Nový díl. - 15+
BRIAN
Celou cestu domů Justin mlčel, drásalo mě to, do téhle chvíle jsem si myslel, že jsem zažil ten nejhorší den, ale momentálně jsem byl spíše přesvědčený o tom, že ten zažil právě on a já nevěděl proč, měl jsem za to, že ho trápí další klasická a brzo vyřešitelná věc, ale tohle podle všeho bude vážnější, než si myslím, stačí mi, že cítím, jak se chvěje a že koutkem oka vidím jeho smutnou tvář a vím, že to není ani trochu dobré... Dal bych cokoliv za to, abych se dopátral odpovědi, ale ani ne před deseti minutami jsem mu řekl, že mi to říkat nemusí, pokud nechce, tudíž na něho nemohu vyrukovat s tím, aby mi to ihned objasnil, jenže je jisté, že to se dřív zblázním, než mi sdělí, co ho tak trápí!
Jakmile jsme dorazili domů, věděl jsem, že z našich plánů nic nebude, byli jsme oba příliš unavení a především odrovnáni vším, co nás dnes zastihlo a jedno bylo jisté - sex bychom teď nezvládli ani, kdybychom se přetrhli, snad poprvé v životě jsem byl ochotný sám sobě přiznat, že na něj nemám náladu a o Justinovi nemluvě, z něho to přímo sálalo, ještě před chvílí by mě nic nezastavilo, jenže teď chci jen spát a držet jej v náruči!
J: "Promiň,"...Zašeptal mi do hrudi.
B: "Za co?"
J: "Za zkažené plány."
B: "Nic si nezkazil, jen jsme oba příliš unavení."
J: "Tebe ani únava nezastaví... Ty mě prostě jen nechceš nutit, ale sám sobě nalháváš, že si unavený a nemáš náladu."
Justin mě vždycky dokáže nejlíp prokouknout, ano je pravda, že mě únava nikdy nezastaví a už vůbec ne to, že nemám náladu, poněvadž sex mi jí vždy spraví, ale tentokrát nemůžu brát v potaz pouze to, že to chci já, ale musím přihlížet k tomu, že nechce Justin a to je důležitější, než moje potřeby, jak už jsem řekl, nemohu ho nutit a to, že na to on nemá náladu, je jasným důvodem k tomu, abych jí neměl ani já!
B: "I Brian Kinney může dát občas předost spánku před sexem."
J: "Lháři,"...Smál se a za to jsem byl nesmírně rád."
B: "Co chceš, abych ti řekl?"
J: "Nemusíš říkat nic... Prostě mě miluješ a nechceš mě nutit... A možná prostě nemáš náladu, což je historická událost."
B: "Spi už, ty všeználku."
J: "Rozkaz,"...Natáhl se pro polibek.
B: "Dobrou,"...Zašeptal jsem.
J: "Dobrou."
Justin se ke mně otočil zády a já jej objal zezadu, pevně jsem si ho k sobě přivinul a nepouštěl ho, potřeboval jsem cítit jeho hebkou kůži na té své a dát mu najevo, že jsem tu pro něj, je pro mě snazší říct to gestem než slovy, ale i přes to myslím, že mu to stačilo, mou ruku držel tak pevně, že mi do ní pomalu přestávala proudit krev, ale hlavní bylo, že se cítil dobře a s tím pocitem následně i usnul.
Ráno mě probudila puštěná hudba a jakmile jsem od sebe odlepil víčka, viděl jsem, že Justin se vedle mě už nenachází a můj nos ihned oslovila velmi příjemná vůně, kterou jsem musel následovat až k Justinovi do kuchyně, který zrovna dělal snídani... Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby ještě před pár hodinami nebyl jako tělo bez duše a najednou se tu nesmál, netancoval do rytmu hudby a netvářil se, jako že se naprosto nic neděje...
J: "Dobré ráno,"...Snažil se překřičet hudbu a to se mu podařilo.
B: "Au... Moje uši."
J: "Promiň... A asi i za vzbuzení, ale potřeboval jsem si něco poslechnout."
B: "Slyším a vidím, že je ti lépe."
J: "Mnohem."
B: "Co stojí za tímhle náhlým znovuzrozením?"
J: "Nevím, asi jsem se jen dobře vyspal... Slaninu?"
B: "Tu neodmítnu."
J: "Tak se běž posadit, za chvíli ti to přinesu."
Nedokázal jsem mu nijak vzdorovat, naprosto mě svým chováním vyvedl z míry, ještě v noci jsem si byl zcela jistý tím, že se mu stalo něco vážného a že to bude chtít čas, než se mi podaří zjistit, co přesně a než se mi povede přinutit jej se usmívat, jak je u něj zvykem a najednou se usmívá jako nejšťastnější kluk na světě, který zrovna vyhrál v loterii... Měl bych asi být rád, ale vím, že to nesvětí nic dobrého, právě naopak!
J: "Dobrou chuť,"...Postavil přede mě talíř se míchanými vejci a slaninou.
B: "Děkuji... I tobě."
Vypadalo to tak lahodně, že jsem se nedivil, že se do toho Justin tak pustil, i já jsem chtěl, sliny se mi na to zbíhaly dostatečně, ale zkrátka jsem nemohl, mé oči se pouze soustředily na jeho tvář... Na to, jak se pouze snaží předstírat, že je všechno v naprostém pořádku, hraje to dobře, ale ne tak dobře, abych to po čtyřech letech, co ho znám, nepoznal!
B: "Nechceš mi říct, co se tu děje?"
J: "Snídáme... Tedy já snídám. Ty nemáš chuť?"
B: "Mám víc než to, ale starost o tvoje divné chování mi nedovolí jíst."
J: "Jsem v pořádku, Briane."
B: "Vážně? V noci ses hroutil a najednou se nemůžeš přestat usmívat... Falešně usmívat, podotýkám."
J: "Já se podle tebe usmívám falešně?"
B: "No rozhodně ne upřímně... Něco tě trápí a úsměvem se to pouze snažíš skrývat."
J: "Nemůžeme si prostě jen vychutnat snídani?"
B: "Nemůžeme, když..."
J: "Tak v tom případě to odnesu,"...Nenechal mě říct ani slovo a svůj i můj talíř odnesl do kuchyně, kam jsem ho ihned následoval.
Bylo jasné, že nebude snadné z něho dostat, co se mu stalo, ale takhle to prostě dál nešlo, tohle jeho chování mě nejenom znepokojovalo, ale i děsilo!
B: "Justine?"...Stál ke mně zády a já mu položil dlaň na rameno, abych jej nějak uklidnil.
Jenže to mělo přesně opačný účinek a v momentě, co se ke mně otočil čelem, se jeho ústa vášnivě přisála na ty má, byl až nebezpečně dravý a nehodlal přestat...
B: "Justi-ne,"...Vydechl jsem a snažil se jej zastavit.
J: "Prosím,"...Zašeptal.
B: "Musíš..."
J: "Prosím! Udělej mi to... Prosím."
Jeho ruka si našla cestu do mých trenek, ihned mě začal hladit a třít, do toho mi jazykem dráždil ušní lalůček, nemohl jsem se ovládat ani, kdybych se sebevíc snažil, věděl jsem, že tohle není správná cesta k tomu z něho dostat odpovědi a bylo mi i dost jasné, že tohle je především jeho cesta k tomu, aby mi alespoň na chvíli zavřel pusu, ale v tu chvíli jsem mu prostě nedokázal říct ne, i když jsem nejspíš měl!
No comments:
Post a Comment