Život je příliš krátký na to jej promrhat!(9)

Poslední díl. - Původně mělo být dílů víc, ale skončit to mělo tak, jak to skončí tady a jednoduše jsem měla pocit, že než se dál rozepisovat, bude lepší to ukončit už tímto dílem... No snad jsem neudělala chybu, zpátky už to ale nevezmu Každopádně si čtení užijte

BRIAN

Čím víc jsem se blížil k Jennifer a vlastně i k Justinovi domů tím větší nervozitu jsem cítil, neměl jsem tušení, jak s Jennifer mluvit, jsem člověk, který neumí projevovat city a lítost, kterými bych jí dal najevo, jak moc ji mám vlastně rád a že věřím tomu, že bude v pořádku, že mě mrzí, co se jí přihodilo, ale zároveň si myslím, že ona ani o něco takového nestojí, nemyslím tu část, kdy bych jí dával najevo, že mi na ní záleží, ale tu, kdy bych ji litoval, myslím, že něco takového člověk nechce, když se nachází ve stejné nebo podobné situaci, v jaké se právě nachází ona... Zkrátka jsem neměl ponětí o tom, jak jí mám čelit! A k tomu všemu jsem nebyl daleko od toho touto svou návštěvou dát Justinovi najevo, že mi chybí natolik, že jsem jej musel navštívit po ani ne jednom dni bez něho, což je přímo katastrofální pro mou osobnost, povahu, mé ego!

---

Jennifer: "Briane, co tady děláš?"

B: "Jen jsem vás chtěl vidět."

Jennifer: "Myslela jsem, že si tykáme."

B: "Dobře, tak chtěl jsem tě vidět."

Jennifer: "To je lepší a nepředstírej, že si ve skutečnosti nepřišel za Justinem."

B: "S ním to nemá vůbec nic společného."

Jennifer: "Vy jste oba stejně ulhaní... Tak pojď dovnitř."

B: "Děkuju."

Jennifer mě zanechala na předsíni, kde jsem si sundal boty a odložil bundu, pořád jsem měl napnuté uši, zda náhodou nezaslechnu Justinův hlas, ale nic takového se nekonalo a vzápětí jsem následoval Jennifer do kuchyně.

Jennifer: "Čaj nebo kafe?"

B: "Kafe by bodlo."

Jennifer: "Dobře."

B: "Opravdu jsem se přišel podívat, jak se máš."

Jennifer: "To mě těší... Jsi hodný."

B: "Ale i přes to se musím zeptat - kde je?"

Jennifer: "Rozhodl se, že mi udělá tu nejlepší snídani na světě, takže musel nejdřív jít nakoupit suroviny, za chvíli by se ale měl vrátit."

B: "Tak to pak jo, pokud si něco vezme do hlavy jde si tvrdě za tím... To si ho naučila dobře."

Jennifer: "Myslím, že v tomhle máš větší zásluhu ty, ale ráda slyším, že něco dělá díky mně."

B: "Aby ne, jsi skvělá máma."

Jennifer: "Snažila jsem se."

S Jennifer jsme následně zamířili do obývacího pokoje, kde jsme se usadili a popíjeli kafe, neustále jsem si ji musel prohlížet, byla pohublá a ve tváři jí chyběla obvyklá jiskra, kterou po ní Justin zdědil, měl jsem v sobě takový zvláštní pocit, který mě děsil, najednou se všechny mé myšlenky začaly stávat reálnějšími!

B: "Jak se tedy máš? Což je úplně blbá, nevhodná otázka... Omlouvám se."

Jennifer: "To je dobré, Briane, jen proto, že umírám, se mnou nemusíš jednat jak s porcelánem."

B: "Jo ale... Počkat, co?"

Jennifer: "Že se mnou..."

B: "Ne ta část s tím, že umíráš... Ty totiž neumíráš, budeš chodit na chemo a ani se nenadějeme a budeš zdravá jako rybička."

Jennifer: "Tuhle myšlenku chci, aby si Justin zachoval, co nejdéle to půjde, proto tě žádám, abys mu neříkal to, co se ti chystám říct."

B: "Jennifer..."...Snažil jsem se jí zastavit, nechtěl jsem to slyšet.

Jennifer: "Doktoři mi dali několik týdnů, s chemoterapii je to otázka pár měsíců, je to vážnější než jsem řekla Justinovi, nechci, aby to věděl, potřebuju, aby si zachoval optimismus, aby netrpěl, aby žil tak, jak si zaslouží a neseděl mi u postele až budu umírat, chci, aby byl šťastný... A pak až budu pryč, chci, aby ses o něj postaral."

Ten pocit, který se mi v tu chvíli zrodil pod kůží, u srdce a v žaludku, jsem zažil jen jednou v životě - bylo to na Justinově plese, kdy jsem myslel, že mi umře! A přesně ten samý jsem zažíval právě teď, mé srdce splašeně tlouklo, hrdlo se mi sevřelo a dech se mi zpomaloval, někdy jsem měl pocit, že mi vynechává úplně a ze všeho nejvíc jsem se snažil zastavit ten pocit v mých očích, cítil jsem, jak si slzy hledají cestu ven, a dělal jsem vše, co bylo v mých silách, abych jim to nedovolil!

B: "Jestli tohle má být nějaký hodně špatný pokus o to, jak mě zabít tak..."

Jennifer: "Nic takového. Věř, že jsem to na tebe nechtěla takhle vybalit, ale potřebovala jsem, abys to věděl a abych já měla tvé slovo, že Justinovi pak pomůžeš žít dál, nechci, aby brečel, trpěl a zastavil se ve svém životě a s tím mu můžeš pomoct jen ty, protože jej miluješ stejně jako já."

B: "Ale, Jennifer, tohle..."

Jennifer: "Slib mi to, Briane, já tě prosím... Nenech mého syna trpět."

B: "Slibuju,"...Vyhrkl jsem.

Tohle byl asi nejtěžší slib v mém životě, právě jsem se upsal k tomu, že Justinovi budu lhát o tom, jak na tom jeho máma ve skutečnosti je a to bude snad to nejhorší lhaní v mém životě, jenže pokud je pravda to, co mi tu Jennifer právě řekla, že jí nezbývá moc času, je to jediná možnost, jak Justina chránit, i když je sebevíc krutá, ale před tímhle bych jej chtěl ochránit i já být na Jennině místě a co se týče toho, že chce, abych se o něj pak postaral, nic jiného bych dělat ani nechtěl, protože vím, že mě bude potřebovat, i přes to se však nevzdávám naděje na to, že se Jennifer plně zotaví, protože jestli ne, nebude to jen Justin, kdo bude naprosto zničený!

J: "Tak si představ, mami, že... Briane!"...Zničehonic vtrhl do obývacího pokoje, asi jsme oba byli tak mimo, že jsme jej ani neslyšeli.

B: "Ahoj."

Jennifer: "Co si mám představit, zlato?"

J: "Že měli velké slevy, ale o to nejde... Co se tu děje?"

B: "Přišel jsem se podívat, jak vám to tu klape."

Jennifer: "Dělal mi skvělou společnost, zatímco jsi byl pryč."

J: "A proč oba máte ve tváři ty zvláštní výrazy?"

B: "No my jen..."

Jennifer: "Zase jsem ho otravovala s tím, aby ti řekl, že tě miluje."

B: "Jo, celá tvoje máma."

J: "Ach jo vy ho s Debb jednou utrápíte... Já už vím, že mě miluje."

B: "Tady si někdo věří."

J: "Věří!"...Naklonil se ke mně pro polibek.

Jennifer: "Hele vy dva, nechte si to na jindy... Já čekám na tu nejlepší snídani na světě."

J: "Hned jdu na to, a jestli chceš, můžeš mi pomoct, jako za starých časů."

Jennifer: "Moc ráda, za chvíli tam budu, dobře?"

J: "Dobře."

Možná už jsem paranoidní nebo bláznivý, ale měl jsem pocit, že Jennifer Justina poslala napřed, protože měla ještě něco na srdci, co mi chtěla sdělit.

Jennifer: "Myslela jsem to vážně."

B: "Co?"

Jennifer: "Chci, abys mu to řekl."

B: "Jenn..."

Jennifer: "Nikdy nevíš, kdy už to nebudeš moct udělat, nečekej moc dlouho."

B: "Já si jen nemyslím, že je vhodná doba."

Jennifer: "Na tohle vždycky."

Jennifer se následně odporoučela za Justinem do kuchyně a mě tam zanechala s další myšlenkou - vážně je na čase říct Justinovi, co k němu ve skutečnosti cítím? Mrazí mě jen z té představy! Jenže, co když to nikdy říct nedokážu a nakonec už bude pozdě to udělat?

Raději jsem to pro tuto chvíli odsunul stranou a zamířil jsem za nimi do kuchyně, vychutnával jsem si ten pohled na to, jak spolu dva Taylorovi kuchtí snídani, bylo z nich tak cítit, že jsou šťastní, když jsou si nablízku, že mi nezbývalo nic jiného než se usmívat s nimi... Je mezi nimi zkrátka neuvěřitelně silné pouto matky a syna, které je závidění hodné!

Toto pouto však bylo přerušeno o dva měsíce později, kdy Jennifer zemřela, prý to bylo klidné a bezbolestné, její srdce už jednoduše nevydrželo nápor nemoci a během spánku se jí zastavilo. Justina, mě a všechny kolem to naprosto zničilo, Justina však nejvíc společně s jeho sestrou, která byla nucena zůstat s jejich otcem, kam jí Justin chodí často navštěvovat, díky čemuž se jeho vztah s tátou trochu zlepšil. Avšak Justinovo JÁ pořád zůstává pohřbené někde pod tou slupkou smutku a bolesti, nevím sice, kdy dostanu svého Justina nazpět, ale vím, že nepromrhám ani minutu něčím jiným, než pomáháním mu a staráním se o něj, musím splnit slib, který jsem dal Jennifer a to nejen kvůli ní a sobě, ale hlavně kvůli němu. A pak až ho získám zpátky mu snad konečně dokážu říct, jak moc ho vlastně miluji... Život je příliš krátký na to jej promrhat!