Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
Začínal jsem nabývat dojmu, že si budu muset říct o plánek k tomuhle domu. Nebo tedy spíš k paláci s bludištěm v jednom. Mojí největší starostí však bylo, že se třeba Justin dřív stačí nějak vrátit zpátky do té slavné společenské místnosti, než ho konečně najdu a to bych asi nepřežil. Potřebuju s ním mluvit, opravdu hrozně moc. Lépe řečeno potřebuji mnohem víc - jeho polibky, doteky, horkost jeho kůže - ale s mluvením se budu muset prozatím spokojit. Jen ještě nevím, co přesně říct, abych ho přesvědčil o tom, že vybrat si mě bude... co vlastně? Jak můžu říct, že to bude lepší volba, když na vlastní oči vidím, jak si žije dobře a šťastně a i když to nerad přiznávám, zdá se, že i s tím nóbl Britem se má dobře. Jenže já zkrátka nedokážu žít s tím, že ho dělá šťastným někdo jiný... nemůžu se s něčím takovým smířit, alespoň ne dokud neudělám vše pro to, abych ho získal zpátky, i když ho třeba nakonec nezískám, ale jen tak se zkrátka nevzdám.
Už jsem si začínal myslet, že Justin snad utekl někam ven, ani bych se popravdě nedivil, ale nakonec jsem přeci jen zahlídl, jak z jednoho pokoje vychází světlo, šel jsem proto rovnou k němu. Dveře byly jen malinko pootevřené a tak jsem škvírkou nahlídl dovnitř a to, co jsem uviděl... bylo to nejúžasnější, co jsem vidět mohl. Justin se zrovna převlékal, měl na sobě jen černé kalhoty a nahoře byl svlečený - jeho hruď, bříško, svaly... dělalo mi velké problémy nic neudělat. A vzápětí si začal svlékat i kalhoty. To už bylo zkrátka... zkrátka vidět ho jen v trenkách, to jeho tělo, které tak dobře znám, ale přitom je teď mužnější... co víc k tomu říct?
Ach jo, připadal jsem si jako nějakej šmírák, ale nemohl jsem zkrátka jinak. Přeci jen to byl Justin, můj Justin, je to můj Justin, i když už mi nepatří, navždy bude mým Justinem. A to tělo bude navždy mojí slabostí. Slabostí, které se už nejspíš nikdy nebudu moct dotknout... už jen z té myšlenky mám žaludek na vodě.
Musel jsem proto zacouvat zpátky a opřít se o zeď, oči jsem zavřel a snažil jsem se z toho všeho vzpamatovat a zpracovat to všechno, co se tu děje.
J: "Briane?"
V ten okamžik se mi snad zastavilo srdce, rozhodně jsem od infarktu nebyl daleko. Okamžitě jsem otevřel oči a uviděl ho před sebou, měl na sobě hozené pouze tričko a dole byl stále jen v trenkách. Nemít dost ovládání, tak bych ho vtlačil zpátky do toho pokoje a zavřel za námi dveře.
J: "Myslel jsem si, že někoho slyším... ale nevěděl jsem, že jsi to ty."
Okey, to mi rozhodně na pozitivní náladě nepřidalo, protože koho jiného, než pana S mohl mít původně asi tak na mysli, že? Asi musí být hodně zklamaný, že jsem to já.
B: "Jen jsem zabloudil, hledal jsem záchod,"...Pane bože, to jako vážně, Briane?
J: "Na konci chodby a doleva."
B: "Díky, ale já jsem vlastně nehledal záchod... ale tebe."
Opravdu hodně se divím, že jsem tu větu dokázal složit dohromady a ještě k tomu jí i vyslovit nahlas. Jenže není zbytí, nemám zas tolik času na to, abych chodil kolem horké kaše.
J: "Briane, já... já nevím, co ti říct,"...Jeho hlas se začal třást.
B: "Něco, cokoliv... hlavně něco."
J: "Eh... já... proč... proč jsi tady, Briane?"
B: "Chci s tebou mluvit, proto jsem tě po tomhle zámku hledal."
J: "Já myslím tady."
Jop. Už jsem pochopil, co tou otázkou myslí... proč jsem tady v New Yorku, tady v jeho domě, kde žije s někým, koho podle všeho miluje... jo, jasně, zřetelněji mi říct, že tu nemám co dělat, říct nemohl.
B: "Jo, to, že mi nedošla pozvánka na svatbu, bylo jasný znamení, že mě tu nechceš... promiň, že jsem otravoval."
Nevím, co mě to najednou popadlo... ale jo vím... zkrátka jsem se nasral. On se mi celé 4 roky neozve, nakonec všem z mojí rodiny přijde pozvánka na jeho svatbu a když si nakonec přijedu pro vysvětlení a hlavně pro něj vlastně, tak ještě dostanu vynadáno za to, že jsem vůbec dorazil... jasně, proč ne, že?
J: "Počkej, já..."
Najednou mě chytil za ruku a odtáhl mě do svojí ložnice, na což za námi zavřel dveře. Musím přiznat, že se mi z toho rozbušilo srdce, ale zároveň jsem na něj měl takový vztek, že jsem s ním víc, než spát, chtěl zatřást, aby se, sakra, vzpamatoval!
J: "Nemysle jsem to tak... snažím se jenom říct, že nechci, aby ti to ublížilo..."
B: "Na to už je pozdě, nemyslíš?"
J: "Víc, než už ti to ublížilo, jsem chtěl říct."
B: "Justine, můžeš pochopit, že tohle není o ublížení... ale tom, že bez tebe nemůžu žít, sakra... a nezkoušej na mě ty kecy, že to dokážu, protože už to 4 roky dělám."
Justinovy oči se zalily slzami, trhalo mi to srdce, abych řekl pravdu. Protože jsem nevěděl, zda brečí, protože je to něco, co chtěl slyšet už dlouho anebo proto, že mi nemůže říct to, co já chci slyšet. To však v tu chvíli šlo mimo mě... potřeboval jsem jít zkrátka k němu.
J: "Briane, ne... já..."
B: "Šššš,"...Stoupl jsem si až k němu a díval se mu do očí, byla mezi námi téměř nepatrná mezera.
J: "Briane, prosím."
B: "Nemůžu tě ztratit,"...Svoje čelo jsem natiskl na to jeho a on se o mě opřel. Ten pocit byl nepopsatelný.
J: "Už si mě ztratil,"...Vydechl a následně popošel dál.
Zarazil mě, způsob, jakým to podal, znělo to totiž, jako bych si za jeho ztrátu mohl já sám. A i když to tak nejspíš nemyslel, ta slova byla stejně mrazivá a nesnesitelná.
J: "Měl by ses vrátit za ostatními."
B: "Co se s tebou, sakra, stalo?"
J: "Nic, Briane, jsem to pořád já."
B: "Ale nechceš být se mnou, chápu."
Víc už jsem toho zkrátka neunesl a odešel jsem pryč. Nedokázal jsem se však vrátit za ostatními, místo toho jsem po urputným hledání, našel svojí ložnici a složil jsem se na postel. Jenom jsem ležel na zádech a tupě civěl do stropu. Bylo to však čím dál tím těžší, množství slz se totiž začalo pomalu, ale jistě zvětšovat a nakonec už bylo zcela neovladatelné.
No comments:
Post a Comment