Nový díl.
JUSTIN
Dal jsem mu slib, ale ani trochu jsem neměl v plánu ho dodržet a stejně tak jsem nějak doufal, že to po mně Brian nakonec nebude chtít, že mě i přesto u sebe nechá zůstat alespoň do rána, když už nic jiného, ale spletl jsem se a on mě ihned před půlnocí probudil s tím, že můj čas už vypršel a já zkrátka musím jít. Snažil jsem se ho přemluvit, aby mě tu nechal, ale v jeho očích jsem viděl, že jeho samotného tohle bolí a že mu to tím přemlouváním ještě zhoršuji, takže jsem to raději vzdal a šel se obléknout. V ten moment mi bylo do breku, hlavou mi kolovalo tolik vzpomínek na ten rok, co jsem tu s ním zažil a ty myšlenky, které mi říkaly, že už to nikdy nezažiju, mě skoro zabily. Měl jsem sto chutí se zase svléknout a klidně připoutat k topení jen abych nemusel odejít, abych s ním mohl zůstat a být jenom jeho, ale věděl jsem, že to není žádné řešení, že bych nám to akorát zhoršil, takže jsem se prostě oblékl a byl jsem nachystaný k odchodu. Jenže těsně u dveří mi to nedalo, prostě jsem se musel zeptat, bez toho bych za žádnou cenu neodešel, ačkoliv jsem odpověď znal a zněla přesně takhle - "Uvidíš mě ve svých snech."Už jednou jsem to slyšel ale bral jsem ta slova na lehkou váhu a i on si nakonec uvědomil, že něco takového mi říct nemělo smysl, jenže tentokrát to bylo jinak... Ty jeho oči říkaly všechno, myslel to vážně a nic by mu to nevymluvilo, ačkoliv ho to šíleně bolelo, v ten moment jsem věděl, že mě skutečně miluje a nemohl jsem nic kromě zadržování slz udělat. Nakonec jsem se otočil a s pocitem, že už ho pravděpodobně nikdy neuvidím, jsem chtěl vykročit z jeho loftu, ale on udělal něco nečekaného, ale pro mě úžasného, protože bez toho bych taky stejně odejít nemohl - přitáhl si mě k sobě a políbil, bylo to tak něžné a zamilované, ale i tak šíleně bolestivé, jedna má slza se uvolnila a já se od něj musel odtrhnout dříve, než by jí ucítil na svých rtech a pak jsem raději rychle odešel!
Tohle bylo doslova peklo, bez něho můj život neměl dál smysl, on byl pro mě naprosto vsím a já ho právě teď ztratil, mou životní lásku. Nechtěl jsem bez něho dál žít, ale věděl jsem, že musím, že i kdybych si chtěl něco udělat, abych se zbavil té bolesti tak bych tím zničil život několika lidí a především ten jeho. Raději jsem zamířil do nějaké uličky, která byla podobná té, v jaké mi Brian před pár dny zachránil život. Opřel jsem se o zeď a následně jsem se podél ní sesunul k zemi. Byla mi hrozná kosa ale i tak jsem na té ledové zemi seděl a nekontrolovatelně brečel, takhle mizerně a smutno mi nikdy v životě nebylo, poprvé v životě jsem pocítil jaké to je ztratit milovanou osobu a myslel jsem, že mě to zabije, mé vlastní slzy mě dusily, stěží jsem lapal po dechu. V tu chvíli jsem naprosto všechno nenáviděl a za tu nesnesitelnou bolest jsem obviňoval mámu, ačkoliv jsem věděl, že ona se mě jen snaží chránit ale i tak to nebyla omluva k tomu, že mi vzala Briana jediného muže, kterého jsem kdy miloval a milovat budu. Tahle bezmoc se mi zažírala do těla a já se jí nemohl zbavit, mohl jsem jí jedině nechat se vyřádit a doufat, že se po tom všechno spraví.
Seděl jsem tam asi dvacet minut a snažil jsem se zkrotit ten nezastavitelný vodopád slz, nechtěl bych se vidět v zrcadle, protože si dokážu sám představit, jak opuchle jsem musel vypadat, ale to asi byla jen maličkost oproti tomu, co se mi dělo uvnitř měl jsem pocit jako by se mi srdce trhalo doslova na miliony kousíčků a k tomu jsem se celý třásl zimou, chtěl jsem, aby to skončilo, ale to bylo zhola nemožné a já jen nevyhnutelně trpěl.
Když se mi nakonec podařilo se trochu sebrat a to jak psychicky tak ze země tak jsem se snažil vymyslet, co bude dál, co budu dělat a kam půjdu. Za ním jsem jít nemohl, i když to bylo to první, co mi přišlo na mysl a domů bych nešel ani za boha, momentálně to pro mě ani domov nebyl za to, co mi způsobila máma, dnes bych jí prostě vidět nemohl, protože bych nejspíš zešílel a řekl věci, kterých bych později litoval. Daphne jsem svými problémy zatěžovat nechtěl a stejně tak ostatní, ale i tak mi nakonec vyšlo místo které mi je domovem už nějaký čas a Maikeyho pokoj nebo teď už spíš můj je mi vždy otevřený!
Debbie: "Sunshine co tu děláš?"
J: "Promiň, já asi jsem tě vzbudil co?"
Debbie: "Na tom nezáleží, spíš mi řekni co se děje?"
J: "Jen bych potřeboval někde přespat."
Debbie: "Tak pojď dovnitř."
J: "Děkuji."
Bylo mi hrozně z toho, že už jí zase zatěžuji svými problémy ale ona tu pro mě za ten rok co jí znám byla tolikrát, že to ani nespočítám, a já jí zkrátka důvěřuji, teď je to ten jediný člověk u kterého tuhle situaci dokážu alespoň nějak zvládnout, protože jinak je to moje konečná.
Debbie: "A co proč nespíš doma?"
J: "Tam jít nemůžu a ani nechci."
Debbie: "K Brianovi taky ne?"
J: "Ty to nevíš?"
Debbie: "Co nevím?"
J: "My se rozešli."
Bylo znát, že jí to šíleně vyvedlo z míry a že něco takového v žádném případě slyšet nechtěla, ale mě ještě víc zaskočilo, že o tom neměla ani tušení, vždyť ona ví prakticky všechno ať už z doslechu anebo že to z někoho vymlátí tak jak to že o tom ještě neví?
Debbie: "Cože jste?"
J: "Je mezi námi konec."
Debbie: "Ale jak? Já to nechápu, co to Briana popadlo? Vždyť si pro něho vším a miluje tě, tak kde tohle proboha vzal?"
J: "Tohle nebylo z jeho hlavy."
Debbie: "A z čí? Neříkej, že z tvojí?"
J: "Děláš si srandu?"
Debbie: "Pravda to je naprostá blbost ale jak se to teda stalo?"
J: "Moje máma za tím stojí."
Debbie: "Justine, nemohl bys mi to nějak objasnit?"
J: "Máma se po tom co se mi stalo, zbláznila."
Debbie: "Objasnit ne natahovat."
J: "Fajn asi takhle zakázala mi chodit do Babylonu a na podobná místa a řekla, že už se s Brianem nesmím scházet a jeho samotného si odchytila a řekla mu, aby se se mnou rozešel."
Debbie: "Ale proč by to proboha dělala?"
J: "Myslí si, že mě tím drží v bezpečí a za to co se mi stalo, dává vinu Brianovi."
Debbie: "Ale vždyť on ti pomohl."
J: "To vysvětli jí."
Čím víc jsem o tom mluvil tím větší zlost jsem na mámu měl ale vlastně i na sebe, vím, že jsem mohl bojovat víc za to, co chci, za náš vztah, za naší lásku, kterou jak se zdá už Brian začíná přijímat nebo se alespoň snaží dnes to tak prostě vypadalo, ale já se nechal ovládnout a s Brianem jsme se prakticky oba jen tak vzdali a to jsme neměli jenže teď už je pozdě.
Debbie: "Tohle je určitě nějaké nedorozumění."
J: "Kéž by bylo Debb ale není mezi mnou a Brianem je prostě konec."
Debbie: "Ale..."
J: "Prosím já o tom už nechci mluvit, nemám na to sílu, já už nemám sílu vůbec na nic."
Debbie: "Dobře nebudu o tom mluvit, ale ty si běž lehnout, vypadáš ztrhaně."
J: "Neboj, právě to jdu udělat."
Debbie: "Dobrou."
J: "Nápodobně."
Jakmile jsem za sebou zavřel dveře a ulehl do postele tak mě zase pohltila ta bolest a bezmoc, bylo to nesnesitelné a chtěl jsem aby to hned skončilo aby mě tohle utrpení přestalo ovládat ale ze všeho nejvíc jsem ho chtěl mít u sebe chtěl jsem aby mě držel a líbal abych věděl, že jsme spolu a že už nikdy nebudu pociťovat tyhle nesnesitelné pocity jenže to bylo zkrátka nemožné a já si v tu chvíli uvědomil že můj život opravdu skončil a že už nehodlám takhle pokračovat, už nic nemá smysl...
No comments:
Post a Comment