Nový díl.
JUSTIN
varování: žádné
Měl jsem v krku takový knedlík, že jsem téměř nemohl mluvit. Ale byla tu slova, která jsem přes to vyslovit dokázal. Která jsem říct musel, i kdyby nevím co. Musel zkrátka vědět, že ho stále miluji... nebo, že alespoň pamatuji na to, jaké to je ho milovat. Na ten pocit nikdy nezapomenu. Na to, jak krásně mi s ním bylo. Na to, že byl a stále je láskou mého života, mojí první láskou. I přes to, jak těžké to s ním někdy bylo, vždycky jsem věděl, že ho budu milovat. I kdybychom byli každý na jiné straně zeměkoule a žili s někým jiným, budu ho milovat. To je něco, co se nikdy nezmění. I kdyby mi ublížil sebevíc, miluju ho.
Ale... já už žiju zcela jiný život. Život po boku člověka, který mě miluje a kterého miluji já. Není to láska, jakou jsem zažil s Brianem. Ale to nevadí, každá láska je jiná a něčím výjimečná. Můj život se zkrátka posunul dál. A Brian to musí pochopit. A myslím, že i on už se jistým způsobem posunul dál, jen si to možná neuvědomuje. Ale já si vzpomínám na den, kdy jsem pochopil, že je na čase jít dál, protože i přes to, jak velká naše láska byla, nikdy bychom nebyli schopni být na stejně vlně. Vždy bychom šli každý jiným směrem. Pochopil jsem to ten den, kdy...
B: "Tak proč? Proč si chceš vzít jeho, když miluješ mě?"
J: "Ano, Briane, miluju tě... nikdy jsem nepřestal. Ale já miluju Scotta, chci si ho vzít, chci s ním strávit krásný život a zestárnout s ním... chci..."
B: "Prosím tě, jestli nechceš, abych se tu pozvracel, tak nepokračuj."
Část mě se chtěla zasmát, protože tohle je ten Brian, který změnil celý můj život, za kterým jsem běhal a neustále ho otravoval, protože jsem nechtěl být bez něho, tohle je ten Brian Kinney, jehož sarkasmus, ironie a to všechno, z něj dělá někoho tak neobyčejného. Ale ta druhá část si uvědomovala, že tohle je jeden z důvodů, který mě donutil se zamyslet nad tím, zda chci být s někým, kdo by se mnou nebyl šťastný, kvůli očekáváním, které mám ve vztahu. Brianův způsob života je zkárkta to, co ho dělá šťastným a už před 4 roky jsme oba došli k závěru, že se nesmíme jeden pro druhého obětovat.
B: "Co se stalo, Justine? Co tě přimělo k tomu, abys... abys šel dál. Když si odcházel, řekl si, že se jednou vrátíš a i přes to, jak skeptický jsem ohledně toho byl, věřil jsem tomu a myslel jsem, že i ty..."
J: "Taky, že jsem tomu věřil... chtěl jsem si udělat jméno a někam to dotáhnout jako malíř... a pak se vrátit k tobě a zestárnout po tvém boku, mít s tebou děti, vnoučata..."...Usmíval jsem se nad tou představou.
B: "Ale..."
J: "Ale ty jsi Brian Kinney! Vážně si umíš představit, že bychom měli děti a nakonec spolu seděli na verandě staří, zatímco bychom hleděli na naše vnoučata?"
B: "Pokud by to tebe udělalo šťastným tak..."
J: "Ale o tom právě mluvím, Briane! My oba máme být šťastní, ne jen já..."
B: "Ale já bych byl."
J: "Možná, ale nebylo by to to, co bys od života chtěl."
Brian nevěděl, co mi na to má říct, ale já věděl, co si myslí. Znám ho až moc dobře. Žil jsem s ním pět let. A ani jednou mi nesnil o tom, jak si představuje, že spolu zestárneme. Pokud si dobře vzpomínám, už ve svých 30 se chtěl zabít, protože si připadal starý.
B: "Já to nevím, jasný? Možná by se nakonec ukázalo, že nejsem schopný s tebou mít děti, fyzicky určitě ne, ale myslím, že o tom tady nemluvíme... a možná, že ani zestárnout, protože bych se asi zastřelil dřív, než by se mi objevil první šedivej vlas... ale my to ani nezkusili. Tak jak můžeš vědět, že jít dál a nechat mě být, byl správný krok? Proč si k tomuhle vůbec dospěl?"
J: "Víš, jak jsem ti říkal, že jsem poznal Scotta v nemocnici?"
B: "Jo, ale nechápu, co to s tím má společného."
J: "Řekl jsem, že mi bylo hrozně zle... tak zle, že jsem skoro umřel, Briane."
B: "Co?"
J: "Jo, skoro jsem umřel. A víš, koho jsem chtěl v tu chvíli nejvíc slyšet? Tebe. Zavolal jsem ti, nejspíš si to ani nepamatuješ, protože když si to zvedl, byl si tak opilý a sjetý, že ti skoro nebylo rozumět a řekl si "Ať je to kdokoliv, nemám zájem a ani čas, zrovna si ho nechávám kouřit, takže to zkuste někdy jindy anebo nikdy," a zavěsil si."
B: "Bože můj, Justine..."
J: "Já... neříkám ti to, protože chci, aby ses cítil špatně... byl jsem na tebe naštvaný, nebudu lhát, ale nakonec jsem díky tomu pochopil, že to jsi prostě ty a že žiješ tak, jak žít chceš a že pokud bych se vrátil, tak o to všechno by si přišel. Ten den jsem to pochopil."
B: "Víš, Justine, seš si vědom toho, že důvod, proč jsem byl nejspíš v takovém stavu, bylo to, že jsem byl a stále jsem bez tebe totální troska, že jo?"
J: "Ať už tak nebo tak... my dva... nikdy bychom nebyli schopni najít způsob, jak spolu být na sto procent šťastní."
Říkat to a vidět pohled v jeho očích, bylo něco hrozného. Protože já vím, že on se mnou byl vždycky šťastný, i když se hodně snažil o to, aby tomu tak nebylo. A i já byl šťastný s ním a to moc. Ale přes to jsme nikdy nebyli schopni najít způsob, jak být spolu a zároveň žít tak, jak oba chceme.
B: "A proto radši budeš žít s někým, koho možná miluješ a možná s ním budeš mít všechno, co si od života přeješ, ale nikdy se s ním nebudeš cítit tak jako se mnou... s někým, s kým se prostě spokojíš, protože je podle tvých představ, ale nikdy nebude mnou... my oba víme, že chceš být se mnou, ale jsi moc vyděšený na to, abys to zkusil."
Teď to byl na oplátku on, kdo vyrazil dech mně. Protože... tohle bylo něco, nad čím jsem se ani jednou nezamyslel. Nenapadlo mě, že by tu mohla být ta možnost, že se zkrátka jenom bojím toho zkusit to s Brianem, protože by to nemuselo dopadnout podle mého očekávání... zkrátka vím, že Scott je jistota, za to Brian je risk. A se Scottem mám a můžu mít všechno, po čem jsem toužil, proto jsem souhlasil, že si ho vezmu, je jednoduše perfektní. Ale... jak řekl Brian - Scott není Brianem. A Brian je moje životní láska. Se kterou by můj život byl ale tak komplikovaný a pro kterého by život se mnou byl komplikovaný. Ale moje hlava je najednou tak zmatená.
B: "Miluješ mě. Chceš mě,"...Nalepil se ke mně tak blízko, že jsem mohl slyšet jeho srdce.
J: "Briane..."
B: "Miluješ a chceš mě."
J: "Já..."
Jeho rty se začaly přibližovat a já úplně zpanikařil, ale přes to, že jsem věděl, že ho musím odstrčit, jsem to nedokázal, nechtěl jsem to udělat. Bylo to už tak dlouho, co jsem naposledy cítil jeho rty, že... ale na poslední chvíli jsem se vzpamatoval a rychle odešel pryč. Doslova jsem utíkal. Utíkal jsem domů, za svým snoubencem. Mužem, kterého miluju a kterého si vezmu.
No comments:
Post a Comment