Nová povídka.
BRIAN
Když jsem se ráno s Justinem loučil tak už mi chyběl a to jsem ještě ani nevyšel ze dveří a modlil jsem se, abych se sem za ním mohl co nejdříve vrátit. On opravdu vypadal jak to nejusměvavější sluníčko v celém širém okolí. V tu chvíli jsem byl přesvědčený, že tenhle úsměv mu nikdo a nic nikdy nemůže vzít, že on už se takhle bude usmívat na věky věků a já mu ho budu slíbávat ze rtů tak často jak jen budu moct. Jenže když jsem se po tom dlouhém dni vrátil domů tak jsem věděl, že je něco špatně, nešlo jen o tu atmosféru, která tu panovala, ale i jeho úsměv byl zcela pryč a nezdálo se, že se mu jen tak vrátí. V ten moment bych snad i vraždil, jen abych zjistil, co ho trápí!
Věděl jsem, že když se s ním něco děje a on maluje tak ho musím nechat být aby se s tím sám popral, jedině tak ho můžu naučit být silným i když to on už vlastně dávno je, ale na něm prostě bylo znatelné, že teď touží po klidu, takže jsem jej raději zanechal nad skicou a sám jsem si zalezl do postele, ale myšlenkami jsem byl neustále v obýváků.
Po nějaké chvíli jsem ale zaslechl tiché nadávání a muchlání papírů, jako kdyby ho popadl neuvěřitelný vztek a to už jsem se prostě nemohl držet stranou...
B: "Justine jsi v pořádku?"...Našel jsem ho na pohovce s hlavou složenou do dlaní.
J: "Ano jsem."
B: "Ne nejsi."
J: "Tak proč se mě ptáš když to víš?"...Štěkl po mně.
Tohle se mi sakra nelíbilo a já poprvé po dlouhé době byl naprosto bezmocný. Jen jsem tam stál a beze slova ho pozoroval. Nechápal co se s ním děje a bylo mi jasné, že mi to sám od sebe neřekne.
J: "Promiň,"...Zašeptal.
B: "To je v pořádku,"...Přisedl jsem k němu a začal ho hladit po zádech.
J: "Měl jsem prostě mizerný den."
B: "To mi došlo, ale proč?"
J: "Prostě... To je jedno Briane a ještě k tomu musím na zítra udělat věci do školy a moje ruka si se mnou zase zahrává."
B: "Dej mi jí."
J: "Co?"
B: "No tak dej mi svojí ruku."
Natáhl jí ke mně a já mu jí pevně sevřel dlaněmi, aby se mu přestala třást, a pak jsem mu jí začal jemně masírovat a líbat. Opravdu se mu šíleně klepala, ale zdálo se, že mu má péče pomáhá a po chvíli byl zase schopný se vrátit ke své práci. Tentokrát jsem se radši nikam nevzdaloval a zůstal s ním na pohovce, kdyby mě náhodou zase potřeboval. Věděl jsem, že jeho ruka není to jediné, co ho trápí, ale že se mu dnes prostě muselo něco stát, ale neodvážil jsem se ho zeptat. Prostě jsem chtěl počkat na to, až bude připravený si o tom promluvit, ale ani si nedokážete představit, jak bylo těžké koukat na jeho dokonalou tvář s očima plného smutku a se rty bez byť alespoň trochu vzdáleného úsměvu.
B: "Tak hotovo?"
J: "Už jen pár detailů, ale to dodělám ráno."
B: "Dobře a mimochodem - vypadá to úžasně."
J: "To díky tobě byla moje ruka zase funkční."
B: "Ale ty jsi můj malej umělec."
J: "Tvůj?"
B: "Budeme předstírat, že jsem nic takového neřekl."
J: "Kdybych nebyl tak unavený tak se z toho jen tak nevykroutíš."
B: "Tak to bychom měli zamířit do postele,"...Políbil jsem ho.
J: "Souhlasím."
B: "Tak pojď,"...Chytnul jsem ho za ruku, propletl si s ním prsty a zamířili jsme se oddat toužebnému spánku.
Justin usnul prakticky okamžitě s hlavou položenou na mých prsou a já ho hladil ve vlasech, jenže mě k tomu všemu sžírala myšlenka na to, co ho očividně moc trápí. Nesnáším, když ho vidím zničeného a já jsem v takových chvílích naprosto neschopný mu pomoci a něco mi říká, že pokud se mu zítra nebude dařit líp tak mě čeká dost těžká a nejspíš nepříjemná práce. Když se mi konečně podařilo usnout tak mě zhruba uprostřed noci probudilo Justinovo zrychlené dýchání. Celý se třásl a byl hrozně zpocený, věděl jsem, že tohle rozhodně není dobré, takže jsem s ním okamžitě začal cloumat a po nějaké chvíli se mi ho podařilo probudit...
B: "Justine? Slyšíš?"
J: "Co? Co se děje?"
B: "To řekni ty mně, celý se třeseš."
J: "To je v pohodě. Klidně běž spát."
B: "Já teda rozhodně spát nejdu, ne dokud mi neřekneš co se s tebou děje?"
J: "Co by se mělo dít?"
B: "Hodláš tu hrát hru na otázky? Když jsem odcházel do práce tak bylo všechno v pořádku a večer si byl jako někdo úplně jiný. Něco se ti muselo stát a já chci vědět co?"
J: "Potřebuju se vyspat, ráno brzo vstávám tak mě prosím nech."
Justin se ke mně otočil zády a dělal, jako kdybych se vedle něho vůbec nenacházel. Bylo mi naprosto jasné, že spánek jenom předstírá, jen aby se mnou nemusel vést podle všeho nepříjemnou konverzaci a i když jsem opravdu potřeboval zjistit co se s ním děje tak jsem ho radši dál nedusil a zkusil jsem jít pokračovat ve spánku, což se mi po nějaké době podařilo. Jakmile jsem se ráno probudil tak už byla Justinova polovina postele prázdná a na polštáři jsem akorát našel papírek se vzkazem "Promiň."Připadal jsem si trochu divně, protože jsem věděl, že se mi Justin nemá za co omlouvat, jeho chování prostě odpovídalo tomu, že ho něco trápí a to rozhodně neznamenalo, že by se mi za to měl omlouvat, jenže to teď už nejspíš nevyřeším, když je Justin pryč a já sám v loftu.
Šel jsem si dát jednu delší a uklidňující sprchu, abych se trochu vzpamatoval, a pak jsem se ještě před prací vydal nasnídat do jídelny, ačkoliv jsem věděl, že na menu nebude pouze jídlo, ale i Debbie.
Debbie: "Kdy tě přejel parní válec?"...Tázala se když jsem se posadil na bar.
B: "V noci,"...Zmučeně jsem odpověděl.
Debbie: "V Babylonu byla nějaká akce?"
B: "Nebyl jsem v Babylonu, ale doma."
Debbie: "Aha chápu, takže Justin?"
B: "Proč myslíš?"
Debbie: "Protože když odcházel tak nevypadal nejlíp, no když si to tak vezmu tak vypadal hrozně už při příchodu."
B: "A ty ses ho náhodou nezeptala co mu je?"
Debbie: "Zkoušela jsem to, ale skoro mě poslal do háje a co ty?"
B: "Stejný jako u tebe."
Debbie: "A kde je teď?"
B: "Ve škole."
Debbie: "Tak doma pro něho zkus být, až se vrátí."
B: "Snažím se."
Debbie: "Já vím, ale pokud je tu někdo kdo mu může pomoct překonat cokoliv, jsi to ty."
B: "Někdy si říkám, že by bylo snazší, kdybych to já nebyl."
Ačkoliv jsem nahlas vyslovil tohle, tak uvnitř jsem to cítil úplně jinak - chci tu pro Justina vždycky být i když se snažím, aby si myslel pravý opak, ale ve skutečnosti jsem mu ochotný pomoct kdykoliv a s čímkoliv co bude třeba. Někdy si říkám, že je vtipný jak se sám sebe snažím přesvědčit, že mi na nikom a na ničem nezáleží.
Debbie: "Jenže jsi a to už nezměníš."
B: "Já vím."
Debbie: "A teď bych ráda věděla, jestli si chceš objednat?"
B: "Moc rád, černou kávu hodně silnou, no a k jídlu cokoliv mi dáš."
Debbie: "Hned to bude."
B: "Díky."
Pokud jsem si myslel, že mi to kafe alespoň trochu pomůže tak jsem se šeredně zmýlil a naopak se cítil ještě hůř, jako kdyby se mi žaludek stahoval na co nejmenší velikost. Ani v práci to nebylo o nic lepší a soustředit se na ní bylo nad moje veškeré síly. Justin se mi, jak je u něho zvykem usadil v hlavě, jenže tentokrát jsem nemyslel na to, jak si to s ním rozdám, až přijdu domu, místo toho jsem však přemýšlel nad tím jak mu pomůžu ani nevím s čím a hlavně nad tím abych mu dokázal vrátit ten jeho neodolatelný úsměv.
No comments:
Post a Comment