Vzbuď se!(8)

Poslední díl. - Dřív jsem se k tomu nedostala, ale tenhle díl je delší, takže to ten včerejšek snad nějak vynahradí

BRIAN

Ten její výraz mě tak moc vyděsil, v tu chvíli mi bylo naprosto jasné, že s Justinem je něco v nepořádku a to že buď je duší úplně jinde anebo že vyvedl něco, co se mi v žádném případě nebude líbit. Každopádně moje odvaha se Jennifer zeptat přímo nesahala zrovna do nějaký výšin a spíš byla někde u dna takže si ani neumíte představit, jaké břemeno ze mě opadlo když mě Debbie předběhla a sama se zeptala...

---

Debbie: "Bože, Jennifer si úplně bledá, co se děje?"

Jenn: "Já, já nevím,"...Zakoktala.

V ten moment mi přeběhl mráz po zádech, zdálo se, jako kdyby snad viděla ducha, protože jinak si nedovedu vysvětlit to, jak se chovala, opravdu mi hlavou probíhalo jen to nejhorší a zbavit se těch myšlenek bylo zhola nemožné, když to vše podtrhával ten její výraz.

B: "Jak nevíte?"

Moje trpělivost překročila meze, zkrátka jsem hned teď potřeboval vědět, že se nemám čeho bát a že Jennifer jen zbytečně plaší, protože jinak bych snad vyskočil z kůže.

Jenn: "Je zavřený v pokoji a nechce mě k sobě pustit, že prý jsem mu zničila život a že už ani nemá pro co žít, že všechno, na čem mu záleželo, ztratil, a to jen díky mně."

Jennifer se okamžitě rozplakala a já tam stál jak opařený, znám Justina až moc dobře a vím, jak moc svojí mámu miluje a že by jí nikdy nic takového neřekl, i kdyby udělala, kdo ví co, ale teď se zdá, že už si ani neuvědomuje, co říká a ještě k tomu k sobě očividně nikoho nechce nikoho pustit a to mě velmi děsí.

Jenn: "Briane, já se bojím, že by si mohl něco udělat."

Debbie: "Ani to nevyslovuj Jennifer!"...Rozčílila se a i já jsem měl co dělat abych se na ní neutrhl za to jaké říká pitomosti, protože vím že Justin by si nikdy nic neudělal... Prostě ne!

B: "Určitě bude v pořádku Jennifer, vždyť ho znáte, jen se předvádí."

Jenn: "Ne Briane tentokrát je to jiné, tys neslyšel ten jeho hlas tak zlomený a bezmocný jako kdyby všechno vzdal a mě naprosto nenáviděl."

Okamžitě mi bylo jasné, že tohle je opravdu zlé a že Justin je úplně zlomený, že ho má ztráta naprosto zničila a že už opravdu nemá pro co žít a v tu chvíli, i když to Jennifer nám zakázala se spolu vídat, jsem věděl, že za to můžu já, kdybych alespoň trochu bojoval nebo vzdoroval a nejlíp překonal svou hrdost a řekl jak moc pro mě znamená a že ho miluju tak by Jennifer třeba pochopila a nechala by mě být s ním, ale já ho radši odehnal, docílil jsem toho o co jsem se snažil od první noci co jsem ho poznal, ačkoliv jsem ho k sobě naopak poutal ještě víc, ale momentálně jsem to projel na celé čáře a bojím se, že není cesty zpět.

Jenn: "Zkusíte s ním promluvit prosím?"

B: "Ale..."

Jenn: "Prosím, on Vám věří."

Vím, že stěžovat si není zrovna na místě, ale ještě před necelým týdnem tohle neviděla a donutila mě na Justina zapomenout a najednou já mám být ten, komu věří, kdo ho má zachránit, momentálně se přes to ale přenesu a udělám to, co po mně žádá, poněvadž on mě potřebuje a jsem připravený tu pro něho být.

B: "Dobře zajdu za ním."

Jenn: "Děkuju, Briane."

Neměl jsem ani ponětí o tom co mě čeká a někde v polovině schodů jsem to chtěl otočit jak nějaký srab a radši zdrhnout, ale místo toho jsem se tomu vydal vstříc a opravdu jsem doufal, že jakmile Justin uslyší můj hlas tak mi otevře a všechno bude v naprostém pořádku...

B: "Justine?"...Začal jsem zlehka.

J: "Běž pryč,"...Ozvalo se tichým hlasem.

Tohle bylo tak těžké, stačily jen tyhle dvě slova a můj strach se okamžitě zněkolikanásobil, potřeboval jsem, aby mi otevřel, abych ho mohl obejmout a mít jistotu že nevyvede nějakou pitomost, ale zdálo se, že k otevření těch podělaných dveří se v nejbližší době mít rozhodně nebude.

B: "Nikam nejdu a ty mi otevři ty dveře Justine,"...Zvýšil jsem hlas.

J: "A proč?"

B: "Protože se chci ujistit, že si v pořádku."

J: "No tak mám pro tebe novinku, nejsem v pořádku a ani nebudu, takže otevírání dveří není potřeba."

B: "Chováš se jak malej kluk tak s tím přestaň, tvoje máma se o tebe bojí."

J: "To tak vzala mi tě a teď se o mě bojí jaká ironie."

B: "Dělá to pro tvé dobro, ví, že parchant jako já ti za to nestojí."

Mám pocit, že jsem momentálně svou hrdost dal stranou, jak nejvíc jsem mohl a ani nevím, zda má osobnost něco utrpěla anebo se mi naopak ulevilo tím, že jsem mu alespoň dokázal dát najevo, že jsme mezi sebou měli a máme něco víc než jen sex.

J: "Já tě miluju, Briane a chci být s tebou, ale ty nechceš být se mnou, kdyby si chtěl tak bys jí vzdoroval, ale místo toho si mi jen řekl, že můj čas vypršel."

B: "Sakra Justine! Všechno není tak jednoduchý, jak by sis přál a ty to konečně musíš pochopit."

J: "Co? Že jsem ti na obtíž?"

B: "Co po mně chceš, Justine?"

J: "Abys něco řekl!"

B: "A co mám říct?"

J: "Že ti na mně záleží a že uděláš něco pro to, abych s tebou mohl zůstat."

B: "Pojď ke dveřím."

J: "Řekl jsem že je neotevřu dokud..."

B: "Nechci, abys je otvíral, ale abys k nim šel."

J: "Fajn."

Ani nevím, o co jsem se to tady právě pokoušel, ale bylo to to jediné, co jsem si sám sobě dovolil udělat a co jsem byl schopný udělat a dalo by se to označit jako směšně romantické...

J: "Tak jsem tady, co chceš?"

B: "Aby sis sednul."

J: "Co?"

B: "Prostě to udělej a prostrč prsty pode dveřmi."

Taktéž jsem se podél dveří sesunul dolů a následně jsem jeho prsty stiskl těmi mými jako kdybych se ho snažil uklidnit a palce jsem ho na nich hladil, připadal jsem si... Já ani nevím jak, ale bylo to tak zvláštní a opravdu směšné, ale věděl jsem, že jemu to pomáhá...

B: "Chceš, abych to řekl? Fajn - záleží mi na tobě. Ale my oba víme, že to na tom nic nemění, Justine, Jennifer je tvá máma, miluje tě a chce tě chránit a tím že bys zůstal u mě, by toho nedosáhla."

J: "To není pravda Briane já..."

B: "Justine, nehádej se se mnou a už to konečně pochop."

J: "Ale já bez tebe nechci být."

B: "Budeš muset a ty to víš a teď už konečně otevři ty dveře."

J: "Něco mi ale musíš slíbit."

B: "Justine, já se nebudu u tvojí mámy prosit."

J: "To jsem ani nechtěl."

B: "A co teda?"

J: "Chci, abys mi slíbil, že na mě nikdy nezapomeneš."

Tohle mě absolutně zlomilo a já cítil, jak se mi slzy derou ven, ale nedal jsem jim možnost utéct, tohle jsem mu ani slibovat nemusel, protože vím, že bych na něho nikdy nedokázal zapomenout.

B: "Slibuju."

J: "Děkuju."

Následně bylo chvíli ticho a pak jsem uslyšel, jak se klíč otočil v zámku a poté Justin otevřel dveře, když jsem ho spatřil tak se mi hrozně ulevilo, ale zároveň přitížilo, v tu chvíli mi hlavou prolétla jen jediná děsivá myšlenka "Vážně ho právě teď vidím naposled?"

Měl úplně rudé oči od pláče a celý se chvěl, mohl jsem udělat jen jediné a to že jsem ho jen pevně objal a nepouštěl, zatímco jsem ho líbal do vlasů. Tělem mi projížděl ten nejhorší pocit, jaký může existovat - ztráta milovaného!

JENNIFER

Nevím ani na co jsem myslela, ale jen jsem zkrátka po tom, co se stalo, potřebovala mít Justina v bezpečí a nevěřila jsem, že by něco takového mohl mít s Brianem, naopak jemu jsem dávala za vinu to, co se Justinovi přihodilo, věděla jsem, že kdyby na něho dával pozor tak by se do žádné nemocnice nedostal a já bych nemusela dělat tohle rozhodnutí, ale ono se to stalo a já neměla jinou možnost. Věděla jsem, že tím Justinovi ublížím, ale věřila jsem, že mi odpustí, ale místo toho mě teď spíš nenávidí a pravděpodobně nenávidět bude. Vážně jsem si myslela že tím Brianovi prokážu službu že konečně bude mít to, po čem touží od chvíle, kdy Justina poznal ale nakonec se ukázalo, že jemu na něm opravdu záleží, protože to co právě teď vidím jako by mě to probudilo... To jak Justina svírá v náruči, líbá ho do vlasů a slibuje mu, že všechno bude v pořádku, mi trhá srdce, protože vím, že jsem se rozhodla špatně, že to co vidím teď jsem před tím neviděla - on mého syna opravdu miluje a podle všeho je tím nejlepším co Justin ve svém životě může mít, jsem si naprosto jistá, že s nikým nebude tak moc v bezpečí jako s Brianem a taky vím, že musí napravit svůj omyl...

JUSTIN

Jakmile jsem otevřel ty dveře tak mi něco říkalo, že vše bude v pořádku, i když jsem věděl, že tohle je nejspíš naposledy co ho vidím, ale zkrátka jsem věřil, že se stane něco, co to vyvrátí, že zase dostaneme šanci na to mít ten náš vztah nevztah a věděl jsem, že ani Brian beze mě nechce žít a že mě miluje, ale že zkrátka respektuje přání mojí mámy a za to ho obdivuju, protože já to nedokážu a nevím, zda jí budu schopný někdy odpustit.

S Brianem jsme si ještě na chvíli lehli do postele a on mě pevně držel a líbal do vlasů, bylo to tak příjemné ale zároveň hrozně smutné a naprosto mě to ničilo, v ten moment by mě z té bolesti alespoň na chvíli vysvobodil jedině spánek, ale byl to Brian, komu se nakonec podařilo usnout, ale já ani za boha nemohl.

Vymanil jsem se z jeho sevření a šel jsem se napít do kuchyně a jakmile jsem tam dorazil tak ve mně zatrnulo a můj jazyk jako by se totálně zauzloval...

Jenn: "Ahoj zlato."

J: "Jdu se jen napít."

Jenn: "Můžeš mě chvíli poslouchat?"

J: "Nemůžu! Nemohla bys jít domů, tady už nic nezmůžeš to, že si mi zakázala Briana, neznamená, že budu bydlet s tebou, zůstávám u Debb."

Jenn: "Vím, že jsem udělala chybu!"

J: "Trochu pozdě."

Jenn: "Ty mi nerozumíš, chci to napravit."

J: "Co?"

Jenn: "Já už teď vím, že tě Brian miluje a že si s ním v bezpečí."

J: "Mami, o čem to mluvíš?"

Jenn: "Chci, aby si s ním byl."

Mám pocit, že v tu chvíli jsem se snad štípnul, abych si byl jistý, že se mi to jen nezdá, ale když jsem si uvědomil, že ona to myslí smrtelně vážně tak jsem se usmál od ucha k uchu a téměř jsem jí skočil do náruče.

J: "Počkat takže, takže..."

Jenn: "Nebudu ti ho zakazovat a omlouvám se."

J: "Neděláš si ze mě srandu, že ne?"

Jenn: "Myslím to vážně."

J: "Děkuju, mami!"...Skoro jsem vykřikl.

Jenn: "Nemáš zač zlato."

Okamžitě jsem jí dal pusu na tvář a běžel nahoru za Brianem, abych si k němu lehl a abych mu mohl říct, až se vzbudí, že se mě v žádném případě jen tak nezbaví ještě hodně, hodně dlouhou dobu!

Vzbuď se!(7)

Nový díl.

BRIAN

Nemůžu uvěřit, že jsem se při tom rozhodování vůbec zamýšlel, když od začátku bylo jasné jako facka, že nenechám Justina se dostat do nějakého problému a teď už jsem přesvědčený i o tom, že ani vzít si ho nenechám a že už před tím jsem se měl Jennifer bránit a i když Justinovi nejspíš neřeknu to, co chce slyšet tak se alespoň pokusím mu naznačit, že chci, aby se mnou zůstal, protože vím, že bez něho jsem totálně v háji!

---

B: "Fajn, ale řídíte."

Jenn: "Děkuju, Briane."

B: "Říkal jsem, že mi na něm záleží."

Jenn: "Já vím, jen jsem to asi nechtěla slyšet."

B: "Na tom teď nezáleží, měli bychom ho najít."

Jenn: "A víte kde hledat?"

B: "Nápad bych měl."

Neměl jsem stoprocentní jistotu, že ho najdu tam, kde si myslím, že je, ale nic mi nezabránilo v tom, abych se to alespoň pokusil zjistit, a opravdu jsem moc doufal, že ho tam najdu, protože kdyby ne tak sakra netuším co bych dělal a kde bych ho hledal, on tam zkrátka musí být!

Jenn: "Jste si jistý, že tu je?"

B: "To zjistíme, až budeme uvnitř."

Bál jsem toho tak moc, že jsem téměř nevylezl z auta a skoro radši Jennifer přinutil, aby silně sešlápnula plyn, jen abych se od téhle nejistoty dostal, co nejdál bych mohl.

Jak já doufal a především jsem se snažil abych tenhle pocit tenhle strach o milovanou osobu nikdy nezažil ale od té doby, co jsem poznal Justina, se mi daří přesně pravý opak a nejen u něho, ale u všech, na kterých mi záleží, on ze mě udělal něco, co ani já sám nepoznávám, už ani nevím, kdo jsem, on mi totálně popletl hlavu a já jednoduše vím, že jedna moje velká část se kvůli němu nechce vrátit ke svému starému já, díky němu jsem lepší člověk, ačkoliv se snažím, abych takový nebyl, ale on to zkrátka víc a víc posunuje na vyšší úroveň a už si vůbec nejsem jistý, zda bych se dokázal vrátit tam, kde jsem byl před tím, než jsem ho poznal. Sakra já se ho prostě nemůžu a nechci vzdát!

Jakmile jsem se trochu zklidnil tak jsem vydali ke dveřím a v momentě co jsem zazvonil, jsem prosil někoho tam nahoře aby mi ten u dveří potvrdil, že Justin je tady a já se toho strachu snad zbavím...

Debbie: "Co se to dneska děje? Mám snad na dveřích napsaný prohlídky zdarma?"

B: "Proč?"

Debbie: "Každej tu dneska zvoní nejdřív Justin a teď vy dva."

Jenn: "Počkej, takže Justin je tady?"

Debbie: "No ano řekl, že potřebuje někde přespat tak jsem mu dala postel."

Jenn: "Díky bohu."

Debbie: "A co tu vůbec pohledáváte?"

B: "Představ si že hledáme toho cvoka, který nenahlásil, že dnes nespí doma."

Debbie: "Jo slyšela jsem, tys mu prý zakázala se s ním vídat a ty ses s ním rozešel."

Jenn: "Chci ho chránit!"

B: "Já s ním nechodil!"

Už i mně tohle zní dost blbě, ale jednoduše jsem nemohl zakřičet, jak moc ho miluju a že za tímhle rozchodem stojí jedině tak Jennifer takže ať své rozzlobené pohledy laskavě upře na ní - to jsem vážně nemohl!

Debbie: "Hele vy dva, je mi úplně jedno co to tu hrajete za hru, ale Jennifer moc dobře víš, že Justin ho miluje a šťastný a v bezpečí může být jedině s ním a ty - chodil si s ním a miluješ ho stejně jako on tebe a řekni jedno slovo a poznáš mojí levou ruku."

B: "Co se ti stalo s tou pravou?"...Rýpnul jsem si.

Debbie: "Ty!"

Jenn: "Debb na tohle teď nemám čas, pustíš mě za ním?"

Debbie: "Teď to bude k ničemu vzhledem k tomu, že spí."

Jenn: "Tak se zase vzbudí, pokud může ponocovat tak mu tohle neuškodí."

B: "Jo Debb, buď tak hodná a pusť naše promrzlý zadky dovnitř."

Snad je vám úplně jasné že můj záměr proč jsem se chtěl dostat do jejího domu, byl úplně jiný, než že jsem si chtěl dostat trochu tepla do těla, jednoduše jsem se chtěl ujistit, že je opravdu v pořádku i když je pravda že s Debb není nikdo v pořádku ona je totiž opravdu šílená - vlastně to na ní asi mám rád, bez toho by to nebyla ona a to si nedokážu představit.

Byl jsem moc rád, že Debb nakonec svolila a pustila nás dovnitř, protože jinak bych asi musel použít fyzické násilí, dobře ve finále by se to obrátilo proti mně, ale na tom nezáleží, bez toho aniž bych se na vlastní oči ujistil, že je Justin v naprostém pořádku, prostě neodejdu.

Jenn: "Kde je?"

Debbie: "U Maikeyho v pokoji."

Jenn: "Tak já tam zajdu."

Debbie: "Dobře ale nediv se, pokud bude rozmrzelý, buzení uprostřed noci není dvakrát příjemné."

Jenn: "Já si poradím."

Nebudu tvrdit, že bych nechtěl jít s Jennifer nahoru, protože popravdě po tom jsem právě teď toužil, ale nemohl jsem si dovolit dát na sobě najevo, že s ním chci být a že o něho mám obavy.

A sakra - ten pohled! Jak já nesnáším tenhle Debbiin pohled, vytahuje ho pokaždé když má pro mě připravenou nějakou velice záživnou přednášku a já se po ní budu cítit hodně nepříjemně... Kéž by tu byl někde nouzový východ!

B: "Nechtěla bys jít spát Debb? Určitě musíš být unavená."

Debbie: "Nehraj si na starostlivého, ty pitomče!"

B: "Šlo by to bez těch nadávek?"

Debbie: "To by opravdu nešlo, pitomče, co tě to popadlo?"

B: "Prosím? Já byl v Babylonu, to ona mě sem dotáhla."

Debbie: "Víš moc dobře, o čem mluvím."

B: "Já té tvojí divné řeči opravdu nerozumím, takže ne nevím!"

Debbie: "Jak si se ho mohl takhle vzdát?"

To si Debb opravdu myslíš, že kdybych znal odpověď na tuhle otázku tak že bych si jí ještě pořád pokládal každou chvíli o té doby, co jsem to udělal? Já to nevím! Možná jen že jsem opravdu pitomec.

B: "Nech si to pro někoho jiného."

Debbie: "Chodíš s ním ty a nikdo jiný."

B: "Nechodím!"

Debbie: "Máš pravdu - chodil. Dokud si se nenechal jen tak odbýt!"

B: "A co jsem měl asi tak dělat? Je to jeho máma!"

Ano moc dobře si uvědomuju, že jsem jí právě teď něco potvrdil, ale já zkrátka budu předstírat, že se to nikdy nestalo!

Přece jí nemůžu přiznat že kdyby nebylo Jennifer tak bych ho měl pořád u sebe doma a říkal mu, jak moc mi na něm nezáleží i když gesty bych dělal naprostý opak... Moje polibky - sakra vždyť já nikdy nikoho takhle nelíbal tak něžně tak zamilovaně. Moje doteky - vždyť i s porcelánem nikdo nezachází tak jemně jako já s Justinem. Moje objetí - kdykoliv potřebuje utěšit nebo jen tak držet jsem vždycky u něho. Tak co tohle značí? Přesně to co právě teď řekne Debb, ale vy už mě přece znáte...

Debbie: "Přiznat že ho miluješ!"

B: "Nemiluju, nikdy jsem nemiloval."

Debbie: "Já tě asi...!"

Ten vysvobozující zvuk když se Jennifer vracela po schodech zpátky tedy alespoň do chvíle než jsem zahlédl její bledý obličej, protože v tu chvíli jsem věděl, že s Justinem je něco špatně...

Vzbuď se!(6)

Nový díl.

JUSTIN

Dal jsem mu slib, ale ani trochu jsem neměl v plánu ho dodržet a stejně tak jsem nějak doufal, že to po mně Brian nakonec nebude chtít, že mě i přesto u sebe nechá zůstat alespoň do rána, když už nic jiného, ale spletl jsem se a on mě ihned před půlnocí probudil s tím, že můj čas už vypršel a já zkrátka musím jít. Snažil jsem se ho přemluvit, aby mě tu nechal, ale v jeho očích jsem viděl, že jeho samotného tohle bolí a že mu to tím přemlouváním ještě zhoršuji, takže jsem to raději vzdal a šel se obléknout. V ten moment mi bylo do breku, hlavou mi kolovalo tolik vzpomínek na ten rok, co jsem tu s ním zažil a ty myšlenky, které mi říkaly, že už to nikdy nezažiju, mě skoro zabily. Měl jsem sto chutí se zase svléknout a klidně připoutat k topení jen abych nemusel odejít, abych s ním mohl zůstat a být jenom jeho, ale věděl jsem, že to není žádné řešení, že bych nám to akorát zhoršil, takže jsem se prostě oblékl a byl jsem nachystaný k odchodu. Jenže těsně u dveří mi to nedalo, prostě jsem se musel zeptat, bez toho bych za žádnou cenu neodešel, ačkoliv jsem odpověď znal a zněla přesně takhle - "Uvidíš mě ve svých snech."Už jednou jsem to slyšel ale bral jsem ta slova na lehkou váhu a i on si nakonec uvědomil, že něco takového mi říct nemělo smysl, jenže tentokrát to bylo jinak... Ty jeho oči říkaly všechno, myslel to vážně a nic by mu to nevymluvilo, ačkoliv ho to šíleně bolelo, v ten moment jsem věděl, že mě skutečně miluje a nemohl jsem nic kromě zadržování slz udělat. Nakonec jsem se otočil a s pocitem, že už ho pravděpodobně nikdy neuvidím, jsem chtěl vykročit z jeho loftu, ale on udělal něco nečekaného, ale pro mě úžasného, protože bez toho bych taky stejně odejít nemohl - přitáhl si mě k sobě a políbil, bylo to tak něžné a zamilované, ale i tak šíleně bolestivé, jedna má slza se uvolnila a já se od něj musel odtrhnout dříve, než by jí ucítil na svých rtech a pak jsem raději rychle odešel!

---

Tohle bylo doslova peklo, bez něho můj život neměl dál smysl, on byl pro mě naprosto vsím a já ho právě teď ztratil, mou životní lásku. Nechtěl jsem bez něho dál žít, ale věděl jsem, že musím, že i kdybych si chtěl něco udělat, abych se zbavil té bolesti tak bych tím zničil život několika lidí a především ten jeho. Raději jsem zamířil do nějaké uličky, která byla podobná té, v jaké mi Brian před pár dny zachránil život. Opřel jsem se o zeď a následně jsem se podél ní sesunul k zemi. Byla mi hrozná kosa ale i tak jsem na té ledové zemi seděl a nekontrolovatelně brečel, takhle mizerně a smutno mi nikdy v životě nebylo, poprvé v životě jsem pocítil jaké to je ztratit milovanou osobu a myslel jsem, že mě to zabije, mé vlastní slzy mě dusily, stěží jsem lapal po dechu. V tu chvíli jsem naprosto všechno nenáviděl a za tu nesnesitelnou bolest jsem obviňoval mámu, ačkoliv jsem věděl, že ona se mě jen snaží chránit ale i tak to nebyla omluva k tomu, že mi vzala Briana jediného muže, kterého jsem kdy miloval a milovat budu. Tahle bezmoc se mi zažírala do těla a já se jí nemohl zbavit, mohl jsem jí jedině nechat se vyřádit a doufat, že se po tom všechno spraví.

Seděl jsem tam asi dvacet minut a snažil jsem se zkrotit ten nezastavitelný vodopád slz, nechtěl bych se vidět v zrcadle, protože si dokážu sám představit, jak opuchle jsem musel vypadat, ale to asi byla jen maličkost oproti tomu, co se mi dělo uvnitř měl jsem pocit jako by se mi srdce trhalo doslova na miliony kousíčků a k tomu jsem se celý třásl zimou, chtěl jsem, aby to skončilo, ale to bylo zhola nemožné a já jen nevyhnutelně trpěl.

Když se mi nakonec podařilo se trochu sebrat a to jak psychicky tak ze země tak jsem se snažil vymyslet, co bude dál, co budu dělat a kam půjdu. Za ním jsem jít nemohl, i když to bylo to první, co mi přišlo na mysl a domů bych nešel ani za boha, momentálně to pro mě ani domov nebyl za to, co mi způsobila máma, dnes bych jí prostě vidět nemohl, protože bych nejspíš zešílel a řekl věci, kterých bych později litoval. Daphne jsem svými problémy zatěžovat nechtěl a stejně tak ostatní, ale i tak mi nakonec vyšlo místo které mi je domovem už nějaký čas a Maikeyho pokoj nebo teď už spíš můj je mi vždy otevřený!

Debbie: "Sunshine co tu děláš?"

J: "Promiň, já asi jsem tě vzbudil co?"

Debbie: "Na tom nezáleží, spíš mi řekni co se děje?"

J: "Jen bych potřeboval někde přespat."

Debbie: "Tak pojď dovnitř."

J: "Děkuji."

Bylo mi hrozně z toho, že už jí zase zatěžuji svými problémy ale ona tu pro mě za ten rok co jí znám byla tolikrát, že to ani nespočítám, a já jí zkrátka důvěřuji, teď je to ten jediný člověk u kterého tuhle situaci dokážu alespoň nějak zvládnout, protože jinak je to moje konečná.

Debbie: "A co proč nespíš doma?"

J: "Tam jít nemůžu a ani nechci."

Debbie: "K Brianovi taky ne?"

J: "Ty to nevíš?"

Debbie: "Co nevím?"

J: "My se rozešli."

Bylo znát, že jí to šíleně vyvedlo z míry a že něco takového v žádném případě slyšet nechtěla, ale mě ještě víc zaskočilo, že o tom neměla ani tušení, vždyť ona ví prakticky všechno ať už z doslechu anebo že to z někoho vymlátí tak jak to že o tom ještě neví?

Debbie: "Cože jste?"

J: "Je mezi námi konec."

Debbie: "Ale jak? Já to nechápu, co to Briana popadlo? Vždyť si pro něho vším a miluje tě, tak kde tohle proboha vzal?"

J: "Tohle nebylo z jeho hlavy."

Debbie: "A z čí? Neříkej, že z tvojí?"

J: "Děláš si srandu?"

Debbie: "Pravda to je naprostá blbost ale jak se to teda stalo?"

J: "Moje máma za tím stojí."

Debbie: "Justine, nemohl bys mi to nějak objasnit?"

J: "Máma se po tom co se mi stalo, zbláznila."

Debbie: "Objasnit ne natahovat."

J: "Fajn asi takhle zakázala mi chodit do Babylonu a na podobná místa a řekla, že už se s Brianem nesmím scházet a jeho samotného si odchytila a řekla mu, aby se se mnou rozešel."

Debbie: "Ale proč by to proboha dělala?"

J: "Myslí si, že mě tím drží v bezpečí a za to co se mi stalo, dává vinu Brianovi."

Debbie: "Ale vždyť on ti pomohl."

J: "To vysvětli jí."

Čím víc jsem o tom mluvil tím větší zlost jsem na mámu měl ale vlastně i na sebe, vím, že jsem mohl bojovat víc za to, co chci, za náš vztah, za naší lásku, kterou jak se zdá už Brian začíná přijímat nebo se alespoň snaží dnes to tak prostě vypadalo, ale já se nechal ovládnout a s Brianem jsme se prakticky oba jen tak vzdali a to jsme neměli jenže teď už je pozdě.

Debbie: "Tohle je určitě nějaké nedorozumění."

J: "Kéž by bylo Debb ale není mezi mnou a Brianem je prostě konec."

Debbie: "Ale..."

J: "Prosím já o tom už nechci mluvit, nemám na to sílu, já už nemám sílu vůbec na nic."

Debbie: "Dobře nebudu o tom mluvit, ale ty si běž lehnout, vypadáš ztrhaně."

J: "Neboj, právě to jdu udělat."

Debbie: "Dobrou."

J: "Nápodobně."

Jakmile jsem za sebou zavřel dveře a ulehl do postele tak mě zase pohltila ta bolest a bezmoc, bylo to nesnesitelné a chtěl jsem aby to hned skončilo aby mě tohle utrpení přestalo ovládat ale ze všeho nejvíc jsem ho chtěl mít u sebe chtěl jsem aby mě držel a líbal abych věděl, že jsme spolu a že už nikdy nebudu pociťovat tyhle nesnesitelné pocity jenže to bylo zkrátka nemožné a já si v tu chvíli uvědomil že můj život opravdu skončil a že už nehodlám takhle pokračovat, už nic nemá smysl...

Vzbuď se!(5)

Nový díl.

BRIAN

Vážně už jsem byl smířený s tím, že už ho nikdy neuvidím a ta myšlenka mě neuvěřitelně děsila, ale i tak jsem nebyl odhodlaný to nějak změnit a prostě respektovat přání jeho matky. Jenže pak mi to štěně zaklepalo na dveře a já jím byl opět zcela pohlcen, chtěl jsem se mu bránit, ale zkrátka jsem to nedokázal a v zápětí jsem se s ním svíjel rozkoší v posteli!

Nadával jsem si do pitomců za to že jsem si ho zase pustil k tělu, obzvlášť kvůli jeho mámě, ačkoliv ta mě naštvala a myslel jsem, že jí snad něčím praštím, ale i tak jsem jí nakonec pochopil a vím, že má pravdu, že se mnou nebude nikdy v bezpečí a šťastný, ale o poslední strávenou chvíli s ním jsem se zkrátka nemohl připravit a teď ho tu svírám v náruči zatímco spí, nechce se mi ho budit, ale prostě musím...

---

B: "Prober se,"...Pošeptal jsem.

J: "Ještě chvíli,"...Zamumlal.

B: "Tvůj čas vypršel,"...Trochu jsem zvýšil hlas.

J: "Prosím."

B: "Řekl jsem jen dneska, a pokud jdou ty hodiny správně, dnešek končí za dvacet minut."

J: "Nech mě tu do rána."

B: "Slíbil jsi to."

J: "Já vím, ale..."

B: "Ne Justine, dohodli jsme se a já to hodlám dodržet."

Tohle se mi tak hrozně nelíbilo, nechtěl jsem ho poslat pryč, chtěl jsem ho jen držet v náruči, líbat a vědět, že je v pořádku a můj, ale to jsem si nemohl dovolit, kdybych ho tu nechal do rána tak by to pak bylo do večera a tak dál a tak dál... A ne že bych byl proti, ale dal jsem slib jeho mámě a hodlám ho dodržet, nechci být ten, co jí ho ukradl a kvůli komu bude nešťastný - on si zaslouží něco lepšího...

J: "Tak já se oblíknu,"...Vzdal se a vstal.

B: "To bys měl."

Trhalo mi srdce vidět, jak na sebe kousek po kousku bere oblečení a že už ho pravděpodobně nikdy neuvidím ho ze sebe sundávat anebo že už nikdy nebudu mít možnost ho já sám z něho svléknout, ale neměl jsem jednoduše na vybranou.

J: "Uvidím tě někdy?"...Ptal se než vyšel ze dveří.

Chtěl jsem tak moc říct že ano, ale nemohl jsem, takhle to bylo zkrátka správně.

B: "Uvidíš mě ve svých snech,"...Usmál jsem se.

Vím, že už jsem mu to jednou řekl, ale tenkrát to nevyšlo on si to nevzal k srdci a já už ani nevím zda jsem to myslel vážně, ale tentokrát to tak bylo, víc přesvědčivěji už jsem znít snad ani nemohl, on se na mě jen podíval se skleněnýma očima a pak se otočil k odchodu, ale takhle jsem to prostě nemohl ukončit...

B: "Justine?"

J: "Ano?"

V momentě co se ke mně otočil jsem si ho k sobě přitáhl k polibku... Líbal jsem ho tak něžně jak jen jsem mohl a on mi to oplácel, bylo v tom tolik lásky, že i já jsem se nad tím pozastavil, ale pak jsem ho zkrátka musel nechat jít i když to bylo to nejtěžší a nejhorší co jsem kdy v životě udělal.

Bylo mi tak mizerně, ale nedalo se nic dělat, jedině tak litovat toho, že jsem si připustil, že ho miluju a teď mě to kvůli tomu bolí, ale to jsem nemohl, tohohle se litovat prostě nedá, co se stalo, se stalo a já už to jednoduše nezměním, musím to nechat tak jak to je a pokusit se zapomenout.

Nemohl jsem se vrátit zpátky do postele, ještě teď byla jeho polovina trochu zahřátá a já se na to necítil, to bych se totiž asi nejspíš zbláznil. Vydal jsem se do Babylonu, ačkoliv jsem nevěděl, co tam budu pohledávat, neměl jsem ani náladu na nějakého tricka nebo tancování na mou oblíbenou píseň, ale i tak jsem tam šel, sedl si k baru a začal objednávat jednu za druhou a po chvíli už se všechno začalo měnit na kolotoč.

Právě teď mě požíraly dva pocity, kterých jsem se chtěl za každou cenu zbavit a to pocitu na zvracení z toho všeho chlastu co jsem do sebe vylil a pak taky ten, který jsem doufal a především myslel, že nikdy nepoznám - ztratil jsem to jediné na čem mi záleželo a to co jsem miloval ačkoliv jsem se lásce bránil jak nejlépe jsem mohl - Justin byl to nejlepší co mě v životě potkalo a já si ho nechal jen tak vzít a to si nikdy v životě neodpustím, ale bylo to taky to jediné rozumné východisko, jenže i tak to nemění nic na tom, že je mi z toho zle!

Měl jsem v plánu se zvednout a jít se z toho domů vyspat, ale už zase jsem po cestě narazil na něco doslova nečekaného, zrovna když jsem se prodíral davem líbajících a svíjejících se gayů...

B: "Ale matko Taylorová co pro Vás můžu udělat?"

Jenn: "Neviděl jste Justina?"

B: "Ten by měl být doma v pelíšku."

Jenn: "Kdyby tam byl tak ho nehledám."

B: "Co tím chcete říct?"

Jenn: "Že nedorazil domů."

V tu chvíli jsem snad okamžitě vystřízlivěl, bodlo mě silně u srdce a můj mozek pohltila jedna nepříjemná myšlenka za druhou, v každé se to týkalo toho, jak se Justinovi něco stalo anebo naopak teprve stane, pokud ho napadne nějaká hloupost. Ale ten strach jsem na sobě zkrátka nemohl dát najevo, vždyť už s ním přece nemám nic společného a to právě kvůli Jennifer a ona si teď klidně přijde za mnou zjistit, jestli o něm něco nevím, jak kdyby se nechumelilo...

B: "Nevím, proč by mě to mělo zajímat."

Jenn: "Protože ho pícháte!"...I ona se v ten moment vyděsila toho jak to řekla, ale já se musel v podvědomí trochu usmát.

B: "Omyl - píchal. Pokud si vzpomínám tak jste mi zakázala se s ním vídat."

Jenn: "Nedělejte, že Vám to trhá žíly, vždyť jste ho ve svém životě od začátku nechtěl."

B: "Vy nic nevíte!"...Zakřičel jsem to a ani pořádně nevím proč, jen jsem prostě musel něco říct.

Jenn: "Tak mi to řekněte a pomozte mi ho najít, pokud ho milujete! Udělejte něco já Vás prosím."

Tohle bylo tak hrozně těžký, každá část mého těla, každý orgán, každá končetina, každý sval a především moje srdce s tím bojovalo, věděl jsem, že pokud to udělám, pokud jí pomůžu ho najít tak jí potvrdím to, co mi právě řekla, že pokud ho miluju tak něco udělám, ale tím bych všechno, v co jsem kdy věřil a co jsem si vybudoval, zničil. Ale kdybych naopak nic neudělal tak bych se nenáviděl, nejen proto, že by se mu mohlo něco stát nebo že on sám by si mohl něco udělat, pokud je to hlupák, který kvůli lásce dělá hlouposti, ale taky proto že bych zahodil šanci na to být konečně šťastný a být s někým koho miluji nade vše - Bože jak já nesnáším těžká rozhodnutí! Ale teď zkrátka budu muset jedno udělat...

Vzbuď se!(4)

Nový díl. - 18+

JUSTIN

Bylo to tak zvláštní spát doma ve své staré posteli, no já ve skutečnosti vlastně nespal, neustále jsem se převaloval a myslel na Briana. Bez něho mi bylo naprosto mizerně, nemohl jsem se natisknout na jeho nahé tělo a líbat ho na krk místo toho jsem jen zadumaně civěl do stropu a snažil se pochopit, proč to Brian udělal, proč mě opustil. Znám ho už rok a za tu dobu zkoušel všelijaké způsoby, aby se mě zbavil, ale vždycky se ke mně nakonec sám vrátil tak proč je to tentokrát jinak? Jedno je ale jisté já se tak snadno odbýt nenechám!

Ráno jsem na mámu vůbec neměl náladu takže jsem chtěl tiše proklouznout ven a jít rovnou za Brianem, ale jako by snad měla přilepené ucho na zdi a okamžitě vyběhla z ložnice...

---

Jenn: "Kam jdeš, Justine?"

J: "Ven,"...Odsekl jsem.

Jenn: "Za ním?"

J: "Řekl jsem, že se ho nevzdám."

Jenn: "Ale on už se vzdal tebe tak na něho prostě zapomeň!"

J: "Jak tohle víš? Nic jsem ti neřekl!"

Jenn: "Musela jsem to udělat."

J: "Co si udělala mami?"

Jenn: "On tě akorát ničil a téměř si kvůli němu umřel, prostě jsem ho musela poslat pryč!"

Myslel jsem, že se mi to jen zdá, protože něco takového by mi máma přece neudělala, vždyť ví, jak moc Briana miluju a že jediný co chci je s ním strávit zbytek života a i když on se to snaží odmítat tak vím, že on chce to samé. Sice mi v té nemocnici říkala, že si nepřeje, abych se s ním vídal a abych dál chodil na místa, která mě podle ní pohoršují, ale to jsem myslel, že z ní mluví jen strach a mateřská láska a že až si uvědomí, že jsem v pořádku tak bude i ona a Briana mi odpírat nebude, ale teď se zdá, že ona ho z mého života poslala pryč a to nadobro.

J: "Mami jak si to mohla udělat?"

Jenn: "Snažím se tě chránit!"

J: "Tím, že mi ubližuješ?!"

Jenn: "Ne tím, že tě držím v bezpečí, mohl si tam umřít!"

J: "Ale neumřel! A to díky němu to on mě dostal do nemocnice!"

Jenn: "Především by tě tam vůbec dostávat nemusel kdyby se nestaral jen o sebe a to s kým by si... Zašukal!"

J: "Nemáš právo rozhodovat o tom, s kým budu!"

Jenn: "Ale mám, jsem tvoje matka a s Brianem už tě zkrátka nechci vidět!"

J: "Nezajímá mě, co chceš, já jdu za ním!"

Utekl jsem, jak nejrychleji jsem mohl a nezastavil jsem se, dokud jsem nebyl co nejdál od domu. Bylo mi příšerně a byl jsem na ní tak hrozně naštvaný, kdybych se neovládal tak bych jí pravděpodobně řekl hodně ošklivé věci. Nemohl jsem uvěřit, že mi tohle udělala, že mi vzala Briana a ani nemrkla. Miluju ho víc než cokoliv na světě a ona ho přesto poslala pryč a ještě mu dává vinu za to, co se stalo, přitom jsem za to mohl jedině já, kdybych se nepředváděl a nechtěl Briana přinutit žárlit tak by se to nikdy nestalo a byl to nakonec on, kdo mě zachránil tak jak ho sakra může obviňovat?

Já bez něho prostě nebudu a udělám pro to prakticky cokoliv, i kdybych ho měl prosit na kolenou tak ho přinutím si mě vzít zpátky!

V momentě co jsem stál před dveřmi loftu jsem v sobě měl tolik adrenalinu že bych byl schopný udělat cokoliv ale jakmile jsem zaklepal tak mě to opustilo a já se šíleně rozechvěl, bál jsem se toho co bude následovat...

J: "Ahoj."

B: "Co tady chceš?"

J: "Vidět tě."

B: "Řekl jsem to snad jasně, nechci tě tady a nechci tě ve svém životě!"

Chystal se ty dveře zase zabouchnout, ale já ho okamžitě zastavil...

J: "Vím co udělala máma!"...Zakřičel jsem těsně než je zavřel.

Zase je otevřel a koukal na mě sakra já nevím jak, jen bylo znát, že se snaží najít způsob jak z tohohle vybruslit a podle všeho mu na mysl nic nepřicházelo. Chtěl jsem se mu omotat kolem krku a políbit ho, ale mám takový pocit, že to by momentálně neuvítal...

B: "To na tom nic nemění."

J: "Jak to že ne? Ona mi nebude říkat, s kým mám být a tebe nebude posílat pryč."

B: "Je to tvoje máma Justine."

J: "Ale..."

B: "Není žádné ale, běž domů - hned!"

J: "Prosím,"...Zoufaleji už jsem znít snad ani nemohl.

B: "Myslím to vážně, běž pryč."

J: "Aspoň dneska Briane, dovol mi být s tebou alespoň dneska, prosím!"

Už jsem myslel, že moje snažení a prosení je naprosto k ničemu a Brian mi zkrátka bouchne před nosem jenže on místo toho ty těžké dveře odhrnul a pustil mě dovnitř.

J: "Děkuju."

B: "Jen dneska!"...Upozornil mě.

J: "Slibuju,"...To že jsem právě lhal doufám víte.

Měl jsem pocit, jako kdybych tady byl poprvé, protože jsem byl úplně stejně vynervovaný jako tenkrát, ale stejně tak jsem byl odhodlaný zůstat. Brian se opíral o dveře a pečlivě si mě prohlížel, zatímco jsem stál naproti němu a modlil se, aby tu krátkou ale i přesto velkou vzdálenost mezi námi přerušil a přisál se mi na rty.

Zdálo se jako bychom stáli a jen na sebe koukali celou věčnost ani jeden z nás nebyl schopný se hnout z místa a já už začínal být celkem netrpělivý. Než se mi stalo to co se mi stalo tak jsem s ním byl každý den ale teď už to byly čtyři dny a já už se mohl zbláznit a i když si dokážu představit že Brian si za mě za ty dny našel hned několik náhrad jsem si celkem jistý že i on už začíná být frustrovaný...

J: "Hodláš tam stát ještě dlouho?"

B: "A ty?"

J: "To záleží..."...Natahoval jsem.

B: "Na čem?"...Pobízel mě.

J: "Jestli chceš dál stát anebo se přemístit do postele,"...Olízl jsem si rty.

Mohl jsem očekávat, že tohle na něho bude mít přímo devastující účinky. Od těch dveří se okamžitě odlepil a zamířil mi naproti a já se mu okamžitě vrhl do náruče. Líbali jsme se jak šílenci a on se mi rukama probojoval pod tričko, na což mi dlaněmi klouzal po zádech i hrudi. Zajel jsem mu rukou do trenek a hned jsem ho začal pomalu třít, Brian se celý chvěl a začal se v mé ruce pohybovat, aby rychleji dosáhl vyvrcholení, tomu jsem však musel zabránit, takže jsem se svou rukou zaměřil na zbytek jeho těla.

Dostali jsme se až do postele už zcela nazí, Brian se na mě položil a něžně se staral o můj krk a ušní lalůček. Kdybych chtěl tak bych se snad i vznášel, jak se mi to líbilo. Poté se jeho ústa dostávala čím dál tím níž až k mému penisu. Okamžitě ho párkrát olízl od kořene až ke špičce a pak začal sát jak smyslů zbavený a já se téměř zbláznil. Když už jsem byl na pokraji tak přestal a vrátil se zpět k mým rtům...

J: "Briane chci tě v sobě,"...Zavzdychal jsem mezi polibky.

B: "Jsi si jistý?"

Nejprve jsem tomu nerozuměl a hlavně jsem nechápal, proč by se mě na něco takového ptal ale když jsem se mu podíval do očí tak už mi to bylo zcela jasné - to on si nebyl jistý tím, zda jsem na to připravený po tom co se mi stalo kdo ví jak by to dopadlo kdyby mě od toho slizouna nezachránil, ale teď jsem si zcela jistý, že ho chci mít u sebe a i v sobě.

J: "Ano!"...Políbil jsem ho.

Brian si nandal kondom, moje nohy si vyzdvihl na ramena a okamžitě do mě pomalu pronikal kousek po kousku až po kořen. Prohnul jsem se v zádech a pohyboval jsem se proti němu, užíval jsem si každý jeho pohyb v sobě a on si vychutnával ten pocit, že už jsem zase jeho. Po několika přírazech jsme oba vyvrcholili a svalili se vedle sebe na postel, položil jsem mu hlavu na hrudník a on mě vískal ve vlasech. V ten moment jsem věděl, že mě miluje a taky to že já se ho za žádnou cenu nevzdám!

Vzbuď se!(3)

Nový díl.

BRIAN

Ten strach bych nepřál zažít nikomu, vážně jsem myslel, že mi tam Justin umře v náruči, ta bezmoc bylo to nejhorší, co mě v životě potkalo. Jen díky tomu že jsem ho málem ztratil, jsem si uvědomil a dokázal připustit, kolik pro mě ve skutečnosti znamená a že mi s ním opravdu nejde jen o sex, ale o něco víc mnohem víc, jen ještě nejsem připravený to vyslovit nahlas, prostě nemůžu!

---

Jakmile se mi ho podařilo dostat do nemocnice tak jsem se odtamtud nehnul, dokud mi nepotvrdili, že bude v pořádku, pak jsem musel jít pryč, to že byl v tomhle stavu byla moje vina kdybych se neustále nestaral jen o to, jak se ho zbavit a dával na něho pozor tak by teď nebyl v nemocnici a já si nejsem jistý, zda s ním ještě někdy budu moct promluvit, ale mnohem horší pro mě bude se ho vzdát, já už si na něho tak zvykl, že si nedokážu představit jeho nepřítomnost.

Nemohl jsem vůbec spát pořád jsem měl před očima, jak ho držím v náruči a modlím se aby ho někdo zachránil a taky jsem si moc přál ho vidět, ale ještě jsem nebyl připravený za ním jít, takže jsem se raději ráno vydal do jídelny v naději, že tam přijdu na jiné myšlenky...

Debbie: "Co tu sakra děláš?"

B: "Co myslíš?"

Debbie: "Neměl bys být náhodou v nemocnici?"

B: "Dej mi pokoj Debb a kafe pokud by to šlo."

Debbie: "Do háje Briane, přece se na něho půjdeš aspoň podívat!"

B: "A proč?"

Debbie: "Třeba abys zjistil, jestli bude v pořádku."

B: "Jsem si jistý, že kdyby nebyl, tak už by se to ke mně dávno doneslo a vůbec proč by mě to mělo zajímat?"

Debbie: "Myslíš si, že můžeš každého oblbnout, ale mě ne zlato na to tě znám až moc dobře a vím, že ti na tom děcku záleží stejně moc jako jemu na tobě takže zvedni ten zadek a mazej do nemocnice!"

Bože jak já nesnáším ty její přednášky a to především když má pravdu, takže vlastně pořád! Ale copak se můžu teď zvednout a jít za ním když tam leží jenom kvůli mně a navíc bych mu tím odhalil alespoň část svých citů k němu, tohle se prostě nesmí stát.

B: "To kafe a znova se opakovat nehodlám."

Debbie: "V tom případě se neopakuj, poněvadž já ti nic nenaliju."

B: "Fajn, mně je to fuk já se doprošovat nebudu."

Debbie: "Co jiného bych mohla čekat? Doufám, že Justin dostane rozum a z té lásky k tobě vyroste."

B: "Tak to jsme dva,"...Zvedl jsem se a radši rychle vypadnul.

Tohle mě tak hrozně naštvalo - Debb, která mě zná ze všech nejlíp a ví, jakej jsem, by nejlíp měla rozumět tomu, proč se takhle chovám, ale místo toho mi předhazuje Justinovu lásku ke mně a touhu po tom aby mě přestal milovat, to se prostě nedá poslouchat, vždyť jeho láska mě pořád drží při životě, díky němu se cítím pořád mladý a krásný a potřebný, bez něho jsem nikdo, jen mi trvalo dlouho si to uvědomit a nebýt toho včerejška tak si to asi ani nikdy nepřipustím.

Poněvadž mi Debb odmítla nalít kafe, zamířil jsem na lepší místo, které mi spíš přijde vhod vzhledem k okolnostem - k Woody's. Okamžitě jsem usedl na bar a objednal si, ale jakmile přede mnou ta sklenička stála tak jsem jí do sebe zkrátka nedokázal vyklopit, vůbec ničemu bych tím nepomohl a naopak by mi bylo ještě hůř.

Maikey: "Mohlo mě napadnout, že tě najdu tady."...Ozvalo se za mnou.

B: "Maikey co tu děláš?"

Maikey: "Zachraňuju ti zadek."

B: "Kdo řekl, že to potřebuju?"

Maikey: "Já."

B: "Aha vy jste se s tvojí šílenou matkou dneska dohodli?"

Maikey: "Už tě taky podrobila křížovému výslechu?"

B: "Ne spíš byla děsně rozkazovačná."

Maikey: "Vždyť jí znáš, snaží se být jen nápomocná."

B: "Snaží se až moc, nikdo se jí neprosil."

Maikey: "Měl bys za ním jít, určitě tě rád uvidí."

B: "Ten mě vidí neustále rád, jestli sis nevšiml."

Maikey: "Pokud to nechceš udělat kvůli němu fajn, ale udělej to kvůli sobě, ujisti se, že je v pohodě abys mohl být i ty."

Asi víte, že hrozně nerad uznávám že má někdo pravdu ale Maikey jí zkrátka měl... Pokud jsem takovej srab a nedokážu tam jít kvůli němu musím alespoň kvůli sobě abych se zbavil toho nehorázného pocitu viny a taky abych si byl jistý, že je opravdu v pořádku, ale to, že mám tohle v plánu ještě neznamená, že to musí vědět i Maikey...

B: "Víš co? Já se teď půjdu domu vyspat, bolí mě z tebe a z tvojí matky hlava."

Maikey: "Fajn jak chceš, mám tě alespoň odvézt?"

B: "Není třeba, řídit ještě umím."

Maikey: "Víš, že takhle jsem to nemyslel, ale dobře dělej si, co chceš."

B: "Díky,"...Vzal jsem nohy na ramena a vypadnul odtamtud.

Nebyl jsem si úplně jistý tím, co dělám a už vůbec ne tím že je to správné, ale zkrátka jsem ho potřeboval vidět a tomu nikdo nemohl zabránit - i já se nad tímhle svým přesvědčením pozastavuji, ale jinak to nejde, on se mnou něco udělal a já se toho teď nemůžu zbavit a ta potřeba vědět, že bude v pořádku je silnější než bych si kdy dokázal připustit.

Když jsem dorazil do nemocnice tak jsem trochu no dobře tak hodně znervózněl, ale i tak jsem pokračoval odhodlaně dál, na recepci jsem se zeptal na jeho pokoj a vydal se za ním, jenže to jsem ještě netušil co nečekaného mě potká po cestě...

Jenn: "Briane co tady děláte?"

B: "Přišel jsem se podívat, jak je na tom."

Jenn: "Tady nemůžete být."

B: "Prosím?"

Jenn: "Měl byste jít, Justin potřebuje odpočívat."

B: "Chci jen pět minut nic víc."

Jenn: "Nedám vám ani minutu."

B: "Dobře o co tady jde?"

Jenn: "Už vás u něho nechci vidět jasný?"

V tu chvíli jsem prosil kohokoliv tam nahoře, abych se jen přeslechl anebo aby to byl nějaký vtip, ale na ní bylo znát, že to myslí smrtelně vážně a já se s tou myšlenkou nedokázal smířit. Od prvního dne co jsem ho poznal, jsem si přál aby mi zmizel ze života, ale zároveň jsem se ho snažil k sobě připoutat čím dál tím víc a teď se ho mám jako jen tak vzdát?

B: "Záleží mi na něm,"...Nevím jak ale prostě jsem to řekl a myslel jsem to zcela vážně.

Jenn: "Kvůli vám skoro umřel!"

Nemohl jsem uvěřit, že tohle řekla a nejhorší na tom bylo, že jsem se okamžitě cítil ještě víc vinný a toho pocitu jsem se nemohl ani za boha zbavit. Ale i tak jsem si nedokázal a především jsem nechtěl představit, že ho už nikdy v životě neuvidím.

Jenn: "Nechtěl jsem to na vás takhle vybalit, ale musíte pochopit, jsem jeho matka a chci ho chránit a to můžu jedině tak, že vy se od něho budete držet dál. Takže Vás prosím, pokud Vám na něm záleží a já věřím, že ano nechte ho být, vraťte mi mého syna zpátky."

Na tohle jsem nemohl nic říct - měla pravdu! Já ho akorát ničím, se mnou by nikdy nemohl být šťastný a jeho máma ho potřebuje, a ačkoliv to bude asi to nejhorší, co jsem v mém životě udělal, budu mu muset říct sbohem. Zamířil jsem rovnou k němu do pokoje a po celou dobu jsem se mu neustále díval do očí tolik bolesti co jsem mu tímhle způsobil se nedá k ničemu přirovnat, ale v tu chvíli to bylo zkrátka správné ačkoliv jsem věděl, že to bez něho nezvládnu...

Vzbuď se!(2)

Nový díl.

JUSTIN

Jediné na co jsem si vzpomínal, bylo, že jsem se jako obvykle snažil vetřít do přízně Briana Kinneyho, ale ten se mě jak je u něho zvykem snažil odpálkovat a já se tentokrát nechal. Byl jsem na něho hrozně naštvaný a nechápal jsem, proč mi nechce dát šanci, proč to se mnou aspoň nezkusí, a věděl jsem, že pokud ho mám alespoň nějak přinutit, aby mu na mně záleželo tak ho taky musím přinutit žárlit. Posadil jsem se na bar a nějaký kluk nebo spíš chlap mi objednal drink a pak další a další, sice se mi začala motat hlava, ale tak nějak jsem doufal, že by mě Brian mohl odněkud pozorovat a že by mu to mohlo trhat žíly, atak jsem se tomu chlápkovi přisál na krk. Jenže si se mnou pohrával alkohol co mi koloval v těle a já si zpomaleně začínal uvědomovat, že mi na něm něco nesedí, byl hrozně divný a furt se na mě tak lepil což asi není v Babylonu nic divného, ale zkrátka jsem z něho neměl dobrý pocit takže jsem mu chtěl slušně poděkovat za drinky a odejít, ale jakmile jsem se postavil tak se mi podlomila kolena a on mě jen tak tak zachytil, mně ale bylo jasné, že za tenhle můj stav nemůže jen alkohol, ale i to co v něm podle všeho bylo. Snažil jsem se mu bránit, ale on mě stále vláčel ven a já prostě neměl na nic sílu a ani slovo mi neprošlo přes hrdlo, vzpomínám si, jak se do mě pustila zima vzhledem k tomu, že jsem byl jen v tričku. Byl jsem tak omámený, že by si mě klidně mohl přehodit přes rameno a někam odnést jenže on se mnou zamířil do nějaké tmavé uličky a tam se po mně začal sápat, bylo mi hrozně a šíleně jsem se bál, na chvíli se mi vrátil hlas takže jsem se pokoušel volat o pomoc a to poslední co jsem slyšel, než jsem omdlel, byl Brianův sametový hlas a pak už si pamatuji jen tmu!

---

Jenn: "Tak jak ti je zlato?"

J: "Už líp, kdy mě odtud pustí?"

Jenn: "Doktor říkal, že za den maximálně dva."

J: "To jsem zvědavý, jak to tu vydržím."

Jenn: "Budeš muset a buď rád, že jediný co museli, bylo vypumpovat ti žaludek a doufám, že je ti jasné, že už tě v Babylonu a ani na podobných místech nechci vidět?"

J: "Nehodláš být jako táta, že ne?"

Jenn: "Nezakazuju ti být tím, kým jsi, ale chci, abys byl v bezpečí."

J: "Vždyť jsem."

Jenn: "Jsi v nemocnici, Justine, tak neříkej, že si v bezpečí."

J: "Prostě jsem to podělal a už se to nebude opakovat."

Jenn: "To máš pravdu, že nebude, prostě tam chodit nebudeš a s Brianem taky končíš."

J: "Cože?"

Jenn: "Už tě u něho prostě nechci vidět."

Něco jinýho je mi zakazovat Babylon a všechna podobná místa, která mě podle ní pohoršují, ale zakazovat mi Briana, mou první a určitě i poslední lásku to prostě nepřipadá v úvahu! Navíc kdyby nebylo jeho, tak už bych nejspíš dneska nebyl mezi živými anebo by se mi rozhodně něco stalo, kdyby mě Brian od toho hnusáka nezachránil.

J: "Ale mami, on mi včera pomohl."

Jenn: "Nemusel ti pomáhat, kdyby na tebe dával pozor, předpokládala jsem, že když si tě vezme k sobě tak se o tebe postará, ale spletla jsem se."

J: "Ale on se o mě stará, jen jsme se prostě včera pohádali a já udělal hloupost."

Jenn: "Takže pokaždý když se pohádáte, skončíš v nemocnici?"

J: "Já se ho prostě nevzdám, mami, já ho miluju!"

Jenn: "Miluješ jen představu toho, jaký chceš, aby byl, ale on se kvůli tobě nezmění, musíš na něho zapomenout."

J: "Nikdy!"

Jenn: "S touhle debatou končím a s ním už se nikdy nesejdeš."

J: "Ale..."

Jenn: "Ne Justine! Já teď jdu za doktorem a ty odpočívej."

Měl jsem na ní tak hrozný vztek až jsem téměř rozbil první věc, na kterou jsem narazil, ale nakonec jsem se zklidnil a schoulil do klubíčka. Chtělo se mi brečet, ale musel jsem se ovládnout, poněvadž musím být silný pokud se ještě někdy chci s Brianem vidět... Já se s ním prostě uvidím a máma mi to nemůže jednoduše zakázat. Já chápu, že se mě jen snaží chránit, ale tím, že mě bude držet od Briana dál, mi spíš ubliží. Brian je pro mě prakticky všechno a nechci o něho přijít a věřím, že i on miluje mě, i když se tváří jako že jsem mu naprosto u prdele, tohle se prostě pozná, on mě chce stejně jako já jeho.

B: "Ahoj Sunshine,"...Ozvalo se za mnou.

Nemohl jsem uvěřit tomu, že ho slyším, myslel jsem, že se mi to jenom zdá anebo si se mnou jednoduše hraje moje fantazie a já slyším to, co slyšet chci, ale když jsem se otočil tak jsem zjistil, že tohle je ta nejúžasnější skutečnost v mém životě. Kdybych nebyl na kapačce tak bych se z té postele okamžitě vyhrabal, abych se mu mohl vrhnout do náruče a políbit ho na ty jeho dokonalé rty.

J: "Co tady děláš?"

B: "Chtěl jsem vědět jak ti je."

J: "Nemáš snad telefon?"

B: "Mám, ale myslel jsem, že to bude lepší osobně."

J: "Tak se přiznej, zkrátka si se o mě bál a chtěl ses ujistit, že jsem v pořádku."

B: "Na tohle já nemám náladu, Justine."

J: "Co máš přesně na mysli?"

B: "Ty tvoje pitomosti, takhle to prostě dál nejde."

J: "O čem to mluvíš, Briane?"

B: " Musí to skončit, ty za mnou musíš přestat chodit."

J: "Ale já tě miluju!"

B: "Na tom nezáleží, ty pro mě nic neznamenáš, kdy už to konečně pochopíš? Až skončíš zase v nemocnici?"

Tohle byl už druhý nůž, který mi byl dneska bodnutý do zad - nejdřív máma, která mi zakazuje Briana a pak Brian, který mi zakazuje sám sebe - kdy už si všichni konečně uvědomí, že já bez něho nehodlám žít?

J: "Mě se prostě nezbavíš, já chci být s tebou."

B: "Ale já tě nechci sakra! Ničíš mi život a já tě v něm nechci."

J: "To říkáš jen proto, co se mi stalo. Já vím, že mě miluješ."

B: "To si tak hloupej nebo co? Já nemiluju, já šukám a už nevím, jak jinak ti to mám vysvětlit!"

J: "Ale se mnou by to mohlo být jinak, jen kdybys mi dal šanci."

B: "Já šance nedávám, šukal jsem s tebou a tím to končí! Už tě zkrátka nechci vidět!"

Tohle byl úplně jiný Brian než já znám, choval se i mluvil jinak... Pokoušel se mě odehnat už tolikrát, ale nikdy se u toho netvářil tak smutně a jako by tohle ve skutečnosti vůbec udělat nechtěl, jako kdyby ho jen něco nutilo mě takhle odmítat, anebo už jsem v tom tak zmatený a opravdu jsem právě poznal pravou tvář Briana Kinneyho, který o mě zkrátka nemá zájem?

J: "Takže je konec?"

B: "Nemůže skončit něco, co nikdy nezačalo."

J: "Fajn tak si běž, když mě tak nenávidíš!"

B: "Promiň, ale zkrátka to bylo jen šukání."

J: "Nebylo a moc dobře to víš tak se tomu sakra přestaň bránit!"

B: "Já jdu, tohle nemá smysl, zkrátka za mnou už nechoď."

J: "Neměj strach!"

Myslel jsem, že po něm hodím tu vázu květin, co mi přinesla máma, ale než jsem to stihl udělat tak byl pryč. Připadalo mi, jako kdyby mi vyrval srdce z hrudi anebo mi minimálně potopil hlavu pod vodu, ale nemohl jsem udělat nic, abych ho zastavil. Ale z nějakého důvodu jsem mu prostě nevěřil, že to se mnou chce opravdu skočit, prostě jsem věděl, že za tímhle bude mnohem víc než jen přesvědčení Briana Kinneyho, že do sexu láska nepatří. Musím ho přinutit se vzbudit a nechat ho si uvědomit, že mezi námi prostě něco je...

Vzbuď se!(1)

Nová povídka.

BRIAN

Ten kluk mě vážně jednoho dne zničí, kam jdu já tam jde i on, nemůžu se toho ocásku ani za boha zbavit a nejhorší je, že ani vlastně nechci... Líbí se mi jeho přítomnost, líbí se mi, že se o mě zajímá tak jak nikdo jiný ne, sakra líbí se mi na něm úplně všechno a tak nějak ho nemůžu dostat z hlavy i když se snažím, jak nejvíc můžu tak to prostě nejde, naprosto mě oblbnul a nemůžu se myšlenky na něj zbavit!

---

Ale dneska jsem na něho neměl náladu, řval jsem na něho ať už mi dá konečně pokoj, že mě nezajímají ty jeho pubertální výkřiky do světa a ať jde otravovat život někomu jinému a bylo to poprvé, co mě vzal za slovo a opravdu šel beze slova pryč, viděl jsem, jak moc ho to bolelo, ale nechal jsem ho jít a potom jsem se přesunul do zadní místnosti, kde jsem si ho chtěl nechat na odreagování vykouřit, ale to bych nesměl mít za prdelí toho druhého blbce...

Maikey: "Viděl si Justina?"

B: "Měl bych?"

Maikey: "Jenom, že právě nasává, co to jde a nevypadá nejlíp, měl bys ho jít zkrotit."

B: "Jsem snad jeho matka?"

Maikey: "Ne, jen si ho nesčetněkrát ošukal, takže za něho máš zodpovědnost a stejně se vsadím, že pije kvůli tobě."

B: "Nechtěl bys jít vsázet na dostihy?"

Maikey: "Proč? Vyhrál bych snad, protože mám pravdu?"

B: "Nech mě bejt Michaeli."

Maikey: "Jen co toho kluka dostaneš domů."

B: "Já už se fakt poseru, z vás obou."

Maikey: "Hlavně ho nenech se namočit do problému."

B: "A kde ho jako mám najít?"

Maikey: "Seděl na baru."

B: "Skvělý si rovnou dám skleničku."

Maikey: "Ale nejdřív ho dostaň domu... K němu domu, ne k tobě!"

B: "No jo pořád."

To jsem k tomu všemu vážně potřeboval, Justina, který se zlije do němoty, jen aby mě přinutil se o něho zajímat a nejhorší je, že to vážně zabírá, nerad bych aby se mu něco stalo jenom kvůli mojí nevymáhaný hubě, která toho řekne víc než myslí a pak lituju, protože mu opravdu nerad ubližuju, ale je to jediný způsob jak ho přinutit, aby mě nechal být protože on si zaslouží něco lepšího, já nikdy nebudu tím za koho mě chce mít.

Vydal jsem se rovnou k baru, ale nikde jsem ho neviděl sedět ani ležet pod židlí atak jsem se šel zeptat barmana, jestli o něm náhodou něco neví...

B: "Hele neviděl jsi tady blonďatýho 18 letýho kluka co sotva stojí na nohou?"

"Asi před minutou odešel."

B: "Skvělý."

"A nebyl sám, jen ne tak jak si myslíš, nezdálo se, že by chtěl dvakrát jít."

B: "Jak to myslíš?"

"Zhruba tak že bys ho měl najít, pokud ti na něm záleží."

Okamžitě se mi sevřelo srdce a začal jsem se doslova prodírat ven, abych ho rychle našel. Mohl jsem si představit, co všechno by se tak pěknému klukovi jako je Justin mohlo tady stát a já byl rozhodnutý tomu okamžitě zabránit.

Vyšel jsem ven ale nikdo jsem ho neviděl, šel jsem se podívat trochu dál, ale nějak se mi to nezdálo, nikde nebyla ani noha a vypadalo to tam jako z hororu a pak jsem to zaslechl... "Ne prosím, dost!"... Uviděl jsem Justina a pak taky někoho kdo se na něho sápal, rychle jsem k nim běžel a snažil se ho z něj dostat, ale on se jen tak nenechal...

B: "Hej! Nech ho, slyšíš? Pusť ho!"

Fajn tak jak chceš... Ubalil jsem mu takovou, že se skácel k zemi a ještě jsem si do něho kopnul, a kdybych rychle nepotřeboval zjistit, jestli je Justin v pohodě tak bych se od něj jen tak neodtrhl, vzteku jsem na to v sobě v tu chvíli měl dost. Vrátil jsem se k Justinovi, ale ten vypadal dost zmateně...

B: "Justine, jsi v pohodě?"

J: "Bri-Briane..."

B: "Co sis to kurva vzal? Slyšíš?!"

J: "Já, já jsem..."

Zničehonic se skácel k zemi a vůbec se nehýbal a mně se tu chvíli zastavilo srdce, nevěděl jsem, co mám dělat, chytl jsem ho za ruku, ale on mi ji vůbec nesevřel, hned jsem s ním začal třást jak smyslů zbavený, ale nedostal jsem žádnou odezvu...

B: "Justine, probuď se! Prosím tě vzbuď se!"

Chtěl jsem zavolat záchranku, ale neměl jsem u sebe telefon, ale ani jsem od něho nechtěl odejít, byl jsem na konci svých sil a pak jsem díky bohu zahlédl Theodhora...

B: "Tede!"

Ted: "Co se sakra stalo?"...Okamžitě přiběhl.

B: "Já nevím něco si vzal a teď omdlel."

Ted: "Pane bože."

B: "Musíš zavolat sanitku! Slyšíš mě?! Zavolej jí!"

Ted: "Já, já... Já nemůžu..."

B: "Cože? Okamžitě jí Zavolej!"

Ted: "Briane já..."

Byl úplně mimo a nebyl schopný mi nic říct ani odpovědět. Tvář měl úplně bledou a celý se třásl... Věděl jsem, že si v ten moment vzpomněl na to, co se mu stalo s Blakem, ale já v tu chvíli neměl čas ho uklidňovat, potřeboval jsem Justina dostat do nemocnice, protože jsem věděl, že mi v té náruči jinak umře...

B: "Sakra Theodhore, zavoláš už konečně?"

Ted: "Já, já nemám telefon."

B: "Do hajzlu Tede... Zavolejte někdo sanitku!"

Začal jsem řvát jak šílený aby někdo zavolal sanitku, ale kolem nebyla ani noha, byl jsem naprosto zoufalý a myslel jsem, že se zblázním od strachu...

Tohle bylo naprosté peklo a já si v tu chvíli uvědomil, jak moc pro mě Justin znamená, věděl jsem, že pokud o něho přijdu tak se celý můj život naprosto změní, že už si nikdy nikoho nepustím k tělu, tak jak jsem to dovolil jemu. On zkrátka dokázal, že i Brian Kinney může mít o někoho víc než zájem a já chci, aby tenhle klučina byl v mém životě už navždy, takže mi tu prostě nesmí umřít - Já to nedovolím!

B: "Prosím, Justine, vzbuď se!"

Po tváři mi začaly stékat slzy a moje srdce splašeně bušilo. Díval jsem se na jeho tvář, která se začala měnit do bledé barvy a snažil se mu nahmatat puls, který víc a víc ztrácel na síle a já si začínal uvědomovat, že nemůžu udělat absolutně nic, v náruči jsem držel jeho bezvládné tělo a snažil se ho tím svým nějak zahřát, v duchu jsem se pořád modlil aby se stal nějaký zázrak, který by mi ho pomohl zachránit, ale žádný nepřicházel...