Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
Melanin proslov o tom, abych to nevzdával a o Justina zabojoval, byl tak motivační, že jsem se hned vzápětí snažil najít způsob, jak s ním navázat kontakt. Jenomže se zdálo, že je to prakticky nemožné. Celý den se konaly přípravy na tu jejich slavnou předsvatební večeři, ze které se mi zvedal kufr. Nebo se mi spíš zvedal kufr z toho, jak Justinovy ten jeho pořád něco špital do ucha, laskal ho, líbal, hrál si s jeho vlasy... prostě všechno, co jsem mu chtěl dělat já. Byl to doslova horor. Vypíchnout si oči se zdálo jako moc dobrý nápad. A k tomu všemu jsem musel sledovat, jak se všichni ti, kteří se nazývají mými přáteli a rodinou a přijeli sem především proto, aby Justinovy ten nesmysl vymluvili, jak se teď účastní příprav na dnešní večer. Buď to měli v rukávu nějaké eso, o kterém jsem nevěděl, a plánují ho včas použít anebo jsou to zkrátka zrádci, až to bolí. Jedinej Maikey je mi aspoň věrnej. V nouzi zkrátka poznáš přítele.
Maikey: "Nechceš jít někam ven? Myslím, že tady nám to za chvíli přeroste přes hlavu."
B: "Nám nebo mně?"
Maikey: "Věř mi, i já z toho šílím. Ten chlap se na něj pořád lepí a já mám sto chutí ho kvůli tobě praštit a něco mi říká, že to by nedopadlo dobře."
Musel jsem se zasmát, myšlenky máme s Maikeym rozhodně stejné. A to vědomí, že mě vždy podrží, je rozhodně velký bonus navíc.
B: "Mohli bychom jet očíhnout velkoměsto."
Maikey: "Jo, chtělo by to bar."
B: "Stoprocentně."
Chtěli jsme se nenápadně vypařit, vlastně tady ani tak nešlo o nenápadnost, všichni byli tak zažraní do toho, jaké vybrat prostírání, že by si naší absence ani nevšimli... ale jeden člověk má zkrátka oči vždy všude.
Debbie: "Kampak kampak, chlapci?"
Maikey: "Mami, tobě nic neunikne."
B: "A tebe to překvapuje?"
Debbie: "Přestaňte řešit mě a radši vyklopte, kam se chcete vypařit?"
Justin ihned zbystřil a já viděl, jak se snaží nenápadně poslouchat, co řekneme. Nevěděl jsem však, zda to chce vědět, protože nechce, abych odešel anebo právě proto, že to chce a jen se modlí, že to bude co nejdřív.
Maikey: "Jdeme jenom ven... podívat se po městě... ocenit nějaké památky..."
Debbie: "Jdete chlastat, že jo?"
Maikey: "Ma, my... my jdeme jenom připít na Justinovo štěstí, že, Bri?"
To je idiot, pane bože! Jak jsem si myslel, že je úplně skvělej, tak teď bych ho snad i praštil. Ale na druhou stranu... fakt se Justin právě usmál... v tom smyslu, že mu tohle přišlo jako něco zcela nemožného?
B: "Prosím tě, už mlč. Jdeme prostě do města, brzo se vrátíme, neboj se."
Scott: "Vy jdete ven? To byste nám mohli udělat službu... s Justinem milujeme jedno víno, ale zapomněli jsme ho koupit..."
J: "Neotravuj je, já pro něj pak sjedu."
Scott: "Anebo co kdyby si jel rovnou s nimi?"
Okey, takové hrobové ticho, co se rozeznělo kolem, není ani na hřbitově. Všichni všeho nechali a jen zarytě čekali na to, co bude následovat. Já jen doufal, že na barák spadne atomovka a bude klid.
J: "No... to... asi..."
Debbie: "To je přímo báječný nápad, měl bys jet, Justine. Je to přeci jen tvůj poslední den svobodného muže, tak mezi nákupy vína, si můžeš připít se starými přáteli, ne?"
Jop, tak teď tomu dala Debb třešničku na dort. Prý se starými přáteli, teda na Maikeyho to stopro sedí, ale já... já byl láskou jeho života a to je rozdíl. A teď s ním mám jako oslavovat jeho poslední den svobody? Debb asi naprosto zešílela... anebo... nebooo... že by se Debb snažila najít způsob, abychom mohli být o samotě, Maikeyho neřešte, a promluvit si? Možná, že přeci jen nějaké to eso v rukávu se tu ukrývalo a zase bylo v tom Debbiiným.
Scott: "Debb má pravdu, zlato, měl bys jet."
J: "No... jo. Jasně, proč ne."
Justinův křečovitý úsměv stál za všechny peníze. Jenomže na druhou stranu bylo hrozné uvědomovat si, že tu byly doby, kdy mě následoval na každém kroku a teď se mnou nechce ani jít někam sám. Ale to nejhorší na tom je, že nevím, zda to je, protože už jsem pro něj prostě skončil anebo právě proto, že se bojí, že by se v něm mohly probudit city, které pohřbil a to by všechno změnilo... a přesně o to mi jde!
Scott: "Hlavně se mi vrať včas, ať nepromeškáš naši večeři."
J: "Neboj, budu tu co nevidět."
Bože, kýbl, podejte mi někdo kýbl, protože budu vážně zvracet. Sakra, Justine, kde si tuhle náhražku cukrový vaty vyhrabal?!
J: "Dejte mi pět minut, převléknu se a... a můžeme jít."
Maikey byl schopný alespoň přikývnout, já nebyl schopný ani toho. Začínal jsem se totiž bát toho všeho, co se může stát, až budeme s Justinem někde venku sami, ale zároveň jsem byl připravený udělat cokoliv, jen abych mu dokázal, že ho stále miluju a že ho chci zpátky... že i když se mnou měl od začátku ne malé problémy a i přes to, že v hodně věcech stojím za nic, tak by si měl vybrat mě.
Debbie: "Doufám, že toho využiješ, když jsem ti tak krásně nahrála do karet."
B: "Myslel jsem, že si užíváš přípravu jeho předsvatební večeře a skvěle se s panem snoubencem bavíš."
Debbie: "To, že jim pomáhám a shledávám toho muže, jako velmi milého, ještě neznamená, že nedoufám v to, že Justin dostane rozum a vzpomene si na to, že ty jsi láska jeho života... jenže to bude potřebovat, abys mu to připomenul."
Připomenout mu, že jsem láska jeho života, by mělo být přeci tak snadné... jenže já jakožto velmi komplikovaná osoba, co se lásky a vztahů týče, to nebudu mít vůbec jednoduché. Jenomže, jak už jsem řekl, musím udělat cokoliv, i kdybych se u toho měl naprosto znemožnit.
A myslím, že to znemožnění bude opravdu reálné, protože když vidím, jak krásný je a to si na sebe vzal jenom jiné oblečení, ve kterém vypadá tak zatraceně dobře, tak vím, že se dost možná budu chovat jako naprosto zamilovaná puberťačka.
No comments:
Post a Comment