Nový díl.
JUSTIN
Nevím, co mě to popadlo, ale zkrátka jsem musel vypadnout a ačkoliv bych jako obvykle měl skončit u Debbie tak místo toho jsem šel k Daphne, která se nechala přemluvit k tomu, aby mě u sebe schovala, i když se jí to moc nelíbilo, přece jenom nemá ráda, když se mezi mnou a Brianem něco děje a stojí si za tím, že čím dřív to vyřešíme tím líp, ale tentokrát jsem prostě potřeboval být sám. Nejen že jsem naprosto na dně a už mě vyděsí jen připitomělé zaklepání na dveře a svěřit se Brianovi s tím kvůli čemu se tak chovám, prostě nemůžu a ještě jsem se k němu zachoval naprosto mizerně, takže mi bylo jasné, že bude lepší, pokud ho nechám a svoje problémy si vyřeším po svém, protože kdybych do toho Briana zatáhnul tak vím, že by ho to zlomilo jako tenkrát a vím, jak moc se snažil, aby se těch vzpomínek na tu noc alespoň částečně zbavil!
Daph: "Ah, už jsi vzhůru."
J: "Slyšel jsem zvonek."
Daph: "Byl to Brian."
J: "To jsem taky slyšel."
Daph: "Ale radši ses dál schovával, než aby si vylezl a promluvil si s ním. Víš, jak se tvářil, když jsem ho prakticky poslala do háje?"
J: "Promiň, že tě tím zatěžuju, jestli chceš tak odejdu."
Daph: "Nic takového jsem neřekla, jen bych chtěla vědět, co se stalo, když kvůli tomu mučíš Briana."
J: "Chris Hobbs se stal."
Daph: "Co? Justine, jsou to už skoro dva roky, myslela jsem, že už je to za tebou."
J: "Taky že bylo, dokud jsem ho nepotkal."
Daph: "Počkat co?"
J: "Před dvěma dny jsem na něho narazil a on, prostě..."
Daph: "Co ti udělal?"
J: "Připomněl mi, že tenkrát vyhrál, řekl mi, že bych měl dostat Aids a chcípnout, že si nezasloužím žít a..."
Daph: "Ten hajzl jeden!"
J: "A zkrátka se ze mě stala troska, bojím se i zaklepání na dveře, mám noční můry a moje ruka se zase třese."
Daph: "Měl bys to Brianovi říct."
Vím, že bych to měl Brianovi říct, ale taky vím, čeho všeho by byl schopný, aby mi dokázal pomoct se s tím zase vyrovnat, ale jeho samotného by to zase zničilo. Moc dobře si pamatuji, jak na tom tenkrát byl, jak moc se bál mě nechat dlouho do noci samotného a na ulici mě neustále vodil za ruku, všechno se točilo kolem mě, a na svůj život skoro zapomněl, a když jsem byl v nemocnici, tak to byl na úplném dnu a já prostě nemůžu dovolit, aby měl pocit, že mě tou pálkou pořád dokola bouchají.
J: "Já nemůžu Daph, sama víš, jak na tom tenkrát byl."
Daph: "Jediný co vím je, že tam pro tebe byl, že ti pomohl. Sakra vždyť on šel za psychologem a ze svého bytu udělal taneční parket, jen aby tě dal dohromady."
J: "Tohle všechno si uvědomuju Daphne, ale bylo to pro něho hrozně těžký, žil ve strachu, že už nikdy nebudu jako dřív, že se mě nebude moct dotýkat, že mě ztratí a tohle mu znova udělat nemůžu."
Daph: "Ale tím, že ho budeš držet od sebe, ničemu nepomůžeš."
J: "Daph..."...Neměl jsem možnost dál něco říct, protože si zalezla do pokoje.
Měl jsem pocit jako by mi do duše promlouvala Debbie, protože ta by mi určitě řekla něco podobného, ale já nejsem ochotný poslouchat ani jednu z nich, teď záleží jenom na tom co je dobré pro Briana a pokud to znamená, že bez sebe budeme muset pár dnů vydržet, než se postavím na nohy tak to prostě bude muset být.
J: "Jdu do školy, takže zatím."
Daph: "Justine, počkej."
J: "Co?"
Daph: "Zapomněla jsem, že chtěl, abych ti vyřídila..."
J: "Co Daph?"
Daph: "Že mu na tobě záleží."
J: "To řekl?"
Daph: "Ano a vážně mu je mizerně..."
J: "Musíš mě pochopit, já prostě musím být pár dnů od něho a slibuju, že pak za ním půjdu."
Daph: "A řekneš mu, proč si se takhle choval?"
J: "Nemůžu."
Daph: "Hlavně, že po něm si vždycky chtěl, aby byl upřímný, ale sám máš před ním tajnosti."
Ona vždycky měla ve všem pravdu a já si připadal jako hlupák, který si stejně děj se co děj bude stát za svým, dokud to nedosáhne nějakého nepříjemného bodu, ale pokud věřím, že je to takhle lepší tak mi to z hlavy nevytříská nic ani Chris Hobbs s další pálkou.
Ve škole jsem si připadal jako vězeň a vůbec nic mi nešlo, všechno moje pokusy o nějaký výtvor skončily tak že to vypadalo jak od dvouletého děcka a za to všechno mohl ten neuvěřitelný třes ruky. V ten moment bych u sebe opravdu potřeboval mít Briana, protože on by mi s tím pomohl a já si to moc dobře uvědomuju, až si začínám říkat, jestli není pitomost takhle se mu stranit, ale já se ho jenom snažím chránit.
Po hodině jsem zůstal ještě ve třídě, protože se mi ruka trochu zklidnila a chtěl jsem to dokončit, jenže při jednom tahu se mi zatřásla natolik, že jsem udělal čáru naprosto přes celý papír a všechno tím tak poničil. Nadával jsem naprosto do všeho, co mě napadalo, ten výkres jsem zmuchlal a následně ho pohodil opodál. Musel jsem na chvíli zastavit, zavřít oči a snažit se tu ruku trochu zklidnit, ale čím víc jsem se o to pokoušel tím horší to bylo když v to mi najednou někdo pevně tu ruku sevřel...
Otevřel jsem oči a měl jsem pocit, že jsem spatřil ducha ve skutečnosti to však bylo něco mnohem horšího...
J: "Co to sakra děláš?"...Vysmekl jsem svou ruku.
Ethan: "Promiň, jen jsem šel kolem a slyšel tě nadávat, myslel jsem, že bys mohl potřebovat pomoc."
J: "Od tebe určitě ne."
Ethan: "Vím, že jsem asi ten poslední, od koho bys ji přijal, ale pokud budeš mít zájem, jsem tu každý den."
J: "Nechápu to, chodíme do stejné školy, ale od té doby, co jsme se rozešli, jsem tě potkal jen párkrát."
Ethan: "Snažil jsem se ti vyhýbat, to co jsem udělal, si nikdy neodpustím."
J: "Na zpytování už je trochu pozdě nemyslíš?"
Ethan: "Já to vím, ale i tak tu pro tebe jsem, když budeš potřebovat."
J: "Neměl by si spíš dobývat hudební svět nebo tak něco? Mám pocit, že kvůli tomu ses mě tenkrát vzdal."
Ethan: "Prostě to nevyšlo."
J: "Co se stalo?"
Ethan: "Neměl jsem už zkrátka pro koho hrát, když jsem tě ztratil."
J: "Prosím tě tohle poslouchat nechci a ani nepotřebuju."
Ethan: "Promiň, jen chci, abys věděl, že mi chybíš."
J: "Na to jsi měl myslet dřív, než si po jednom dni beze mě vlezl do postele s jedním ze svých fanoušků."
Ethan: "Vím, že to byla největší chyba v mém životě a že to nikdy nenapravím, ale udělám vše, abych ti to vynahradil, pokud budeš chtít."
J: "Myslím, že se bez toho obejdu."
Ethan: "Chápu, ale i tak víš kde mě najít."
Nemohl jsem uvěřit tomu, co se právě stalo, jako kdyby se mi to jen zdálo anebo jako bych byl náměsíčný. On si sem klidně napochodoval a začal mi zase cpát do hlavy ty svoje výmysly, kvůli kterým jsem tenkrát opustil Briana. Ta jeho snaha o omluvu a příslib toho, že tu pro mě vždycky bude, mě skoro přinutili vyskočit z kůže, ale stejně mě to z nějakého nepochopitelného důvodu zaujalo, i přesto co mi Ethan udělal, si moc dobře vzpomínám, že mi vždycky naslouchal a momentálně bych někoho takového potřeboval, jenže proč ten někdo musí být zrovna on?! Lepší to v sobě udusit než se svěřit zrovna jemu, tohle si prostě musím zakázat!
Daph: "Dneska jsi tam byl nějak dlouho."
J: "Trochu jsem se zdržel nad výkresem."
Daph: "Aha a už si přišel k rozumu?"
J: "Můžeš to přestat řešit?"
Daph: "Promiň, Justine, ale nemůžu, já prostě nechci koukat na to, jak se s Brianem trápíte."
J: "Tak se nekoukej, tohle je moje rozhodnutí!"
Daph: "Vždycky jsem si myslela, že to on je ten tvrdohlavý, ale jsi to ty, zabedněnče jeden!"
Zalezl jsem si do pokoje, protože kdybych jí měl poslouchat ještě pár vteřin tak se snad radši zastřelím, ona umí vyklovat díru do hlavy snad líp než Debbie a to už je co říct.
Momentálně bych se měl nejspíš nenávidět, protože osobu, která tu pro mě vždycky byla a která by mi s tímhle vším měla pomáhat si držím od těla a místo toho vytáčím číslo toho, který mi zlomil srdce a přesvědčil mě o tom, že něco jako romantická gesta neexistují... Mám pocit, že už ani sám nevím, co dělám, ale zkrátka se potřebuju vyzpovídat...
No comments:
Post a Comment