Nový díl.
JUSTIN
varování: žádné
Zvládl to. Dostal se mi do hlavy tak, jak jsem si řekl, že mu to nedovolím. Udělal to, v co jsem doufal, že se mu nepodaří. Přiměl mě vypustit všechny moje city na povrch. Všechno, co jsem s ním cítil, když jsme byli spolu, bylo tady, zápasilo to uvnitř mě jako podělaný tsunami.
Věděl jsem, že ho pořád miluju, i když jsem se hodně snažil, nikdy jsem nedokázal přestat. Ale taky jsem věděl, že ho musím nechat jít, pokud chci někdy žít život, jaký jsem si vysnil a jaký můžu mít právě se Scottem. Jenomže teď... je to jako bych se měl rozhodnout mezi svým rozumem a mezi svým srdcem a všichni asi dobře víme, co kdo představuje. Ale stejně tak miluju Scotta... nebo možná miluju jenom představu toho, co bych mohl se Scottem mít. Bože, já nevím. Brian byl mojí první láskou, nejspíš dokonce životní. Ale se Scottem je mi krásně, dělá mě šťastným, plní mi, co mi na očích vidí. Od chvíle, co mě požádal o ruku, jsem si v hlavě plánoval naši pohádkovou svatbu a následnou budoucnost. Všechno to mělo být perfektní. Jenže já naposled potřeboval slyšet Briana a tak jsem mu zavolal a nebýt toho, že mě vyrušil Scott, skoro jsem mu do telefonu řekl, že jsem ho nikdy nepřestal milovat... jenže to on už stejně ví. A já vím, že on stále miluje mě. Řekl to. Sice byl opilý, naštvaný a odhodlaný udělat scénu, ale řekl to a to pro mě znamená hodně. Protože on neříká věci, které nemyslí vážně a rozhodně ne něco takového - něco, na co jsem si musel počkat pět let a přežít bombový útok. A teď mi ještě k tomu řekl, že se musím rozhodnout. V podstatě mi řekl, že je to všechno v mých rukách. Že on už neudělá nic. Že je to všechno jenom na mě... a já snad nikdy v životě nebyl víc vyděšený a zmatený. Nevím nic, nevím zatraceně vůbec nic.
Scott: "Tady jsi."
J: "Tady jsem."
Scott se na mě zezadu natiskl, objal mě kolem pasu a bradu si položil na mé rameno... cítil jsem se v jeho objetí tak bezpečně a tak milovaně. Věděl jsem, že v něm mám někoho, kdo mě bude bezmezně milovat a ochraňovat do konce našich životů. Ale... nebyl to Brian. A to bylo to, co jsem v hloubi svého srdce chtěl - cítit jeho objetí.
Jenže s Brianem mě čeká nejistá budoucnost plná neustálého strachu z toho, kdy se začne cítit jako bych ho dusil, protože nemůže mít to, co chce, to, co je jednoduše v jeho přirozenosti a já si nejsem jistý, že bych znovu zvládl žít život, kde se o něj musím dělit s jinými a čekat každou noc na to, kdy se vrátí domů.
Scott: "Byl jsi za ním?"
J: "Jo. Ubalil si mu pořádnou."
Scott: "Ne, že bych to zrovna plánoval... prostě se to stalo... koledoval si... měl jsem co dělat už jak si tě pokaždý, co si kolem něj prošel, prohlížel... a když tě teď chtěl políbit... prostě jsem se neovládl."
J: "Brian je..."
Scott: "Tvoje první láska, já to vím a vidím, že tě pořád miluje a vůbec se mu nedivím... jen je myslím na čase, aby pochopil, že teď patříš ke mně."
Nevěděl jsem, co mu na to říct, protože v tenhle moment jsem se necítil být ani Brianův a ani Scottův. Byl jsem jenom někdo, kdo miluje dva muže a jednoho z nich víc. Musel jsem udělat ale aspoň něco a tak jsem ho políbil. V tu chvíli mi však probleskla hlavou vzpomínka na můj první polibek s Brianem... kdy jsem byl jenom 17 leté děcko, co si chtělo poprvé užít a ani ve snu ho nenapadlo, že se mu ten den změní celý jeho život.
Ale hned na to jsem měl v hlavě další myšlenku a to tu, že mě zítra čeká další den, který zcela změní můj život... pokud si Scotta vezmu, můžu být tím nejšťastnějším mužem na světě. Pokud ovšem není právě Brian ten, s kým můžu být nejšťastnější. Pane bože, jestli tam nahoře si, pomoz mi, protože já zatraceně nevím, co mám dělat!
Scott: "Myslím, že bychom měli jít spát, ať jsme na zítra čerství... čeká nás velký den."
J: "Jo, to čeká."
Scott: "Jen mě ničí ta představa, že dnešní noc budu v té velké posteli sám... nemůžeme to porušit a prostě se k sobě dneska tulit?"
J: "Domluvili jsme se, že dneska budeme spát každý jinde."
Scott: "Já vím, ale..."
J: "Jednu noc beze mě vydržíš."
Scott: "Budu muset zatnout zuby a těšit se na tu zítřejší a na všechny noci, co budou následovat. Bože, já tě tak miluju, víš to?"
Teď by mělo nejspíš následovat to, kdy řeknu, že já jeho taky, ale bylo to, jako bych v tu chvíli měl knedlík v krku. Proto jsem se dokázal pouze usmát a políbit ho v naději, že jsem v něm nevzbudil žádné podezření. Ale sakra, jaké podezření? Já ho miluju a vezmu si ho, prostě to tak bude. Briana stále miluju, o tom není pochyb, ale je jednoduše na čase jít dál.
Se Scottem jsme se následně dlouho loučili a poté jsme se oba vydali do svých pokojů. Chtěl jsem se jenom vysprchovat a pak se vyspat do růžova. Jenže jsem cestou procházel kolem Brianova pokoje a cítil jsem, že mu musím říct, jak jsem se rozhodl. Párkrát jsem zaklepal, ale neozýval se, bylo mi divné, že by spal a tak jsem předpokládal, že prostě jen nechce, aby ho někdo otravoval, já se však nenechám jenom tak odbýt...
J: "Briane, potřebuju..."
Větu jsem však nedokončil, protože jsem tam našel pouze prázdný pokoj. V tu chvíli mě doslova bodlo u srdce. V hlavě jsem měl totiž jenom jednu jedinou myšlenku... on odešel, aniž by se rozloučil, on prostě odešel.
A ta myšlenka mě témě rozbrečela. Pak jsem na židli zahlédl jedno z jeho černých triček, podle všeho zapomenuté. Nedokázal jsem si pomoct a vzal jsem ho do ruky, abych k němu mohl přičichnout. Ta vůně, bože ta vůně byla jednoduše...
Maikey: "Není tady."
Doslova jsem nadskočil a to triko zase položil, možná spíš odhodil zpátky na židli. Maikey jednoduše ví, jak se za někým připlížit a způsobit mu infarkt.
J: "Kam šel?"
Maikey: "Proč tě to zajímá, budeš se ženit, ne?"
J: "Fajn, nemusíš mi to říkat."
Chystal jsem se kolem něj projít a jít se zavřít do svého pokoje, kde bych si do polštáře možná vyřval hlasivky a potom bych se pokusil o věc zvanou spánek, při čemž bych se modlil za to, abych se ráno probudil a byl si jistý tím, že vzít si Scotta je jediná věc, kterou chci udělat.
Maikey: "Šel do hotelu, řekl, že tu nemůže být. Počká do zítřejšího rána a pak se vrátí do Pittsburghu... alespoň takhle chtěl, abych ti to řekl."
V tu chvíli jsem měl vážně vztek. Nesnáším, když mi někdo dává ultimáta a zrovna od Briana mě to vážně vytočilo. On ví, jak tohle všechno je pro mě těžký, že po mně žádá, abych zahodil život, co jsem si tu vybudoval, abych se vzdal muže, který mě miluje a abych se zachoval jako ten největší parchant, který uteče od svojí vlastní svatby a ještě mi bude říkat, do kdy to mám udělat? To si nemyslím. Vlastně já už vím, co udělám. Scott by po mně nikdy nic takového nechtěl, on je jednoduše ten pravý a proto vím, že si ho zítra vezmu a strávím s ním zbytek života. A právě teď to půjdu oznámit Brianovi, aby náhodou nemusel čekat až do zítřejšího rána!
No comments:
Post a Comment