Nový díl. - 12+
JUSTIN
Ještě včera ráno bylo všechno v pořádku, byl jsem ten nejšťastnější kluk na světě, ještě aby ne když mám všechno co jsem si kdy přál, mohl jsem dělat jen to, že jsem se neustále usmíval jako blázen... Alespoň do chvíle než mě dohnalo něco z mé minulosti, o čem jsem doufal, že už je dávno pryč - potkal jsem ho, kluka, který mi změnil život a téměř mi ho i vzal. Myslel jsem, že Chrise Hobbse už nikdy neuvidím, ale spletl jsem se a on mi okamžitě připomněl to, na co jsem se snažil zapomenout - že bych měl být mrtvý, že zrůda jako já si nezaslouží žít, že prý je jen otázkou času, kdy dostanu AIDS a konečně chcípnu. V tu chvíli jsem měl hrozný strach a nebyl jsem schopný jediného pohybu, měl jsem pocit, jako kdyby mě znovu praštil pálkou, jako kdybych znovu prožíval tu bolest a bezmoc. A nejen, že na povrch vypluly ty hrozné vzpomínky a představy, ale i moje ruka si vzpomněla na to, že není zdravá, zdálo se mi, jako kdybych už zase ztratil schopnost malovat a nebýt Briana tak bych se asi sesypal, jenže jsem mu nemohl říct, co se stalo, vím, jak moc by ho to vzalo a to se nesmělo stát!
Ale v noci mě téměř prozradila moje noční můra, musel jsem zachovat jako naprostý idiot, jen aby se Brian nedozvěděl pravdu, ale nejspíš jsem to jen zhoršil, než tomu pomohl, něco mi ale říká, že se to Brian prostě nesmí dozvědět.
Ráno jsem se raději rychle vydal do školy, ještě než se Brian vzbudil a na papírek jsem mu alespoň napsal, že se omlouvám, i když to asi bylo k ničemu.
Nejspíš by dnes vyšlo úplně nastejno, kdybych do školy vůbec nedorazil, jelikož mé soustředění se vůbec nedalo nazvat soustředěním. Nemyslel jsem si, že setkání s mým dávným nepřítelem mě tak moc vezme, ale stalo se a já jsem teď úplně neschopný cokoliv udělat správně, stejně jako ty výkresy, u kterých jsem měl dodělat detaily a úplně jsem na to zapomněl, takže můžu jen doufat, že si toho nikdo nevšimne, jinak se nejspíš s dráhou umělce můžu rozloučit. Jakmile padlo poslední zvonění, tak jsem z té školy téměř utíkal, jen abych se odtamtud co nejrychleji dostal a v momentě co se za mnou zaklaply dveře loftu tak mě přepadl pocit bezpečí a úlevy. Stačily pouhé dvě minuty s Hobbsem a já už se zase bojím vyjít na ulici, už zase ho nechávám vyhrávat a jsem bezmocný to zastavit.
B: "Ahoj,"...Přišel mě přivítat
J: "Ty už jsi doma?"
B: "Dneska jsem šel z práce dřív."
J: "Aha."
B: "Ty jsi taky nějak spěchal."
J: "Proč myslíš?"
B: "Jsi udýchaný."
J: "Jo... No, já... Prostě jsem chtěl být brzo doma."
B: "To chápu, nemáš náhodou hlad?"
J: "Jako že bys uvařil?"
B: "Ještě jsem se nezbláznil, ale cestou jsem koupil čínu."
J: "Tak to si moc rád dám."
B: "Dobře, jinou odpověď bych ani nepřijal."
Patřím k těm lidem, co čínu milují natolik, že by klidně praskli, jen aby jí snědli co nejvíc, jenže dneska jsem jí prostě do žaludku dostat nemohl. Snědl jsem jen pár soust a měl jsem pocit, že jsem pozřel nejmíň celou krávu, za to Brianovi chutnalo až moc, bylo příjemné a zábavné sledovat jak má od toho upatlanou celou pusu, alespoň na chvíli jsem se mohl odreagovat.
B: "Konečně."
J: "Co?"
B: "Usmíváš se."
Myslím, že kdyby mě na to Brian neupozornil tak bych si to ani neuvědomil, jenže kdo by odolal smíchu, když má před sebou Briana, takže jsem byl rád, že jsem alespoň jednou mohl usmát a nemyslet na to co by se stalo, kdyby mi tenkrát Brian nezachránil život.
J: "Jo, protože máš zapatlanou pusu."
B: "Tak to by si mi s tím mohl pomoct,"...Přitáhl si mě k polibku.
J: "Kdykoliv,"...Zavzdychal jsem.
B: "Beru tě za slovo."
Brian mě hladil a líbal všude, kde se dalo, téměř jsem se pod jeho péčí rozpustil jako zmrzlina a dožadoval jsem se pořád víc. Jen Brianova náruč mi vždycky dokáže poskytnout pocit bezpečí a štěstí, s ním zapomenu na všechny starosti a oddávám se pouze jemu a on zase mně. V tu chvíli se cítím nejmilovanější a vím, jak moc pro něho znamenám, nemusí mi to ani říct a já to prostě vím, takhle něžně se totiž nechová člověk, který nemiluje.
Chtěl jsem aby mě líbal a dotýkal se mě už na věky, abych jeho kůži na té své cítil nepřetržitě, ale pak se to stalo, někdo zaklepal a mně v tu chvíli projela hlavou vzpomínka na to, co jsem slyšel než jsem tenkrát upadl do bezvědomí, ten zvuk pálky drtící mi lebku mě přinutil nadskočit jak toho nejvystrašenějšího kluka na světě...
B: "Justine co se děje?"
J: "Nic jen jsem se lekl."
B: "To vidím, někdo jen zaklepal, nespadl na nás meteorit."
J: "Já vím, měl bys jít otevřít.
BRIAN
Nechápal jsem, co se stalo, v jednu chvíli byl naprosto v pořádku a v tu další se vyděšeně krčil na pohovce, jako kdyby se ukrýval před nebezpečím, které představovalo pouhé klepání na dveře. Kdyby se to klepání nestávalo čím dál naléhavějším tak bych se od něj nehnul ani na krok a už bych z něho konečně dostal co se s ním děje ať už bych měl použít jakékoliv prostředky.
B: "To jsi ty,"...Oznámil jsem otráveně.
Maikey: "Tolik nadšení k tobě nesedí,"...Odvětil sarkasticky.
B: "Potřebuješ něco?"
Maikey: "Zjistit jestli žiješ."
B: "Neviděli jsme se tři dny a ne tři roky."
Maikey: "I to je nezvyklé, nechceš jít do Babylonu?"
B: "Nemůžu."
Maikey: "Od kdy?"
B: "To není tvoje starost Maikey."
Maikey: "Hádám, že kvůli Justinovi?"
B: "Přeju hezký večer,"...Zavřel jsem mu dveře před nosem.
Vím, že večer jít do Babylonu je u mě na denním pořádku, ale dneska jsem tak zkrátka jít nemohl. Justin mě očividně potřeboval a já ho nechtěl jen tak opustit ještě k tomu aniž bych věděl co se to s ním děje, tohle prostě musím zjistit a je mi jedno jak.
JUSTIN
Popravdě jsem neměl ani ponětí, jak tohle Brianovi vysvětlím, že stačilo jedno zabouchání na dveře a já si okamžitě vybavil vzpomínku na noc, kdy se nám oběma změnil život, kdy jsem málem umřel a stačil k tomu pouze jiný úhel směřující pálky k mé hlavě anebo jen pár centimetrů jiným směrem a všechno by teď bylo naprosto jinak. Tohle všechno jsem chtěl zapomenout a už nikdy na to ani nepomyslet, ale stačilo jen jednou jít jinudy než obvykle a všechno z té noci a několika měsíců po tom bylo zase zpátky.
B: "To byl Maikey."
J: "Jo slyšel jsem, měl si jít."
B: "Od kdy mě vyháníš do Babylonu?"
J: "Nevyháním, ale je večer a vždycky tam jsi tak proč ne dnes?"
B: "Protože jsem s tebou."
Ještě včera ráno bych vraždil za to, abych Briana přinutil mi tohle říct, ale teď to pro mě bylo jako jakákoliv jiná věta, kterou mezi sebou prohodíme.
J: "To nemusíš."
B: "Máš pravdu, nemusím, ale chci."
J: "Dobře."
B: "Dobře? To je všechno co mi řekneš?"
J: "A co chceš slyšet?"
B: "Třeba co se to s tebou stalo před pěti minutami? Takhle vyděšeného jsem tě nikdy neviděl anebo ta tvoje noční můra, to se taky pěkně dlouho nestalo."
J: "Jen blbej den nic víc."
B: "Na tohle ti neskočím, už včera si byl úplně mimo i Debb říkala, že si se choval jinak."
J: "Nechtěli byste vy dva mě ze svých konverzací jednou vynechat?!"...Neovládl jsem se.
Myslím, že jsem právě nepřekvapil jenom Briana, ale i sebe, vůbec nevím, co to do mě vjelo, ale potřeboval jsem tu zlost ze sebe vybít.
B: "Přestaň se chovat jako ididot Justine, chci ti jen pomoct."
J: "Fajn víš, jak mi pomůžeš? Tím, že mi dáš jednou pokoj."
Momentálně bylo snazší se zachovat jako kretén než se mu zpovídat a říct mu co se mi stalo, ačkoliv vím, že on by mi to pomohl překonat, ale kdo by pak pomohl jemu, když vím, jak ho to tenkrát vzalo?
B: "Myslím, že do toho Babylonu půjdu."
J: "Fajn."
B: "Fajn!"...Křikl a bouchl dveřmi.
Připadal jsem si jako naprostý hajzl a věděl jsem, že si tohle Brian nezasloužil, ale i tak jsem to udělal, ačkoliv jsem věděl, že tím ničemu nepomůžu, ale naopak to zhorším!
No comments:
Post a Comment