Nová povídka.
BRIAN
Když člověk pro jednou potřebuje tu Justinovu proříznutou věčně ukecanou pusu tak není nikde k nalezení, jak klasické... Něco nechceš a nemůžeš se toho zbavit, nakonec to přímo potřebuješ a jako by to nikdy neexistovalo! Jenže to se na Justina nepodobá, ten je bohužel nebo možná bohudík, to už záleží na situaci, vždycky k nalezení, dneska však ne, jako by se za ním slehla zem!
A to mám zrovna den blbec, pokud se tedy naprosté vyčerpanosti, absolutně podělané prezentaci a nesmyslné hádce s nejlepším kamarádem tak dá vůbec říkat, výraz "všechno je to v hajzlu" by tomu pravděpodobně odpovídal mnohem lépe!
Debbie: "Koho mi to sem čerti nesou?"
B: "Lucifera,"...Odpověděl jsem otráveně, naprosto nenaladěný na ty její přihlouplé poznámky.
Debbie: "Neříkej mi, že se stalo to, co si myslím?"
B: "A co si myslíš, vílo vševědko?"
Debbie: "Pohádali jste se."
B: "Pohádali, ale ne s Justine... Ten pro jistotu není nikde k nalezení."
Debbie: "Tak s kým? A jak že není Justin k nalezení?"
B: "S tvým synem... Vlastně i s Theodorem, jelikož je totálně neschopný. A Justin není zkrátka k nalezení, v jiném jazyce to neumím."
Debbie: "Co kdyby si zkusil mluvit tak, abych tomu porozuměla?"
B: "Myslel jsem, že víš všechno... Ani bych se nedivil, že máš doma křišťálovou kouli."
Debbie: "Briane!"
Takovou sebevražednou misi můžu vždy podstoupit vážně jedině já, nikdo jiný není natolik vygumovaný, aby se sám dobrovolně předhodil té červenohlavé pijavici! Ale to je tak, když se člověk výjimečně rozhodne, že by mu Justinova přítomnost nebyla na obtíž, ale místo toho přesně naopak k užitku možná i k příjemnému rozveselení a je odhodlaný jej najít, i když to znamená vystavit se takovýmto situacím, jako je Debbiin otravný výslech! Jenže už jsem jaksi pochopil, že tady ho opravdu nenajdu, tudíž by nebylo na škodu vypařit se...
B: "Právě jsem si uvědomil, že mám spoustu věcí na práci,"...Pokoušel jsem se pomalu, ale jistě zvednout, avšak zůstalo jen u pokusu.
Debbie: "A co přesně je důležitější, než tví dva kamarádi a kluk, kterého miluješ?"
B: "Všechno... Protože za prvé ti dva tupci za mnou přijdou dřív, než se naděju a ten kluk je jen dost veliká osina v zadku, kterou právě teď potřebuji, aby mě zbavila té nesnesitelné erekce."
Debbie: "Ty si naprostý vůl."
B: "Těší mě."
Debbie: "Proč já vlastně pořád doufám, že z toho jednou vyrosteš?"
B: "Asi máš ráda nesplnitelné sny."
Debbie: "Nebo naději."
Debb to řekla takovým tónem, že mě to téměř až zasáhlo u srdce... Ale jen téměř! Je však pěkné slyšet od někoho, kdo vás v podstatě vychoval, že se nevzdává naděje na to, že jednoho dne dospějete a přestanete být naprostým kreténem... Jenže v mém případě je slovo naděje pořád jen slovo!
B: "Naději by sis měla šetřit pro někoho, komu může být jednoho dne k něčemu."
Debbie: "A proč myslíš, že tobě ne?"
B: "Protože já už jsem ztracený případ... Vždyť se na mě podívej Debb - jsem parchant, myslím jen na sebe, nikdo a nic mi není dost dobrý a ze všeho nejhorší je, že tak jsem se sebou spokojený, nechci se změnit, nikdy se nezměním... Proto přestaň mít naději v něco, co se nestane, ale začni jí věnovat něčemu možnému... Život je příliš krátký na to, aby ses se mnou zahazovala."
Tohle bylo snad poprvé, co jsem sám sebe slyšel takhle o sobě mluvit a ta slova zněla až zoufale falešně, jako bych si snad jen nalhával, že jsem s tímhle svým já spokojený, jako by to, v co pořád tak věřím, byl vlastně naprostý nesmysl, kterým sám sebe uspokojuji, protože kdybych chtěl něco víc, jako třeba lásku, stálo by mě to plno bolesti, sraček a utrpení a tomu se vážení opravdu s radostí vyhnu a zkrátka jen dál budu tím, kým jsem - bezcitným Brianem Kinneym!
Debbie: "Takže radši dál budeš věřit těmto nesmyslům, budeš odhánět lidi, na kterých ti záleží a nakonec skončíš sám, jen proto, že se bojíš toho, kým bys byl, kdybys cítil?"
B: "Sakra, Debb, jak jsme se vůbec dostali k tomuhle tématu?"
Debbie: "Bylo ti fuk, že si rozhádaný s dvěma kamarády a že je Justin k nenalezení."
B: "Ale, jak už jsem řekl, ti dva kamarádi budou mými kamarády i zítra, pravděpodobně do konce života a Justin už navždy bude jen osina v mém zadku, takže vážně nevím, co to má společného s tvojí náhlou analýzou mého já."
Debbie: "Myslím, že naprosto všechno... Sice nevím, proč jste rozhádaní, ale vím, že tě to minimálně sere a to, že nevíš, kde je Justin, tě musí přímo ničit, obzvlášť když pro jednou nepředstíráš, že se ho chceš zbavit a místo toho jej sháníš."
B: "Kdo řekl, že ho sháním?"
Debbie: "No tak za prvé, nebyl bys tu v tuhle hodinu, kdybys ho nesháněl a za druhé myslím, že si zmiňoval něco o erekci."
Musel jsem se zasmát, jen ona umí věci podávat takhle! Ale následně jsem se zase vrátil ke svému otrávenému výrazu, Debb si totiž vždycky najde způsob, jak mě poučovat o tom, co by pro mě bylo nejlepší a to jí stačí, jen abych řekl pár slov jako je "hádka s kamarády a pohřešovaná osina v zadku" a hned jsme tam, kde jsme!
B: "Pravda, asi bych měl pokračovat v hledání."
Debbie: "To bys mohl, ale myslím, že nebude třeba."
B: "Vždycky, když tohle řekneš, je Justin ve dveřích."
Debbie: "A ne jen ten."
Pomalu jsem pootočil hlavu a ihned jsem koutkem oka zahlédl Justinovu blonďatou hlavu, Maikeyho a ty dva šašky... Z této čtyřčlenné skupiny byl asi Emmett jediný, s kým ještě nemám moc rozházené vztahy, vlastně ani s Justinem je zatím nemám nijak narušené, protože pokud vím, ničím jsem jej nenasral, aby se přede mnou celé odpoledne skrýval, za tím bude něco jiného, ale pořád je větší pravděpodobnost, že právě s ním to může být co nevidět ještě horší, než s Maikeym a Tedem!
B: "Ahoj, Emmette."
Kdybyste slyšeli, jak se Debbie začala smát, když jsem pozdravil Emmetta, asi byste si sehnali špunty do uší, ale na druhou stranu ani trochu se jí nedivím... Maikeyho s Tedem pozdravit nemohu a to ne proto, že bych se bál, ale proto, že já nemám důvod, to Maikey byl ten, který si stěžoval, že poslední dobou na něj z vysoka kašlu a Ted ten, kvůli kterému jsem naprosto zkazil jednu důležitou prezentaci a Justina nemohu pozdravit už z principu, přeci jen mým úkolem je předstírat otrávení z toho, že jej vidím, i když skutečnost je opačná... A přesně proto jsem pozdravil pouze Emmetta, ačkoliv to k smíchu vážně je!
No comments:
Post a Comment