Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
Když jsem se probudil, stalo se přesně to, čeho jsem se bál - Justin byl pryč. Musel jsem dokonce začít zvažovat tu možnost, že se mi to celé jenom zdálo. Nebylo by to poprvé, ale právě teď se to zdálo tak reálné, že by mě vědomí toho, že to tak nebylo, asi porazilo. Naštěstí jsem ale od něj našel vzkaz, tedy naštěstí... podle toho, co na něm stálo, nebyl ještě prostor na to, abych si oddychl a věřil tomu, že všechno dobře dopadne. Šel si něco zařídit a to může znamenat to, že se šel rozejít se svým snoubencem, ale taky to může znamenat to, že šel udělat vše pro to, aby o něj nepřišel. A v tom případě ta další část vzkazu, že se vrátí, nebude rozhodně příjemná, protože se vrátí z jediného prostého důvodu - aby mi řekl, že včerejší noc byla sice úžasná, ale že to na věci nic nemění. A pokud to tak bude... bůh pomáhej komukoliv, kdo se mi pak připlete do cesty.
Čas na hodinách začínal utíkat čím dál rychleji, začínal jsem z toho šílet, protože jsem stále nic nevěděl, ani to, kde Justin právě teď je, mohl by být taky na cestě uličkou, na jejímž konci na něj čeká, vy víte, kdo. Bože, začíná mi být doslova špatně, jakože fakt špatně. A ty stěny začínají být čím dál těsnější, tohle tričko mě doslova škrtí, není tu vůbec žádný vzduch... tak fajn musím ven, prostě musím.
Odhodlaný se procházet ulicemi New Yorku jsem na sebe hodil první, co jsem našel a následně jsem se vydal na cestu, která pro mě zajisté skončí návštěvou nějakého baru, ze kterého odejdu buď to po svých nebo v pytli mrtvoly... záleží na tom, zda se mi Justin ještě někdy ozve.
Když jsem však vycházel z hotelu, uviděl jsem něco, co by mě ani ve snu nenapadlo - Justina sedícího na obrubníku...
B: "Justine?"
Justin sebou cukl a otočil se na mě, až v ten moment jsem si všiml, že má u nohou tašku... což mohlo znamenat jenom jednu jedinou věc - věc, v kterou jsem doufal ze všeho nejvíc a právě teď bych měl skákat tři metry do vzduchu a líbat ho jako o život... ale já nemůžu, nemůžu, protože vidím, jak zničený je... a to je něco, co jsem nikdy nechtěl.
Nevěděl jsem, co mám udělat, v těhle věcech jsem nebyl nikdy dobrej, ale věděl jsem, že musím udělat alespoň něco a tak jsem se vedle něj jen posadil a čekal na to, až začne on, což ale trvalo věčnost...
J: "Promiň, chtěl jsem jít nahoru, ale... nějak jsem se tady zasekl. Nevěděl jsem, co ti říct... nebo, co dělat."
B: "Zeptal bych se, co se stalo... ale mám jistou představu."
J: "Rozešli jsme se... ani nevím, kdo s kým... přišel jsem domů a on už na mě čekal, věděl to dřív, než jsem vůbec něco řekl... hádali jsme se, bylo to ošklivý... a pak jen řekl, že nemůže být s někým, komu nemůže věřit, s někým, kdo ve skutečnosti miluje jiného... tak jsem se sbalil a šel... šel jsem sem, ale pak mi došlo, že..."
B: "Co, Justine?"
Justin se odmlčel a jen se díval do prázdna, šíleně mě to znervózňovalo a zároveň jsem ho chtěl pevně obejmout a nepustit, aby věděl, že v tom jsme spolu, že tu jsem pro něho a udělám cokoliv... věc, které bych dřív nebyl schopný a teď když by tomu tak bylo, cítím, že to je to poslední, co by Justin chtěl. Z jeho pohledu totiž vím, že by chtěl pouze jediné - buď, aby se nic z tohohle nestalo nebo zmizet z povrchu zemského.
J: "Mohli bychom jít dovnitř? Začíná být chladno."
B: "Jo, jasně."
Ani jsem se ho nezeptal a rovnou jsem popadl jeho tašku, možná jsem chtěl být gentleman a možná jsem jen doufal, že když jí budu držet jako rukojmí, tak mi Justin nikam neodejde.
V momentě, co se za námi zavřely dveře, bylo všechno... tak nějak intenzivnější. Byli jsme tu jenom my dva proti celému světu a přes to jsem měl pocit, že "my dva" stále není něco, co můžu použít. Jedna moje část ho chtěla prostě popadnout a líbat, držet, dotýkat se ho... ale ta druhá jenom stála jako solný sloup a čekala na to, co udělá on.
B: "Justine, co to znamená pro nás?"...Nakonec jsem to nevydržel, musel jsem se zkrátka zeptat.
On se na mě jenom podíval a usmál se... nebo se o něco jako úsměv alespoň pokusil. Nevím, co to mělo znamenat a popravdě jsem se to i bál zjistit.
B: "Eh... nějak..."
J: "Šššš,"...Justin mi zničehonic položil prst na rty a podíval se mi hluboce do očí.
Snad nikdy v životě jsem z něj nebyl zmatenější, tak moc se snažil dělat, že je vše v pohodě, ale bylo na něm znát, že není v pohodě vůbec nic, všechno byl jeden velkej zmatek.
A to, co udělal následovně, mě ještě víc vykolejilo... začal mi rozepínat bundu a následně ji ze mě i svlékl. Potom následovaly knoflíčky na košili... chvíli mi trvalo, než mi došlo, co vlastně vůbec dělá...
B: "Justine, co to...?"
J: "Mlč, nic neříkej."
Najednou se přisál na mé rty a začal mě zasypávat vášnivými možná až drsnými polibky. Na jednu stranu jsem tohle chtěl strašně moc, ale na tu druhou... tohle jednoduše nebyl Justin.
B: "Počkej... Justine..."
J: "Nechci čekat, chci tebe... teď a tady."
Najednou se ve mně objevila část mě, která snad nikdy nebyla přítomna - část, která věděla, že pokud tohle udělám, budu se cítit jako ten největší mizera, co ho jenom využil ve svůj vlastní prospěch a i když by to tak rozhodně nebylo, ten pocit bych jednoduše měl, protože když vidím, jak je v háji, nemůžu to jednoduše udělat.
B: "Přestaň, Justine. Věř mi, že to poslední, co bych právě teď chtěl, je tě od sebe odstrčit, protože mi věř i tohle - chci tě, ani nevíš, jak moc... ale ne takhle, ne když jsi..."
J: "Totální troska? Nedivím se ti."
Justin se najednou otočil a vydal se na pohovku, na kterou se zoufale svezl. "Takhle jsem to rozhodně nemyslel," vydal jsem se za ním.
J: "Ale je to pravda... podívej se na mě..."
B: "Dívám se a rozhodně nevidím žádnou trosku. Jenom někoho, kdo potřebuje chvíli čas na to, aby se dal do kupy... a já ti pomůžu."
Jeho modré oči plné slz ke mně najednou vzhlédly a Justin se následně natáhl, aby mě políbil, tentokrát se jeho rty však sotva dotkly těch mých. Jako by se snad bál mě políbit.
B: "Měl by sis jít odpočinout."
J: "Nemám kam."
B: "Na tu velkou postel támhle, trdlo."
Konečně jsem ho donutil alespoň k trochu upřímnému úsměvu. Justin naštěstí nijak nenamítal a vydal se rovnou do postele, netrvalo dlouho a byl úplně mimo. Já si lehl po chvíli vedle něj a sledoval ho, nepatřím sice mezi ty creepy lidi, co si užívají sledování jiných lidí... ale v tomhle případě se jednoduše nedalo odolat. A po pár hodinách, co jsem jenom ležel a sledoval, zda vůbec dýchá, jsem došel k závěru, že by mi rozhodně bodla sprcha.
No comments:
Post a Comment