Nový díl.
BRIAN
Po pohledu, kterým si mě Emmett změřil od hlavy až k patě jsem usoudil, že má domněnka o tom, jak s ním jsem pořád za dobře, nebude tak úplně pravdivá... On a Ted tvoří pevnou dvojku a spolu s Maikeym nerozbitnou trojku, tudíž je jasné, že pokud jsem rozhádaný nejen s jedním, ale rovnou s dvěma z jejich spolku, nebude se mnou ani Emmett chtít mít něco společného... No tak hlavně, že jsem se právě teď skvěle ztrapnil, víc bych si přát ani nemohl!
Co se však týče čtvrtého člena, jehož jsem celé odpoledne usilovně sháněl, poněvadž jen jeho pověstný sunshine úsměv mě mohl dostat trochu do nálady, se momentálně tváří jako by mu uletěly včely a mým směrem se ani nepodívá, nemám však dojem, že by to bylo proto, že by se mnou měl nějaké neshody, ale spíš se mi zdá, že nezažil nijak zvlášť příjemný den stejně jako já a právě teď je duší někde úplně jinde, že si snad ani nevšiml, že jsem tady!
Debbie: "Že ty ses pohádal i s ním?"...Utrousila tiše.
B: "Nepohádal,"...Přecedil jsem skrz zuby.
Debbie: "Tak co mu je?"
B: "Vím já? Nejsem jeho matka."
Debbie: "Ne to nejsi, ale jako matka bych ti mohla poradit, že tuhle jeho skleslou náladu nespraví mateřská láska, nýbrž ta tvoje."
B: "Ty si vážně úděsná... Nemohla by sis dát chvíli klid od toho, abys mě neustále poučovala a místo toho se šla věnovat roznášení objednávek?"
Debbie: "Ještě 5 minut mám pauzu."
B: "A od kdy tebe zajímá pauza?"
Debbie: "Od té doby, co je to tady jak v telenovele."
B: "Tak to je vážně paráda."
Debbie: "Co kdybys za ním radši šel, abys zjistil, co ho trápí?"
B: "Vypadám na to, že chci? A navíc nepůjdu za ním, když sedí s tou bandou tupců."
Debbie: "Jo ty myslíš s těmi, co sis myslel, že za tebou přijdou dřív, než se naděješ a místo toho ses dočkal akorát tak toho, že s tebou přestal mluvit i ten třetí?"
B: "Každý se jednou splete."
Debbie: "I samotný Brian Kinney, že? To by ti možná mohlo pomoct k tomu, aby sis uvědomil, že splést se člověk může i v sobě samotném."
Ach můj bože, co furt má ta ženská za problém?! To si jako vážně myslí, že když mi bude dostatečně dlouho mluvit do duše tak se rozhodnu naprosto přehodnotit svůj bezstarostný, promiskuitní a bezcitný život? To dřív pokvetou kameny, než já si já něco takového dovolím!
B: "Ty si nedáš pokoj, co?"
Debbie: "Zdá se, že ne... Stejně jako ty s tou tvojí zabedněností."
B: "No tak v tom případě mizím,"...Zvedl jsem se jako by mi u zadku hořelo.
Debbie: "Počkat a co on?"...Kývla Justinovým směrem.
B: "Nezdá se, že by mě potřeboval."
Debbie: "A to víš jak, zeptal ses ho?"
B: "Ani mě nepozdravil, nebudu za ním lézt, jen abych se informoval, co za hrůzu ho trápí."
Debbie: "Teda myslela jsem, že po čtyřech letech by sis už konečně mohl připustit, že v tom vztahu jste dva a musíte se o sebe starat navzájem, ale..."
B: "Nedokončuj to prosím tě, šetři si dech na něco smysluplnějšího a teď mě omluv."
Utíkal jsem odtamtud, co mi nohy stačily, tohle bylo snad poprvé, co jsem v jídelně pouze seděl a poslouchal ty Debbiiny žvásty místo jezení, a to jsem tam šel, jen abych našel někoho, kdo podle všeho o nalezení a ještě k tomu mnou, neměl ani ten nejmenší zájem... Já už se snad vážně půjdu oběsit!
Stál jsem jak vůl před jídelnou, jako bych už dočista přišel o zbytky mozku a snažil jsem se to všechno vydýchat, rozdýchat, předýchat a co já vím, co ještě, jako by nestačilo, že tenhle den je už sám o sobě jak z hororu, oni se k tomu musí ještě přidat Debb, Emmett a dokonce i samotný Justin, u kterého jsem doufal, že mi dnes bude dělat společnost, abych nemyslel na všechny ty dnešní hovadiny... Do prčic, kdy se ze mě stal takovej naivní pitomec?!
J: "Co tu děláš?"...Ozvalo se za mnou tak nečekaně, že jsem sebou cukl.
B: "No ne ty sis všiml, že jsem tady."
J: "Všiml jsem si toho už předtím, jen jsem..."
B: "Byl nakažený tou trojkou idiotů?"
J: "Co?"
B: "No nemluví se mnou oni tak ani ty ne?"
J: "Věř, že já jsem ta poslední osoba, která by se řídila tím, kdo s tebou mluví a kdo ne."
B: "Pravda... Nejsi takový hlupák."
J: "Jako Emmett?"
B: "Tak jsem to nemyslel... On je jen Emmett."
J: "Jo no neměl sis rozhádat Teda s Maikeym."
B: "Co by to bylo za život, kdybych čas od času neměl s někým neshody?"...Uchechtl jsem se.
J: "V tvém případě nudný."
B: "Přesně. A s kým máš neshody ty?"
J: "S nikým."
B: "Tak proč se tváříš jako by ti někdo přejel psa?"
Justin zničehonic utichl a jeho oči ztratily i ty poslední zbytky obvyklého třpytu, kterým mě vždy uhrane... Nevěděl jsem, co se s ním děje a právě teď mě to dokonce začalo znepokojovat, což zrovna neprospívá mému egu bezcity, ale bohužel jsem ten pocit, že mu někdo něco provedl, nemohl ze sebe setřást, avšak jsem na něm viděl, že o tom nechce mluvit a já ho nehodlal nutit, i on se naučil respektovat to, když já o něčem nemám zájem přemýšlet natož si povídat, nebudu ho tedy přesvědčovat k opaku.
B: "To je dobrý, nemusíš mi to říkat."
J: "Dneska ne... Možná zítra."
B: "Kdy budeš chtít."
J: "Díky."
B: "Není zač."
Bylo znát, že se mu částečně dost ulevilo a za to jsem byl rád, nicméně ten pocit, že až zjistím, co ho trápí, se mi nebude ani trochu líbit, byl vážně příšerný!
B: "A co plánuješ?"
J: "Co takhle večer ve dvou... Něco k jídlu, film a pak třeba sex?"...Konečně se na jeho rtech objevil náznak jeho sladkého a stejně tak svůdného úsměvu.
B: "S tím nemám nejmenší problém."
J: "Tak jdeme domů?"
B: "Jdeme,"...Pošeptal jsem a následně jsem jej objal kolem ramen, abychom se mohli vydat k nám.
Vážně jsem se modlil, aby se dnes už nic nepodělalo a abychom si večer s Justinem užili natolik, abychom nemuseli myslet na to, co nás oba momentálně vytáčí, trápí a sere... Byl jsem ochotný pro to udělat naprosté maximum, i kdyby to snad mělo být nad mé síly!
No comments:
Post a Comment