Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
Jsem chlap, co si na luxusu a pohodlí celkem zakládá, ale i přes to, jak úžasnou postel jsem dnes v noci obýval, nepřineslo mi to nic jiného, než utrpení. To vědomí, že se Justin v jedné takové posteli tiskne na někoho jiného jen o pár pokojů dál, bylo doslova nesnesitelné. Tak moc, že jsem se celou noc pouze převaloval anebo chodil po pokoji sem a tam jako šílenec. A do toho mi v hlavě vrtala Justinova slova - slova, která by mě ani nenapadla, že od něj někdy uslyším. "Už si mě ztratil... už si mě ztratil... už si mě ztratil..." Nic horšího jsem v životě asi neslyšel. Kam se hrabou slova nenávisti, opovržení a odmítnutí mých vlastních rodičů. Na to už jsem si zvykl. Ale ta Justinova... to je něco, co mě bude pronásledovat až do smrti. Protože má pravdu - já už ho ztratil. Když tehdy před čtyřmi roky vyšel ze dveří našeho domova, odešla s ním i všechna naděje na to, že spolu ještě někdy budeme. Je pryč a já s tím nemůžu vůbec nic dělat.
Gus: "Tatiii,"...Přiřítil se za mnou do postele jako velká voda plný smíchu a radosti... něco, co mu rozhodně závidím.
B: "Kriste, ty si živý dítě."
Gus: "Nemám ti to říkat, ale mámy mě poslaly, abych tě trochu pozlobil."
B: "Že mě to vůbec nepřekvapuje."
Gus: "Nooo... a víš, že rodiče se musí poslouchat..."...Pomalu k sobě přitahoval jeden z polštářů.
B: "No no, počkej, Gusiii...,"...Ale už bylo celkem pozdě na mojí obranu.
Gus do mě bušil polštářem jako smyslů zbavený, jediné štěstí bylo v tom, že je mu devět a nemá tak velkou sílu, aby mě tím umlátil do bezvědomí, i když bych to možná potřeboval.
Nakonec jsem se ale nedal a začal jsem mu to oplácet, tudíž se ten luxusní pokoj s luxusní postelí během chvíle změnil ve válečné pole v polštářové bitvě. Musím říct, že v tu chvíli jsem zapomněl na všechno, co se děje a jen jsem si užíval chvíli se svým synem. Jenomže stačilo na moment zavadit pohledem o dveře, ve kterých stál Justin opřený o futra s úsměvem na rtech a všechny myšlenky společně se splašeně bušícím srdcem, se vrátily zase zpátky.
J: "Promiň, šel jsem kolem a slyšel jsem... eh, to... to je jedno,"...Otočil se na patě a rychle zmizel pryč.
Koukám, že jsem se ani nemusel na nic ptát a Justin už rovnou odpovídal. Jenže nebyla to odpověď, kterou jsem chtěl slyšet i přes to, že jsem žádnou otázku nevyřkl a pokud bych to udělal, zněla by asi takhle "Proč se na mě díváš, jako kdybys mě stále miloval, když se ke mně chováš jako k někomu, kdo už je pro tebe minulostí?"
A od něj bych chtěl slyšet jediné - že mě stále miluje, ale bojí se toho a proto je teď takový. Jenomže se obávám, že i kdyby mě pořád miloval, jeho srdce už zkrátka patří jinému.
Gus: "Strejda je smutnej, že jo, tati?"
B: "Jo, asi jo."
Jenže otázkou je, proč je vlastně smutnej? Protože jsem se mu po 4 letech vetřel zpátky do života jen chvíli před jeho svatbou jako by se nechumelilo anebo proto, že si bere někoho, koho ani nemiluje? Sakra, kéž by mi někdo řekl, jak to vlastně je. Protože do té doby budu muset žít s vědomím, že Justin už je opravdu jen minulostí, kterou budu milovat do konce svých dnů.
S Gusem jsme se následně vydali hledat, kde jsou ostatní, a oba jsme doufali, že se nám dostane něčeho k snědku, sice jsem se pořád bál, že je tu dost velká šance, že to vyhodím, ale hlad mě začínal opravdu otravovat.
Jenže v momentě, co jsem otevřel dveře kuchyně, v níž stáli a vy víte, co dělali Justin s tím jeho pracháčem, zapomněl jsem i na ty křeče z hladu.
B: "Sorry,"...Zase jsem zavřel a opravdu zhluboka jsem se nadechl.
Debbie: "Co se děje, proč tu jen tak stojíte?"
Gus: "Strejda a ten pán se v kuchyni pusinkují,"...Udělal výraz znechucení, stejný, jaký jsem plánoval já.
Debbie: "Ah... sakra."
B: "Jo, přesně tak. Musím na vzduch."
Jen, co jsem stál před domem, vytáhl jsem cigaretu a okamžitě si zapálil. Sice jsem nikdy nekouřil z toho důvodu, že by mě to nějak uklidňovalo, ale právě teď jsem potřeboval alespoň tu iluzi toho.
Melanie: "Dáš mi taky?"...Zjevila se u mě zčistajasna.
B: "Myslel jsem, že už si přestala."
Melanie: "Jo, to si myslí Linds, já čas od času zhřeším."
Musel jsem se zasmát, nečekal bych, že zrovna s mojí osobou se rozhodne podvádět a ještě se mi přiznat a riskovat, že to vykecám Lindsay, ale něco mi říká, že je jí jasný, že mi to je v podstatě úplně u zadku a to má pravdu.
Melanie: "Jak se držíš?"
B: "Prosím tě, ty ne... ty do mě rýpej, nadávej mi, dívej se na mě jako na toho největšího parchanta, jako máš ve zvyku... hlavně na mě nezkoušej ty lítostivý kecy a pohledy jako všichni ostatní."
Melanie: "Ani jsem to neplánovala... vlastně jsem ti chtěla říct, abys byl chlap a vzchopil se."
B: "Eh, cože?"
Melanie: "Justin je tam uvnitř, jenom pár metrů od toho, kde stojíš a ty jsi tady, kouříš cigaretu a užíráš se něčím, co už nemůžeš změnit... tím, že si ho tenkrát nechal jít a nikdy se mu už neozval, jo posral si to, dost možná to mělo za následek to, že si našel jinýho... ale teď jsi tady a pořád máš čas na to s tím něco udělat... tak buď chlap a vzchop se, sakra."
Tohle je asi poprvé, co tohle řeknu, ale ať se mi to líbí nebo ne, Mel na to asi kápla. Sice mám pocit, že už není o co bojovat, že Justin už je zkrátka pryč, ale řekl jsem si, že udělám vše, co bude třeba a to jsem zatím ani zdaleka neudělal. Proto i přes to jak nemožné a děsivé se mi to zdá, budu muset udělat opravdu cokoliv. I když to bude zahrnovat nějaký bláznivý plán, který budu muset uskutečnit na jeho předsvatební večeři, která tu bude za pár hodin.
No comments:
Post a Comment