Nový díl. - Ach jo, když má člověk pro jednou volno v práci a čas na psaní, tak se probudím a zjistím, že se nemůžu dostat na blog, protože jsou prý nějaké problémy se sítí, či co. A když se nakonec vyřeší tento problém, tak se můj notebook rozhodne, že je na čase udělat nějaký super aktualizace a zabývá se nimi pomalu hodinu... takže právě proto je díl až v takhle pozdějších hodinách
BRIAN
varování: žádné
Stál jsem naprosto bez hnutí a nevěděl jsem, co dělat. Vlastně věděl, moje oči ho doslova hypnotizovaly. Zamilovaně hypnotizovaly. Měl jsem pocit, že mi z očí doslova skáčou jiskřičky štěstí. Ano, mně Brianu Kinneymu. Nedá se ani popsat, jak jsem se cítil. Justin běhal od jednoho ke druhému a se všemi se objímal, smál se a vypadal tak šťastně. A tak krásně. Byl jsem z něj naprosto mimo. Je to už zatraceně 4 dlouhé roky, co jsem ho viděl naposledy, co vyšel ze dveří našeho domova a já už ho víckrát neviděl. Ale přes to jsem měl pocit, jako by to bylo naposledy včera. Byl to pořád ten nevinej klučina s polodlouhými blonďatými vlasy, do kterého jsem se tak bezhlavě zamiloval. Ale přes to z něj zářila mužnost. Byl to on a zároveň nebyl, byl zkrátka dospělejší. Byl dokonalý. A já z něj nemohl spustit pohled. Srdce mi bušilo jako o život. Věděl jsem, že si mě každou chvílí všimne a všechno se změní... jen jsem ještě nevěděl, zda k lepšímu anebo k horšímu, mnohem horšímu.
J: "Mel, tak rád tě vidím. Kde je vůbec Linds?"
V tu chvíli celá místnost utichla a Justin, který stál zády ke mně, nechápal, co se děje. Až když se Mel podívala přes jeho rameno, aby upozornila na to, že Linds stojí tam - hned vedle mě, pochopil, že by se měl otočit. A když to udělal...
J: "Briane..."...Vydechl těžce a šokovaně.
B: "Ahoj, Sunshine,"...Usmál jsem se, ač mě to stálo veškerou sílu. Nejradši bych totiž brečel. A pevně ho sevřel v náruči.
Díval se na mě, jako by snad ani nevěřil, že tu stojím. Skoro jsem čekal, že půjde až ke mně, aby se ujistil, že jsem to skutečně já, i kdyby mě měl osahat a být si jistý, že jsem z masa a kostí. Všichni víme, že proti bych vůbec nebyl, jenomže... ten pohled v jeho očích mě děsil. Tohle nebyla radost, to byl strach. A já v tu chvíli cítil, že moje srdce se doslova rozpadá.
Scott: "Ahoj, zlato,"...Přišel k němu a líbl ho do vlasů.
V tu chvíli jsem měl sto chutí mu pár vrazit. Jenomže jsem věděl, že na to nemám nárok... Justin není můj, ale jeho. A to vědomi mě nejspíš zabije.
Scott: "Tvoji přátelé jsou vážně skvělý, zjistil jsem o tobě plno zajímavých věcí."
J: "Pane bože, ani to radši nechci vědět,"...Zasmál se. Ale bylo znát, že to pro něj nebylo ani trochu snadné.
Debbie: "Neboj se, převážně jsme řekli samé dobré věci... tak trochu."
Všichni se začali snažit, aby zaplnili to trapné ticho a pustili se do dalšího mluvení. Bylo mi jasné, že se jen snažili zabránit tomu, aby se tenhle večer nezvrhl do něčeho opravdu nepříjemného a byl jsem za to vlastně rád, protože to ticho a pohledy všech přítomných, nebylo nic dobře snesitelného.
Lindsay: "Jsi v pořádku?"
B: "Kluk, co ho miluju, stojí přímo támhle a já ho nemůžu ani políbit, tak co myslíš?"...Nechtěl jsem si to na ní vybíjet, ale nešlo to jinak.
Lindsay: "Promiň, nechtěla jsem..."
B: "Ty promiň. Já jenom... já nevím, co mám dělat."
Viděl jsem, jak mě Justin koutkem oka sleduje, ale přes to dělal vše pro to, aby se na mě nedíval přímo. Byl to příšerný pocit. Takový, který jsem neznal.
Scott: "Briane, Linds, pojďte se posadit ke stolu."
Ta jeho nesnesitelná milost byla hrozná. Akorát jsem ho o to víc chtěl něčím přejet. Protože vědomí, že si Justin vlastně bude brát někoho, kdo je ve skutečnosti slušnej chlap, bylo ještě mnohem horší.
Lindsay: "Už jdeme."
Netušil jsem, že můžu mít až tak velkou smůlu jako tu, že jsem nejen že seděl vedle ukecaného Emmetta a Maikeyho, který mě propaloval lítostným pohledem, ale ta největší hrůza byla to, že to bylo to jediné místo, které bylo volné a přímo naproti naším snoubencům... ať mě střelí někdo do hlavy, fakt, že jo!
Maikey: "Jsi v pohodě?"
B: "Maikey, ještě jednou se mě na to zeptáš a přísahám, že ti tu vidličku zapíchnu do ruky."
Maikey: "Okey."
Ještě, že mám přátele, kteří pro mě mají tak velké pochopení. Jenomže ani to mi nepomůže v tom, co právě teď musím sledovat.
Miloval jsem, když jsem se mohl Justinovy prohrabovat ve vlasech, nemohl jsem se toho zkrátka nabažit a přes to jsem teď svědkem toho, jak si to užívá někdo jiný.
Jediné plus na tom asi je to, že Justinovy to očividně není příjemné - příjemné přede mnou. Neustále o mě zavazuje pohledem a já - já očima vlastně ani neuhýbám, nemůžu se na něj zkrátka přestat dívat. Na jednu stranu si užívám ten pohled, co konečně po 4 letech mám, ale na tu druhou... nemůžu zkrátka pochopit, co se vlastně stalo. Proč se za mnou nikdy nevrátil. Proč je s někým jiným, když pořád tvrdil, že mě miluje a vždycky bude. Proč nám tohle, sakra, udělal!
Scott: "Tak pokud jste všichni dojedli, tak se můžeme přesunout do společenské místnosti."
Společenská místnost? On má i mluvu na úrovni pracháčů. Normální člověk by řekl obývák, ale to by na něj asi nebylo tak nóbl. A co se týče mě a mého najezení - talíř zůstal prakticky netknutý. Teď bych do sebe nedostal ani sousto, a pokud jo, hned by šlo ven.
V okamžiku, co jsme dorazili do té společenské místnosti, tak se nás pan S, zeptal, co bychom rádi dělali, všichni se hned začali vyjadřovat, netuším, co kdo říkal a je mi to jedno. Já jsem totiž zvládal dělat jen jediné a to sledovat Justina, který seděl na druhé straně místnosti s Debbie, se kterou o něčem podle všeho velmi zajímavém diskutovali. Kolik chcete vsadit na to, že jsem tím tématem byl já.
Gus: "Tati?"...Posadil se ke mně a já jsem se byl konečně schopný soustředit i na něco jiného, než na Justina.
B: "No?"
Gus: "Co se děje mezi tebou a strejdou? Vůbec spolu nemluvíte."
Páni, musím říct, že touhle otázkou mě opravdu zaskočil. Netušil jsem totiž, co mu na to říct, problém nebyl v tom, že je jen dítě, ale v tom, že já sám nevěděl, co se s námi děje a dít bude.
B: "Víš, Gusi, to je složitý... Justin a já... budeme muset zkrátka vyřešit hodně věcí."
Gus: "Doufám, že je vyřešíte brzo... protože nechci, aby si vzal někoho s tak divným hlasem,"...Narážel na ten britský přízvuk.
Musel jsem se začít smát a všichni se na mě hned podívali, stálo mě hodně, abych se začal ovládat. Když jsem však zahlídl Justina, jak odchází pryč, nedokázal jsem zkrátka zůstat sedět a hned jsem se nepozorovaně vydal za ním. Je mi jedno, jak velkej ten barák je, já ho prostě najdu a... a udělám cokoliv, jen aby se mnou mluvil.
No comments:
Post a Comment