Úsměv(9)

Poslední díl.

BRIAN

Měl jsem plán, který absolutně neproběhl vůbec tak, jak jsem zamýšlel a místo vysvětlení se mi dostalo orgasmu, který byl zatraceně úžasný a nezapomenutelný. Jenže pak když jsme vedle sebe leželi upocení a udýchaní tak jsem si uvědomil, že takhle to vůbec nemělo proběhnout, že jsem měl nechat Justina mi všechno říct a vysvětlit a až pak se s ním udobřit pomocí sexu, tedy pokud se nějaké udobřování vůbec bude konat, to ale záleží jen na tom, co se mi Justin chystá říct... A popravdě? Jsem z toho kurevsky nervózní!

---

B: "Justine?"...Odvážil jsem se promluvit.

J: "Ano?"...Ptal se nervózně.

B: "Potřebuju to slyšet."...Zakoktal jsem.

Justin polkl naprázdno tak že jsem to mohl slyšet a hned mi bylo jasné, že se na tuhle konverzaci necítí stejně, jako já akorát nevím kdo z nás to měl horší - on, protože to musel všechno vysvětlit anebo já, protože jsem to musel všechno poslouchat?

J: "Já vím, jen... Sakra, tohle se tak těžce vysvětluje."

B: "Klid,"...Přetočil jsem se na bok, abych mu viděl do očí a následně ho něžně, ale nepatrně políbil.

J: "Fakt jsem to podělal."

S tím jsem bohužel musel souhlasit, protože kdyby si nehrál na hrdinu, i když to vlastně odkoukal ode mě, tak bychom tu teď nemuseli nervózně ležet a čekat na to co vypadne z jednoho a na reakci toho druhého. Jenže on se rozhodl, že mi radši nic neřekne, schová se k Daphne a srdce si bude vylévat Ethanovi a já se opravdu modlím aby to bylo to jediné co mezi ním a Justinem proběhlo, protože jinak... Kurva já fakt nevím! Ale tohle bych asi nerozdýchal, znova už ne!

B: "Záleží na tom, co máš na mysli."

Bože tohle by musel prokouknout i naprostý idiot! Kdybych se ho zeptal přímo "Spal si s Ethanem?" tak by to pravděpodobně nevyznělo tak zoufale.

J: "Nestalo se to, co si myslíš."

B: "Co přesně?"

J: "Nespal jsem s Ethanem."

Slyšeli jste to? To byl ten neuvěřitelně velký balvan, který mi právě spadnul ze srdce. Chtěl jsem se štěstím usmívat, ale zadržel jsem to a čekal na další vysvětlování.

B: "Fajn,"...Snažil jsem se znít jako, že mě to nezajímá.

J: "Fajn?"

B: "Co víc bych mě říct?"

J: "Třeba díky bohu?"

B: "Justine prostě pokračuj - vysvětluj."

J: "Vadilo by ti vůbec, kdybych se s ním vyspal?"

Sakra práce! On si prostě nedá pokoj a bude mě mučit a týrat dokud neuslyší to, co slyšet chce. Všechno se musí točit jenom kolem mých citů k němu a asi to nepřestane, pokud mu to alespoň jednou neřeknu, takže se Briane vzchop a aspoň jednou buď chlap, kterého tenhle klučina chce!

B: "Zešílel bych."

Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem sám sebe slyšel něco takového říct i když to v podstatě nebylo nijak významné vyznávání lásky, ale i tak mě to vyvedlo z míry a nedokázal jsem se na něho ani podívat, jenže on mě přinutil, když mi přiložil dlaň na tvář a otočil si mě čelem k sobě, na což mě políbil a pošeptal "Děkuju."

B: "A teď řekneš mi teda, co se stalo?"

J: "Šel jsem do jídelny na ranní šichtu jenže jsem po cestě narazil na Hobbse, dělal na nějaký stavbě... Na místě jsem se zarazil a sledoval ho, nemohl jsem se pohnout a skoro ani dýchat když v tom se rozešel proti mně, měl jsem pocit jako kdyby se to dělo znova, jako kdyby za mnou šel znova s pálkou..."

Justin se celý třásl a hlas mu začal přeskakovat a tak jsem si ho pevně natisknul na hruď a začal líbat do vlasů, ale popravdě ani mně nebylo nejlépe, za tím že bych Hobbse zabil kdybych na něho narazil si budu stát do konce života už teď jsem zatínal pěsti a krotil škubání svých lícních kostí.

J: "Začal dělat ty hnusný homofobní narážky a pak mi řekl, že bych už měl konečně dostat AIDS a chcípnout, že si zrůda jako já nic jiného nezaslouží. Chtěl jsem mu jednu vrazit, ale v tu chvíli jsem se prostě nemohl pohnout a nechal jsem ho mi nadávat a pak se sebral a odešel pryč. Nohy jsem měl úplně zkamenělý a myslel jsem, že se odtamtud nedostanu, ale pak jsem se vzpamatoval a skoro jsem utíkal. Jenže tím to neskončilo..."

B: "Myslíš ty noční můry, třes v ruce a pak to jak ses vyděsil když Maikey zaklepal?"

J: "Jo, v noci nemůžu spát, a když už tak se mi neustále zdá o plese, ruka se mi třese šíleným způsobem, mám pocit, jako kdyby ani předtím to nebylo tak hrozné a když Maikey zaklepal tak mi to připomnělo ten zvuk pálky, když mě praštila do hlavy těsně, než jsem omdlel."

V tu chvíli mi naskočila husina, taky jsem si vzpomněl na ten zvuk pálky, na to jak mu tříštila lebku a já mu nemohl nijak pomoct, jen ho držet v náruči a čekat až přijede sanitka, nic víc jsem udělat nemohl.

B: "A proč si mi to neřekl?"

J: "Bál jsem se, nechtěl jsem ti ublížit, když vím, jak tě to tenkrát vzalo."

B: "A proto ses rozhodl, že na to budeš sám?"

J: "Byl jsem u Daphne, i když ta mě spíš peskovala, abych šel za tebou ale i tak mi to pomáhalo, mohl jsem se pomalu zase vzpamatovat i když to ještě není úplně dobrý."

B: "A Ethan do toho zapadá jak?"

J: "Byl jsem ve škole, ale kvůli ruce jsem ten obraz musel dodělávat až odpoledne a ve třídě jsem zůstal sám, jenže jsem to podělal a začal nadávat no a Ethan šel zrovna kolem a slyšel mě, snažil se mi pomoct, ale já ho odpálkoval, ale i tak mi řekl, že když budu potřebovat, stačí říct. Nechtěl jsem si to vzít k srdci, ale když jsem dorazil k Daphne tak jsme se zase chytli a já už to v sobě prostě nemohl dusit a věděl jsem, že když to řeknu Ethanovi tak mu to neublíží tak jako by to ublížilo tobě."

Chápal jsem, že mi nechtěl ublížit, ale i tak mě to štvalo nejen proto, že se svěřil zrovna Ethanovi, ale proto, že to chci být já, za kým vždycky půjde pro pomoc, komu se bude svěřovat a věřit mu. Chci být jeho člověkem, ať to stojí cokoliv a jakkoliv to bude bolet.

J: "A ještě něco bys měl vědět."

Bál jsem se ho zeptat, ale pokud on usoudil, že bych to opravdu měl vědět tak to tak nejspíš bude, jen doufám, že to bude něco, co zvládneme spolu.

B: "Co?"

J: "Debb mi něco řekla."

B: "To není nic nezvyklého."

J: "Já vím, ale prostě... Já nevím jak to říct."

B: "Je jedno jak to řekneš, hlavně už mě nenapínej."

J: "Řekla mi, že důvod proč jsem se svěřil Ethanovi je, že k němu pořád něco cítím."

Vzpomínáte na ten obrovský balvan, co mi před chvílí spadnul ze srdce? No tak teď se mi tam zase vrátil se silným bodnutím, který mi skoro přivodil infarkt.

B: "A cítíš?"...Tázal jsem se nervózně.

J: "Kousek mě k němu asi bude vždycky něco cítit, ale taky vím, že jediný koho miluju, jsi ty a nechci před tebou mít už žádné tajnosti a prosto jsem ti tohle řekl."

Za to jsem mu byl opravdu vděčný, protože kdyby si to nechal pro sebe a já to někdy zjistil tak by mě to asi ranilo mnohem víc, ale takhle vím, že on bude vždycky milovat jen mě a já jeho.

B: "Jsem rád, že si mi to řekl."

J: "Takže odpuštěno?"

B: "Odpuštěno,"...Políbil jsem ho.

J: "Dokaž mi to."

Konečně jsme si mohli dopřát ten oficiální udobřovací sex, který byl ještě mnohem lepší než ten předudobřovací a Justinovi se konečně vrátil ten jeho skvostný úsměv, pro který bych vraždil. Poté mi musel slíbit, že už mi nikdy nebude nic tajit, což také udělal a já jsem se mohl zapojit do pomoci, kterou potřebuje. Vím, že to společně zvládneme a já ho stejně jako tenkrát zbavím těch nočních můr a třesu v ruce... Udělám pro to cokoliv!

Úsměv(8)

Nový díl. - 18+

BRIAN

Absolutně jsem neměl ponětí o tom, co udělám nebo řeknu, ale i tak jsem se vydal za Justinem do jídelny zjistit nebo si spíš nechat vysvětlit to co mi řekla Daphne. Potřeboval jsem vědět, proč to přede mnou tajil, proč si ode mě nenechal pomoct a především proč šel za Ethanem, protože popravdě jen představa toho, že s ním strávil třeba jen pět minut, mi způsobuje silné bodání u srdce a nehorázný strach z toho, že ho ztratím, protože život bez něho by pro mě neměl smysl.

Jakmile jsem dorazil před jídelnu tak jsem přes sklo nahlídl dovnitř a okamžitě ho uviděl, přepadl mě velký pocit úlevy z toho, že je v pořádku anebo že tak alespoň vypadal. Měl jsem takovou radost, že ho vidím, až jsem se téměř nemohl hnout z místa, jak moc jsem ho chtěl dál pozorovat. Nakonec jsem sebral odvahu a zamířil dovnitř a až pak jsem si teprve uvědomil, že mluví s Debbie a mohlo mi být úplně jasné, že mu dává zase nějakou poučnou přednášku. Chvíli jsem jen stál a zezadu jej pozoroval když v tom se najednou ke mně otočil čelem a já šíleně znervózněl, ale nedal jsem to na sobě znát a okamžitě jsem se mu se vztyčenou hlavou vydal naproti...

---

B: "Ahoj,"...Můj tón odpovídal tomu, že... Já vlastně ani nevím, jen jsem doufal, že z toho pochopí jak naštvaný, ale zároveň i šťastný jsem.

J: "Ahoj,"...Zatímco jeho naznačoval jen jediné... Absolutní šok z toho že mě vidí.

Debbie: "Dobře, tohle je trapné už takhle, takže já se vzdálím."

Díky Debbie jsme mohli alespoň trochu zlehčit dost prekérní situaci, ale i tak tu bylo značné dusno a popravdě? Jediné co jsem chtěl, bylo přisát se na ty jeho plné rty, kterých jsem se nedotkl pro mě již tak dlouho dobu, ale otázka zní "Patří jeho rty ještě vůbec mně?

J: "Hádám, že si chceš promluvit?"...Ujal se slova.

B: "Já nevím, ty mi snad máš co říct?"

J: "Myslím, že mám spíš co vysvětlovat."

B: "Jako třeba Hobbse a ty tvoje noční můry'? Nebo tvůj útěk? Anebo snad něco mnohem lepšího jako je ten houslista?"

J: "Vysvětlím ti to úplně všechno, pokud mi dáš možnost."

B: "Proto jsem tady, chci to vědět a nechci, aby si mi lhal nebo se přede mnou schovával."

J: "To už nemám v plánu, byl jsem pitomec a teď to vím."

B: "V tom případě můžeš začít mluvit."

J: "Tady?"

B: "A kde jinde?"

J: "Nemohli bychom jít k tobě?"

V ten moment mi pouze hlavou problesklo, že pokud půjdeme ke mně do loftu tak se žádné vysvětlování konat nebude, jelikož se v jeho přítomnosti nebudu mít žádnou šanci ovládnout a okamžitě se přitisknu na jeho tělo i rty. Jen tahle myšlenka mi způsobuje, že mé kalhoty jsou čím dál těsnější a proto bude lepší, když řeknu...

B: "Jo můžeme."

J: "Dobře."

To se mi opravdu povedlo, poněvadž jen cesta autem se mi zdála jako utrpení - sedět vedle něho, koutkem oka sledovat jeho rozkrok a v ruce cítit nutkání se ho dotknout byla opravdu zkouška mého sebeovládání a to si vezměte až se za námi zaklapnou dveře loftu a nikdo a nic mi v tom abych se ho dotknul nebude moct zabránit...

Já to prostě musím zvládnout i přesto, že je Justin to nejlepší co mě mohlo v posteli potkat. Ale já jsem Brian Kinney kurva fix! Mám snad přece ještě nějaké sebeovládání a teď hlavně jde o to abych se dozvěděl více o jeho problému jelikož nechci nic víc než mu jen pomoct tedy pokud už pomoc nenalezl v tom Ianovi nebo jak se vlastně vůbec ten zmetek jmenuje...

J: "Nemohli bychom už jít nahoru?"

I mně se to sezení v autě zdálo depresivní, ale tak nějak jsem to považoval za záchranný bod, protože vím, že jinak nějaké sebepovzbuzování typu "Já jsem Brian Kinney kurva fix!"je úplně k ničemu a moje postel zažije to co dlouho anebo možná nikdy nezažila.

B: "To nejde."

J: "Nejde?"...Ptal se nechápavě.

B: "Popravdě? Pokud půjdeme nahoru, nevím, jestli se dokážu ovládnout."

Vůbec by mě nenapadlo, že díky mé nadrženosti ho dokážu přinutit k něčemu, co jsem myslel, že ještě dlouho neuvidím a co mi tak moc chybělo - k úsměvu.

J: "Alespoň něco pozitivní."

B: "Že jsem nadrženej, až to bolí?"

J: "Že si mě alespoň po sexuální stránce neodepsal."

B: "Co tím myslíš?"

J: "Jen to, že bych se nedivil, že bys se mnou už nikdy nechtěl promluvit za to, co jsem udělal."

Teď jsem se musel usmát já, protože jsem nemohl uvěřit tomu, že ten kluk si myslí, že bych ho po tom všem, co jsme spolu zažili, dokázal ještě odepsat, vždyť on v mém životě zaujímá místo které nikdo jiný nikdy nedokáže zaplnit, kdybych o něho přišel. To já bych se měl spíš bát, že on odepíše mě, protože já osobně bych se sebou nechodil.

B: "Tak to by ses měl v tom vysvětlování hodně snažit."

Jen dodatek to že jsem řekl, že bych ho nikdy v životě nedokázal odepsat, ještě neznamená, že mu to i povím, on si zaslouží se v tom vykoupat za to, jak mě mučí a nechává v nejistotě.

J: "A můžeme jít teda nahoru prosím? Slibuju, že neudělám nic, čím bych se tě pokusil svést."

B: "Tak v tom případě přestaň i dýchat."

J: "Můžu se třeba zavřít do koupelny a vysvětlovat ti to přes dveře."

B: "Ještě jsem se nezbláznil."

J: "Tak bychom mohli... Nemám ponětí, protože popravdě? I já nemám zrovna víru v to, že se dokážu ovládnout."

B: "Tak to tu máme docela problém."

J: "Který by se měl vyřešit,"...Olízl si rty.

A prý, že neudělá nic, čím by se mě pokusil svést... Sakra vždyť on zapříčinil, že jsem se skoro udělal a to se mě ani nedotknul tak jak si jako představuje, že půjdeme nahoru a v klidu si promluvíme? Počkat on nic takového vlastně nemá v plánu, protože podle toho jak si olízl rty jsem přesvědčený o tom, že myslí na to samé co já - rychle se dostat nahoru a vzájemně si dopřát orgasmus, který se nám zaryje do paměti a budeme ho vydýchávat ještě týden! Bože za co mě trestáš, když si mě nechal poznat někoho tak úžasného ve všech směrech?

B: "Ty mě chceš zabít?"

J: "To záleží na tom jak se na to díváš - já totiž myslím jen na to jak tě ucítím v sobě,"...Pošeptal mi do ucha a pak mi olízl lalůček.

B: "Vždyť říkám, že mě chceš zabít,"...Dalo by se říct, že už jsem spíš zasténal.

J: "Slibuju, že ti všechno vysvětlím, ale nejdřív - potřebuju tě!"

B: "Seru na to! Jdeme nahoru!"

Nemyslel jsem si, že se někdy v životě zúčastním nějakého maratonu, ale teď jsem jeden zažíval a odměnou pro vítěze nebude zlatá medaile, ale tohle mladé pevné tělo, které mě přivádí k šílenství, a jsem mu ochotný odpustit naprosto cokoliv.

Jeli jsme výtahem snad celou věčnost, protože jinak nedokážu vysvětlit, jak to mohlo trvat tak šíleně dlouho, než jsme se dostali nahoru. A když jsme se konečně ocitli vevnitř a já za sebou bouchl dveřmi, tak jsem si ho mohl k sobě přitáhnout a pevně natisknout na mé vzrušené tělo plné očekávání. Nedovolil jsem mu mě políbit na rty, i když jsem tí spíš mučil sebe než jeho, ale zkrátka jsem potřeboval počkat nebo ho spíš alespoň nějak potrestat. Líbal jsem ho na krk a pásek jeho kalhot jsem pečlivě rozepínal a stejně tak i jeho poklopec, přes který jsem se dostal až k Justinově vzrušené chloubě. Děkoval jsem pánu bohu, že Justin ode mě okoukal nenošení trenek, jelikož jsem se ho okamžitě mohl dotknout a dostat za to krásný slastný sten. V momentě co jsem zacítil škubnutí, jsem přestal s masáží jeho chlouby a začal ho plně zbavovat oblečení, až přede mnou stál zcela nahý a já si ho pohledem mohl vychutnávat. U pohledů jsem však nezůstal a zapojil i svá ústa, kterými jsem ho začal zkoumat téměř jako bych ho neznal jen jeho penisu jsem se záměrně vyhýbal...

J: "Bri!"...Frustrovaně zasténal.

B: "Počkej."

J: "Prosím."

B: "Dočkáš se, slibuju, ale teď vydrž."

Teď už jsem zkrátka nemohl odolat a musel jsem ho nebo spíš potřeboval políbit. Jeho rty se mi snad zdály ještě jemnější a plnější než kdy dřív a to nemluvím o tom, jak skvěle chutnaly. Justin naše polibky prohluboval a přiváděl mě tak k šílenství - k blaženému šílenství!

Rozepnul jsem si košili a Justina jsem nechal mi sundat kalhoty, pod kterými nalezl můj vztyčený penis toužící po jeho dotecích a ústech. V momentě co si klekl, jsem doslova odpočítával vteřiny, kdy konečně ucítím špičku jeho jazyku na špičce mého penisu a ve chvíli co se tak stalo, jsem se téměř roztekl jako čokoláda.

J: "Tak už?"...Vrátil se k mým rtům.

Už i podle mého názoru nebylo, na co čekat atak jsem ho natiskl na zeď a následně si jej k sobě otočil zády. Nemyslím, že by se mi někdy naskytl lepší pohled než Justinův našpulený zadek... Ne já to vlastně vím, nic lepšího neexistuje! Nasadil jsem si kondom a začal do něho kousek po kousku pronikat, až jsem v něm byl až po kořen. Zdálo se mi, že snad už z toho pocitu, že jsem uvnitř něj, dosáhnu vyvrcholení, ale ovládl jsem se a začal s přírazy, které měnily jak na rychlosti, tak i na síle. Líbal jsem ho na záda i do vlasů a pociťoval neuvěřitelný pocit štěstí a euforie, který nás oba dovedl k silnému vrcholu, na který opravdu jen tak nezapomeneme.

Jenže po tomto úžasném sexu jsme si uvědomili, jak složitá situace nás následně ve skutečnosti čeká a zda jsme si to spíš neměli nechat na udobřování. Doufám, že všechno dopadne dobře...

Úsměv(7)

Nový díl.

JUSTIN

Když jsem dorazil k Daphne tak jsem tak trochu litoval, že jsem přeci jen nešel k Brianovi domu a všechno mu nevysvětlil, protože tyhle tajnosti mě vážně ničí, ale jak můžu popřít to, čemu věřím a to tomu, že Brian je takhle v bezpečí a nemusí se koukat na to, jak jsem zničený a bojím se i blbého zaklepání na dveře. V noci se potím a klepu, protože se mi neustále zdá o té noci, moje ruka je někdy naprosto neovladatelná a venku mám pocit, že mě někdo neustále sleduje a to Brian prostě nesmí vědět. Daphne jsem to řekl jen proto, že by to ze mě stejně vymlátila, ale když jsem to řekl Ethanovi tak jsem měl neuvěřitelný pocit úlevy a opravdu jsem byl rád, že byl u mě, i když jsem to nechápal, ale dál se s ním prostě vídat nesmím, já patřím Brianovi a vždycky budu!

Ráno mě Daphne probudila roztáhnutím závěsů což zapříčinilo, že se mi téměř rozskočila hlava a jí jsem myslel, že zabiju když mi k tomu všemu ještě stáhla peřinu a skoro mě z té postele vykopla...

---

J: "Co to děláš?!"

Daph: "Budíček!"

J: "Zbláznila si se? Je sobota ráno a šichta mi začíná až v deset tak mě prosím tě nech!"

Daph: "Chceš se tu schovávat před Brianem? Tak budeš dodržovat jistá pravidla, jako třeba brzké vstávání."

J: "Tohle je nějaký druh mučení?"

Daph: "Říkej si tomu, jak chceš, ale vstávej."

J: "Fajn!"

Šel jsem si dát jednu uklidňující sprchu, ale popravdě moc uklidňující nebo nějak relaxační nebyla, jelikož jsem v ní byl sám! Bez Briana prostě sprchování není ono a nejsem si jistý, zda to vydržím ještě dlouho, protože tohle je vážně horší než mučení jelikož nám to oběma způsobuju jen a jen já - mám pocit, že vážně budu ten tvrdohlavý já a ne Brian, přesně jak říkala Daphne.

Daph: "Tak co máš dneska v plánu?"

J: "Jít do jídelny a pak co já vím."

Daph: "A co třeba Brian?"

J: "Nenudí tě to už?"

Daph: "A tebe? Jen se vyhýbáš problémům, ale nijak je neřešíš a ještě k tomu se scházíš s tím pitomcem!"

J: "Byl jsem s ním jednou, jen jsem s někým potřeboval mluvit."

Daph: "A proč zrovna s ním? Brian je tvůj přítel, to jemu by ses měl svěřovat a věřit mu."

J: "Já mu nechci ublížit."

Daph: "Posloucháš se vůbec? Zníš jako naprostý hlupák, jediný čím Brianovi ubližuješ je, že nejsi s ním a lžeš mu a sakra! Vždyť Ethan ho naprosto zničil a ty se mu teď klidně svěřuješ?!"

J: "Já už nevím jak jinak ti to vysvětlit."

Daph: "Co když mu zase skočíš na ty jeho kecy a podvedeš Briana?"

J: "To bych nikdy neudělal!"

Daph: "Že ne? Já mám totiž pocit, že už si to udělal."

J: "Sakra Daphne přestaň se do toho plést!"

Daph: "Fajn! Jdu ven, nehodlám tu s tebou být."

J: "Daphne, počkej!"

Nedostalo se mi odpovědi, protože Daphne bouchla dveřmi a byla pryč. Mohl jsem se jen modlit, aby nevyvedla nějakou pitomost, kterou by mi nějak zavařila, protože to už opravdu nevím, jak bych se z toho vymotal. Ale tak nějak se jí nedivím, že se bojí, že by se mezi mnou a Ethanem mohlo něco stát, ačkoliv bych to už nikdy znovu nedopustil, to že jsem si s ním promluvil, ještě neznamená, že s ním vlezu do postele, takovou chybu už nehodlám opakovat... Já miluju Briana a to se nikdy nezmění!

Ani na chvíli jsem se nedokázal posadit a jen jsem nervózně pochodoval po bytě v naději, že se Daphne vrátí a já se jí omluvím, ale hlavně abych se ujistil, že neudělala to, co mi řekla, že udělá, pokud to já sám nezařídím, tohle by mě totiž naprosto zlomilo.

Když nastal čas mého odchodu do práce tak jsem se tam vydal, ale věděl jsem, že dneska rozhodně nebudu fungovat o nic víc než včera a taky, že mě jedna z Debbiiných přednášek nemine...

Debbie: "Dneska už máš v plánu mi všechno vysvětlit nebo mě zase pošleš do háje?"

J: "Nemám ti co vysvětlit."

Debbie: "Takže mě pošleš do háje?"

J: "Ne!"

Debbie: "V tom případě mluv a já vím, že mi máš co říct."

J: "Je to složitý."

Debbie: "Já mám času dost."

J: "A nepochopila bys to."

Debbie: "Jsem sice stará, ale ještě ne tak abych nepochopila to tvoje vysvětlování."

J: "Ty mě zničíš!"

Debbie: "Jen já a nikdo jiný, takže mluv."

Tohle se mi fakt jenom zdá, protože jinak nevím, jak jinak vysvětlit, že se mi Debb a Daphne zdají jako příbuzné, obě se totiž chovají naprosto stejně a já jsem neschopný se jim bránit. Bylo mi naprosto jasné, že tentokrát se z toho nevykroutím, takže jsem usoudil, že bude lepší všechno Debbie vyklopit ačkoliv to nebude mít dobré následky, ale mám pocit, že už jsem si stejně zavařil dost, takže na co čekat.

J: "Potkal jsem Hobbse..."

Debbie: "Co?!"

J: "Necháš mě to dokončit?"

Debbie: "No to teda dokončuj!"

J: "A stačily dvě minuty s ním a já už mám zase noční můry a třes v ruce a to ani nemluvím o tom, že se bojím jít i po ulici a když někdo zaklepe tak skáču tři metry do stropu, protože mám strach."

Debbie: "A proč si mi to neřekl?"

J: "Nechtěl jsem tě tím zatěžovat a hlavně Briana, protože by ho to zlomilo."

Debbie: "Ale tím, že se před ním budeš schovávat, ničemu nepomůžeš."

J: "To už mi řekla i Daphne a dost zřetelně."

Debbie: "Jenže ty si tvrdohlavej! A řekl jsi to ještě někomu?"

J: "Akorát Daphne a jednomu člověku, kterého radši jmenovat nebudu."

Debbie: "Proč?"

J: "Protože bych od tebe schytal pohlavek."

Možná že se Debbie tenkrát tvářila jako že má Ethana ráda a pravděpodobně ho nejspíš ráda měla, ale já jsem věděl, že i přesto jak je na Briana naštvaná tak by mě radši viděla s ním ačkoliv si to nepřipouštěla, ale i tak je přesvědčená o tom, že jsme si s Brianem souzeni a pokud zjistí, že jsem byl s Ethanem tak mě vážně asi ten pohlavek nemine, protože jsem si jistý, že tentokrát by ho vystát nedokázala i když by vlastně nemusela, protože jediný co s ním mám společného je jeden rozhovor v kavárně při kterém jsem se mohl aspoň trochu zbavit svého břemene a nikomu jsem tím neublížil a zda spolu ještě někdy promluvíme? Možný to je, ale jen jako kamarádi, protože takhle etapa už je za mnou a moje srdce patří Brianovi, to vím stoprocentně!

Debbie: "Dostaneš pohlavek, jestli mi to neřekneš!"...Dala si ruce v bok a téměř mě propálila pohledem.

J: "Fajn! Řekl jsem to Ethanovi."

Debbie: "Houslistovi?"

J: "Přesně tak."

Debbie: "Ale jak? A proč? A... Co tím sakra myslíš? Vy dva jste zase spolu nebo co?"

J: "Tohle je fakt noční můra. Proč si každej myslí, že když jsem s ním byl na jednom blbým kafi a řekl mu co se mi děje tak s ním hned musím spát?!"

Debbie: "Protože už si mu jednou podlehl."

J: "Ale je konec jasný? Byl mi nevěrný, dokázal mi, že pravá láska neexistuje a já už k němu nic necítím!"

Debbie: "Jsi si jistý?"

J: "Co tím chceš říct?"

Debbie: "No jednou jsi ho miloval a neodešel si od něho kvůli tomu, že bys ho milovat přestal, ale proto, že ti zlomil srdce, ale to neznamená, že kousek tebe k němu pořád něco necítí a už jen to, že si se svým trápením svěřil jemu místo Brianovi tomu něco napovídá a nemůžeš to svést na to, že si prostě nechtěl ublížit Brianovi, protože sám víš, že tímhle mu ublížíš nejvíc."

Až teď jsem pochopil proč se Daphne tak bála, že Ethanovi podlehnu, protože viděla to co já ne, to že ačkoliv mi ublížil tak malý kousek mě k němu bude vždycky něco cítit, tohohle se prostě člověk zbavit jen tak nemůže i když se snaží a možná proto jsem se mu svěřil, ale i tak to nemění nic na tom, že já už chci být jen Brianův, protože i když možná k Ethanovi pořád něco cítím tak Briana miluju a proto je na čase mu všechno říct.

J: "Já jsem asi vážně idiot."

Debbie: "Konečně si na to přišel."

J: "Ale já miluju Briana."

Debbie: "Já vím, že jo zlato a proto mu musíš všechno říct, jinak ho tvoje snaha jej ochránit zničí."

J: "Máš pravdu Debb, musím mu to říct, takhle daleko jsem to neměl nechat zajít."

Debbie: "Myslím, že máš možnost."

J: "Co?"

Debbie: "Otoč se."

V momentě co jsem se podíval za sebe, jsem věděl, že jsem totálně v háji. Bylo mi naprosto jasné, že už Brianovi nic říkat nemusím, protože na něm bylo znát, že už naprosto všechno ví. Ani si nejsem jistý zda bych za to měl Daphne zabít nebo jí být vděčný, ale odpověď se asi brzo dozvím, protože jeho kroky směřují přímo ke mně...

Úsměv(6)

Nový díl.

BRIAN

Celou noc jsem se převaloval v naději, že zavadím o Justina, ale jediné co jsem docílil, bylo, že jsem skoro spadnul z postele, a když jsem si konečně připustil, že on u mě opravdu není tak se mi alespoň na pár hodin podařilo usnout, ale popravdě to nestálo za nic a ráno jsem měl pocit, že jsem celý včerejší den strávil v tělocvičně. Neustále jsem musel myslet na to, co mi řekla Daphne, že ho musím pochopit a pár dní nechat o samotě, ale jak mám něco takového chápat, když vůbec nevím, co se s ním děje a nechce mi nic říct a místo toho se přede mnou radši schovává, tohle se prostě pochopit nedá, ačkoliv se snažím!

---

Dvě noci bez něho a já mám naprostý absťák, on je prostě moje droga, která mě udržuje při životě a pokud se mu něco děje a ničí ho to tak to ničí i mě a pokud si myslí, že tím, že se ode mě bude držet dál, mě chrání tak se šeredně plete a dneska jsem odhodlaný si s ním promluvit a je mi jedno jestli budu muset Daphne zavřít do skříně, jen abych se dostal k ní do bytu a mohl tak být s Justinem.

Ale mé plány byly jaksi přerušeny zaklepáním na dveře, které jsem mohl vnímat jako záporné pokud tam bude stát jeden z těch neodbytných cvoků anebo za kladné jestliže tam bude stát Justin. Bohužel tam stál někdo, koho nemůžu zařadit ani do jedné možnosti...

B: "Co potřebuješ?"

Daph: "Promluvit si."

B: "Co tak najednou? Předtím si mi prakticky bouchla dveřmi před nosem."

Daph: "To jsem myslela, že se dá Justin do pořádku."

B: "A tím myslíš co?"

Daph" "Je na tom mizerně i když dělá, že ne."

B: "Ty alespoň víš proč. Mně nic neřekl a utekl."

Daph: "Proto jsem tady, měl bys to vědět, ačkoliv mi to Justin neodpustí."

B: "Něco se mu stalo, že jo?"

Daph: "Chris Hobbs."

Myslel jsem, že tohle jméno už nikdy v životě neuslyším, protože bych pokaždé litoval toho, že jsem ho tenkrát nezabil stejně, jako toho lituju teď, protože jestli Justinovi něco udělal tak přísahám bohu, že to nenechám jen tak!

B: "Tím chceš říct, že mu něco udělal?"

Daph: "Ne tak docela."

B: "Daphne řekni to."

Daph: "Před čtyřmi dny na něho narazil a on mu řekl, že by měl dostat aids a umřít a to jsem bohužel ještě mírná. No a jemu se kvůli tomu vrátily noční můry a třes, dokonce se bojí vyjít i na ulici."

V tu chvíli jsem si myslel, že jsem naprostý idiot, protože jinak nevím, jak jsem mohl být tak slepej? Ten třes a ty noční můry mohlo mě napadnout, že se děje něco takového, měl jsem ho zeptat a ne jen tak hloupě přihlížet, mohlo mi být úplně jasné, že tohle přede mnou bude tajit, jen aby mě ochránil. A pokud jde o Hobbse tak přísahám, že pokud se k němu ještě někdy přiblíží tak se nedokážu ovládat, ale teď je hlavní abych pomohl Justinovi.

B: "Měl mi to říct."

Daph: "Snažila jsem se ho k tomu přemluvit, ale on si stál za svým, že prý se tě jen snaží chránit a bude lepší, když budete pár dnů bez sebe."

B: "A co tě přimělo mi to říct? Stalo se mu snad ještě něco?"

Daph: "Nevím, jestli bych ti to měla říkat."

B: "Proč?"

Daph: "Nebude se ti to líbit."

Co horšího by se mohlo stát než, že se v Justinově životě zase objevil někdo, kdo mi ho málem vzal, kvůli komu mi tenkrát skoro umřel. Pokud si Daphne opravdu myslí, že se mi to líbit nebude tak to asi bude pravda, ale já to prostě musím vědět, toho nevědomí už mám dost.

B: "Myslím, že bude lepší, když to konečně vyklopíš, protože jinak se asi zblázním."

Daph: "Ethan."

Daphne měla naprostou, ale naprostou pravdu s tím, že tohle se mi rozhodně líbit nebude a taky, že nelíbilo, opravdu jsem se modlil, abych se jenom přeslechl, aby mi někdo řekl, že se do Justinova života nevrátil s Hobbsem i ten zasranej houslista, který mu navykládal všechny ty romantický řeči, kvůli kterým mě opustil, ale mám pocit, že tentokrát jsem se vážně nepřeslechl a nebyl jsem si jistý, zda toho chci slyšet víc.

B: "Neříkej mi, že s ním..."

Daph: "Ne, ne! Nespal s ním, aspoň v to doufám, ale schází se s ním."

Sice jsem si mohl oddechnout v tom, že s ním nespal nebo alespoň jako Daphne v to doufám, protože si myslím, že to bych nezvládnul... Znova ne! Ale pokud se s ním schází tak to může značit jen jediné a to že zase skočil na ty jeho kecy nebo se s ním alespoň cítí líp než se mnou.

B: "Jak dlouho se s ním schází?"

Daph: "Řekl mi, že s ním byl jen jednou, že si jen potřeboval s někým promluvit, ale bojím se, že mu zase skočí na romantický řeči."

B: "Tohle je na něm Daphne."

Daph: "Jak tohle můžeš říct?"

B: "Protože není nic, co bych mohl udělat."

Daph: "Co ho třeba proplesknout?"

Musel jsem se zasmát, protože v tuhle chvíli by si to Justin opravdu zasloužil a ta představa mě trochu rozveselila, ale já bych ho nedokázal uhodit, ani kdyby mi to zajistilo, že bude jen můj.

B: "To bys mohla udělat ty."

Daph: "Věř nebo ne chtěla jsem to udělat, ale pak jsem si uvědomila, že tohle si musíte vyřešit vy dva."

B: "Ale co mám řešit? On mojí pomoct nechce a schází se s tím... Bože ani mu nedokážu přijít na jméno."

Daph: "Můžeš něco dělat, dokud to jde, zabraň mu, aby udělal hloupost."

B: "A jak? Vždyť mě ani nechce vidět!"

Daph: "Tak ho unes ze školy nebo si na něho počkej v jídelně, jen něco udělej sakra!"

B: "Nemám rád, když mi někdo říká, co mám dělat."

Daph: "Protože si moc blbej na to abys to udělal sám, radši ho necháš znova si mezi vámi vybrat, než abys mu řekl, co k němu cítíš!"

B: "Daphne!"

Daph: "Co?!"

B: "Už mlč!"

Daph: "Ale..."

B: "Dveře jsou támhle,"...Začal jsem jí pomalu vystrkávat ven.

Daph: "Fajn! Ale přísahám, že jestli něco neuděláš - uříznu ti koule."

B: "Nejsi ty náhodou Debbiina dcera?"

Daph: "Proč?"

B: "Jen tak a čau,"...Vystrčil jsem jí ven a bouchl dveřmi.

Chtělo se mi vztekem něco rozbít anebo se bezmocí sesunout podél dveří k zemi. Kdybych ho měl znova ztratit tak se snad radši zabiju než se zase dívat na to jak je šťastný s tím houslistou, pořád doufat, že dneska je ten den kdy se ke mně konečně vrátí a bude zase můj. Tohle se prostě nesmí stát!

Je sobota dopoledne takže jediné místo kde bych ho právě teď mohl nalézt je s tácem v jídelně a je mi jedno zda ho odtamtud budu muset opravdu unést, tohle se totiž musí vyřešit, já o něho nehodlám znova přijít...

Úsměv(5)

Nový díl.

JUSTIN

Měl jsem pocit, jako kdybych dočista zešílel, ale něco uvnitř mě, mě popohánělo, abych to udělal, abych Ethanovi zavolal a sešel se s ním, potřeboval jsem s někým být, s někým kdo mě pochopí a nebudu mu muset vysvětlovat, proč se tak chovám, nebudu muset lhát a skrývat svoje pocity jen abych mu neublížil. Kdybych byl s Brianem tak bych to v sobě musel dusit, jen abych ho ochránil, ale s Ethanem se toho bát nemusím i přesto co mi udělal, mě něco nutí s ním být a svěřit se mu, ale rozhodně mu nikdy znova nepodlehnu - Prostě nesmím!

---

Ethan: "Nemyslel jsem si, že se ozveš."

J: "Taky jsem si do poslední chvíle myslel, že to neudělám."

Ethan: "Jsem rád, že si změnil názor."

J: "Jen si prostě potřebuju s někým promluvit."

Ethan: "A kam půjdeme?"

J: "Kousek odtud je jedna kavárna."

Ethan: "Dobře."

Cítil jsem se opravdu mizerně nejen, že jsem před Brianem utekl, ale ještě jsem se za jeho zády sešel s Ethanem, kterého z celého svého srdce nenávidí za to, že jsem si ho vybral místo něj a vím, že pokud by se tohle dozvěděl tak už by mi to nejspíš nikdy neodpustil, ale momentálně tohle potřebuju, abych se k Brianovi mohl zase vrátit, a být takový jakého mě zná.

Ethan: "Tak řekneš mi, co tě to v té škole popadlo?"

J: "Prožil jsem dost příšerný tři dny, potkal jsem toho kluka, co mě tenkrát napadl."

Ethan: "Počkat toho co tě praštil pálkou?"

J: "Jo toho a připomněl mi, že jsem jen zrůda, která by měla chcípnout a já teď zkrátka nemůžu fungovat."

Ethan: "Zase noční můry?"

J: "Nejen to taky se mi vrátil třes v ruce a je to snad ještě horší než dřív a bojím se i vyjít na ulici."

Ethan: "Řekl si to někomu?"

J: "Jen Daphne."

Ethan: "A co Brian?"...Tázal se nejistě.

J: "Tomu to říct nemůžu, zlomilo by ho to."

Ethan: "A hádám, že neví, že jsi teď se mnou?"

J: "Ne on by to nepochopil."

Ethan: "Že se nebojíš svěřit mně, ale jemu jo?"

J: "Že se tobě nebojím svěřit, protože vím, že tobě to neublíží."

Seděli jsme v té kavárně asi dvě hodiny a já se mu svěřil dokonce s věcmi, které se Hobbse netýkaly, nevím, proč jsem to udělal, ale díky tomu se mi hrozně ulevilo a já se s ním cítil příjemně, na chvíli jsem mohl zapomenout na to, co mi udělal a být jeho kamarád jen jsem si nebyl jistý, zda v tom budu moct i pokračovat. Nakonec mě doprovodil domů a já mu slíbil, že pokud ještě budu potřebovat tak se mu ozvu.

Daph: "Kde si byl? Ani jsem tě neslyšela odcházet."

J: "Potřeboval jsem na vzduch."

Daph: "S Ethanem?"

Nevím, jestli jsem v tu chvíli spíš zbělal anebo zrudnul, ale obojí by v tu chvíli odpovídalo tomu, jak jsem se cítil.

J: "Na co narážíš?"

Daph: "Já nevím to mi řekni ty."

J: "Co ti mám říct?"

Daph: "Třeba že jsem úplně slepá a právě jsem tě z okna neviděla jít s Ethanem anebo, že tohle tvoje chování je jen přechodnou záležitostí a ty se zase vzpamatuješ!"

J: "Daphne já sám nevím co se to se mnou děje jasný? Prostě vím, že takhle je to nejlepší a to hlavně pro Briana."

Daph: "Jo a ví Brian, že se zase stýkáš s Ethanem? Protože jsem si jistá, že to by pro něj nebylo to nejlepší!"

J: "Sešel jsem se s ním pouze jednou, potřeboval jsem si s někým promluvit."

Daph: "Takže Brianovi lžeš, ale klukovi, který ti zlomil srdce a prakticky z tebe udělal svého bratrance, jen aby se z něho stal někdo, se svěřuješ?"

J: "Tohle řešit nehodlám."

Daph: "Povím ti to takhle, Justine, buď to půjdeš za Brianem a všechno mu řekneš anebo to udělám já."

J: "To nemůžeš."

Daph: "Tak se dívej!"...Už nic neřekla a radši si zalezla k sobě při čemž silně bouchla dveřmi.

Nevěřil jsem tomu, že by mi Daphne něco takového udělala i přesto, že je na mě víc než naštvaná, ale i tak jsem měl takový vnitřní pocit, který mi říkal, že bych měl konečně něco udělat, ale ani to mě nedonutilo se zvednout a jít rovnou za Brianem abych mu všechno vyklopil, a tím všechno jsem myslel i to o Ethanovi, ale pokud by se tohle dozvěděl tak by ho to nejen zlomilo, ale i zničilo. Proč zrovna já se vždycky musím do něčeho takového zamotat?!

Místo toho jsem se radši vydal na svojí večerní šichtu do jídelny a modlil se abych tam náhodou nepotkal Briana i když Debbie asi bude stačit...

Debbie: "Můžeš mi říct kde si byl?"...Pustila se do mě při příchodu.

J: "U Daphne."

Debbie: "Jo tak tys byl u Daphne a co takhle někomu dát vědět, že žiješ?"

J: "Teď to víš. Au za co to bylo?"

Debbie: "Za to že si mi způsobil nehorázný strach! Brian sem ráno napochodoval s tím, abych mu řekla jak ti je, protože si myslel, že si u mě ani nevíš, jak vypadal, když sem mu řekla, že nejsi."

J: "On už ví, že jsem u Daphne."

Debbie: "Takže si s ním mluvil?"

J: "Ne to ona."

Debbie: "Sunshine můžeš mi tohle vysvětlit?"

J: "Nějak ne."

Debbie: "Aha a co si teda mám myslet?"

J: "Jen že potřebuju být chvíli sám kvůli Brianovu dobru."

Debbie: "A to jako..."

J: "Debb, teď ne prosím,"...Vzal jsem si zástěru a pustil se do práce."

Debb mě neustále probodávala pohledem, ale já jsem se jí snažil ignorovat, protože jinak bych asi podlehnul a všechno jí vyklopil, což by vlastně nebyl takový problém, kdybych nevěděl, že by se okamžitě sebrala a běžela to Brianovi všechno říct a to už by asi bylo horší, než kdybych mu to řekl sám.

Po šichtě jsem chtěl zamířit rovnou domů nebo spíš k Daphne domů ale z nějakého důvodu mě to táhlo úplně na opačnou stranu kde bydlí Brian a jakmile jsem stál před jeho domem tak jsem se musel rozhodnout, zda tohle vše hned ukončím a řeknu mu pravdu jinými slovy, že budu riskovat, že mu ublížím anebo ho dokonce ztratím a tou druhou možností bylo, že to bez něho ještě pár dnů vydržím a pak se k němu vrátím s historkou, kterou mi snad spolkne a budeme si moct žít dál... Vzdal jsem to a radši jsem odešel...

Úsměv(4)

Nový díl.

JUSTIN

Nevím, co mě to popadlo, ale zkrátka jsem musel vypadnout a ačkoliv bych jako obvykle měl skončit u Debbie tak místo toho jsem šel k Daphne, která se nechala přemluvit k tomu, aby mě u sebe schovala, i když se jí to moc nelíbilo, přece jenom nemá ráda, když se mezi mnou a Brianem něco děje a stojí si za tím, že čím dřív to vyřešíme tím líp, ale tentokrát jsem prostě potřeboval být sám. Nejen že jsem naprosto na dně a už mě vyděsí jen připitomělé zaklepání na dveře a svěřit se Brianovi s tím kvůli čemu se tak chovám, prostě nemůžu a ještě jsem se k němu zachoval naprosto mizerně, takže mi bylo jasné, že bude lepší, pokud ho nechám a svoje problémy si vyřeším po svém, protože kdybych do toho Briana zatáhnul tak vím, že by ho to zlomilo jako tenkrát a vím, jak moc se snažil, aby se těch vzpomínek na tu noc alespoň částečně zbavil!

---

Daph: "Ah, už jsi vzhůru."

J: "Slyšel jsem zvonek."

Daph: "Byl to Brian."

J: "To jsem taky slyšel."

Daph: "Ale radši ses dál schovával, než aby si vylezl a promluvil si s ním. Víš, jak se tvářil, když jsem ho prakticky poslala do háje?"

J: "Promiň, že tě tím zatěžuju, jestli chceš tak odejdu."

Daph: "Nic takového jsem neřekla, jen bych chtěla vědět, co se stalo, když kvůli tomu mučíš Briana."

J: "Chris Hobbs se stal."

Daph: "Co? Justine, jsou to už skoro dva roky, myslela jsem, že už je to za tebou."

J: "Taky že bylo, dokud jsem ho nepotkal."

Daph: "Počkat co?"

J: "Před dvěma dny jsem na něho narazil a on, prostě..."

Daph: "Co ti udělal?"

J: "Připomněl mi, že tenkrát vyhrál, řekl mi, že bych měl dostat Aids a chcípnout, že si nezasloužím žít a..."

Daph: "Ten hajzl jeden!"

J: "A zkrátka se ze mě stala troska, bojím se i zaklepání na dveře, mám noční můry a moje ruka se zase třese."

Daph: "Měl bys to Brianovi říct."

Vím, že bych to měl Brianovi říct, ale taky vím, čeho všeho by byl schopný, aby mi dokázal pomoct se s tím zase vyrovnat, ale jeho samotného by to zase zničilo. Moc dobře si pamatuji, jak na tom tenkrát byl, jak moc se bál mě nechat dlouho do noci samotného a na ulici mě neustále vodil za ruku, všechno se točilo kolem mě, a na svůj život skoro zapomněl, a když jsem byl v nemocnici, tak to byl na úplném dnu a já prostě nemůžu dovolit, aby měl pocit, že mě tou pálkou pořád dokola bouchají.

J: "Já nemůžu Daph, sama víš, jak na tom tenkrát byl."

Daph: "Jediný co vím je, že tam pro tebe byl, že ti pomohl. Sakra vždyť on šel za psychologem a ze svého bytu udělal taneční parket, jen aby tě dal dohromady."

J: "Tohle všechno si uvědomuju Daphne, ale bylo to pro něho hrozně těžký, žil ve strachu, že už nikdy nebudu jako dřív, že se mě nebude moct dotýkat, že mě ztratí a tohle mu znova udělat nemůžu."

Daph: "Ale tím, že ho budeš držet od sebe, ničemu nepomůžeš."

J: "Daph..."...Neměl jsem možnost dál něco říct, protože si zalezla do pokoje.

Měl jsem pocit jako by mi do duše promlouvala Debbie, protože ta by mi určitě řekla něco podobného, ale já nejsem ochotný poslouchat ani jednu z nich, teď záleží jenom na tom co je dobré pro Briana a pokud to znamená, že bez sebe budeme muset pár dnů vydržet, než se postavím na nohy tak to prostě bude muset být.

J: "Jdu do školy, takže zatím."

Daph: "Justine, počkej."

J: "Co?"

Daph: "Zapomněla jsem, že chtěl, abych ti vyřídila..."

J: "Co Daph?"

Daph: "Že mu na tobě záleží."

J: "To řekl?"

Daph: "Ano a vážně mu je mizerně..."

J: "Musíš mě pochopit, já prostě musím být pár dnů od něho a slibuju, že pak za ním půjdu."

Daph: "A řekneš mu, proč si se takhle choval?"

J: "Nemůžu."

Daph: "Hlavně, že po něm si vždycky chtěl, aby byl upřímný, ale sám máš před ním tajnosti."

Ona vždycky měla ve všem pravdu a já si připadal jako hlupák, který si stejně děj se co děj bude stát za svým, dokud to nedosáhne nějakého nepříjemného bodu, ale pokud věřím, že je to takhle lepší tak mi to z hlavy nevytříská nic ani Chris Hobbs s další pálkou.

Ve škole jsem si připadal jako vězeň a vůbec nic mi nešlo, všechno moje pokusy o nějaký výtvor skončily tak že to vypadalo jak od dvouletého děcka a za to všechno mohl ten neuvěřitelný třes ruky. V ten moment bych u sebe opravdu potřeboval mít Briana, protože on by mi s tím pomohl a já si to moc dobře uvědomuju, až si začínám říkat, jestli není pitomost takhle se mu stranit, ale já se ho jenom snažím chránit.

Po hodině jsem zůstal ještě ve třídě, protože se mi ruka trochu zklidnila a chtěl jsem to dokončit, jenže při jednom tahu se mi zatřásla natolik, že jsem udělal čáru naprosto přes celý papír a všechno tím tak poničil. Nadával jsem naprosto do všeho, co mě napadalo, ten výkres jsem zmuchlal a následně ho pohodil opodál. Musel jsem na chvíli zastavit, zavřít oči a snažit se tu ruku trochu zklidnit, ale čím víc jsem se o to pokoušel tím horší to bylo když v to mi najednou někdo pevně tu ruku sevřel...

Otevřel jsem oči a měl jsem pocit, že jsem spatřil ducha ve skutečnosti to však bylo něco mnohem horšího...

J: "Co to sakra děláš?"...Vysmekl jsem svou ruku.

Ethan: "Promiň, jen jsem šel kolem a slyšel tě nadávat, myslel jsem, že bys mohl potřebovat pomoc."

J: "Od tebe určitě ne."

Ethan: "Vím, že jsem asi ten poslední, od koho bys ji přijal, ale pokud budeš mít zájem, jsem tu každý den."

J: "Nechápu to, chodíme do stejné školy, ale od té doby, co jsme se rozešli, jsem tě potkal jen párkrát."

Ethan: "Snažil jsem se ti vyhýbat, to co jsem udělal, si nikdy neodpustím."

J: "Na zpytování už je trochu pozdě nemyslíš?"

Ethan: "Já to vím, ale i tak tu pro tebe jsem, když budeš potřebovat."

J: "Neměl by si spíš dobývat hudební svět nebo tak něco? Mám pocit, že kvůli tomu ses mě tenkrát vzdal."

Ethan: "Prostě to nevyšlo."

J: "Co se stalo?"

Ethan: "Neměl jsem už zkrátka pro koho hrát, když jsem tě ztratil."

J: "Prosím tě tohle poslouchat nechci a ani nepotřebuju."

Ethan: "Promiň, jen chci, abys věděl, že mi chybíš."

J: "Na to jsi měl myslet dřív, než si po jednom dni beze mě vlezl do postele s jedním ze svých fanoušků."

Ethan: "Vím, že to byla největší chyba v mém životě a že to nikdy nenapravím, ale udělám vše, abych ti to vynahradil, pokud budeš chtít."

J: "Myslím, že se bez toho obejdu."

Ethan: "Chápu, ale i tak víš kde mě najít."

Nemohl jsem uvěřit tomu, co se právě stalo, jako kdyby se mi to jen zdálo anebo jako bych byl náměsíčný. On si sem klidně napochodoval a začal mi zase cpát do hlavy ty svoje výmysly, kvůli kterým jsem tenkrát opustil Briana. Ta jeho snaha o omluvu a příslib toho, že tu pro mě vždycky bude, mě skoro přinutili vyskočit z kůže, ale stejně mě to z nějakého nepochopitelného důvodu zaujalo, i přesto co mi Ethan udělal, si moc dobře vzpomínám, že mi vždycky naslouchal a momentálně bych někoho takového potřeboval, jenže proč ten někdo musí být zrovna on?! Lepší to v sobě udusit než se svěřit zrovna jemu, tohle si prostě musím zakázat!

Daph: "Dneska jsi tam byl nějak dlouho."

J: "Trochu jsem se zdržel nad výkresem."

Daph: "Aha a už si přišel k rozumu?"

J: "Můžeš to přestat řešit?"

Daph: "Promiň, Justine, ale nemůžu, já prostě nechci koukat na to, jak se s Brianem trápíte."

J: "Tak se nekoukej, tohle je moje rozhodnutí!"

Daph: "Vždycky jsem si myslela, že to on je ten tvrdohlavý, ale jsi to ty, zabedněnče jeden!"

Zalezl jsem si do pokoje, protože kdybych jí měl poslouchat ještě pár vteřin tak se snad radši zastřelím, ona umí vyklovat díru do hlavy snad líp než Debbie a to už je co říct.

Momentálně bych se měl nejspíš nenávidět, protože osobu, která tu pro mě vždycky byla a která by mi s tímhle vším měla pomáhat si držím od těla a místo toho vytáčím číslo toho, který mi zlomil srdce a přesvědčil mě o tom, že něco jako romantická gesta neexistují... Mám pocit, že už ani sám nevím, co dělám, ale zkrátka se potřebuju vyzpovídat...

Úsměv(3)

Nový díl.

BRIAN

Chtít mu pomoct se opravdu nevyplácí protože během jednoho okamžiku se to všechno obrátilo proti mně a já blbec s ním chtěl pouze strávit večer, pomazlit se s ním a dát mu najevo, že tu pro něho vždycky budu, že ať už ho trápí cokoliv tak mně to říct může a já bych mu pomohl se s tím vypořádat, ale radši než aby se mi svěřil mě jinými slovy poslal do prdele a jestli opravdu touží po tom abych mu dal pokoj tak si mile rád najdu nějakou tu prdel, se kterou strávím dnešní večer, v Babylonu o takový zadek nebude nouze!

---

Maikey: "Já myslel, že dnes máš jiné plány."

B: "Měl jsem, ale teď jsem zase plně věrný Babylonu."

Maikey: "To rád slyším, tak už zahlídl objekt svého zájmu?"

B: "Pořád hledám, ale dnes bez toho neodejdu."

Maikey: "Tak co si takhle zatancovat než se objeví někdo ošukatelný?"

B: "Moc rád."

Šel jsem sem s úmyslem se vyvztekat, zašukat si, napít se a trochu se odreagovat, ale ve finále jsem jen tancoval s Maikeym a snažil se vstřebat to co se děje s Justinem, protože mě to neuvěřitelně děsí, a i když mě hrozně naštval tím, jak se mě snaží odehnat tak moje svědomí mi nedovolí sáhnout po tom trickovi co tu po mně už asi čtvrt hodiny mrká a i já bych dřív neodmítl, ale teď? Prostě nemůžu!

Maikey: "Kdy po něm konečně skočíš?"

B: "Teď ne,"...Vzdálil jsem se na bar.

Objednal jsem si sklenku a zadumaně se očima topil v mém oblíbeném pití, ale ani za boha jsem ho do sebe nedokázal vyklopit.

Maikey: "Co se s tebou děje Briane?"...Přisedl.

B: "Se mnou nic."

Maikey: "Takže s Justinem?"

B: "Nevím co s ním je."

Maikey: "Jak to myslíš?"

B: "Sám nevím, on se prostě chová hrozně divně a nepustí mě k sobě."

Maikey: "A zkoušel ses ho zeptat?"

B: "Milionkrát, ale nemá zájem."

Maikey: "Tak ho nech vychladnout, uvidíš, on za tebou přijde."

B: "Něco mi říká, že tentokrát to nebude tak jednoduché."

Justinovo chování mě trápí natolik, že už jsem ochotný se s tím svěřit jak Debb tak i Maikeymu, nebaví mě to v sobě neustále dusit a doufat, že to sám nějak vyřeším, když je očividné, že Justin o mou pomoc nestojí. A nejhorší na tom je, že mu chci pomoct ani nevím s čím a to nevědomí mě nejspíš zabije, vím, že jsem nikdy nebyl nejlepší posluchač, ale Justinovi vždycky naslouchám, ačkoliv se tvářím jako, že ne, ale tentokrát je zcela jasné, že se mi Justin jen tak nesvěří.

Když se mi konečně do sebe podařilo dostat obsah skleničky tak jsem se sebral a vydal se domu. Doufal jsem, že se mě Justin už nebude pokoušet vyhánět a dovolí mi ho alespoň držet, když už nic jiného. Ale v momentě co jsem otevřel dveře, jsem věděl, že je pryč a že se dneska asi jen tak nevrátí. Chtěl jsem si pro něho zajet, protože mi bylo naprosto jasné, kde je, ale nakonec jsem usoudil, že bude lepší ho nechat na pokoji a doufat, že se vrátí sám.

Nedokázal jsem jít do postele, když jsem věděl, že Justin tam není, takže jsem si radši sedl k počítači a začal dělat na věcech do práce a taky na jedné prezentaci. Seděl jsem nad tím několik hodin a pro jistotu kontroloval telefon, kdyby se Justin náhodou ozval, ale nic takového se nekonalo. Byl jsem už znatelně unavený, atak jsem chtěl hlavu na chvíli složit na stůl, jenže moje snaha zůstat vzhůru nebyla dostatečná, takže jsem se ráno probudil s pekelnými bolestmi za krkem v nedodělaných papírech.

Dal jsem si rychlou sprchu, oblékl si ten nejlepší oblek, který je v mém šatníku k dostání a následně jsem zamířil do jídelny, abych se u Debbie ujistil, že je Justin v pořádku.

Debbie: "Bože ty snad vypadáš ještě hůř než včera."

B: "Taky že mi je hůř, spal jsem na stole."

Debbie: "Rozpadla se ti postel?"

B: "Ne jen jsem se do ní nedokázal dostat včas."

Debbie: "Dobrej vtip."

B: "Ani ne, ale nejsem tu proto, abych řešil, kde spím, ale spíš kvůli tomu kde spal Justin, takže jak mu je?"

Debbie: "Komu?"

B: "No Justinovi přece."

Debbie: "A jak to mám vědět? Můj kluk to není."

B: "Ale spal u tebe ne?"

Debbie: "Počkat on nespal doma?"

B: "Sakra odpovíš mi na otázku?!"

Debbie: "Ne nebyl u mě."

V tu chvíli jsem zbělal způsobem, který se ani nedá k ničemu přirovnat nebo nějak definovat. Teď už nešlo jen o to, že Justina něco trápí a mně se s tím nechce svěřit, on dokonce zmizel a to doslova, protože jestli není u Debbie tak kde sakra je?

Debbie: "A tím mi chceš říct, že nevíš kde je?"

B: "Ptal bych se tebe, kdybych to věděl?"

Debbie: "To asi ne."

B: "Tak vidíš."

Debbie: "A co hodláš dělat?"

B: "Jít do práce."

Debbie: "Mě spíš zajímá, jestli ho máš v plánu najít?"

B: "Ono se těžko hledá něco, o čem nevíš, kde se nachází."

Debbie: "To tě neomlouvá, Briane, očividně ho něco trápí a je na tobě, abys mu pomohl."

B: "Pokud sis nevšimla, Justin o to nemá zájem a to bude asi taky důvod, proč se sebral a odešel, kdo ví kam."

Debbie: "Jestli ho nenajdeš ty tak to udělám já."

B: "Hodně štěstí."

Radši jsem se rychle zdekoval než abych Debb přiznal, jak moc velký strach o něho mám. A to jak jsem řekl, že ho nemám v plánu hledat - no zkrátka jsem lhal. Nemělo smysl jít ke klukům nebo k těm bláznivým lesbičkám ti už by se mi totiž dávno ozvali, ale je tu jedna osůbka, která se ho bude snažit schovávat tak dlouho jak bude Justin chtít, ale nemám v úmyslu dovolit, aby jim to vyšlo.

Daph: "Briane?"...Její výraz odpovídal překvapení.

B: "Kde je?"

Daph: "Kdo?"

B: "Justin přece!"

Daph: "Měl bys jít."

B: "Ne dokud se mnou nepromluví."

Daph: "Briane, já nevím co s ním je, ale potřebuje chvilku klid a teď spí, takže je zbytečné, aby si šel dovnitř."

B: "Daphne prosím!"

Daph: "Promiň, ale ne. Slibuju, že bude v pořádku a dám ti vědět, kdyby něco, teď ale prostě potřebuje být sám."

B: "Ale proč nic jsem mu neudělal."

Daph: "Já vím, že ne, ale prostě ho pochop, on přijde."

B: "Aspoň mu řekni, že... že..."...Nedokázal jsem to dokončit, ale ona to naštěstí pochopila.

Daph: "Řeknu, a i kdyby ne, on ví, že ti na něm záleží."

B: "Děkuju."

Daphne následně zavřela dveře, ale já tam ještě asi pět minut stál v naději, že by Justin přece jen mohl vylézt, ale bylo to beznadějné on prostě chtěl být sám a já to musel respektovat, ačkoliv moje chápání na tohle jeho chování nedosahovalo tak daleko, takže mi zbývalo jen doufat, že ho to brzo přejde a vrátí se domů!

Úsměv(2)

Nový díl. - 12+

JUSTIN

Ještě včera ráno bylo všechno v pořádku, byl jsem ten nejšťastnější kluk na světě, ještě aby ne když mám všechno co jsem si kdy přál, mohl jsem dělat jen to, že jsem se neustále usmíval jako blázen... Alespoň do chvíle než mě dohnalo něco z mé minulosti, o čem jsem doufal, že už je dávno pryč - potkal jsem ho, kluka, který mi změnil život a téměř mi ho i vzal. Myslel jsem, že Chrise Hobbse už nikdy neuvidím, ale spletl jsem se a on mi okamžitě připomněl to, na co jsem se snažil zapomenout - že bych měl být mrtvý, že zrůda jako já si nezaslouží žít, že prý je jen otázkou času, kdy dostanu AIDS a konečně chcípnu. V tu chvíli jsem měl hrozný strach a nebyl jsem schopný jediného pohybu, měl jsem pocit, jako kdyby mě znovu praštil pálkou, jako kdybych znovu prožíval tu bolest a bezmoc. A nejen, že na povrch vypluly ty hrozné vzpomínky a představy, ale i moje ruka si vzpomněla na to, že není zdravá, zdálo se mi, jako kdybych už zase ztratil schopnost malovat a nebýt Briana tak bych se asi sesypal, jenže jsem mu nemohl říct, co se stalo, vím, jak moc by ho to vzalo a to se nesmělo stát!

---

Ale v noci mě téměř prozradila moje noční můra, musel jsem zachovat jako naprostý idiot, jen aby se Brian nedozvěděl pravdu, ale nejspíš jsem to jen zhoršil, než tomu pomohl, něco mi ale říká, že se to Brian prostě nesmí dozvědět.

Ráno jsem se raději rychle vydal do školy, ještě než se Brian vzbudil a na papírek jsem mu alespoň napsal, že se omlouvám, i když to asi bylo k ničemu.

Nejspíš by dnes vyšlo úplně nastejno, kdybych do školy vůbec nedorazil, jelikož mé soustředění se vůbec nedalo nazvat soustředěním. Nemyslel jsem si, že setkání s mým dávným nepřítelem mě tak moc vezme, ale stalo se a já jsem teď úplně neschopný cokoliv udělat správně, stejně jako ty výkresy, u kterých jsem měl dodělat detaily a úplně jsem na to zapomněl, takže můžu jen doufat, že si toho nikdo nevšimne, jinak se nejspíš s dráhou umělce můžu rozloučit. Jakmile padlo poslední zvonění, tak jsem z té školy téměř utíkal, jen abych se odtamtud co nejrychleji dostal a v momentě co se za mnou zaklaply dveře loftu tak mě přepadl pocit bezpečí a úlevy. Stačily pouhé dvě minuty s Hobbsem a já už se zase bojím vyjít na ulici, už zase ho nechávám vyhrávat a jsem bezmocný to zastavit.

B: "Ahoj,"...Přišel mě přivítat

J: "Ty už jsi doma?"

B: "Dneska jsem šel z práce dřív."

J: "Aha."

B: "Ty jsi taky nějak spěchal."

J: "Proč myslíš?"

B: "Jsi udýchaný."

J: "Jo... No, já... Prostě jsem chtěl být brzo doma."

B: "To chápu, nemáš náhodou hlad?"

J: "Jako že bys uvařil?"

B: "Ještě jsem se nezbláznil, ale cestou jsem koupil čínu."

J: "Tak to si moc rád dám."

B: "Dobře, jinou odpověď bych ani nepřijal."

Patřím k těm lidem, co čínu milují natolik, že by klidně praskli, jen aby jí snědli co nejvíc, jenže dneska jsem jí prostě do žaludku dostat nemohl. Snědl jsem jen pár soust a měl jsem pocit, že jsem pozřel nejmíň celou krávu, za to Brianovi chutnalo až moc, bylo příjemné a zábavné sledovat jak má od toho upatlanou celou pusu, alespoň na chvíli jsem se mohl odreagovat.

B: "Konečně."

J: "Co?"

B: "Usmíváš se."

Myslím, že kdyby mě na to Brian neupozornil tak bych si to ani neuvědomil, jenže kdo by odolal smíchu, když má před sebou Briana, takže jsem byl rád, že jsem alespoň jednou mohl usmát a nemyslet na to co by se stalo, kdyby mi tenkrát Brian nezachránil život.

J: "Jo, protože máš zapatlanou pusu."

B: "Tak to by si mi s tím mohl pomoct,"...Přitáhl si mě k polibku.

J: "Kdykoliv,"...Zavzdychal jsem.

B: "Beru tě za slovo."

Brian mě hladil a líbal všude, kde se dalo, téměř jsem se pod jeho péčí rozpustil jako zmrzlina a dožadoval jsem se pořád víc. Jen Brianova náruč mi vždycky dokáže poskytnout pocit bezpečí a štěstí, s ním zapomenu na všechny starosti a oddávám se pouze jemu a on zase mně. V tu chvíli se cítím nejmilovanější a vím, jak moc pro něho znamenám, nemusí mi to ani říct a já to prostě vím, takhle něžně se totiž nechová člověk, který nemiluje.

Chtěl jsem aby mě líbal a dotýkal se mě už na věky, abych jeho kůži na té své cítil nepřetržitě, ale pak se to stalo, někdo zaklepal a mně v tu chvíli projela hlavou vzpomínka na to, co jsem slyšel než jsem tenkrát upadl do bezvědomí, ten zvuk pálky drtící mi lebku mě přinutil nadskočit jak toho nejvystrašenějšího kluka na světě...

B: "Justine co se děje?"

J: "Nic jen jsem se lekl."

B: "To vidím, někdo jen zaklepal, nespadl na nás meteorit."

J: "Já vím, měl bys jít otevřít.

BRIAN

Nechápal jsem, co se stalo, v jednu chvíli byl naprosto v pořádku a v tu další se vyděšeně krčil na pohovce, jako kdyby se ukrýval před nebezpečím, které představovalo pouhé klepání na dveře. Kdyby se to klepání nestávalo čím dál naléhavějším tak bych se od něj nehnul ani na krok a už bych z něho konečně dostal co se s ním děje ať už bych měl použít jakékoliv prostředky.

B: "To jsi ty,"...Oznámil jsem otráveně.

Maikey: "Tolik nadšení k tobě nesedí,"...Odvětil sarkasticky.

B: "Potřebuješ něco?"

Maikey: "Zjistit jestli žiješ."

B: "Neviděli jsme se tři dny a ne tři roky."

Maikey: "I to je nezvyklé, nechceš jít do Babylonu?"

B: "Nemůžu."

Maikey: "Od kdy?"

B: "To není tvoje starost Maikey."

Maikey: "Hádám, že kvůli Justinovi?"

B: "Přeju hezký večer,"...Zavřel jsem mu dveře před nosem.

Vím, že večer jít do Babylonu je u mě na denním pořádku, ale dneska jsem tak zkrátka jít nemohl. Justin mě očividně potřeboval a já ho nechtěl jen tak opustit ještě k tomu aniž bych věděl co se to s ním děje, tohle prostě musím zjistit a je mi jedno jak.

JUSTIN

Popravdě jsem neměl ani ponětí, jak tohle Brianovi vysvětlím, že stačilo jedno zabouchání na dveře a já si okamžitě vybavil vzpomínku na noc, kdy se nám oběma změnil život, kdy jsem málem umřel a stačil k tomu pouze jiný úhel směřující pálky k mé hlavě anebo jen pár centimetrů jiným směrem a všechno by teď bylo naprosto jinak. Tohle všechno jsem chtěl zapomenout a už nikdy na to ani nepomyslet, ale stačilo jen jednou jít jinudy než obvykle a všechno z té noci a několika měsíců po tom bylo zase zpátky.

B: "To byl Maikey."

J: "Jo slyšel jsem, měl si jít."

B: "Od kdy mě vyháníš do Babylonu?"

J: "Nevyháním, ale je večer a vždycky tam jsi tak proč ne dnes?"

B: "Protože jsem s tebou."

Ještě včera ráno bych vraždil za to, abych Briana přinutil mi tohle říct, ale teď to pro mě bylo jako jakákoliv jiná věta, kterou mezi sebou prohodíme.

J: "To nemusíš."

B: "Máš pravdu, nemusím, ale chci."

J: "Dobře."

B: "Dobře? To je všechno co mi řekneš?"

J: "A co chceš slyšet?"

B: "Třeba co se to s tebou stalo před pěti minutami? Takhle vyděšeného jsem tě nikdy neviděl anebo ta tvoje noční můra, to se taky pěkně dlouho nestalo."

J: "Jen blbej den nic víc."

B: "Na tohle ti neskočím, už včera si byl úplně mimo i Debb říkala, že si se choval jinak."

J: "Nechtěli byste vy dva mě ze svých konverzací jednou vynechat?!"...Neovládl jsem se.

Myslím, že jsem právě nepřekvapil jenom Briana, ale i sebe, vůbec nevím, co to do mě vjelo, ale potřeboval jsem tu zlost ze sebe vybít.

B: "Přestaň se chovat jako ididot Justine, chci ti jen pomoct."

J: "Fajn víš, jak mi pomůžeš? Tím, že mi dáš jednou pokoj."

Momentálně bylo snazší se zachovat jako kretén než se mu zpovídat a říct mu co se mi stalo, ačkoliv vím, že on by mi to pomohl překonat, ale kdo by pak pomohl jemu, když vím, jak ho to tenkrát vzalo?

B: "Myslím, že do toho Babylonu půjdu."

J: "Fajn."

B: "Fajn!"...Křikl a bouchl dveřmi.

Připadal jsem si jako naprostý hajzl a věděl jsem, že si tohle Brian nezasloužil, ale i tak jsem to udělal, ačkoliv jsem věděl, že tím ničemu nepomůžu, ale naopak to zhorším!

Úsměv(1)

Nová povídka.

BRIAN

Když jsem se ráno s Justinem loučil tak už mi chyběl a to jsem ještě ani nevyšel ze dveří a modlil jsem se, abych se sem za ním mohl co nejdříve vrátit. On opravdu vypadal jak to nejusměvavější sluníčko v celém širém okolí. V tu chvíli jsem byl přesvědčený, že tenhle úsměv mu nikdo a nic nikdy nemůže vzít, že on už se takhle bude usmívat na věky věků a já mu ho budu slíbávat ze rtů tak často jak jen budu moct. Jenže když jsem se po tom dlouhém dni vrátil domů tak jsem věděl, že je něco špatně, nešlo jen o tu atmosféru, která tu panovala, ale i jeho úsměv byl zcela pryč a nezdálo se, že se mu jen tak vrátí. V ten moment bych snad i vraždil, jen abych zjistil, co ho trápí!

---

Věděl jsem, že když se s ním něco děje a on maluje tak ho musím nechat být aby se s tím sám popral, jedině tak ho můžu naučit být silným i když to on už vlastně dávno je, ale na něm prostě bylo znatelné, že teď touží po klidu, takže jsem jej raději zanechal nad skicou a sám jsem si zalezl do postele, ale myšlenkami jsem byl neustále v obýváků.

Po nějaké chvíli jsem ale zaslechl tiché nadávání a muchlání papírů, jako kdyby ho popadl neuvěřitelný vztek a to už jsem se prostě nemohl držet stranou...

B: "Justine jsi v pořádku?"...Našel jsem ho na pohovce s hlavou složenou do dlaní.

J: "Ano jsem."

B: "Ne nejsi."

J: "Tak proč se mě ptáš když to víš?"...Štěkl po mně.

Tohle se mi sakra nelíbilo a já poprvé po dlouhé době byl naprosto bezmocný. Jen jsem tam stál a beze slova ho pozoroval. Nechápal co se s ním děje a bylo mi jasné, že mi to sám od sebe neřekne.

J: "Promiň,"...Zašeptal.

B: "To je v pořádku,"...Přisedl jsem k němu a začal ho hladit po zádech.

J: "Měl jsem prostě mizerný den."

B: "To mi došlo, ale proč?"

J: "Prostě... To je jedno Briane a ještě k tomu musím na zítra udělat věci do školy a moje ruka si se mnou zase zahrává."

B: "Dej mi jí."

J: "Co?"

B: "No tak dej mi svojí ruku."

Natáhl jí ke mně a já mu jí pevně sevřel dlaněmi, aby se mu přestala třást, a pak jsem mu jí začal jemně masírovat a líbat. Opravdu se mu šíleně klepala, ale zdálo se, že mu má péče pomáhá a po chvíli byl zase schopný se vrátit ke své práci. Tentokrát jsem se radši nikam nevzdaloval a zůstal s ním na pohovce, kdyby mě náhodou zase potřeboval. Věděl jsem, že jeho ruka není to jediné, co ho trápí, ale že se mu dnes prostě muselo něco stát, ale neodvážil jsem se ho zeptat. Prostě jsem chtěl počkat na to, až bude připravený si o tom promluvit, ale ani si nedokážete představit, jak bylo těžké koukat na jeho dokonalou tvář s očima plného smutku a se rty bez byť alespoň trochu vzdáleného úsměvu.

B: "Tak hotovo?"

J: "Už jen pár detailů, ale to dodělám ráno."

B: "Dobře a mimochodem - vypadá to úžasně."

J: "To díky tobě byla moje ruka zase funkční."

B: "Ale ty jsi můj malej umělec."

J: "Tvůj?"

B: "Budeme předstírat, že jsem nic takového neřekl."

J: "Kdybych nebyl tak unavený tak se z toho jen tak nevykroutíš."

B: "Tak to bychom měli zamířit do postele,"...Políbil jsem ho.

J: "Souhlasím."

B: "Tak pojď,"...Chytnul jsem ho za ruku, propletl si s ním prsty a zamířili jsme se oddat toužebnému spánku.

Justin usnul prakticky okamžitě s hlavou položenou na mých prsou a já ho hladil ve vlasech, jenže mě k tomu všemu sžírala myšlenka na to, co ho očividně moc trápí. Nesnáším, když ho vidím zničeného a já jsem v takových chvílích naprosto neschopný mu pomoci a něco mi říká, že pokud se mu zítra nebude dařit líp tak mě čeká dost těžká a nejspíš nepříjemná práce. Když se mi konečně podařilo usnout tak mě zhruba uprostřed noci probudilo Justinovo zrychlené dýchání. Celý se třásl a byl hrozně zpocený, věděl jsem, že tohle rozhodně není dobré, takže jsem s ním okamžitě začal cloumat a po nějaké chvíli se mi ho podařilo probudit...

B: "Justine? Slyšíš?"

J: "Co? Co se děje?"

B: "To řekni ty mně, celý se třeseš."

J: "To je v pohodě. Klidně běž spát."

B: "Já teda rozhodně spát nejdu, ne dokud mi neřekneš co se s tebou děje?"

J: "Co by se mělo dít?"

B: "Hodláš tu hrát hru na otázky? Když jsem odcházel do práce tak bylo všechno v pořádku a večer si byl jako někdo úplně jiný. Něco se ti muselo stát a já chci vědět co?"

J: "Potřebuju se vyspat, ráno brzo vstávám tak mě prosím nech."

Justin se ke mně otočil zády a dělal, jako kdybych se vedle něho vůbec nenacházel. Bylo mi naprosto jasné, že spánek jenom předstírá, jen aby se mnou nemusel vést podle všeho nepříjemnou konverzaci a i když jsem opravdu potřeboval zjistit co se s ním děje tak jsem ho radši dál nedusil a zkusil jsem jít pokračovat ve spánku, což se mi po nějaké době podařilo. Jakmile jsem se ráno probudil tak už byla Justinova polovina postele prázdná a na polštáři jsem akorát našel papírek se vzkazem "Promiň."Připadal jsem si trochu divně, protože jsem věděl, že se mi Justin nemá za co omlouvat, jeho chování prostě odpovídalo tomu, že ho něco trápí a to rozhodně neznamenalo, že by se mi za to měl omlouvat, jenže to teď už nejspíš nevyřeším, když je Justin pryč a já sám v loftu.

Šel jsem si dát jednu delší a uklidňující sprchu, abych se trochu vzpamatoval, a pak jsem se ještě před prací vydal nasnídat do jídelny, ačkoliv jsem věděl, že na menu nebude pouze jídlo, ale i Debbie.

Debbie: "Kdy tě přejel parní válec?"...Tázala se když jsem se posadil na bar.

B: "V noci,"...Zmučeně jsem odpověděl.

Debbie: "V Babylonu byla nějaká akce?"

B: "Nebyl jsem v Babylonu, ale doma."

Debbie: "Aha chápu, takže Justin?"

B: "Proč myslíš?"

Debbie: "Protože když odcházel tak nevypadal nejlíp, no když si to tak vezmu tak vypadal hrozně už při příchodu."

B: "A ty ses ho náhodou nezeptala co mu je?"

Debbie: "Zkoušela jsem to, ale skoro mě poslal do háje a co ty?"

B: "Stejný jako u tebe."

Debbie: "A kde je teď?"

B: "Ve škole."

Debbie: "Tak doma pro něho zkus být, až se vrátí."

B: "Snažím se."

Debbie: "Já vím, ale pokud je tu někdo kdo mu může pomoct překonat cokoliv, jsi to ty."

B: "Někdy si říkám, že by bylo snazší, kdybych to já nebyl."

Ačkoliv jsem nahlas vyslovil tohle, tak uvnitř jsem to cítil úplně jinak - chci tu pro Justina vždycky být i když se snažím, aby si myslel pravý opak, ale ve skutečnosti jsem mu ochotný pomoct kdykoliv a s čímkoliv co bude třeba. Někdy si říkám, že je vtipný jak se sám sebe snažím přesvědčit, že mi na nikom a na ničem nezáleží.

Debbie: "Jenže jsi a to už nezměníš."

B: "Já vím."

Debbie: "A teď bych ráda věděla, jestli si chceš objednat?"

B: "Moc rád, černou kávu hodně silnou, no a k jídlu cokoliv mi dáš."

Debbie: "Hned to bude."

B: "Díky."

Pokud jsem si myslel, že mi to kafe alespoň trochu pomůže tak jsem se šeredně zmýlil a naopak se cítil ještě hůř, jako kdyby se mi žaludek stahoval na co nejmenší velikost. Ani v práci to nebylo o nic lepší a soustředit se na ní bylo nad moje veškeré síly. Justin se mi, jak je u něho zvykem usadil v hlavě, jenže tentokrát jsem nemyslel na to, jak si to s ním rozdám, až přijdu domu, místo toho jsem však přemýšlel nad tím jak mu pomůžu ani nevím s čím a hlavně nad tím abych mu dokázal vrátit ten jeho neodolatelný úsměv.