Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
Modlil jsem se za tu možnost, že budu moct být s Justinem o samotě a jednou pro vždy mu říct, že ho miluju víc, než cokoliv a že jsem ochotný udělat všechno, jenom aby zapomněl na tu svatbu a vrátil se ke mně - protože k sobě prostě patříme. Já, Brian Kinney, vím, že k němu patřím. Nikdy jsem nedával lásce šanci, byla to jen fraška pro heterosexuály. Odmítal jsem ji. Ale pak přišel Justin a můj celý život se zcela změnil. Změnila mě láska k němu a já zkrátka nedokážu žít další minutu s tím, že už mi nepatří, že je s jiným. Tu svatbu zkrátka musím zarazit, děj se, co děj.
Jenomže to, že je Maiky sedící na zadním sedadle nakloněný mezi námi vepředu, mi rozhodně nepomáhá. Je dost těžký alespoň předstírat to, že tady není, když jeho hlava je hned u nás. Ale něco mi říká, že i kdyby nebyla, tak by se žádná konverzace nekonala. Justin se zkrátka upřeně soustředí na řízení, jen aby náhodou nezavadil pohledem o mě, a já se modlím za to, aby tahle celá situace nebyla ještě trapnější, než už je.
Maikey: "Takže, Justine..."
Ach můj bože, sklapni, Maikey. Ať už chceš říct cokoliv, jenom aby se zaplnilo to hrobové ticho, tak to, prosím tě, nedělej, protože věřím, že to bude katastrofa.
Maikey: "Jak jste se poznali s panem božským?"
Musel jsem se na něj ohlédnout s pohledem, kterým jsem se ho jasně ptal "To, kurva, jako myslíš vážně?!" On opravdu chce, aby nám Justin povyprávěl, kde našel svýho prachatýho budoucího manžela. To rovnou můžu vyskočit z tohohle auta za jízdy, vyjde to nastejno.
J: "Oh... ehm... tak nějak normálně."
B: "Normálně?"
Dobře, slyšet jsem to nechtěl. Ale na druhou stranu... čím ho pan S mohl tak moc učarovat, že si s ním začal a nakonec i souhlasil se svatbou.
J: "Nevím, jestli vám to říkal, ale on je doktor..."
Jasně, doktor. Tohle je prostě čím dál tím lepší. Za chvíli se dozvím, že sere diamanty a už se fakt můžu jít odstřelit.
J: "Zkrátka mi jednou bylo vážně hrozně a spolubydlící, se kterým jsem tenkrát bydlel už to nevydržel a vběhl se mnou na pohotovost... kde byl Scott..."
B: "A postaral se o tebe, chápeme,"...Odfrkl jsem si a ani mi to nebylo blbý.
J: "Briane, jestli mi chceš něco říct, tak to řekni."
B: "No mám toho celkem hodně..."
J: "Skvělý, tak to můžeš..."
Maikey: "Počkat, až nebudeme v autě za plnýho provozu... nerad bych zemřel kvůli vaší hádce, děkuji."
Oba jsme se na něj ohlídli a on se radši ihned stáhl, protože věděl, že jinak to odsere on. Ale nakonec jsme oba usoudili, že má pravdu a po zbytek jízdy jsme radši nikdo nemluvil.
J: "Tak jsme tady, tohle je nejlepší bar v New Yorku."
Maikey: "Nechtěl si víno?"
J: "Prodávají ho támhle přes ulici, skočím pro něj, takže zatím můžete jít objednat... dám si..."
B: "Vím, co si dáš, nezapomněl jsem."
Justin nevěděl, co mi na to říct a tak se jenom pousmál a vydal se pro to svoje slavné víno, které chce upíjet na svojí předsvatební večeři se svým snoubencem... tohle je jako z hororu.
B: "Co je?"...Štěkl jsem na Maikeyho, když na mě nějak podivně zíral.
Maikey: "Nejprve jsem si myslel, že bude lepší, když prostě nepozorovaně zmizím, abyste si mohli konečně promluvit... ale on je teď sám támhle přes ulici jen několik metrů od tebe a ty máš skvělou příležitost jít za ním a donutit ho, aby se probral... a přes to tady stojíš odhodlaný si jít objednat chlast?"
B: "A co mám podle tebe dělat? Přepadnout ho tam, namáčknout na zeď a přimět ho mě poslouchat?"
Maikey: "Pokud to zabere... tak jo."
Ať už to byl sebevíc šílenej nápad, byl to ten jedinej nápad. Proto jsem se zhluboka nadechl a přeběhl silnici, při čemž jsem se málem nechal přejet. Ale co... řekl jsem, že udělám cokoliv.
Čekal jsem na něj proto před obchodem, zatímco jsem ho přes sklo pozoroval... byl to pořád on, můj Sunshine. Ale přes to jako bych ho skoro nepoznával... vždyť mě tak moc miloval, tak jak se ke mně teď dokáže chovat tak chladně?
V momentě, co jsem uviděl, že platí a tím pádem každou chvílí vyjde ven, se mi rozbušilo srdce. Vůbec jsem nevěděl, co mu řeknu, na proslovy o lásce jsem vážně nikdy nebyl... ale copak je teď čas na to, abych řešil, čeho jsem a nejsem schopný?
J: "Briane? Co tu... myslel jsem, že jste šli dovnitř..."
B: "Maikey šel, ale já... musíme si promluvit, Justine,"...Vychrlil jsem to na něj, jak nejrychleji jsem dokázal, jinak bych to říct asi nedokázal.
J: "Na tohle teď nemám,"...Chystal se mě obejít.
Ale já ho chytil za paži a v podstatě jsem ho odtáhl do jedné uličky, kde naštěstí nikdo nebyl. Z pohledu jiných to mohlo vypadat jako, že se ho tu někde chystám zavraždit, ale z mého pohledu jsem jenom dělal to, co bylo nutné.
B: "Teď Justine, promluvíme si teď, ať se ti to líbí nebo ne."
Koukal na mě s vykulenýma očima asi zaskočen tím faktem, že za dobu, co jsme spolu byli, jsem se vážným rozhovorům vyhýbal, jako čert kříže. Ale zoufalé časy, vyžadují zoufalé činy... tak nějak se to říká, že?
J: "Ale ono není, o čem mluvit, Briane."
B: "Myslím, že oba víme, že to není pravda."
J: "Budu se ženit, jasný?!"...Zakřičel to takovým způsobem, že bylo těžké rozeznat, zda se o tom snaží přesvědčit mě anebo sebe.
B: "Věř, jsem si toho vědom... to, čeho si ale nejsem vědom, je proč."
J: "Co tím myslíš?"
B: "Proč se budeš ženit?"
J: "Co to je, sakra, za otázku?"
B: "Ty a já... my jsme se..."
J: "Už není žádné "my" Briane. To sis myslel, že když se mi po 4 letech zase objevíš v životě, jako by se nechumelilo, tak že ti skočím kolem krku a všechno zahodím?"
Au. Tak tohle opravdu bolelo. Myslel jsem, že slova 'Už si mě ztratil,' byla to nejhorší, co mi mohl říct. Ale právě teď tomu dal korunu. Ale má pravdu, copak jsem tohle mohl čekat?
B: "Proč si mi vůbec zavolal, Justine?"
J: "Cože?"
B: "Před pár dny si mi zavolal, nechal si hlasovku... a řekl si, že..."
J: "Vím, co jsem řekl,"...Odsekl.
B: "Pokud to víš, tak mi tu teď netvrď, že už pro tebe nic neznamenám. Že už mě nemiluješ."
Justin se zarazil a jen se na mě díval, jeho oči se pomalu měnily na sklo a rty se mu rozklepaly. Jeho tvář byl plná smutku a bolesti, takové, jakou jsem u něj snad nikdy neviděl. Po chvíli si jedna slza našla cestu a já nechtěl udělat nic jiného, než jít k němu a palcem mu ji setřít, ale věděl jsem, že bych ho tím akorát odehnal. Proto jsem jenom stál a v tichosti jsme se dívali jeden druhému do očí. A následně z Justinových úst vyšla slova tak tichá, že jsem je skoro neslyšel, ale tak krásná, že jsem opět pocítil, jak ve mně zažehl plamínek naděje. "To jsem nikdy neřekl."
No comments:
Post a Comment