Poslední díl. - Dřív jsem se k tomu nedostala, ale tenhle díl je delší, takže to ten včerejšek snad nějak vynahradí 
BRIAN
Ten její výraz mě tak moc vyděsil, v tu chvíli mi bylo naprosto jasné, že s Justinem je něco v nepořádku a to že buď je duší úplně jinde anebo že vyvedl něco, co se mi v žádném případě nebude líbit. Každopádně moje odvaha se Jennifer zeptat přímo nesahala zrovna do nějaký výšin a spíš byla někde u dna takže si ani neumíte představit, jaké břemeno ze mě opadlo když mě Debbie předběhla a sama se zeptala...
Debbie: "Bože, Jennifer si úplně bledá, co se děje?"
Jenn: "Já, já nevím,"...Zakoktala.
V ten moment mi přeběhl mráz po zádech, zdálo se, jako kdyby snad viděla ducha, protože jinak si nedovedu vysvětlit to, jak se chovala, opravdu mi hlavou probíhalo jen to nejhorší a zbavit se těch myšlenek bylo zhola nemožné, když to vše podtrhával ten její výraz.
B: "Jak nevíte?"
Moje trpělivost překročila meze, zkrátka jsem hned teď potřeboval vědět, že se nemám čeho bát a že Jennifer jen zbytečně plaší, protože jinak bych snad vyskočil z kůže.
Jenn: "Je zavřený v pokoji a nechce mě k sobě pustit, že prý jsem mu zničila život a že už ani nemá pro co žít, že všechno, na čem mu záleželo, ztratil, a to jen díky mně."
Jennifer se okamžitě rozplakala a já tam stál jak opařený, znám Justina až moc dobře a vím, jak moc svojí mámu miluje a že by jí nikdy nic takového neřekl, i kdyby udělala, kdo ví co, ale teď se zdá, že už si ani neuvědomuje, co říká a ještě k tomu k sobě očividně nikoho nechce nikoho pustit a to mě velmi děsí.
Jenn: "Briane, já se bojím, že by si mohl něco udělat."
Debbie: "Ani to nevyslovuj Jennifer!"...Rozčílila se a i já jsem měl co dělat abych se na ní neutrhl za to jaké říká pitomosti, protože vím že Justin by si nikdy nic neudělal... Prostě ne!
B: "Určitě bude v pořádku Jennifer, vždyť ho znáte, jen se předvádí."
Jenn: "Ne Briane tentokrát je to jiné, tys neslyšel ten jeho hlas tak zlomený a bezmocný jako kdyby všechno vzdal a mě naprosto nenáviděl."
Okamžitě mi bylo jasné, že tohle je opravdu zlé a že Justin je úplně zlomený, že ho má ztráta naprosto zničila a že už opravdu nemá pro co žít a v tu chvíli, i když to Jennifer nám zakázala se spolu vídat, jsem věděl, že za to můžu já, kdybych alespoň trochu bojoval nebo vzdoroval a nejlíp překonal svou hrdost a řekl jak moc pro mě znamená a že ho miluju tak by Jennifer třeba pochopila a nechala by mě být s ním, ale já ho radši odehnal, docílil jsem toho o co jsem se snažil od první noci co jsem ho poznal, ačkoliv jsem ho k sobě naopak poutal ještě víc, ale momentálně jsem to projel na celé čáře a bojím se, že není cesty zpět.
Jenn: "Zkusíte s ním promluvit prosím?"
B: "Ale..."
Jenn: "Prosím, on Vám věří."
Vím, že stěžovat si není zrovna na místě, ale ještě před necelým týdnem tohle neviděla a donutila mě na Justina zapomenout a najednou já mám být ten, komu věří, kdo ho má zachránit, momentálně se přes to ale přenesu a udělám to, co po mně žádá, poněvadž on mě potřebuje a jsem připravený tu pro něho být.
B: "Dobře zajdu za ním."
Jenn: "Děkuju, Briane."
Neměl jsem ani ponětí o tom co mě čeká a někde v polovině schodů jsem to chtěl otočit jak nějaký srab a radši zdrhnout, ale místo toho jsem se tomu vydal vstříc a opravdu jsem doufal, že jakmile Justin uslyší můj hlas tak mi otevře a všechno bude v naprostém pořádku...
B: "Justine?"...Začal jsem zlehka.
J: "Běž pryč,"...Ozvalo se tichým hlasem.
Tohle bylo tak těžké, stačily jen tyhle dvě slova a můj strach se okamžitě zněkolikanásobil, potřeboval jsem, aby mi otevřel, abych ho mohl obejmout a mít jistotu že nevyvede nějakou pitomost, ale zdálo se, že k otevření těch podělaných dveří se v nejbližší době mít rozhodně nebude.
B: "Nikam nejdu a ty mi otevři ty dveře Justine,"...Zvýšil jsem hlas.
J: "A proč?"
B: "Protože se chci ujistit, že si v pořádku."
J: "No tak mám pro tebe novinku, nejsem v pořádku a ani nebudu, takže otevírání dveří není potřeba."
B: "Chováš se jak malej kluk tak s tím přestaň, tvoje máma se o tebe bojí."
J: "To tak vzala mi tě a teď se o mě bojí jaká ironie."
B: "Dělá to pro tvé dobro, ví, že parchant jako já ti za to nestojí."
Mám pocit, že jsem momentálně svou hrdost dal stranou, jak nejvíc jsem mohl a ani nevím, zda má osobnost něco utrpěla anebo se mi naopak ulevilo tím, že jsem mu alespoň dokázal dát najevo, že jsme mezi sebou měli a máme něco víc než jen sex.
J: "Já tě miluju, Briane a chci být s tebou, ale ty nechceš být se mnou, kdyby si chtěl tak bys jí vzdoroval, ale místo toho si mi jen řekl, že můj čas vypršel."
B: "Sakra Justine! Všechno není tak jednoduchý, jak by sis přál a ty to konečně musíš pochopit."
J: "Co? Že jsem ti na obtíž?"
B: "Co po mně chceš, Justine?"
J: "Abys něco řekl!"
B: "A co mám říct?"
J: "Že ti na mně záleží a že uděláš něco pro to, abych s tebou mohl zůstat."
B: "Pojď ke dveřím."
J: "Řekl jsem že je neotevřu dokud..."
B: "Nechci, abys je otvíral, ale abys k nim šel."
J: "Fajn."
Ani nevím, o co jsem se to tady právě pokoušel, ale bylo to to jediné, co jsem si sám sobě dovolil udělat a co jsem byl schopný udělat a dalo by se to označit jako směšně romantické...
J: "Tak jsem tady, co chceš?"
B: "Aby sis sednul."
J: "Co?"
B: "Prostě to udělej a prostrč prsty pode dveřmi."
Taktéž jsem se podél dveří sesunul dolů a následně jsem jeho prsty stiskl těmi mými jako kdybych se ho snažil uklidnit a palce jsem ho na nich hladil, připadal jsem si... Já ani nevím jak, ale bylo to tak zvláštní a opravdu směšné, ale věděl jsem, že jemu to pomáhá...
B: "Chceš, abych to řekl? Fajn - záleží mi na tobě. Ale my oba víme, že to na tom nic nemění, Justine, Jennifer je tvá máma, miluje tě a chce tě chránit a tím že bys zůstal u mě, by toho nedosáhla."
J: "To není pravda Briane já..."
B: "Justine, nehádej se se mnou a už to konečně pochop."
J: "Ale já bez tebe nechci být."
B: "Budeš muset a ty to víš a teď už konečně otevři ty dveře."
J: "Něco mi ale musíš slíbit."
B: "Justine, já se nebudu u tvojí mámy prosit."
J: "To jsem ani nechtěl."
B: "A co teda?"
J: "Chci, abys mi slíbil, že na mě nikdy nezapomeneš."
Tohle mě absolutně zlomilo a já cítil, jak se mi slzy derou ven, ale nedal jsem jim možnost utéct, tohle jsem mu ani slibovat nemusel, protože vím, že bych na něho nikdy nedokázal zapomenout.
B: "Slibuju."
J: "Děkuju."
Následně bylo chvíli ticho a pak jsem uslyšel, jak se klíč otočil v zámku a poté Justin otevřel dveře, když jsem ho spatřil tak se mi hrozně ulevilo, ale zároveň přitížilo, v tu chvíli mi hlavou prolétla jen jediná děsivá myšlenka "Vážně ho právě teď vidím naposled?"
Měl úplně rudé oči od pláče a celý se chvěl, mohl jsem udělat jen jediné a to že jsem ho jen pevně objal a nepouštěl, zatímco jsem ho líbal do vlasů. Tělem mi projížděl ten nejhorší pocit, jaký může existovat - ztráta milovaného!
JENNIFER
Nevím ani na co jsem myslela, ale jen jsem zkrátka po tom, co se stalo, potřebovala mít Justina v bezpečí a nevěřila jsem, že by něco takového mohl mít s Brianem, naopak jemu jsem dávala za vinu to, co se Justinovi přihodilo, věděla jsem, že kdyby na něho dával pozor tak by se do žádné nemocnice nedostal a já bych nemusela dělat tohle rozhodnutí, ale ono se to stalo a já neměla jinou možnost. Věděla jsem, že tím Justinovi ublížím, ale věřila jsem, že mi odpustí, ale místo toho mě teď spíš nenávidí a pravděpodobně nenávidět bude. Vážně jsem si myslela že tím Brianovi prokážu službu že konečně bude mít to, po čem touží od chvíle, kdy Justina poznal ale nakonec se ukázalo, že jemu na něm opravdu záleží, protože to co právě teď vidím jako by mě to probudilo... To jak Justina svírá v náruči, líbá ho do vlasů a slibuje mu, že všechno bude v pořádku, mi trhá srdce, protože vím, že jsem se rozhodla špatně, že to co vidím teď jsem před tím neviděla - on mého syna opravdu miluje a podle všeho je tím nejlepším co Justin ve svém životě může mít, jsem si naprosto jistá, že s nikým nebude tak moc v bezpečí jako s Brianem a taky vím, že musí napravit svůj omyl...
JUSTIN
Jakmile jsem otevřel ty dveře tak mi něco říkalo, že vše bude v pořádku, i když jsem věděl, že tohle je nejspíš naposledy co ho vidím, ale zkrátka jsem věřil, že se stane něco, co to vyvrátí, že zase dostaneme šanci na to mít ten náš vztah nevztah a věděl jsem, že ani Brian beze mě nechce žít a že mě miluje, ale že zkrátka respektuje přání mojí mámy a za to ho obdivuju, protože já to nedokážu a nevím, zda jí budu schopný někdy odpustit.
S Brianem jsme si ještě na chvíli lehli do postele a on mě pevně držel a líbal do vlasů, bylo to tak příjemné ale zároveň hrozně smutné a naprosto mě to ničilo, v ten moment by mě z té bolesti alespoň na chvíli vysvobodil jedině spánek, ale byl to Brian, komu se nakonec podařilo usnout, ale já ani za boha nemohl.
Vymanil jsem se z jeho sevření a šel jsem se napít do kuchyně a jakmile jsem tam dorazil tak ve mně zatrnulo a můj jazyk jako by se totálně zauzloval...
Jenn: "Ahoj zlato."
J: "Jdu se jen napít."
Jenn: "Můžeš mě chvíli poslouchat?"
J: "Nemůžu! Nemohla bys jít domů, tady už nic nezmůžeš to, že si mi zakázala Briana, neznamená, že budu bydlet s tebou, zůstávám u Debb."
Jenn: "Vím, že jsem udělala chybu!"
J: "Trochu pozdě."
Jenn: "Ty mi nerozumíš, chci to napravit."
J: "Co?"
Jenn: "Já už teď vím, že tě Brian miluje a že si s ním v bezpečí."
J: "Mami, o čem to mluvíš?"
Jenn: "Chci, aby si s ním byl."
Mám pocit, že v tu chvíli jsem se snad štípnul, abych si byl jistý, že se mi to jen nezdá, ale když jsem si uvědomil, že ona to myslí smrtelně vážně tak jsem se usmál od ucha k uchu a téměř jsem jí skočil do náruče.
J: "Počkat takže, takže..."
Jenn: "Nebudu ti ho zakazovat a omlouvám se."
J: "Neděláš si ze mě srandu, že ne?"
Jenn: "Myslím to vážně."
J: "Děkuju, mami!"...Skoro jsem vykřikl.
Jenn: "Nemáš zač zlato."
Okamžitě jsem jí dal pusu na tvář a běžel nahoru za Brianem, abych si k němu lehl a abych mu mohl říct, až se vzbudí, že se mě v žádném případě jen tak nezbaví ještě hodně, hodně dlouhou dobu!
No comments:
Post a Comment