Nikdy to nevzdám // 8 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Byl jsem jím doslova zahnán do kouta a v hlavě mi kolovalo tolik myšlenek, že jsem myslel, že zešílím, ačkoliv přes ústa mi žádná z nich neprošla. On se na mě jen nedočkavě díval a čekal na mou odpověď, kterou jsem se za tak krátký čas snažil vytvořit, ale popravdě nic co by zabránilo katastrofě, mi na mysl nepřišlo!

B: "Nechtěl si náhodou vařit?"

Už vím proč si všichni myslí, že jsem kretén, protože popravdě si to teď o sobě myslím taky, bohužel to ale bylo v tu chvíli jediné, co se mi podařilo vymyslet a co jsem si dovolil říct, abych se z toho nějak vykroutil, ale měl jsem takový pocit, že jsem spíš začal něco, z čeho se jen tak nevyvlíknu!

Nikdy to nevzdám // 7 //

VAROVÁNÍ 18+

Brian's POV

(O pár měsíců později)

Ačkoliv se moje noha už dala znatelně celkem do pořádku především díky rehabilitacím, na které docházím třikrát týdně a ano docházím, poněvadž na vozíček už by mě nikdo nedostal, ale berle mi pořád věrně slouží, takže chodit pro mě už není takový problém i když to bolí, tak si všichni myslí, že pořád potřebuju chůvu. Většinu dne o mě pečuje Justin, ale když musí jít do jídelny, aby zajistil, že neskončíme na dlažbě jelikož Kinnetic a já se vidíme jedině přes počítač nebo Teda tak mi sem šoupne buď Maikeyho anebo Lindsay takže si vážně užívám nejlepší chvíle života. A to ani nemluvím o mém sexuálním životě, který představuje jen kouření a honění, protože Justin je přesvědčený o tom, že na tohle ještě musím zapomenout, protože nechce riskovat, že by se mi něco stalo, takže jak jinak tohle nazvat než rájem na zemi, při kterém bych nejraději vyvraždil polovinu populace!

Nikdy to nevzdám // 6 //

VAROVÁNÍ 18+

Justin's POV

(O měsíc později)

Dneska Briana konečně propustí do domácí péče takže se mi celkem ulevilo, že ho budu moci mít na očích 24 hodin denně, ale zároveň jsem z toho takový nesvůj, bojím se, že něco podělám anebo, že to nebudu zvládat a nebudu schopný mu poskytnout pomoc, kterou potřebuje a i na Brianovi vidím, že by tady i přesto, že už tu začíná šílet, nejradši zůstal než abych to byl já kdo se o něho bude muset starat, přece jenom pořád má nějakou hrdost, takže si dokážu představit, že asi není moc nadšený z toho, že mu budu muset pomáhat úplně se vším, hlavně co se hygieny týče, to bude největší problém, poněvadž se ani nedostane sám na záchod, bez toho abych ho nepodpíral a to nemluvím o sprchování, takže je mi jasné, že by si radši pořídil domácí pečovatelku než aby to všechno nechal na mně a vysvětlit mu, že mně to problém nedělá je dost složité s jeho tvrdohlavostí. Ale jedna věc nám dělá radost, vlastně nepopsatelnou radost - lékaři nám totiž dali naději, že by se jeho noha mohla dát zase do pořádku, stehenní kost už je na tom prý dobře, ta kyčel jim sice ještě dělá starosti a čeká ho ještě plno rehabilitací a taky nějaká doba na vozíčku a o berlích, ale jinak se to prý vyvíjí dobře, takže to musím zaklepat, abych to nezakřiknul!

Nikdy to nevzdám // 5 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Jsou to již dva dny od té nečekané a dost šokující návštěvy mé matky a i když bych na to teď už neměl ani pomyslet a hodit to za hlavu jako obvykle a spíš se zajímat o to jak to bude s mojí nohou tak pravdou je, že nemůžu, musím na to neustále myslet, na to co říkala a na to, že to určitě všechno byly lži nebo snad jenom chci, aby to byly lži, protože by to bylo snazší? Já už ani nevím, nikdy bych to nepřiznal, neřekl nebo ani nenaznačil, ale poprvé v životě se v mojí hlavě usadila myšlenka, že svou matku potřebuju a že chci, aby tady pro mě byla, aby alespoň část toho co řekla, byla pravdivá, ale to je něco co se nestane, rozhodně ne mně!

Nikdy to nevzdám // 4 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

V nemocnici jsem už něco přes týden, je to depresivní, ale snažím se držet při smyslech, vlastně jediné co mě při nich drží je myšlenka na Justina a na to, že se kvůli němu musím zase postavit na nohy, na ničem jiném nezáleží, ale do té doby nemůžu být s ním, nechci aby mě takhle viděl jako trosku, jako někoho kdo se téměř za chvíli úplně složí, nechci vidět tu jeho lítost a ani nikoho jiného, nechci vidět v jejich očích tu bolest z toho, že mi nemohou nijak pomoct to by mě nejspíš zničilo ještě víc než to, že je ze mě mrzák. Nejspíš kdyby do mě pořád lékaři neházeli prášky proti bolesti a já z nich nebyl tak nějak omámený tak bych si uvědomil, co že mě to vlastně potkalo... V jednu chvíli jedu domů za Justinem, toužím po jeho tělo, po jeho přítomnosti a v té další ležím v nemocnici s nohou na sračku, jenom ta myšlenka mě téměř nutí řvát, vztekat se, brečet, všechno zničit, ale já nemůžu, ne pokud chci ještě někdy vidět Justina. Prostě musím věřit, že se z tohohle dostanu, že budu zase jako dřív a že ze mě nebude mrzák, protože to bych se radši zabil než žít takový život!

Nikdy to nevzdám // 3 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Když jsem se ráno probudil nebo jsem spíš vstal protože spát jsem opravdu nemohl alespoň ne nijak hluboce tak jsem okamžitě všem zavolal... Debbie, Maikeymu, klukům, Mel a Lindsay a taky mámě, všechny to absolutně vzalo a téměř nemohli mluvit, řekli mi, že v nemocnici budou co nejdřív, ale já jsem to snad ani nechtěl, věděl jsem, že Brian by to nechtěl aby ho takhle všichni viděli a že na mě bude naštvaný za to, že jsem jim to řekl, dokážu si představit jak si přede mnou bude hrát na silného a bude tvrdohlavý, ale teď mě ze všeho nejvíc zajímá aby se z tohohle stavu dostal a hlavně aby mohl zase chodit, protože vím, že pokud se znovu nepostaví na nohy tak jsem ho ztratil!

Nikdy to nevzdám // 2 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

S Brianem to teď máme docela složité, teda milujeme se pořád stejně, jako ne že by mi to Brian konečně řekl, ale já to prostě vím, vidím to na něm, říká mi to očima a to mi stačí, ale problémem je, že se téměř nevídáme, Brian se teď snaží udělat nějaký posun v Kinneticu a trošku ho vyzdvihnout takže dře dnem i nocí a prakticky náš je až společný večer respektive spíš noc, kterou se oba snažíme si pořádně vychutnat, občas ho přistihnu i u toho, že je romantický ačkoliv on to zapírá, ale to může zkoušet na někoho jiného já to moc dobře vidím. Jenže pak jdeme spát a ráno jsem to zase já kdo musí odcházet brzo poněvadž jsem si teď vzal ranní šichty abych trochu pomohl mámě a Molly, které to teďka nemají jednoduché a na svého otce, že je zaopatří se opravdu spoléhat nemůžu a ani bych ho o to nežádal takže je to na mně a ani mi to nedělá problém přece jen je to moje rodina jenže na to dopadá můj vztah s Brianem, ale snažíme se jak můžeme a to oba, řekl bych že Brian i možná o něco víc, vidím jak moc mě nechce ztratit i když slovy to nikdy neřekne, ale jeho gesta mluví za vše. Takže nám nezbývá nic jiného než tohle "krizové období" překonat a vše se snad vrátí zase do normálu, až na to že Brian bude mít konečně tu firmu, o které snil a moje rodina snad bude po tom všem pořádně zabezpečená!

Nikdy to nevzdám // 1 //

VAROVÁNÍ 18+

Brian's POV

Opravdu bych ocenil, kdyby se mi jednou podařilo z Kinneticu odejít v přijatelnou hodinu a být tak s Justinem alespoň nějakou tu chvíli než půjde spát před další šichtou v jídelně, ale dneska se mi opět daří úplný opak, a už téměř nad těmi papíry usínám, jenže teď je moc důležité, abych všechno zvládnul, pokud chci dosáhnout svého cíle, takže mi nezbývá nic jiného než usrkávat hodně, hodně silnou kávu a domlouvat své ruce, aby udržela propisku!