Nový díl.
JUSTIN
Měl jsem pocit, jako kdybych dočista zešílel, ale něco uvnitř mě, mě popohánělo, abych to udělal, abych Ethanovi zavolal a sešel se s ním, potřeboval jsem s někým být, s někým kdo mě pochopí a nebudu mu muset vysvětlovat, proč se tak chovám, nebudu muset lhát a skrývat svoje pocity jen abych mu neublížil. Kdybych byl s Brianem tak bych to v sobě musel dusit, jen abych ho ochránil, ale s Ethanem se toho bát nemusím i přesto co mi udělal, mě něco nutí s ním být a svěřit se mu, ale rozhodně mu nikdy znova nepodlehnu - Prostě nesmím!
Ethan: "Nemyslel jsem si, že se ozveš."
J: "Taky jsem si do poslední chvíle myslel, že to neudělám."
Ethan: "Jsem rád, že si změnil názor."
J: "Jen si prostě potřebuju s někým promluvit."
Ethan: "A kam půjdeme?"
J: "Kousek odtud je jedna kavárna."
Ethan: "Dobře."
Cítil jsem se opravdu mizerně nejen, že jsem před Brianem utekl, ale ještě jsem se za jeho zády sešel s Ethanem, kterého z celého svého srdce nenávidí za to, že jsem si ho vybral místo něj a vím, že pokud by se tohle dozvěděl tak už by mi to nejspíš nikdy neodpustil, ale momentálně tohle potřebuju, abych se k Brianovi mohl zase vrátit, a být takový jakého mě zná.
Ethan: "Tak řekneš mi, co tě to v té škole popadlo?"
J: "Prožil jsem dost příšerný tři dny, potkal jsem toho kluka, co mě tenkrát napadl."
Ethan: "Počkat toho co tě praštil pálkou?"
J: "Jo toho a připomněl mi, že jsem jen zrůda, která by měla chcípnout a já teď zkrátka nemůžu fungovat."
Ethan: "Zase noční můry?"
J: "Nejen to taky se mi vrátil třes v ruce a je to snad ještě horší než dřív a bojím se i vyjít na ulici."
Ethan: "Řekl si to někomu?"
J: "Jen Daphne."
Ethan: "A co Brian?"...Tázal se nejistě.
J: "Tomu to říct nemůžu, zlomilo by ho to."
Ethan: "A hádám, že neví, že jsi teď se mnou?"
J: "Ne on by to nepochopil."
Ethan: "Že se nebojíš svěřit mně, ale jemu jo?"
J: "Že se tobě nebojím svěřit, protože vím, že tobě to neublíží."
Seděli jsme v té kavárně asi dvě hodiny a já se mu svěřil dokonce s věcmi, které se Hobbse netýkaly, nevím, proč jsem to udělal, ale díky tomu se mi hrozně ulevilo a já se s ním cítil příjemně, na chvíli jsem mohl zapomenout na to, co mi udělal a být jeho kamarád jen jsem si nebyl jistý, zda v tom budu moct i pokračovat. Nakonec mě doprovodil domů a já mu slíbil, že pokud ještě budu potřebovat tak se mu ozvu.
Daph: "Kde si byl? Ani jsem tě neslyšela odcházet."
J: "Potřeboval jsem na vzduch."
Daph: "S Ethanem?"
Nevím, jestli jsem v tu chvíli spíš zbělal anebo zrudnul, ale obojí by v tu chvíli odpovídalo tomu, jak jsem se cítil.
J: "Na co narážíš?"
Daph: "Já nevím to mi řekni ty."
J: "Co ti mám říct?"
Daph: "Třeba že jsem úplně slepá a právě jsem tě z okna neviděla jít s Ethanem anebo, že tohle tvoje chování je jen přechodnou záležitostí a ty se zase vzpamatuješ!"
J: "Daphne já sám nevím co se to se mnou děje jasný? Prostě vím, že takhle je to nejlepší a to hlavně pro Briana."
Daph: "Jo a ví Brian, že se zase stýkáš s Ethanem? Protože jsem si jistá, že to by pro něj nebylo to nejlepší!"
J: "Sešel jsem se s ním pouze jednou, potřeboval jsem si s někým promluvit."
Daph: "Takže Brianovi lžeš, ale klukovi, který ti zlomil srdce a prakticky z tebe udělal svého bratrance, jen aby se z něho stal někdo, se svěřuješ?"
J: "Tohle řešit nehodlám."
Daph: "Povím ti to takhle, Justine, buď to půjdeš za Brianem a všechno mu řekneš anebo to udělám já."
J: "To nemůžeš."
Daph: "Tak se dívej!"...Už nic neřekla a radši si zalezla k sobě při čemž silně bouchla dveřmi.
Nevěřil jsem tomu, že by mi Daphne něco takového udělala i přesto, že je na mě víc než naštvaná, ale i tak jsem měl takový vnitřní pocit, který mi říkal, že bych měl konečně něco udělat, ale ani to mě nedonutilo se zvednout a jít rovnou za Brianem abych mu všechno vyklopil, a tím všechno jsem myslel i to o Ethanovi, ale pokud by se tohle dozvěděl tak by ho to nejen zlomilo, ale i zničilo. Proč zrovna já se vždycky musím do něčeho takového zamotat?!
Místo toho jsem se radši vydal na svojí večerní šichtu do jídelny a modlil se abych tam náhodou nepotkal Briana i když Debbie asi bude stačit...
Debbie: "Můžeš mi říct kde si byl?"...Pustila se do mě při příchodu.
J: "U Daphne."
Debbie: "Jo tak tys byl u Daphne a co takhle někomu dát vědět, že žiješ?"
J: "Teď to víš. Au za co to bylo?"
Debbie: "Za to že si mi způsobil nehorázný strach! Brian sem ráno napochodoval s tím, abych mu řekla jak ti je, protože si myslel, že si u mě ani nevíš, jak vypadal, když sem mu řekla, že nejsi."
J: "On už ví, že jsem u Daphne."
Debbie: "Takže si s ním mluvil?"
J: "Ne to ona."
Debbie: "Sunshine můžeš mi tohle vysvětlit?"
J: "Nějak ne."
Debbie: "Aha a co si teda mám myslet?"
J: "Jen že potřebuju být chvíli sám kvůli Brianovu dobru."
Debbie: "A to jako..."
J: "Debb, teď ne prosím,"...Vzal jsem si zástěru a pustil se do práce."
Debb mě neustále probodávala pohledem, ale já jsem se jí snažil ignorovat, protože jinak bych asi podlehnul a všechno jí vyklopil, což by vlastně nebyl takový problém, kdybych nevěděl, že by se okamžitě sebrala a běžela to Brianovi všechno říct a to už by asi bylo horší, než kdybych mu to řekl sám.
Po šichtě jsem chtěl zamířit rovnou domů nebo spíš k Daphne domů ale z nějakého důvodu mě to táhlo úplně na opačnou stranu kde bydlí Brian a jakmile jsem stál před jeho domem tak jsem se musel rozhodnout, zda tohle vše hned ukončím a řeknu mu pravdu jinými slovy, že budu riskovat, že mu ublížím anebo ho dokonce ztratím a tou druhou možností bylo, že to bez něho ještě pár dnů vydržím a pak se k němu vrátím s historkou, kterou mi snad spolkne a budeme si moct žít dál... Vzdal jsem to a radši jsem odešel...
No comments:
Post a Comment