Nový díl.
BRIAN
Jel jsem pomalu, snažil jsem se co nejvíc oddálit neoddálitelné, jednoduše jsem si to jen zhoršoval, ale za těch pár minut navíc mi to stálo, mohl jsem tak alespoň popřemýšlet a vymyslet si v hlavě povzbuzující řeč, ve které bych dal Justinovi najevo svou podporu a naději, snad i víru v to, že se jeho máma uzdraví, protože je to skvělá a silná ženská... Jenže jsem nebyl schopný dát dohromady souvislé smyslné věty, které by splnily účel, všechno mi znělo tak kýčovitě, že jsem se za sebe i styděl, jsem opravdu naprosto neschopný!
Když jsem zastavil před domem, vykoukl jsem z okýnka, abych se podíval, zda se doma svítí a bohužel tomu tak bylo, vlastně je to možná lepší, nejen, že nebudu muset Justina shánět po všech čertech, kdyby se náhodou vydal na večerní procházku, ale budu mít z krku i to, na co se tu tak duševně připravuji, to čeho nejsem kvůli své povaze schopný, i když bych rád, dal bych cokoliv za to, abych tu pro něj mohl být tak, jak potřebuje, tak, jak očekává a doufá, že budu, jenže už teď vím, že toho schopný nebudu a proto je pro mě právě teď tak těžké vylézt z autu a dopravit se nahoru, nicméně není zbytí, spát v autě nebudu!
B: "Justine?"...Zvolal jsem jej ode dveří, abych se ujistil, že doma opravdu je, ale neozýval se nazpět.
Sundal jsem si boty a bundu a vydal jsem se do ložnice, má intuice byla správná - ležel na posteli, v uších měl sluchátka a kreslil, byl jsem rád, vím totiž, že kreslení ho vždy, i když je mu nejhůř, dostane do lepší nálady a vzbudí v něm pocity, které jsou v dané chvíli třeba, proto doufám, že i tentokrát to bude mít stejný efekt a místo, aby se naděje vzdával, se jí bude držet čím dál tím víc!
Nevšiml si, že jsem tu, aby taky jo, když ke mně ležel zády a ačkoliv měl v uších sluchátka, hudbu jsem slyšel stejně a to dost hlasitě, divil jsem se, že mu to netrhá uši, ale už jsem si zvykl, že on je na takové věci dost odolný, někdy možná i víc, než já!
Pomalu jsem zamířil k němu, našlapoval jsem jak baletka, i když to asi nebylo moc třeba, následně jsem si klekl na postel a natáhl se vedle něj, konečně odpoutal pozornost od skicáku a vyndal si sluchátka, vzápětí se otočil čelem ke mně...
J: "Ahoj... Neslyšel jsem tě."
B: "To se nedivím, když ti to tak řve."
J: "Ani jsem si nevšiml."
B: "Mně by to utrhlo uši."
J: "Prosím tě z Babylonu musíš být zvyklý."
B: "To se rozléhá po celé budově, nepouštím si takovou nálož přímo do uší."
J: "Pravda,"...Usmál se.
Oba jsme utichli a hleděli si do očí, topil jsem v té modři, měl jsem v tu chvíli kolem žaludku takový zvláštní pocit, jako by mi tam poletovaly... Ne nic mi tam nepoletovalo, prostě jen pocit! Který mě ovšem přinutil vklouznout mu prsty do vlasů a přitáhnout si jej k polibku, kterému se ani trochu nebránil!
J: "Chyběl si mi,"...Vydechl.
B: "Byl jsem pryč jen pár hodin."
J: "Zabijí mě i pár minut."
B: "Zvládl si to."
J: "Jo to jo... Kde si vůbec byl?"
B: "Nejdřív v jídelně, tam to ale nedopadlo moc dobře... Debbie mě opět mučila, pak přišli Melanie s Tedem, kteří mě úspěšně ignorovali, a ve finále jsem seděl několik hodin v autě, kde mě nakonec navštívil Maikey, aby se se mnou udobřil."
J: "To není zas tak špatné, už jen Ted a všechno bude v pohodě."
B: "Nejsem si jistý, že k usmíření mezi mnou a tím budižkničemou někdy dojde."
J: "Ale dojde... Nezapomeň, že život je příliš krátký, nepromrhej ho tím, že od sebe budeš odhánět lidi a nebudeš s nimi trávit čas."
V ten okamžik jsem věděl, že už se nebavíme o mně a Tedovi, vlastně i k nám dvěma by se taková věta dala směrovat, ale spíš jsem měl ten pocit, že mluví o sobě a jeho mámě, je sice pravda, že poslední dobou se s ní moc nevídal, měl toho zkátka hodně a jejich vztah byl posledních pár měsíců spíše telefonický, ale nikdo nemohl tušit, že Jennifer onemocní a i kdyby ano tak... Zkrátka mám pocit, že se Justin sám na sebe zlobí za to, že s ní netrávil čas a chce se teď nějak potrestat, což není zrovna dobrý způsob, jak se s něčím takovým vyrovnat, i když co já o tom můžu vědět?
B: "Mluvíš o své mámě, že ano?"
J: "Mluvím o tobě a Tedovi."
B: "Justine?"
J: "Co? Já... Prostě... Sakra, měl jsem s ní být."
B: "Pořád můžeš... Ano je nemocná, ale dostane se z toho, nesmíš hned myslet na nejhorší, je silná, možná i nepřemožitelná... To si zdědil po ní,"...Usmál jsem se a hřbetem ruky jsem jej pohladil po tváři, po které mu zrovna stékala slza.
J: "Já se zkrátka hrozně bojím... Vždycky jsem jí bral jako samozřejmost, věděl jsem že tu pro mě bude, ať už udělám cokoliv, že se vždycky můžu vrátit domů a najednou..."
B: "Justine, nesmíš takhle uvažovat... Ona sama se určitě nevzdává, tak to s ní nevzdávej ani ty, jasný?"
J: "Já vím, máš pravdu... Ale já se jednoduše bojím, že jí ztratím."
B: "Neztratíš, věř tomu, že tě tu bude peskovat ještě spoustu let."
Justin zmlkl a jen se díval skrze mě, znepokojovalo mě to, ale nechtěl jsem jej nijak vyrušovat, nebo jak bych to vlastně řekl, jednoduše jsem čekal na to, co řekne, což ve výsledku bylo...
J: "Děkuju."
B: "Nemusíš mi děkovat."
J: "Musím... Jsi tu pro mě a toho si vážím."
B: "Slíbil jsem, že tu pro tebe budu."
J: "Já vím, ale děkuju."
B: "Nemáš zač."
V ten okamžik mi hlavou projela myšlenka, která by Justinovi mohla právě teď dost pomoct, pro mě to sice nebude nejlepší, ale pokud pro něj ano, jsem ochotný to vydržet!
B: "Co kdyby si šel za ní a zůstal přes noc nebo pár dnů? Ať si s ní a máš jistotu, že je v pořádku."
J: "Ale co ty?"
B: "Dokážu se o sebe postarat, tati."
J: "Jsi blázen... Víš, jak to myslím,"...Smál se.
B: "Vím, ale ty potřebuješ být s ní, já pár dní samoty přežiju."
J: "Tak v tom případě asi ano."
B: "Ne asi, ale určitě, ať už tě vidím odcházet ze dveří."
J: "Dobře, dobře... A miluju tě,"...Vtiskl mi polibek a běžel si zabalit nějaké věci.
Na jazyku mi v tu chvíli přistála odpověď, která ovšem dál zůstala nevyřknutá a tak jsem jen sledoval, jak zběsile pobíhá po loftu a balí se, věděl jsem, že je to otázka max pár dnů, ale i tak jsem měl pocit, že mě to zabije, nicméně jsem byl připravený se s tím poprat, ačkoliv to asi nebude snadný boj, avšak v porovnání s tím, který čeká Justina, se mám jak ve vatě, ale i tak si mohu občas připustit, že nejsem tak silný, jak se snažím být - zkrátka, že bez Justina jsem na tom úplně stejně jako on beze mě, i když, kdo ví, třeba i hůř!
No comments:
Post a Comment