv Justin je to, co chci a to víc, než cokoliv jiného. Třeba časem bych mohl chtít i věci, co chce on. A co se týče jedné věci a to zestárnutí s ním - jo, to už si dovedu představit teď. On mi jenom zkrátka musí dát šanci. Nic víc nechci, jenom šanci na to mu dokázat, že se mnou může být opravdu šťastný.
Lindsay: "Proč se tu takhle mučíš?"
B: "Co, prosím?"
Lindsay: "Stojíš tu na jednom místě, zatímco do sebe liješ jednu skleničku za druhou a sleduješ Justina, už tak dlouho, že se divím, že už si někoho minimálně nezmrzačil... měl bys jít na vzduch."
B: "Snažíš se mi říct, abych se vzdal, protože Justin si očividně doktůrka opravdu vezme."
Lindsay: "Ne to se ti nesnažím říct... teda... já nevím, jasný? Nevím, co Justin udělá, ale vidím, co dělá - ignoruje tě, protože ví, že jenom pohled na tebe, by ho pravděpodobně donutil změnit názor."
Asi by to měla být dobrá věc, znamenalo by to totiž, že je tu stále velká šance na to, že si to Justin rozmyslí a půjde za mnou... ale já vím, co se mi Linds snaží říct - to, že Justin dělá vše pro to, aby svůj názor nezměnil. A to není ani trochu dobrá věc.
Lindsay: "Měl bys ho chvíli nechat."
B: "Chvíli? Zapomněla si na ten malej detail, že se zítra žení?"
Lindsay: "To znamená, že je tu pořád 20 hodinová šance na to, že žádná svatba nebude... on jen potřebuje, abys mu přestal dýchat na záda a nechal ho přemýšlet... uvědom si, jak těžké to pro něj musí být, zítra se má ženit a ty po něm chceš, aby to, co si vybudoval, zahodil."
B: "Začínám si říkat, na čí straně jsi?"
Lindsay: "Na obou, miluju vás oba stejně a chci, abyste byli spolu, ale vím, že to pro něj nemůže být vůbec snadné."
A já to snad nevím? Myslí si, že jsem totální ignorant a neuvědomuju si, že Justin stojí před rozhodnutím svého života, zda zahodit dokonalou budoucnost s jeho princem na bílým koni jenom kvůli mně - někomu, s kým nemá žádnou jistotu anebo si vzít pana dokonalého a postupem času si třeba uvědomit, že to byla největší chyba jeho života... je mi jasný, že to nemá vůbec snadný. Ale to ani já a já už nesnesu pohled na to, jak se Justin snaží udělat vše pro to, aby mě vyhnal z hlavy, mám toho jednoduše dost!
Lindsay: "Briane, co chceš dělat..."
B: "To, co je třeba."
Vyklopil jsem do sebe ještě jednu sklenku a následně jsem se vydal rovnou k němu - k nim lépe řečeno. Celý večer na sebe byli nalepení, jak kdyby je spojovalo vteřinový lepidlo. Ale je to jejich předsvatební večeře, takže by mě to asi nemělo překvapovat.
Scott: "Briane, celý večer ses nám nějak vyhýbal..."
B: "Vážně?"...Neodolal jsem pobavenému úsměvu, který jsem věnoval Justinovi, jenž, pokud jsem si dobře vědom, se vyhýbal mně.
J: "Briane..."
B: "Scotte, nevadilo by, kdybych ti tvého milého ukradl na jeden tanec?"
Scott: "Eh... to... to se budeš muset zeptat Justina."
Justin měl co dělat, aby mě nezabil očima. Nevím sice, jaká konkrétní válka se v něm momentálně odehrávala, buď to ta, že mě chtěl zavraždit za to, že mu kazím jeho večer anebo ta, že věděl, že tanec mu dost zhorší jeho odhodlání vykopnout mě ze svého života, ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem s ním zkrátka tančit.
J: "Mile rád,"...Usmál se, jak nejpřesvědčivěji mohl.
A já si ho následně odvedl na improvizovaný parket, kde tančili ostatní. Sice jsme neměli parket jenom pro sebe jako na jeho plesu, ale to nevadí, i s tímhle se dá pracovat.
Rukou jsem ho pevně chytil kolem pasu a tu druhou jsem spojil s tou jeho. Bylo to po hodně dlouhé době, co jsem mohl zase cítit jeho ruku a držet jeho pas, že jsem myslel, že radostí zešílím. Za to on dělal vše, co mohl, aby si zachoval klidnou, až možná chladnou tvář. Ale mně to bylo fuk, věděl jsem totiž, že jen dělá, co je třeba, aby ty city mohl dát stranou, ale to pro něj nikdy nebylo nic snadného - naštěstí.
J: "O co se tu snažíš, Briane?"
B: "Tančit, nevidíš?"
J: "Oba víme, že tohle není o tanci... snažíš se mě donutit, abych změnil názor..."
B: "Názor ohledně čeho?"
J: "Ohledně svatby."
B: "Aaaah, že by?"
J: "Briane... ty jsi..."
B: "Co? Co jsem, Justine? Jen někdo, s kým si zažil pět let života a teď se jde dál anebo někdo, koho v tom svým obrovským romantickým srdci stále miluješ a chceš?"
Nemusel mi ani odpovídat, to, jak si zkousl spodní ret, mi jako odpověď perfektně stačilo. Jenže pořád mi to nezajišťovalo výhru. Udělal jsem proto to, co bylo nutné - přitiskl jsem ho k sobě ještě blíž, skoro jako bychom byli jedno tělo. V tu chvíli byl parket jen náš, v našich hlavách totiž všichni ostatní zmizeli.
Naneštěstí zmizeli tak moc, že jsem si ani neuvědomoval, co dělám, moje ruka najednou byla v jeho vlasech a z mých úst vyšla slova, která se mi dříve hnusila...
B: "Miluju tě, Justine."
Justin se v tu chvíli na mě zůstal jenom šokovaně koukat, neschopný jediného slova. Byl jsem jenom malý krůček od toho se svými rty dotknout těch jeho, udělal bych to nehledě na všechny následky, potřeboval jsem to jednoduše... ale v další okamžik se stalo něco, co mi v tom zabránilo a já po velké ráně najednou padal k zemi a potom už byla jenom tma...
No comments:
Post a Comment