Život je příliš krátký na to jej promrhat!(9)

Poslední díl. - Původně mělo být dílů víc, ale skončit to mělo tak, jak to skončí tady a jednoduše jsem měla pocit, že než se dál rozepisovat, bude lepší to ukončit už tímto dílem... No snad jsem neudělala chybu, zpátky už to ale nevezmu Každopádně si čtení užijte

BRIAN

Čím víc jsem se blížil k Jennifer a vlastně i k Justinovi domů tím větší nervozitu jsem cítil, neměl jsem tušení, jak s Jennifer mluvit, jsem člověk, který neumí projevovat city a lítost, kterými bych jí dal najevo, jak moc ji mám vlastně rád a že věřím tomu, že bude v pořádku, že mě mrzí, co se jí přihodilo, ale zároveň si myslím, že ona ani o něco takového nestojí, nemyslím tu část, kdy bych jí dával najevo, že mi na ní záleží, ale tu, kdy bych ji litoval, myslím, že něco takového člověk nechce, když se nachází ve stejné nebo podobné situaci, v jaké se právě nachází ona... Zkrátka jsem neměl ponětí o tom, jak jí mám čelit! A k tomu všemu jsem nebyl daleko od toho touto svou návštěvou dát Justinovi najevo, že mi chybí natolik, že jsem jej musel navštívit po ani ne jednom dni bez něho, což je přímo katastrofální pro mou osobnost, povahu, mé ego!

---

Jennifer: "Briane, co tady děláš?"

B: "Jen jsem vás chtěl vidět."

Jennifer: "Myslela jsem, že si tykáme."

B: "Dobře, tak chtěl jsem tě vidět."

Jennifer: "To je lepší a nepředstírej, že si ve skutečnosti nepřišel za Justinem."

B: "S ním to nemá vůbec nic společného."

Jennifer: "Vy jste oba stejně ulhaní... Tak pojď dovnitř."

B: "Děkuju."

Jennifer mě zanechala na předsíni, kde jsem si sundal boty a odložil bundu, pořád jsem měl napnuté uši, zda náhodou nezaslechnu Justinův hlas, ale nic takového se nekonalo a vzápětí jsem následoval Jennifer do kuchyně.

Jennifer: "Čaj nebo kafe?"

B: "Kafe by bodlo."

Jennifer: "Dobře."

B: "Opravdu jsem se přišel podívat, jak se máš."

Jennifer: "To mě těší... Jsi hodný."

B: "Ale i přes to se musím zeptat - kde je?"

Jennifer: "Rozhodl se, že mi udělá tu nejlepší snídani na světě, takže musel nejdřív jít nakoupit suroviny, za chvíli by se ale měl vrátit."

B: "Tak to pak jo, pokud si něco vezme do hlavy jde si tvrdě za tím... To si ho naučila dobře."

Jennifer: "Myslím, že v tomhle máš větší zásluhu ty, ale ráda slyším, že něco dělá díky mně."

B: "Aby ne, jsi skvělá máma."

Jennifer: "Snažila jsem se."

S Jennifer jsme následně zamířili do obývacího pokoje, kde jsme se usadili a popíjeli kafe, neustále jsem si ji musel prohlížet, byla pohublá a ve tváři jí chyběla obvyklá jiskra, kterou po ní Justin zdědil, měl jsem v sobě takový zvláštní pocit, který mě děsil, najednou se všechny mé myšlenky začaly stávat reálnějšími!

B: "Jak se tedy máš? Což je úplně blbá, nevhodná otázka... Omlouvám se."

Jennifer: "To je dobré, Briane, jen proto, že umírám, se mnou nemusíš jednat jak s porcelánem."

B: "Jo ale... Počkat, co?"

Jennifer: "Že se mnou..."

B: "Ne ta část s tím, že umíráš... Ty totiž neumíráš, budeš chodit na chemo a ani se nenadějeme a budeš zdravá jako rybička."

Jennifer: "Tuhle myšlenku chci, aby si Justin zachoval, co nejdéle to půjde, proto tě žádám, abys mu neříkal to, co se ti chystám říct."

B: "Jennifer..."...Snažil jsem se jí zastavit, nechtěl jsem to slyšet.

Jennifer: "Doktoři mi dali několik týdnů, s chemoterapii je to otázka pár měsíců, je to vážnější než jsem řekla Justinovi, nechci, aby to věděl, potřebuju, aby si zachoval optimismus, aby netrpěl, aby žil tak, jak si zaslouží a neseděl mi u postele až budu umírat, chci, aby byl šťastný... A pak až budu pryč, chci, aby ses o něj postaral."

Ten pocit, který se mi v tu chvíli zrodil pod kůží, u srdce a v žaludku, jsem zažil jen jednou v životě - bylo to na Justinově plese, kdy jsem myslel, že mi umře! A přesně ten samý jsem zažíval právě teď, mé srdce splašeně tlouklo, hrdlo se mi sevřelo a dech se mi zpomaloval, někdy jsem měl pocit, že mi vynechává úplně a ze všeho nejvíc jsem se snažil zastavit ten pocit v mých očích, cítil jsem, jak si slzy hledají cestu ven, a dělal jsem vše, co bylo v mých silách, abych jim to nedovolil!

B: "Jestli tohle má být nějaký hodně špatný pokus o to, jak mě zabít tak..."

Jennifer: "Nic takového. Věř, že jsem to na tebe nechtěla takhle vybalit, ale potřebovala jsem, abys to věděl a abych já měla tvé slovo, že Justinovi pak pomůžeš žít dál, nechci, aby brečel, trpěl a zastavil se ve svém životě a s tím mu můžeš pomoct jen ty, protože jej miluješ stejně jako já."

B: "Ale, Jennifer, tohle..."

Jennifer: "Slib mi to, Briane, já tě prosím... Nenech mého syna trpět."

B: "Slibuju,"...Vyhrkl jsem.

Tohle byl asi nejtěžší slib v mém životě, právě jsem se upsal k tomu, že Justinovi budu lhát o tom, jak na tom jeho máma ve skutečnosti je a to bude snad to nejhorší lhaní v mém životě, jenže pokud je pravda to, co mi tu Jennifer právě řekla, že jí nezbývá moc času, je to jediná možnost, jak Justina chránit, i když je sebevíc krutá, ale před tímhle bych jej chtěl ochránit i já být na Jennině místě a co se týče toho, že chce, abych se o něj pak postaral, nic jiného bych dělat ani nechtěl, protože vím, že mě bude potřebovat, i přes to se však nevzdávám naděje na to, že se Jennifer plně zotaví, protože jestli ne, nebude to jen Justin, kdo bude naprosto zničený!

J: "Tak si představ, mami, že... Briane!"...Zničehonic vtrhl do obývacího pokoje, asi jsme oba byli tak mimo, že jsme jej ani neslyšeli.

B: "Ahoj."

Jennifer: "Co si mám představit, zlato?"

J: "Že měli velké slevy, ale o to nejde... Co se tu děje?"

B: "Přišel jsem se podívat, jak vám to tu klape."

Jennifer: "Dělal mi skvělou společnost, zatímco jsi byl pryč."

J: "A proč oba máte ve tváři ty zvláštní výrazy?"

B: "No my jen..."

Jennifer: "Zase jsem ho otravovala s tím, aby ti řekl, že tě miluje."

B: "Jo, celá tvoje máma."

J: "Ach jo vy ho s Debb jednou utrápíte... Já už vím, že mě miluje."

B: "Tady si někdo věří."

J: "Věří!"...Naklonil se ke mně pro polibek.

Jennifer: "Hele vy dva, nechte si to na jindy... Já čekám na tu nejlepší snídani na světě."

J: "Hned jdu na to, a jestli chceš, můžeš mi pomoct, jako za starých časů."

Jennifer: "Moc ráda, za chvíli tam budu, dobře?"

J: "Dobře."

Možná už jsem paranoidní nebo bláznivý, ale měl jsem pocit, že Jennifer Justina poslala napřed, protože měla ještě něco na srdci, co mi chtěla sdělit.

Jennifer: "Myslela jsem to vážně."

B: "Co?"

Jennifer: "Chci, abys mu to řekl."

B: "Jenn..."

Jennifer: "Nikdy nevíš, kdy už to nebudeš moct udělat, nečekej moc dlouho."

B: "Já si jen nemyslím, že je vhodná doba."

Jennifer: "Na tohle vždycky."

Jennifer se následně odporoučela za Justinem do kuchyně a mě tam zanechala s další myšlenkou - vážně je na čase říct Justinovi, co k němu ve skutečnosti cítím? Mrazí mě jen z té představy! Jenže, co když to nikdy říct nedokážu a nakonec už bude pozdě to udělat?

Raději jsem to pro tuto chvíli odsunul stranou a zamířil jsem za nimi do kuchyně, vychutnával jsem si ten pohled na to, jak spolu dva Taylorovi kuchtí snídani, bylo z nich tak cítit, že jsou šťastní, když jsou si nablízku, že mi nezbývalo nic jiného než se usmívat s nimi... Je mezi nimi zkrátka neuvěřitelně silné pouto matky a syna, které je závidění hodné!

Toto pouto však bylo přerušeno o dva měsíce později, kdy Jennifer zemřela, prý to bylo klidné a bezbolestné, její srdce už jednoduše nevydrželo nápor nemoci a během spánku se jí zastavilo. Justina, mě a všechny kolem to naprosto zničilo, Justina však nejvíc společně s jeho sestrou, která byla nucena zůstat s jejich otcem, kam jí Justin chodí často navštěvovat, díky čemuž se jeho vztah s tátou trochu zlepšil. Avšak Justinovo JÁ pořád zůstává pohřbené někde pod tou slupkou smutku a bolesti, nevím sice, kdy dostanu svého Justina nazpět, ale vím, že nepromrhám ani minutu něčím jiným, než pomáháním mu a staráním se o něj, musím splnit slib, který jsem dal Jennifer a to nejen kvůli ní a sobě, ale hlavně kvůli němu. A pak až ho získám zpátky mu snad konečně dokážu říct, jak moc ho vlastně miluji... Život je příliš krátký na to jej promrhat!

Život je příliš krátký na to jej promrhat!(8)

Nový díl.

BRIAN

Moje první noc bez Justina proběhla přesně tak, jak jsem předpokládal, tak, jak jsem se obával, že proběhne, i když jsem si to za žádnou cenu nechtěl připouštět, nechtěl jsem být slaboch, který bez něho nezvládne být, jenže jsem byl horší než to, ani jsem se nedokázal jít ven bavit, měl jsem pocit, že bez něj bych se vlastně vůbec nebavil, jsem už tak zvyklý mít ho neustále při sobě, že už bez něho být ani neumím, je to patetické, ale bohužel je to tak, proto jsem raději zůstal doma a típal všechny telefonáty od Maikeyho, poněvadž jsem neměl náladu na to vysvětlovat mu, že se mi ven nechce, jelikož by si myslel, že mám horečku, sice jsme se jen tak tak usmířili, ale vážně jsem nebyl v náladě na to s ním jít do Babylonu a předstírat, že jsem naprosto v pořádku, to radši ať se vzteká, že mu neberu telefon a až to bude možné jednoduše mu to vysvětlím.

---

Byl jsem opravdu rád za ten telefonát, kterým mě Justin v noci poctil, sice jsem už jen nakonec slyšel jeho dech, ale i to bylo příjemné, bylo to alespoň něco než nic a jakmile jsem uslyšel, že mu telefon upadl, věděl jsem, že už spí a svůj telefon jsem zavěsil, po zbytek noci jsem však v podstatě nespal, jen jsem měl přivřené oči a ke spánku jsem se nutil, jenže naprosto bezúspěšně... Hlavou mi neustále vířily myšlenky, které mě nenechaly klidným - byl jsem bez Justina, jeho máma má rakovinu a já mám neskutečný strach z toho, že se jí něco stane, a k tomu všemu jsem si dovolil přemýšlet o tom, jak to, sakra, dám do pořádku s Tedem... Justin má jednoduše pravdu - život je příliš krátký na to jej promrhat! A to i nesmyslnou hádkou se svým nudným přítelem.

Debbie: "Hele nejsi ty tu nějak brzo?"...Peskovala mě jen jsem vešel.

B: "A to říkáš ty, která tu prakticky nocuješ?"

Debbie: "Já tu pracuji, někdo ty hladové krky krmit musí, ale ty máš neděli a Justina doma."

B: "Já mám leda tak hlad."

Debbie: "Dostaneš snídani jen, co mi řekneš, co se děje?"

B: "Co by se mělo dít? A to mě musíš takhle vydírat každý den?"

Debbie: "Vidím to na tobě od chvíle, co si vešel a tohle není vydírání pouze starost."

B: "Seš úplnej starosta."

Debbie: "A ty zabedněný. Chci ti jen pomoct."

B: "No výborně - tak mě nakrm a mlč."

Debbie: "Na to, že vypadáš jako bys nespal, tak síly na to být drzý, máš v sobě dost."

B: "To já vždycky."

Debbie: "Tak bys pro jednou tu sílu mohl využít k tomu, aby ses mi svěřil."

Tahle ženská je normální stoupenec ďábla! Ona mi to jednoduše nemůže jednou ulehčit, sakra práce! Poprvé v životě si nepřeju nic víc než se s tím, co mám na svém ledovém srdci někomu svěřit a zbavit se tak alespoň trochu té zátěže, ale jednoduše vím, že nemůžu, protože říct o Jennifer Debbie je zkrátka Justinův úkol.

B: "Měla by sis promluvit s Justinem, já ti nic říkat nebudu."

Debbie: "Ráda bych, kdyby mi nevolal, že si bere volno."

B: "On si vzal volno?"

Debbie: "Ty to snad nevíš? Žiješ s ním!"

Když už mě nekomanduje a nevyslýchá, tak mě umí přímo perfektně zahnat do kouta! Jak jí mám asi tak vysvětlit, že Justin není doma, ale u Jennifer a přitom jí nevyzradit příliš mnoho, protože bych mohl riskovat Justinovo naštvání a možná i Jennino, jelikož já nemám žádné právo na to roznášet informace o jejím stavu, i přes to, že by to bylo Debbie?!

B: "Jasně, že vím."

Debbie: "Kde ses naučil takhle lhát?"

B: "V děloze?"...Výmluvně jsem se na ni pousmál.

Debbie: "Takže mi nic neřekneš?"

B: "Správně... To je zkrátka na Justinovi."

Debbie: "Proč já s vámi takhle dobrovolně trpím?"

B: "Protože si blázen."

Debbie: "Jo, ale díky vám."

B: "Rádo se stalo."

Debbie: "Já bych ti jednu..."

B: "Radši tu snídani... A nenaplivej mi do ní."

Debbie: "Budu dělat, co je v mých silách."

Věřte nebo ne, ale ani já nejsem moc nadšený z toho, že jí musím lhát, sice to je už tak nějak součást mé přirozenosti, ale tentokrát cítím, že si Debb lhaní nezaslouží, protože se opravdu snaží být jen nápomocná, ale tuhle úlohu jí bude muset předat Justin, pokud bude chtít, já se s tím do té doby musím vypořádat po svém.

Zatímco jsem čekal na to až mi Debbie přinese něco k snídani a modlil jsem se, aby mi do ní nenasypala jed na krysy, tak jsem se dočkal poctění Tedovou návštěvou, která ovšem opět zahrnovala stoprocentní ignoraci a sezení na druhé straně jídelny, kam jsem ho následoval v momentě, co mi došla trpělivost!

B: "Ahoj, Teddy."

Ted: "Briane,"...Kývl mým směrem a následně se zase začetl do nějakého určitě velmi záživného a nudného článku v novinách.

B: "Máš se?"

Ted: "Báječně a ty?"

B: "Přímo skvostně."

Ted: "To ti přeju."

Kdy přesně se naučil takovému chování? Ignorantství a ironie se sarkasmem jsou mým poznávacím znamením, kterými ve většině případů vytáčím já jeho a tentokrát jako by on snad vypiloval přímo úžasnou techniku těchto tří věcí a rozhodl se mě s nimi naprosto vyvést z míry!

B: "Mohl bys už přestat?"

Ted: "S čím?"...Pohlédl na mě.

B: "S tím, že se chováš jako kretén."

Ted: "Opravdu to právě teď vyšlo z tvé pusy?"

B: "Už to tak bude."

Ted: "Jestli tohle má být nějaký tvůj pokus o usmíření, je fakt mizerný."

B: "Bože, zas tolik jsem toho neudělal."

Ted: "Ne? Seřval si mě přede všemi jak malýho spratka a vyhodil si mě."

B: "To, že jsem udělal?"

Ted: "Do detailu."

B: "Víš přeci, že mi občas ujedou nervy a umíš si představit, že bych sháněl jiného účetního? Nesmíš mě brát za slovo."

Ted: "To je lepší."

B: "Lepší?"

Ted: "Lepší pokus o usmíření."

B: "Takže už toho necháš a přijdeš zítra do práce?"

Ted: "Budu o tom přemýšlet."

B: "Víc asi nemůžu chtít, co?"

Ted: "Ne."

B: "Fajn, tak přemýšlej."

Vrátil jsem se zpátky na bar, kde na mě už čekala má snídaně společně s Debbie, nechtěl jsem si ani představovat, s čím vším na mě hodlá zaútočit teď! A co se týče Teda, nečekal jsem, že to bude tak těžké! Na druhou stranu zasloužím si od něj já vůbec něco jiného? Těžko!

B: "Hmmm, voní to báječně, Debbie,"...Snažil jsem se odvvést rozhovor jinam, než ona podle jejího výrazu ve tváři, plánovala.

Debbie: "Tak co?"

B: "Co - co?"

Debbie: "Usmířili jste se?"

B: "Neviděla si, jak se smějeme?"

Debbie: "Viděla jsem, jak rudneš vzteky a jak tě Ted propaluje vražedným pohledem."

B: "To byly naše šťastné výrazy."

Debbie: "Takže neusmířili,"...Odvodila si.

B: "Já sám nevím, řekl, že bude přemýšlet."

Debbie: "Přemýšlet o čem?"

B: "O tom, zda zítra přijde do práce... A asi i o tom, jestli mi ještě někdy v životě přijde na jméno."

Debbie: "A divíš se mu?"

B: "Věř nebo ne ale... Ne nedivím,"...Přiznal jsem.

Debbie: "Tak vidíš. Chce to jen čas, on přijde."

B: "Koho to zajímá?"

Debbie: "Máš štěstí, že vím, že tebe to zajímá, jinak bych ti vrazila... A teď mě omluv, jdu se konečně věnovat práci."

B: "Sláva,"...Protočil jsem panenky.

Jakmile odpochodovala tak jsem se konečně vrhnul do své snídani, kterou jsem vážně potřeboval, ani si nepamatuji, kdy jsem jedl naposled, mám pocit, že se mi každou chvílí rozpadne tělo nebo, že sebou někde praštím!

Když jsem nakonec svou snídani pozřel, cítil jsem se mnohem líp, sice netuším, jak dlouho trvá, než se objeví první příznaky otravy jedem na krysy, ale zatím se zdálo být všechno v pořádku! Co však v pořádku nebylo, byla má potřeba vidět Justina, která byla každou vteřinou silnější, proto i když to bude vypadat asi dost zoufale, jsem se rozhodl, že bude nejlepší za ním jít a rovnou se podívat jak se Jennifer má.

Ted: "Briane,"...Zastavil mě těsně, než jsem odešel.

B: "Co je?"

Ted: "Zítra přijdu."

B: "Dobře... To - to jsem rád."

Až když jsem vyšel na ulici, mi pořádně docvaklo, že tohle vlastně bylo Tedovo gesto umíření, které mě ihned přimělo se pousmát a ulevit tak mému vnitřnímu já - další věc na seznamu mých hříchů mohla být smazána!

Život je příliš krátký na to jej promrhat!(7)

Nový díl.

JUSTIN

Je šílené, jak si člověk ani neuvědomuje tu neskutečnou nevyzpytatelnost lidského života, t,o jak krátký a těžký vlastně život je, když dojde na nás samotné a na naše blízké, to, jak ho zbytečně promrháváme místo, abychom každý den žili naplno, jako by to měl být den poslední... Mámina nemoc mě nejen naprosto zničila, ale zároveň mi otevřela oči, pomohla mi, si uvědomit, že nesmím život takhle promrhávat, že musím žít tak, jak jsem si vždycky jako malý snil, když se mi máma snažila vštípit do hlavy, že musím jít za svými sny, za tím, co chci, za tím, po čem toužím!

---

Vím, jak pro Briana muselo být těžké navrhnout mi, abych na pár dní u mámy zůstal, i když to nedával najevo, ale už ho znám dost dlouho a dost dobře na to, abych věděl, že nemá rád být beze mne, ale zároveň jsem rád za to, že mi to navrhl sám místo toho, abych to byl já, kdo by mu oznámil, že s ní zkrátka chci teď strávit nějaký čas a ujistit se, že je v pořádku... Tedy vzhledem k okolnostem.

J: "Vážně už nic nepotřebuješ, mami?"

Máma: "Ano, potřebuju... Aby se můj syn trochu uklidnil a posadil se na chvíli."

J: "Ale..."

Máma: "Jsem možná nemocná, ale pořád mám dost síly na to, abych tě na ten zadek posadila sama."

J: "Dobře... Chvíle sezení ještě nikomu neublížila,"...Posadil jsem se vedle ní a chytil ji za ruku.

Máma: "Víš, že si sem nemusel chodit?"

J: "Chtěl jsem."

Máma: "Brianovi zajisté chybíš."

J: "Sám mi navrhl, abych za tebou šel, bude v pořádku."

Máma: "Navrhl ti to, protože tě miluje a protože mě má rád, ačkoliv to nikdy nepřizná, ale určitě bez tebe v pořádku není."

J: "Je to jen na pár dnů."

Máma: "To říká ten, který je bez něj jak na větvi po pár hodinách."

J: "To není pravda!"

Máma: "Vážně?"...Nadzdvihla obočí v gestu údivu.

J: "Fajn... Ale není to tak hrozné, jak mi tu popisuješ."

Máma: "Dobře, dobře."

Bylo jasné, že mi nevěří ani nos mezi očima a já se jí vlastně ani moc nedivil, já sám vím, co zažívám, když jsem bez Briana třeba jen hodinu... V mém žaludku se začne tvořit jakýsi pocit naprosté prázdnoty a mé srdce začíná pomalu zvyšovat tlukot v touze po tom s ním být a tak nějak tuším, že on prožívá podobné pocity, ale teď je jednoduše komplikovaná situace, která mě nutí bez něho být, kterou před ním pro jednou musím upřednostnit a vím, že on to bude chápat, za což jej miluji mnohem víc... Pokud je to vůbec ještě možné!

J: "Opravdu nic nepotřebuješ?"

Máma: "Všechno mi vyhovuje."

J: "Nelžeš mi jen proto, že mě nechceš nějak otravovat, ačkoliv to otravování vůbec není?"

Máma: "Můžeš mi věřit, že se mám naprosto báječně... A ačkoliv nejsem moc ráda, že jsem viníkem toho, že jste s Brianem od sebe, tak jsem opravdu ráda, že si tady... Jako za starých časů."

J: "Taky jsem rád, chyběly mi ty chvíle, kdy jsme spolu jen seděli u televize a povídali si."

Máma: "Mně jakbysmet."

J: "Já vím... A mrzí mě to."

Máma: "O čem to mluvíš, zlato?"

J: "Měl jsem za tebou chodit častěji, pořád jsem tě odkládal a pomalu ti ani nevolal."

Máma: "Prosím tě, si už dospělý, máš přítele, žiješ si vlastní život a za to jsem moc ráda... Jsem pyšná na to, kým jsi."

J: "Jo, ale..."

Máma: "Žádné ale."

J: "Já..."

Máma: "Justine, budu v pořádku."

Neměl jsem najednou už sílu jí nějak vzdorovat a líčit jí, jak si zazlívám, že jsem s ní netrávil čas, bylo jasné, že to slyšet nechce, jediné, co chce, je, abych i já věřil, že bude v pořádku a netrápil se, vím, že to je její přání, ale ačkoliv věřím, že v pořádku bude, tak se jednoduše nemohu přestat trápit tím, že je dost velká šance, že poslední chvíle, které s ní strávím, budou smutné a bolestivé... To je jednoduše noční můra, která mě doprovází ve dne v noci!

Máma: "Měl bys jít spát, je pozdě, zítra máš práci."

J: "Nejdu tam, už jsem volal Debbie, že si potřebuju vzít pár dní volna."

Máma: "Tohle mi nedělej, Justine."

J: "Co?"

Máma: "Neomezuj se kvůli mně, nepromrhávej život tím, že tu se mnou budeš sedět ve dne v noci, když tam venku na tebe čeká celý svět... A Brian."

J: "Tohle není promrhávání, tohle je to, co chci teď dělat."

Máma: "Dobře, zlato, nebudu ti to zakazovat, jsem ráda, že tě tu mám... Jen zkrátka nechci, aby sis myslel, že máš povinnost tu se mnou být."

J: "Neboj, nic takového si nemyslím."

Máma: "Dobře... Ale i tak běž spát, už klimbáš očima."

J: "Jsi si jistá?"

Máma: "Nehodlám letět na měsíc ani jít pařit do klubu, věř, že mě můžeš spustit z očí."

J: "Už vím, po kom jsem tak bláznivý."

Máma: "Máš ty nejlepší geny."

J: "Já vím... Tak dobrou,"...Políbil jsem ji na tvář.

Máma: "Dobrou, zlato."

Zavítal jsem do svého pokoje a ulehl do postele, ve které už jsem nespal ani nepamatuji, divím se, že se jí máma ještě nezbavila, ale je to moje máma, ta se asi nezbavila ani mých miminkovských ponožek!

Nějak se mi nedařilo usnout, jen jsem civěl do stropu a přemýšlel, hlavou mi pořád kolovaly myšlenky na to, že bych jí mohl ztratit, unavovalo mě, že si dovoluji vůbec takhle přemýšlet, ale nemohl jsem to zastavit... Vlastně tu byl jen jeden způsob, jak na chvíli nemyslet na tohle, ale na něco příjemnějšího...

B: "Halo?"

J: "Ahoj."

B: "Justine, jsi v pořádku?"

J: "Jsem, jen jsem tě potřeboval slyšet."

B: "Jsi pryč jen pár hodin."

J: "Máma si myslí, že to bez tebe nemůžu přežít... Asi má fakt pravdu,"...Smál jsem se.

B: "To má, jsi na mě závislý."

J: "A ty na mně."

B: "To tě ta sladká naivita pořád nepřešla?"...Popichoval mě.

J: "A nikdy nepřejde."

B: "Tak to se mám asi ještě na co těšit."

J: "Se mnou vždycky."

Zničehonic jsme oba utichli, slyšel jsem jen jeho silný dech, bylo to příjemné, jako by mi i taková maličkost stačila k tomu, abych se cítil líp.

J: "Vydržíš se mnou na telefonu, než usnu?"

B: "Moc rád."

J: "Děkuju."

B: "Není zač."

Nevím, jak dlouho to trvalo, než jsem usnul, vím jen to, že těsně před tím mi telefon spadl a zakutálel se někam pod postel, poté jsem se oddával potřebnému spánku, který pro jednou neobsahoval noční můru, ale příjemný sen, ve kterém figuroval Brian.

Život je příliš krátký na to jej promrhat!(6)

Nový díl.

BRIAN

Jel jsem pomalu, snažil jsem se co nejvíc oddálit neoddálitelné, jednoduše jsem si to jen zhoršoval, ale za těch pár minut navíc mi to stálo, mohl jsem tak alespoň popřemýšlet a vymyslet si v hlavě povzbuzující řeč, ve které bych dal Justinovi najevo svou podporu a naději, snad i víru v to, že se jeho máma uzdraví, protože je to skvělá a silná ženská... Jenže jsem nebyl schopný dát dohromady souvislé smyslné věty, které by splnily účel, všechno mi znělo tak kýčovitě, že jsem se za sebe i styděl, jsem opravdu naprosto neschopný!

---

Když jsem zastavil před domem, vykoukl jsem z okýnka, abych se podíval, zda se doma svítí a bohužel tomu tak bylo, vlastně je to možná lepší, nejen, že nebudu muset Justina shánět po všech čertech, kdyby se náhodou vydal na večerní procházku, ale budu mít z krku i to, na co se tu tak duševně připravuji, to čeho nejsem kvůli své povaze schopný, i když bych rád, dal bych cokoliv za to, abych tu pro něj mohl být tak, jak potřebuje, tak, jak očekává a doufá, že budu, jenže už teď vím, že toho schopný nebudu a proto je pro mě právě teď tak těžké vylézt z autu a dopravit se nahoru, nicméně není zbytí, spát v autě nebudu!

B: "Justine?"...Zvolal jsem jej ode dveří, abych se ujistil, že doma opravdu je, ale neozýval se nazpět.

Sundal jsem si boty a bundu a vydal jsem se do ložnice, má intuice byla správná - ležel na posteli, v uších měl sluchátka a kreslil, byl jsem rád, vím totiž, že kreslení ho vždy, i když je mu nejhůř, dostane do lepší nálady a vzbudí v něm pocity, které jsou v dané chvíli třeba, proto doufám, že i tentokrát to bude mít stejný efekt a místo, aby se naděje vzdával, se jí bude držet čím dál tím víc!

Nevšiml si, že jsem tu, aby taky jo, když ke mně ležel zády a ačkoliv měl v uších sluchátka, hudbu jsem slyšel stejně a to dost hlasitě, divil jsem se, že mu to netrhá uši, ale už jsem si zvykl, že on je na takové věci dost odolný, někdy možná i víc, než já!

Pomalu jsem zamířil k němu, našlapoval jsem jak baletka, i když to asi nebylo moc třeba, následně jsem si klekl na postel a natáhl se vedle něj, konečně odpoutal pozornost od skicáku a vyndal si sluchátka, vzápětí se otočil čelem ke mně...

J: "Ahoj... Neslyšel jsem tě."

B: "To se nedivím, když ti to tak řve."

J: "Ani jsem si nevšiml."

B: "Mně by to utrhlo uši."

J: "Prosím tě z Babylonu musíš být zvyklý."

B: "To se rozléhá po celé budově, nepouštím si takovou nálož přímo do uší."

J: "Pravda,"...Usmál se.

Oba jsme utichli a hleděli si do očí, topil jsem v té modři, měl jsem v tu chvíli kolem žaludku takový zvláštní pocit, jako by mi tam poletovaly... Ne nic mi tam nepoletovalo, prostě jen pocit! Který mě ovšem přinutil vklouznout mu prsty do vlasů a přitáhnout si jej k polibku, kterému se ani trochu nebránil!

J: "Chyběl si mi,"...Vydechl.

B: "Byl jsem pryč jen pár hodin."

J: "Zabijí mě i pár minut."

B: "Zvládl si to."

J: "Jo to jo... Kde si vůbec byl?"

B: "Nejdřív v jídelně, tam to ale nedopadlo moc dobře... Debbie mě opět mučila, pak přišli Melanie s Tedem, kteří mě úspěšně ignorovali, a ve finále jsem seděl několik hodin v autě, kde mě nakonec navštívil Maikey, aby se se mnou udobřil."

J: "To není zas tak špatné, už jen Ted a všechno bude v pohodě."

B: "Nejsem si jistý, že k usmíření mezi mnou a tím budižkničemou někdy dojde."

J: "Ale dojde... Nezapomeň, že život je příliš krátký, nepromrhej ho tím, že od sebe budeš odhánět lidi a nebudeš s nimi trávit čas."

V ten okamžik jsem věděl, že už se nebavíme o mně a Tedovi, vlastně i k nám dvěma by se taková věta dala směrovat, ale spíš jsem měl ten pocit, že mluví o sobě a jeho mámě, je sice pravda, že poslední dobou se s ní moc nevídal, měl toho zkátka hodně a jejich vztah byl posledních pár měsíců spíše telefonický, ale nikdo nemohl tušit, že Jennifer onemocní a i kdyby ano tak... Zkrátka mám pocit, že se Justin sám na sebe zlobí za to, že s ní netrávil čas a chce se teď nějak potrestat, což není zrovna dobrý způsob, jak se s něčím takovým vyrovnat, i když co já o tom můžu vědět?

B: "Mluvíš o své mámě, že ano?"

J: "Mluvím o tobě a Tedovi."

B: "Justine?"

J: "Co? Já... Prostě... Sakra, měl jsem s ní být."

B: "Pořád můžeš... Ano je nemocná, ale dostane se z toho, nesmíš hned myslet na nejhorší, je silná, možná i nepřemožitelná... To si zdědil po ní,"...Usmál jsem se a hřbetem ruky jsem jej pohladil po tváři, po které mu zrovna stékala slza.

J: "Já se zkrátka hrozně bojím... Vždycky jsem jí bral jako samozřejmost, věděl jsem že tu pro mě bude, ať už udělám cokoliv, že se vždycky můžu vrátit domů a najednou..."

B: "Justine, nesmíš takhle uvažovat... Ona sama se určitě nevzdává, tak to s ní nevzdávej ani ty, jasný?"

J: "Já vím, máš pravdu... Ale já se jednoduše bojím, že jí ztratím."

B: "Neztratíš, věř tomu, že tě tu bude peskovat ještě spoustu let."

Justin zmlkl a jen se díval skrze mě, znepokojovalo mě to, ale nechtěl jsem jej nijak vyrušovat, nebo jak bych to vlastně řekl, jednoduše jsem čekal na to, co řekne, což ve výsledku bylo...

J: "Děkuju."

B: "Nemusíš mi děkovat."

J: "Musím... Jsi tu pro mě a toho si vážím."

B: "Slíbil jsem, že tu pro tebe budu."

J: "Já vím, ale děkuju."

B: "Nemáš zač."

V ten okamžik mi hlavou projela myšlenka, která by Justinovi mohla právě teď dost pomoct, pro mě to sice nebude nejlepší, ale pokud pro něj ano, jsem ochotný to vydržet!

B: "Co kdyby si šel za ní a zůstal přes noc nebo pár dnů? Ať si s ní a máš jistotu, že je v pořádku."

J: "Ale co ty?"

B: "Dokážu se o sebe postarat, tati."

J: "Jsi blázen... Víš, jak to myslím,"...Smál se.

B: "Vím, ale ty potřebuješ být s ní, já pár dní samoty přežiju."

J: "Tak v tom případě asi ano."

B: "Ne asi, ale určitě, ať už tě vidím odcházet ze dveří."

J: "Dobře, dobře... A miluju tě,"...Vtiskl mi polibek a běžel si zabalit nějaké věci.

Na jazyku mi v tu chvíli přistála odpověď, která ovšem dál zůstala nevyřknutá a tak jsem jen sledoval, jak zběsile pobíhá po loftu a balí se, věděl jsem, že je to otázka max pár dnů, ale i tak jsem měl pocit, že mě to zabije, nicméně jsem byl připravený se s tím poprat, ačkoliv to asi nebude snadný boj, avšak v porovnání s tím, který čeká Justina, se mám jak ve vatě, ale i tak si mohu občas připustit, že nejsem tak silný, jak se snažím být - zkrátka, že bez Justina jsem na tom úplně stejně jako on beze mě, i když, kdo ví, třeba i hůř!

Život je příliš krátký na to jej promrhat!(5)

Nový díl.

BRIAN

Justina se mi po nějaké chvíli podařilo uklidnit až natolik, že tvrdě usnul na pohovce, chvíli jsem u něj ještě poseděl a pevně mu držel ruku, poté jsem jej přikryl a šel si dát sprchu, i já sám jsem se potřeboval nějak uklidnit a především si pořádně uvědomit to, co mi Justin řekl... Věděl jsem to, ale stále jsem tomu nevěřil, nebylo to pro mě skutečné, jako by to byl jen zlý sen nebo spíš noční můra a ne krutá realita! Nicméně ani sprcha mi nepomohla dostatečně na to, abych si připustil, že má Jennifer - ta neuvěřitelně silná, úžasná ženská a skvělá matka - rakovinu, na to asi neexistuje naprosto nic, co by mi pomohlo se s tím vyrovnat... Natož Justinovi!

---

Když jsem se vrátil ze sprchy, Justin stále spal a pro mě to nebyl obvyklý pohled pro Boha, na který jsem zvyklý, když jej pozoruji při spánku, tentokrát jsem se cítil strašně - on vypadal strašně, tváře opuchlé a rudé od pláče a tělo stočené do klubíčka, to byl ten jediný pohled, který se mi momentálně naskytoval a pomalu mě zabíjel! Snad poprvé v životě jsem byl naštvaný, že je sobota a já nemusím do práce, ničilo mě nic nedělání, byl jsem naprosto neužitečný, jak pro Justina tak pro všechno okolo, proto jsem zkrátka potřeboval vypadnout na vzduch, i když to znamenalo Justina zanechat samotného, ale já zkrátka musel!

B: "Prosím kafe - silné - bez tvých poznámek a vyzvídání - děkuji,"...Poručil jsem si a posadil se na bar.

Debbie: "Hned to bude, pane Kinney."

B: "Říkám bez poznámek."

Debbie: "Samozřejmě... Tady to je."

B: "Díky,"...Nebýt tak horké asi ho do sebe vyklopím na ex.

Debbie: "Brzdi trochu, chceš si způsobit infarkt?"

B: "Sám nevím... Možná."

Debbie: "Co se zase stalo?"

B: "Nic se nestalo... Alespoň o ničem nevím."

Debbie: "Tak proč vypadáš ještě hůř než včera."

B: "Vypadám báječně."

Debbie: "Jo jako princezna ze Sáby."

Ani nevím, proč jsem vlastně zamířil sem, bylo mi jasné, že Debbie si poznámky a vyzvídání neodpustí a právě teď je to otravnější než obvykle, navíc mám ten dojem, že já jsem jediný, koho Justin informoval o Jennině stavu, tudíž je na něm, jestli to řekne Debbie nebo ne, na mně to nezáleží, takže kvůli radám a pomoci sem jsem taky nešel, ale asi jsem tak nějak doufal... Ne věděl jsem, že v její přítomnosti na to třeba nebudu muset alespoň pět minut myslet!

B: "Hele, tady ti jde někdo, koho můžeš vyslýchat místo mě,"...Kývnul jsem hlavou ke dveřím, kterými zrovna vcházeli Melanie s Tedem.

Sakra, to ale zas není tak dobré, možná to Debbie na pár minut zabaví a dá mi pokoj, ale s Tedem právě teď nemám dobrý vztah, no ne, že bych někdy měl, my si jdeme po krku odjakživa, ale to je zábavné, tedy alespoň pro mě, tentokrát jsme však na jiné úrovni a ta se mi sice nelíbí, ale ještě jsem dostatečně při smyslech na to, abych věděl, že to on musí přijít za mnou a co se týče Melanie všichni víme, jak to s ní mám, byly tu sice i časy, kdy jsme se snesli snad i přátelili, vlastně to nejspíš pořád trvá, ale přeci jen ta nevraživost mezi námi stále je a vím, že pokud jde o mě a Teda tak i ona je na jeho straně stejně jako Emmett, tudíž je jisté, že se dočkám leda tak ignorování a vražedných pohledů, které právě teď nemám za potřebí!

Melanie: "Ahoj, Debb."

Ted: "Dobré ráno."

Debbie: "Co to bude?"

Melanie: "Já jen kafe."

Ted: "Stejně a k tomu dva citronové řezy."

Přesně, jak jsem řekl - sice se vedle mě posadili, ale tím to končilo, jako bych tam snad ani nebyl, no možná by to bylo i lepší, kdybych neexistoval, hodně věcí by bylo lepších a snazších... Jenže já existuji a tohle jejich chování mě vytáčí! To jsem opravdu až takovej kretén, že jediné, co si od nich zasloužím, je naprosté ignorování?

B: "Taky dobré ráno,"...Neodpustil jsem si sarkasmus.

Melanie: "Dobré."

B: "Jasně,"...Tedovo ignorantství mě vytočilo natolik, že jsem se sebral a odešel.

Nikdy se ničím nenechám rozhodit ani vytočit, obzvlášť ne, pokud se to týká naprosto nudné existenci v podobě Teda, ale tentokrát... Sakra, stala se snad ze mě nějaká přecitlivělá ženská, která chce být se svými přáteli zadobře, protože ví, že život je moc krátký na to být s nimi rozhádaný?!

Bylo teprve poledne a já už začínal nabývat dojmu, že včerejší den byl v porovnání s dnešním jak cukrová vata! A vzhledem k tomu, že domů se mi nechctělo, tak bych teď obvykle zavítal k Maikeymu, ale místo toho jsem jen seděl v autě naproti jídelně a poslouchal hudbu, bylo to tak depresivní, že nebýt tahle situace tak závažná asi se směju nebo zastřelím, když si dovoluji být takový, ale... Sakra, je to Jennifer! Když ztratím jí ztratím i Justina... Já to jednoduše neustojím, něco takového ne!

B: "Sakra!"...Zničehonic se ozvalo klepání na okýnko, které mě probudilo z povrchového spánku.

Maikey: "Můžu?"

Zíral jsem na něho jak na zjevení, měl jsem pocit, jako by se mi to jen zdálo, ale po chvíli mi došlo, že tohle je skutečnost a že to, co bude následovat, bude buď to naprosto úděsné, nebo první pozitivní věc dneška!

B: "Jo,"...Otevřel jsem mu dveře.

Maikey: "Díky,"...Posadil se vedle mě a mlčel... Jak báječné!

B: "Takže?"

Maikey: "Byl jsem v jídelně a viděl tě tu sedět asi hodinu, nedalo mi to... Nebo spíš mámě - kopla mě do zadku a řekla, že jestli za tebou nepůjdu tak ze mě udělá sekanou."

B: "Jo Debbie je v tomhle nadaná,"...Uchechtl jsem se.

Maikey: "Jo to je,"...Přidal se ke mně.

B: "Kudy si šel? Neviděl jsem tě přijít."

Maikey: "To proto, že si očividně spal."

B: "Podřimoval."

Maikey: "Tak podřimoval."

Zase jsme oba ztichli a jen blbě civěli před sebe, připadal jsem si jak puberták na svém prvním rande, který už vyčerpal téma na mluvení a teď nemá co říct!

Maikey: "Proč tu sedíš?"

B: "Je to tu pohodlné."

Maikey: "Vím, jak moc miluješ svoje auto, ale tohle ti nežeru."

B: "Nemám kam jít,"...Přiznal jsem, nemělo cenu chodit kolem horké kaše.

Maikey: "Jak to?"

B: "V jídelně je nejen tvoje otravná máma, ale sedí tam i vražedná Melanie s vražedným Tedem, Emmett by mi asi pedikúru neudělal vzhledem k tomu, že je na vaší straně, za Linds nejdu, protože je jediným člověkem, s kterým ještě nejsem rozhádaný a se svou dnešní náladou by se mi to podařilo... Ty se mnou nemluvíš a Justin..."

Maikey: "Co Justin?"

B: "S tím je to teď komplikovaný."

Maikey: "Nevím, jestli to víš, ale s ním je to komplikované neustále a to na vašem vztahu miluješ, i když si to nepřipouštíš."

B: "Mluvíš nesmysly... A navíc včera si mi vyčetl, že kvůli mému 'vztahu' na tebe kašlu."

Maikey: "Možná jsem to trochu přehnal."

B: "Nebo si možná měl důvod to říct... Kvůli Justinovi jsem tě hodně přesunul na druhou kolej."

Nikdy by mě nenapadlo, že si něco takového přiznám v duchu natož nahlas Maikeymu přímo do očí, ale tak nějak to muselo být vyřknuto, i když mě to stálo část mého tvrdě vybudovaného ega!

Maikey: "Na tom nesejde, zažili jsme spolu spoustu úžasných let, teď se ale naše cesty jednoduše částečně rozdělily... Ty máš Justina a já Bena... To je zkrátka život.

B: "Jsem single."

Maikey: "Jasně... Pointa je ale pořád stejná."

B: "A co z toho pro nás vyplívá?"

Maikey: "Že s tebou nechci být rozhádaný."

B: "Ani já s tebou."

Maikey: "Takže večer v Babylonu?"

B: "Rád bych, ale... Myslím, že Justin mě bude potřebovat... Řekl bych ti víc, ale nemůžu."

Maikey: "Chápu... Tak třeba jindy."

B: "Určitě."

Maikey následně vystoupil a vrátil se zpět do jídelny, ve které na něj již čekala netrpělivá Debbie, byl jsem rád, že nejsem na jeho místě, ale ještě víc jsem byl rád za to, že se to mezi námi nějakým způsobem vyřešilo, nebylo to sice nejlepší usmíření v historii, ale hlavní je že proběhlo, hned jsem měl o jednu starost méně, následně jsem se však rozjel domů, kde jsem věděl, že na mě čeká jedna obrovská!

Život je příliš krátký na to jej promrhat!(4)

Nový díl. - 18+

BRIAN

Nedokázal jsem mu říct 'Ne,' prostě to nešlo! A tak jsem místo toho své rty přitiskl k těm jeho a jazykem jsem pronikl až do jeho úst, on mi polibky s dravostí oplácel! Dlaní jsem automaticky zajel do jeho vlasů a občas jsem jej za ně prsty zatahal, což jej přinutilo syknout bolestí, vzrušovalo ho to a mě jakbysmet! Jeho ruka mě mezitím nadále dráždila v rozkroku a já se té slasti naprosto oddával, byl to zatraceně úžasný pocit, ke kterému mě vždy dokáže dovést jedině on!

---

V hlavě mi neustále svítilo to červené světélko opakující jedno a to samé slovo pořád a pořád dokola, bylo to 'Přestaň!' ale já jej i tak nadále úspěšně ignoroval, věděl jsem, že je to naprosto špatné, ale on chtěl mě a já chtěl jeho, v tuhle chvíli na okolnostech zkrátka nezáleželo!

J: "Chci tě... Uvnitř sebe,"...Vydechl mi do úst a mou chloubu pevně stiskl.

Odtáhl jsem se od něj, jeho ruku z mých trenek jsem vytáhl a následně jsem tou svou chytil lem jeho slipů, na což jsem jej za sebou pomalu vedl až k pohovce, kde jsem jej přimáčkl zezadu k opěradlu a jazykem jsem přejel přes jeho ohryzek nahoru až k jeho rtům, které jsem jím obkroužil. Poté jsem ho k sobě otočil zády a trenky jsem mu stáhl dolů a stejně tak sobě ty své. Vzápětí jsem si natáhl kondom, který jsem si vzal z konferenčního stolku a hned na to jsem jej pevně chytil v bocích. Špičku svého penisu jsem přiložil k jeho otvoru a pomalu jsem se do něj začal tlačit, naprosto se mi poddával a sténal slastí, netrvalo dlouho a byl jsem v něm až po okraj! Přirážel jsem rychle, vášnivě a především tvrdě, oba jsme to rychle potřebovali, jako bychom snad měli jinak umřít a po pár minutách nás oba zastihl velmi bouřlivý orgasmus, po kterém jsme se sesunuli k zemi!

J: "To bylo úžasné,"...Políbil mě.

B: "Jo to bylo."

Vím, že umím znít i přesvědčivěji, ale jednoduše to nešlo, ano sex byl naprosto úžasný, ale to světélko, které mi blikalo po celou dobu v hlavě, jako by teď svítilo na poplach a opakovalo mi, že jsem naprosté sexuchtivé hovado!

J: "Půjdu si dát sprchu... Jdeš taky?"

B: "To je dobrý."

J: "Vážně?"

B: "Určitě."

J: "Fajn... Ale kdybys chtěl, budu tě čekat."

B: "Jasně."

Jakmile se Justin ztratil v koupelně a zavřel za sebou dveře, jsem se zvedl, oblékl se a následně jsem se posadil na postel přímo naproti koupelnovým dveřím, snažil jsem se přijít na nějaké kloudné vysvětlení, odůvodnění a především řešení toho, co se tu právě děje, protože tohle je od slov 'v pořádku' na míle vzdálené a já tomu vůbec nijak nepomohl, když jsem opět myslel svým mozkem mezi nohama!

Měl jsem pocit, že tahle situace se čím dál tím víc zhoršuje a to jsem ještě ani nevěděl, čím začala, bylo to naprosto k zbláznění, Justin mě přiváděl k dokonalému šílenství... A do toho Maikey s Tedem, vlastně i Emmettem, za kterými bych obvykle šel pro odreagování a v případě Maikeyho i pro nějakou radu, kdybych se dostatečně opil na to, abych ze sebe vyklopil svoje obavy, ale takhle jsem na to všechno sám, protože za nimi nemohu jít, na to jsem až příliš hrdý... Ale já prostě vůbec nevím, co mám dělat!

J: "Bože, vyděsil si mě."

Jo sedět takhle na posteli on a já, aniž bych to čekal vyjít z koupelny, taky bych asi právě prožíval menší infarkt, ale jsem až moc vypěněný na to, abych se staral o jeho infarkt, já potřebuji odpovědi!

B: "Skvěle... Třeba tě to přiměje mluvit."

J: "Pro Krista, Briane."

B: "Žádný Briane... Chci to vědět."

J: "Nechceš! Já sám bych to radši nevěděl!"

B: "Co, Justine? O čem to mluvíš?"...Stoupl jsem si a pomalým krokem mířil k němu.

J: "O ničem... Já... Nechci tě tím zatěžovat. O to se musím postarat já sám."

B: "Nebyl jsi to náhodou ty, kdo mi vždycky cpal všechny ty kecy o tom, že ve vztahu si mají lidi říkat všechno a pomáhat si?"

J: "Jo, ale my vztah nemáme - tvoje slova... Takže to je asi mimo."

B: "Máš pravdu nemáme... Ale i přes to jsem tu od toho, abych ti pomohl."

Začínala mi docházet všechna trpělivost a nervy, vlastně i možnosti k tomu jej přimět se mi svěřit, byl jsem z toho už téměř zoufalý a hlavně vytočený, ta jeho neschopnost nechat si pomoct je neuvěřitelná... Zajímalo by mě, od koho jí má! No samozřejmě! Že se vůbec ptám, když já jsem přímo exemplární příklad na tuto neschopnost!

J: "Když to vyslovím bude to ještě skutečnější... A to nezvládnu."

B: "Možná stojím za nic a jsem kretén, ale když říkám, že tu pro tebe jsem, myslím to vážně a moc dobře víš, že něco takového říct je pro mě..."

J: "Těžké,"...Dokončil za mě, sám bych to říct asi nedokázal, vlastně spoustu z toho, co jsem tu už řekl, bylo nad mé síly, v podstatě si ještě pořádně neuvědomuji, že jsem to řekl, pak asi budu šílet a zpytovat svědomí, ale právě teď mě Justin očividně potřebuje jako menšího kreténa, než jakým jsem obvykle!

B: "Takže mi to jednoduše řekni."

J: "Ono... Totiž... Jde o mou mámu."

B: "Jak, o tvojí mámu? Co je s ní?"

Jen mlčel a koukal se mi zaslzeně do očí, začínal jsem nabývat dojmu, že mu neřekla nic pěkného, že se třeba ošklivě pohádali a on teď neví, jak to s ní má vyřešit nebo že... Já fakt nevím! Každopádně mě to ticho drásalo přímo neskutečně!

B: "Justine?"...Vyzval jsem jej.

J: "Má rakovinu."

B: "Co?"...Vydechl jsem naprosto zbaven slov.

J: "Víš, jak jsem se s ní dlouho neviděl, protože jsem pořád neměl čas?"

B: "No..."

J: "Včera jsem se za ní stavil... Vypadala příšerně, trvalo to, než mi přiznala, co se děje... Našli jí v prsu bulku a před dvěma týdny byla na operaci, nechtěla mě tím zatěžovat ani Molly to neřekla a místo toho jí poslala k tátovi... Jenže ukázalo se, že bude muset chodit na chemo a včera byla poprvé... Já nevím, co mám dělat, Briane,"...Propadl naprostému pláči.

Ihned jsem šel k němu a pevně jej objal, to objetí ale nepotřeboval jen on, ale i já, tohle zjištění se mnou naprosto otřáslo, Jennifer je neuvěřitelně úžasná žena a skvělá máma, o kterou Justin nemůže přijít... O kterou ani já nemůžu přijít! Nepřežil bych, kdyby se jí něco stalo a Justina by to naprosto zničilo, už by nikdy nebyl tím, kým je!

Život je příliš krátký na to jej promrhat!(3)

Nový díl. - 15+

BRIAN

Celou cestu domů Justin mlčel, drásalo mě to, do téhle chvíle jsem si myslel, že jsem zažil ten nejhorší den, ale momentálně jsem byl spíše přesvědčený o tom, že ten zažil právě on a já nevěděl proč, měl jsem za to, že ho trápí další klasická a brzo vyřešitelná věc, ale tohle podle všeho bude vážnější, než si myslím, stačí mi, že cítím, jak se chvěje a že koutkem oka vidím jeho smutnou tvář a vím, že to není ani trochu dobré... Dal bych cokoliv za to, abych se dopátral odpovědi, ale ani ne před deseti minutami jsem mu řekl, že mi to říkat nemusí, pokud nechce, tudíž na něho nemohu vyrukovat s tím, aby mi to ihned objasnil, jenže je jisté, že to se dřív zblázním, než mi sdělí, co ho tak trápí!

---

Jakmile jsme dorazili domů, věděl jsem, že z našich plánů nic nebude, byli jsme oba příliš unavení a především odrovnáni vším, co nás dnes zastihlo a jedno bylo jisté - sex bychom teď nezvládli ani, kdybychom se přetrhli, snad poprvé v životě jsem byl ochotný sám sobě přiznat, že na něj nemám náladu a o Justinovi nemluvě, z něho to přímo sálalo, ještě před chvílí by mě nic nezastavilo, jenže teď chci jen spát a držet jej v náruči!

J: "Promiň,"...Zašeptal mi do hrudi.

B: "Za co?"

J: "Za zkažené plány."

B: "Nic si nezkazil, jen jsme oba příliš unavení."

J: "Tebe ani únava nezastaví... Ty mě prostě jen nechceš nutit, ale sám sobě nalháváš, že si unavený a nemáš náladu."

Justin mě vždycky dokáže nejlíp prokouknout, ano je pravda, že mě únava nikdy nezastaví a už vůbec ne to, že nemám náladu, poněvadž sex mi jí vždy spraví, ale tentokrát nemůžu brát v potaz pouze to, že to chci já, ale musím přihlížet k tomu, že nechce Justin a to je důležitější, než moje potřeby, jak už jsem řekl, nemohu ho nutit a to, že na to on nemá náladu, je jasným důvodem k tomu, abych jí neměl ani já!

B: "I Brian Kinney může dát občas předost spánku před sexem."

J: "Lháři,"...Smál se a za to jsem byl nesmírně rád."

B: "Co chceš, abych ti řekl?"

J: "Nemusíš říkat nic... Prostě mě miluješ a nechceš mě nutit... A možná prostě nemáš náladu, což je historická událost."

B: "Spi už, ty všeználku."

J: "Rozkaz,"...Natáhl se pro polibek.

B: "Dobrou,"...Zašeptal jsem.

J: "Dobrou."

Justin se ke mně otočil zády a já jej objal zezadu, pevně jsem si ho k sobě přivinul a nepouštěl ho, potřeboval jsem cítit jeho hebkou kůži na té své a dát mu najevo, že jsem tu pro něj, je pro mě snazší říct to gestem než slovy, ale i přes to myslím, že mu to stačilo, mou ruku držel tak pevně, že mi do ní pomalu přestávala proudit krev, ale hlavní bylo, že se cítil dobře a s tím pocitem následně i usnul.

Ráno mě probudila puštěná hudba a jakmile jsem od sebe odlepil víčka, viděl jsem, že Justin se vedle mě už nenachází a můj nos ihned oslovila velmi příjemná vůně, kterou jsem musel následovat až k Justinovi do kuchyně, který zrovna dělal snídani... Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby ještě před pár hodinami nebyl jako tělo bez duše a najednou se tu nesmál, netancoval do rytmu hudby a netvářil se, jako že se naprosto nic neděje...

J: "Dobré ráno,"...Snažil se překřičet hudbu a to se mu podařilo.

B: "Au... Moje uši."

J: "Promiň... A asi i za vzbuzení, ale potřeboval jsem si něco poslechnout."

B: "Slyším a vidím, že je ti lépe."

J: "Mnohem."

B: "Co stojí za tímhle náhlým znovuzrozením?"

J: "Nevím, asi jsem se jen dobře vyspal... Slaninu?"

B: "Tu neodmítnu."

J: "Tak se běž posadit, za chvíli ti to přinesu."

Nedokázal jsem mu nijak vzdorovat, naprosto mě svým chováním vyvedl z míry, ještě v noci jsem si byl zcela jistý tím, že se mu stalo něco vážného a že to bude chtít čas, než se mi podaří zjistit, co přesně a než se mi povede přinutit jej se usmívat, jak je u něj zvykem a najednou se usmívá jako nejšťastnější kluk na světě, který zrovna vyhrál v loterii... Měl bych asi být rád, ale vím, že to nesvětí nic dobrého, právě naopak!

J: "Dobrou chuť,"...Postavil přede mě talíř se míchanými vejci a slaninou.

B: "Děkuji... I tobě."

Vypadalo to tak lahodně, že jsem se nedivil, že se do toho Justin tak pustil, i já jsem chtěl, sliny se mi na to zbíhaly dostatečně, ale zkrátka jsem nemohl, mé oči se pouze soustředily na jeho tvář... Na to, jak se pouze snaží předstírat, že je všechno v naprostém pořádku, hraje to dobře, ale ne tak dobře, abych to po čtyřech letech, co ho znám, nepoznal!

B: "Nechceš mi říct, co se tu děje?"

J: "Snídáme... Tedy já snídám. Ty nemáš chuť?"

B: "Mám víc než to, ale starost o tvoje divné chování mi nedovolí jíst."

J: "Jsem v pořádku, Briane."

B: "Vážně? V noci ses hroutil a najednou se nemůžeš přestat usmívat... Falešně usmívat, podotýkám."

J: "Já se podle tebe usmívám falešně?"

B: "No rozhodně ne upřímně... Něco tě trápí a úsměvem se to pouze snažíš skrývat."

J: "Nemůžeme si prostě jen vychutnat snídani?"

B: "Nemůžeme, když..."

J: "Tak v tom případě to odnesu,"...Nenechal mě říct ani slovo a svůj i můj talíř odnesl do kuchyně, kam jsem ho ihned následoval.

Bylo jasné, že nebude snadné z něho dostat, co se mu stalo, ale takhle to prostě dál nešlo, tohle jeho chování mě nejenom znepokojovalo, ale i děsilo!

B: "Justine?"...Stál ke mně zády a já mu položil dlaň na rameno, abych jej nějak uklidnil.

Jenže to mělo přesně opačný účinek a v momentě, co se ke mně otočil čelem, se jeho ústa vášnivě přisála na ty má, byl až nebezpečně dravý a nehodlal přestat...

B: "Justi-ne,"...Vydechl jsem a snažil se jej zastavit.

J: "Prosím,"...Zašeptal.

B: "Musíš..."

J: "Prosím! Udělej mi to... Prosím."

Jeho ruka si našla cestu do mých trenek, ihned mě začal hladit a třít, do toho mi jazykem dráždil ušní lalůček, nemohl jsem se ovládat ani, kdybych se sebevíc snažil, věděl jsem, že tohle není správná cesta k tomu z něho dostat odpovědi a bylo mi i dost jasné, že tohle je především jeho cesta k tomu, aby mi alespoň na chvíli zavřel pusu, ale v tu chvíli jsem mu prostě nedokázal říct ne, i když jsem nejspíš měl!

Život je příliš krátký na to jej promrhat!(2)

Nový díl.

BRIAN

Po pohledu, kterým si mě Emmett změřil od hlavy až k patě jsem usoudil, že má domněnka o tom, jak s ním jsem pořád za dobře, nebude tak úplně pravdivá... On a Ted tvoří pevnou dvojku a spolu s Maikeym nerozbitnou trojku, tudíž je jasné, že pokud jsem rozhádaný nejen s jedním, ale rovnou s dvěma z jejich spolku, nebude se mnou ani Emmett chtít mít něco společného... No tak hlavně, že jsem se právě teď skvěle ztrapnil, víc bych si přát ani nemohl!

---

Co se však týče čtvrtého člena, jehož jsem celé odpoledne usilovně sháněl, poněvadž jen jeho pověstný sunshine úsměv mě mohl dostat trochu do nálady, se momentálně tváří jako by mu uletěly včely a mým směrem se ani nepodívá, nemám však dojem, že by to bylo proto, že by se mnou měl nějaké neshody, ale spíš se mi zdá, že nezažil nijak zvlášť příjemný den stejně jako já a právě teď je duší někde úplně jinde, že si snad ani nevšiml, že jsem tady!

Debbie: "Že ty ses pohádal i s ním?"...Utrousila tiše.

B: "Nepohádal,"...Přecedil jsem skrz zuby.

Debbie: "Tak co mu je?"

B: "Vím já? Nejsem jeho matka."

Debbie: "Ne to nejsi, ale jako matka bych ti mohla poradit, že tuhle jeho skleslou náladu nespraví mateřská láska, nýbrž ta tvoje."

B: "Ty si vážně úděsná... Nemohla by sis dát chvíli klid od toho, abys mě neustále poučovala a místo toho se šla věnovat roznášení objednávek?"

Debbie: "Ještě 5 minut mám pauzu."

B: "A od kdy tebe zajímá pauza?"

Debbie: "Od té doby, co je to tady jak v telenovele."

B: "Tak to je vážně paráda."

Debbie: "Co kdybys za ním radši šel, abys zjistil, co ho trápí?"

B: "Vypadám na to, že chci? A navíc nepůjdu za ním, když sedí s tou bandou tupců."

Debbie: "Jo ty myslíš s těmi, co sis myslel, že za tebou přijdou dřív, než se naděješ a místo toho ses dočkal akorát tak toho, že s tebou přestal mluvit i ten třetí?"

B: "Každý se jednou splete."

Debbie: "I samotný Brian Kinney, že? To by ti možná mohlo pomoct k tomu, aby sis uvědomil, že splést se člověk může i v sobě samotném."

Ach můj bože, co furt má ta ženská za problém?! To si jako vážně myslí, že když mi bude dostatečně dlouho mluvit do duše tak se rozhodnu naprosto přehodnotit svůj bezstarostný, promiskuitní a bezcitný život? To dřív pokvetou kameny, než já si já něco takového dovolím!

B: "Ty si nedáš pokoj, co?"

Debbie: "Zdá se, že ne... Stejně jako ty s tou tvojí zabedněností."

B: "No tak v tom případě mizím,"...Zvedl jsem se jako by mi u zadku hořelo.

Debbie: "Počkat a co on?"...Kývla Justinovým směrem.

B: "Nezdá se, že by mě potřeboval."

Debbie: "A to víš jak, zeptal ses ho?"

B: "Ani mě nepozdravil, nebudu za ním lézt, jen abych se informoval, co za hrůzu ho trápí."

Debbie: "Teda myslela jsem, že po čtyřech letech by sis už konečně mohl připustit, že v tom vztahu jste dva a musíte se o sebe starat navzájem, ale..."

B: "Nedokončuj to prosím tě, šetři si dech na něco smysluplnějšího a teď mě omluv."

Utíkal jsem odtamtud, co mi nohy stačily, tohle bylo snad poprvé, co jsem v jídelně pouze seděl a poslouchal ty Debbiiny žvásty místo jezení, a to jsem tam šel, jen abych našel někoho, kdo podle všeho o nalezení a ještě k tomu mnou, neměl ani ten nejmenší zájem... Já už se snad vážně půjdu oběsit!

Stál jsem jak vůl před jídelnou, jako bych už dočista přišel o zbytky mozku a snažil jsem se to všechno vydýchat, rozdýchat, předýchat a co já vím, co ještě, jako by nestačilo, že tenhle den je už sám o sobě jak z hororu, oni se k tomu musí ještě přidat Debb, Emmett a dokonce i samotný Justin, u kterého jsem doufal, že mi dnes bude dělat společnost, abych nemyslel na všechny ty dnešní hovadiny... Do prčic, kdy se ze mě stal takovej naivní pitomec?!

J: "Co tu děláš?"...Ozvalo se za mnou tak nečekaně, že jsem sebou cukl.

B: "No ne ty sis všiml, že jsem tady."

J: "Všiml jsem si toho už předtím, jen jsem..."

B: "Byl nakažený tou trojkou idiotů?"

J: "Co?"

B: "No nemluví se mnou oni tak ani ty ne?"

J: "Věř, že já jsem ta poslední osoba, která by se řídila tím, kdo s tebou mluví a kdo ne."

B: "Pravda... Nejsi takový hlupák."

J: "Jako Emmett?"

B: "Tak jsem to nemyslel... On je jen Emmett."

J: "Jo no neměl sis rozhádat Teda s Maikeym."

B: "Co by to bylo za život, kdybych čas od času neměl s někým neshody?"...Uchechtl jsem se.

J: "V tvém případě nudný."

B: "Přesně. A s kým máš neshody ty?"

J: "S nikým."

B: "Tak proč se tváříš jako by ti někdo přejel psa?"

Justin zničehonic utichl a jeho oči ztratily i ty poslední zbytky obvyklého třpytu, kterým mě vždy uhrane... Nevěděl jsem, co se s ním děje a právě teď mě to dokonce začalo znepokojovat, což zrovna neprospívá mému egu bezcity, ale bohužel jsem ten pocit, že mu někdo něco provedl, nemohl ze sebe setřást, avšak jsem na něm viděl, že o tom nechce mluvit a já ho nehodlal nutit, i on se naučil respektovat to, když já o něčem nemám zájem přemýšlet natož si povídat, nebudu ho tedy přesvědčovat k opaku.

B: "To je dobrý, nemusíš mi to říkat."

J: "Dneska ne... Možná zítra."

B: "Kdy budeš chtít."

J: "Díky."

B: "Není zač."

Bylo znát, že se mu částečně dost ulevilo a za to jsem byl rád, nicméně ten pocit, že až zjistím, co ho trápí, se mi nebude ani trochu líbit, byl vážně příšerný!

B: "A co plánuješ?"

J: "Co takhle večer ve dvou... Něco k jídlu, film a pak třeba sex?"...Konečně se na jeho rtech objevil náznak jeho sladkého a stejně tak svůdného úsměvu.

B: "S tím nemám nejmenší problém."

J: "Tak jdeme domů?"

B: "Jdeme,"...Pošeptal jsem a následně jsem jej objal kolem ramen, abychom se mohli vydat k nám.

Vážně jsem se modlil, aby se dnes už nic nepodělalo a abychom si večer s Justinem užili natolik, abychom nemuseli myslet na to, co nás oba momentálně vytáčí, trápí a sere... Byl jsem ochotný pro to udělat naprosté maximum, i kdyby to snad mělo být nad mé síly!

Život je příliš krátký na to jej promrhat!(1)

Nová povídka.

BRIAN

Když člověk pro jednou potřebuje tu Justinovu proříznutou věčně ukecanou pusu tak není nikde k nalezení, jak klasické... Něco nechceš a nemůžeš se toho zbavit, nakonec to přímo potřebuješ a jako by to nikdy neexistovalo! Jenže to se na Justina nepodobá, ten je bohužel nebo možná bohudík, to už záleží na situaci, vždycky k nalezení, dneska však ne, jako by se za ním slehla zem!

---

A to mám zrovna den blbec, pokud se tedy naprosté vyčerpanosti, absolutně podělané prezentaci a nesmyslné hádce s nejlepším kamarádem tak dá vůbec říkat, výraz "všechno je to v hajzlu" by tomu pravděpodobně odpovídal mnohem lépe!

Debbie: "Koho mi to sem čerti nesou?"

B: "Lucifera,"...Odpověděl jsem otráveně, naprosto nenaladěný na ty její přihlouplé poznámky.

Debbie: "Neříkej mi, že se stalo to, co si myslím?"

B: "A co si myslíš, vílo vševědko?"

Debbie: "Pohádali jste se."

B: "Pohádali, ale ne s Justine... Ten pro jistotu není nikde k nalezení."

Debbie: "Tak s kým? A jak že není Justin k nalezení?"

B: "S tvým synem... Vlastně i s Theodorem, jelikož je totálně neschopný. A Justin není zkrátka k nalezení, v jiném jazyce to neumím."

Debbie: "Co kdyby si zkusil mluvit tak, abych tomu porozuměla?"

B: "Myslel jsem, že víš všechno... Ani bych se nedivil, že máš doma křišťálovou kouli."

Debbie: "Briane!"

Takovou sebevražednou misi můžu vždy podstoupit vážně jedině já, nikdo jiný není natolik vygumovaný, aby se sám dobrovolně předhodil té červenohlavé pijavici! Ale to je tak, když se člověk výjimečně rozhodne, že by mu Justinova přítomnost nebyla na obtíž, ale místo toho přesně naopak k užitku možná i k příjemnému rozveselení a je odhodlaný jej najít, i když to znamená vystavit se takovýmto situacím, jako je Debbiin otravný výslech! Jenže už jsem jaksi pochopil, že tady ho opravdu nenajdu, tudíž by nebylo na škodu vypařit se...

B: "Právě jsem si uvědomil, že mám spoustu věcí na práci,"...Pokoušel jsem se pomalu, ale jistě zvednout, avšak zůstalo jen u pokusu.

Debbie: "A co přesně je důležitější, než tví dva kamarádi a kluk, kterého miluješ?"

B: "Všechno... Protože za prvé ti dva tupci za mnou přijdou dřív, než se naděju a ten kluk je jen dost veliká osina v zadku, kterou právě teď potřebuji, aby mě zbavila té nesnesitelné erekce."

Debbie: "Ty si naprostý vůl."

B: "Těší mě."

Debbie: "Proč já vlastně pořád doufám, že z toho jednou vyrosteš?"

B: "Asi máš ráda nesplnitelné sny."

Debbie: "Nebo naději."

Debb to řekla takovým tónem, že mě to téměř až zasáhlo u srdce... Ale jen téměř! Je však pěkné slyšet od někoho, kdo vás v podstatě vychoval, že se nevzdává naděje na to, že jednoho dne dospějete a přestanete být naprostým kreténem... Jenže v mém případě je slovo naděje pořád jen slovo!

B: "Naději by sis měla šetřit pro někoho, komu může být jednoho dne k něčemu."

Debbie: "A proč myslíš, že tobě ne?"

B: "Protože já už jsem ztracený případ... Vždyť se na mě podívej Debb - jsem parchant, myslím jen na sebe, nikdo a nic mi není dost dobrý a ze všeho nejhorší je, že tak jsem se sebou spokojený, nechci se změnit, nikdy se nezměním... Proto přestaň mít naději v něco, co se nestane, ale začni jí věnovat něčemu možnému... Život je příliš krátký na to, aby ses se mnou zahazovala."

Tohle bylo snad poprvé, co jsem sám sebe slyšel takhle o sobě mluvit a ta slova zněla až zoufale falešně, jako bych si snad jen nalhával, že jsem s tímhle svým já spokojený, jako by to, v co pořád tak věřím, byl vlastně naprostý nesmysl, kterým sám sebe uspokojuji, protože kdybych chtěl něco víc, jako třeba lásku, stálo by mě to plno bolesti, sraček a utrpení a tomu se vážení opravdu s radostí vyhnu a zkrátka jen dál budu tím, kým jsem - bezcitným Brianem Kinneym!

Debbie: "Takže radši dál budeš věřit těmto nesmyslům, budeš odhánět lidi, na kterých ti záleží a nakonec skončíš sám, jen proto, že se bojíš toho, kým bys byl, kdybys cítil?"

B: "Sakra, Debb, jak jsme se vůbec dostali k tomuhle tématu?"

Debbie: "Bylo ti fuk, že si rozhádaný s dvěma kamarády a že je Justin k nenalezení."

B: "Ale, jak už jsem řekl, ti dva kamarádi budou mými kamarády i zítra, pravděpodobně do konce života a Justin už navždy bude jen osina v mém zadku, takže vážně nevím, co to má společného s tvojí náhlou analýzou mého já."

Debbie: "Myslím, že naprosto všechno... Sice nevím, proč jste rozhádaní, ale vím, že tě to minimálně sere a to, že nevíš, kde je Justin, tě musí přímo ničit, obzvlášť když pro jednou nepředstíráš, že se ho chceš zbavit a místo toho jej sháníš."

B: "Kdo řekl, že ho sháním?"

Debbie: "No tak za prvé, nebyl bys tu v tuhle hodinu, kdybys ho nesháněl a za druhé myslím, že si zmiňoval něco o erekci."

Musel jsem se zasmát, jen ona umí věci podávat takhle! Ale následně jsem se zase vrátil ke svému otrávenému výrazu, Debb si totiž vždycky najde způsob, jak mě poučovat o tom, co by pro mě bylo nejlepší a to jí stačí, jen abych řekl pár slov jako je "hádka s kamarády a pohřešovaná osina v zadku" a hned jsme tam, kde jsme!

B: "Pravda, asi bych měl pokračovat v hledání."

Debbie: "To bys mohl, ale myslím, že nebude třeba."

B: "Vždycky, když tohle řekneš, je Justin ve dveřích."

Debbie: "A ne jen ten."

Pomalu jsem pootočil hlavu a ihned jsem koutkem oka zahlédl Justinovu blonďatou hlavu, Maikeyho a ty dva šašky... Z této čtyřčlenné skupiny byl asi Emmett jediný, s kým ještě nemám moc rozházené vztahy, vlastně ani s Justinem je zatím nemám nijak narušené, protože pokud vím, ničím jsem jej nenasral, aby se přede mnou celé odpoledne skrýval, za tím bude něco jiného, ale pořád je větší pravděpodobnost, že právě s ním to může být co nevidět ještě horší, než s Maikeym a Tedem!

B: "Ahoj, Emmette."

Kdybyste slyšeli, jak se Debbie začala smát, když jsem pozdravil Emmetta, asi byste si sehnali špunty do uší, ale na druhou stranu ani trochu se jí nedivím... Maikeyho s Tedem pozdravit nemohu a to ne proto, že bych se bál, ale proto, že já nemám důvod, to Maikey byl ten, který si stěžoval, že poslední dobou na něj z vysoka kašlu a Ted ten, kvůli kterému jsem naprosto zkazil jednu důležitou prezentaci a Justina nemohu pozdravit už z principu, přeci jen mým úkolem je předstírat otrávení z toho, že jej vidím, i když skutečnost je opačná... A přesně proto jsem pozdravil pouze Emmetta, ačkoliv to k smíchu vážně je!