Nový díl.
JUSTIN
Je šílené, jak si člověk ani neuvědomuje tu neskutečnou nevyzpytatelnost lidského života, t,o jak krátký a těžký vlastně život je, když dojde na nás samotné a na naše blízké, to, jak ho zbytečně promrháváme místo, abychom každý den žili naplno, jako by to měl být den poslední... Mámina nemoc mě nejen naprosto zničila, ale zároveň mi otevřela oči, pomohla mi, si uvědomit, že nesmím život takhle promrhávat, že musím žít tak, jak jsem si vždycky jako malý snil, když se mi máma snažila vštípit do hlavy, že musím jít za svými sny, za tím, co chci, za tím, po čem toužím!
Vím, jak pro Briana muselo být těžké navrhnout mi, abych na pár dní u mámy zůstal, i když to nedával najevo, ale už ho znám dost dlouho a dost dobře na to, abych věděl, že nemá rád být beze mne, ale zároveň jsem rád za to, že mi to navrhl sám místo toho, abych to byl já, kdo by mu oznámil, že s ní zkrátka chci teď strávit nějaký čas a ujistit se, že je v pořádku... Tedy vzhledem k okolnostem.
J: "Vážně už nic nepotřebuješ, mami?"
Máma: "Ano, potřebuju... Aby se můj syn trochu uklidnil a posadil se na chvíli."
J: "Ale..."
Máma: "Jsem možná nemocná, ale pořád mám dost síly na to, abych tě na ten zadek posadila sama."
J: "Dobře... Chvíle sezení ještě nikomu neublížila,"...Posadil jsem se vedle ní a chytil ji za ruku.
Máma: "Víš, že si sem nemusel chodit?"
J: "Chtěl jsem."
Máma: "Brianovi zajisté chybíš."
J: "Sám mi navrhl, abych za tebou šel, bude v pořádku."
Máma: "Navrhl ti to, protože tě miluje a protože mě má rád, ačkoliv to nikdy nepřizná, ale určitě bez tebe v pořádku není."
J: "Je to jen na pár dnů."
Máma: "To říká ten, který je bez něj jak na větvi po pár hodinách."
J: "To není pravda!"
Máma: "Vážně?"...Nadzdvihla obočí v gestu údivu.
J: "Fajn... Ale není to tak hrozné, jak mi tu popisuješ."
Máma: "Dobře, dobře."
Bylo jasné, že mi nevěří ani nos mezi očima a já se jí vlastně ani moc nedivil, já sám vím, co zažívám, když jsem bez Briana třeba jen hodinu... V mém žaludku se začne tvořit jakýsi pocit naprosté prázdnoty a mé srdce začíná pomalu zvyšovat tlukot v touze po tom s ním být a tak nějak tuším, že on prožívá podobné pocity, ale teď je jednoduše komplikovaná situace, která mě nutí bez něho být, kterou před ním pro jednou musím upřednostnit a vím, že on to bude chápat, za což jej miluji mnohem víc... Pokud je to vůbec ještě možné!
J: "Opravdu nic nepotřebuješ?"
Máma: "Všechno mi vyhovuje."
J: "Nelžeš mi jen proto, že mě nechceš nějak otravovat, ačkoliv to otravování vůbec není?"
Máma: "Můžeš mi věřit, že se mám naprosto báječně... A ačkoliv nejsem moc ráda, že jsem viníkem toho, že jste s Brianem od sebe, tak jsem opravdu ráda, že si tady... Jako za starých časů."
J: "Taky jsem rád, chyběly mi ty chvíle, kdy jsme spolu jen seděli u televize a povídali si."
Máma: "Mně jakbysmet."
J: "Já vím... A mrzí mě to."
Máma: "O čem to mluvíš, zlato?"
J: "Měl jsem za tebou chodit častěji, pořád jsem tě odkládal a pomalu ti ani nevolal."
Máma: "Prosím tě, si už dospělý, máš přítele, žiješ si vlastní život a za to jsem moc ráda... Jsem pyšná na to, kým jsi."
J: "Jo, ale..."
Máma: "Žádné ale."
J: "Já..."
Máma: "Justine, budu v pořádku."
Neměl jsem najednou už sílu jí nějak vzdorovat a líčit jí, jak si zazlívám, že jsem s ní netrávil čas, bylo jasné, že to slyšet nechce, jediné, co chce, je, abych i já věřil, že bude v pořádku a netrápil se, vím, že to je její přání, ale ačkoliv věřím, že v pořádku bude, tak se jednoduše nemohu přestat trápit tím, že je dost velká šance, že poslední chvíle, které s ní strávím, budou smutné a bolestivé... To je jednoduše noční můra, která mě doprovází ve dne v noci!
Máma: "Měl bys jít spát, je pozdě, zítra máš práci."
J: "Nejdu tam, už jsem volal Debbie, že si potřebuju vzít pár dní volna."
Máma: "Tohle mi nedělej, Justine."
J: "Co?"
Máma: "Neomezuj se kvůli mně, nepromrhávej život tím, že tu se mnou budeš sedět ve dne v noci, když tam venku na tebe čeká celý svět... A Brian."
J: "Tohle není promrhávání, tohle je to, co chci teď dělat."
Máma: "Dobře, zlato, nebudu ti to zakazovat, jsem ráda, že tě tu mám... Jen zkrátka nechci, aby sis myslel, že máš povinnost tu se mnou být."
J: "Neboj, nic takového si nemyslím."
Máma: "Dobře... Ale i tak běž spát, už klimbáš očima."
J: "Jsi si jistá?"
Máma: "Nehodlám letět na měsíc ani jít pařit do klubu, věř, že mě můžeš spustit z očí."
J: "Už vím, po kom jsem tak bláznivý."
Máma: "Máš ty nejlepší geny."
J: "Já vím... Tak dobrou,"...Políbil jsem ji na tvář.
Máma: "Dobrou, zlato."
Zavítal jsem do svého pokoje a ulehl do postele, ve které už jsem nespal ani nepamatuji, divím se, že se jí máma ještě nezbavila, ale je to moje máma, ta se asi nezbavila ani mých miminkovských ponožek!
Nějak se mi nedařilo usnout, jen jsem civěl do stropu a přemýšlel, hlavou mi pořád kolovaly myšlenky na to, že bych jí mohl ztratit, unavovalo mě, že si dovoluji vůbec takhle přemýšlet, ale nemohl jsem to zastavit... Vlastně tu byl jen jeden způsob, jak na chvíli nemyslet na tohle, ale na něco příjemnějšího...
B: "Halo?"
J: "Ahoj."
B: "Justine, jsi v pořádku?"
J: "Jsem, jen jsem tě potřeboval slyšet."
B: "Jsi pryč jen pár hodin."
J: "Máma si myslí, že to bez tebe nemůžu přežít... Asi má fakt pravdu,"...Smál jsem se.
B: "To má, jsi na mě závislý."
J: "A ty na mně."
B: "To tě ta sladká naivita pořád nepřešla?"...Popichoval mě.
J: "A nikdy nepřejde."
B: "Tak to se mám asi ještě na co těšit."
J: "Se mnou vždycky."
Zničehonic jsme oba utichli, slyšel jsem jen jeho silný dech, bylo to příjemné, jako by mi i taková maličkost stačila k tomu, abych se cítil líp.
J: "Vydržíš se mnou na telefonu, než usnu?"
B: "Moc rád."
J: "Děkuju."
B: "Není zač."
Nevím, jak dlouho to trvalo, než jsem usnul, vím jen to, že těsně před tím mi telefon spadl a zakutálel se někam pod postel, poté jsem se oddával potřebnému spánku, který pro jednou neobsahoval noční můru, ale příjemný sen, ve kterém figuroval Brian.
No comments:
Post a Comment