Nikdy to nevzdám // 8 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Byl jsem jím doslova zahnán do kouta a v hlavě mi kolovalo tolik myšlenek, že jsem myslel, že zešílím, ačkoliv přes ústa mi žádná z nich neprošla. On se na mě jen nedočkavě díval a čekal na mou odpověď, kterou jsem se za tak krátký čas snažil vytvořit, ale popravdě nic co by zabránilo katastrofě, mi na mysl nepřišlo!

B: "Nechtěl si náhodou vařit?"

Už vím proč si všichni myslí, že jsem kretén, protože popravdě si to teď o sobě myslím taky, bohužel to ale bylo v tu chvíli jediné, co se mi podařilo vymyslet a co jsem si dovolil říct, abych se z toho nějak vykroutil, ale měl jsem takový pocit, že jsem spíš začal něco, z čeho se jen tak nevyvlíknu!

J: "Briane!"

B: "Co?"

J: "Nemůžeš alespoň jednou projevit city?"

B: "Tím, že ti řeknu, že jsem s tebou rád šukal?"

J: "Ne tím, že mi řekneš, že si se mnou rád šukal jako s prvním."

B: "Abys pak mohl říkat, jak hluboce a nenapravitelně tě miluju?"

J: "Nevím, proč si pokaždé když chci, aby si ke mně projevil nějakou náklonnost, myslíš, že to znamená, že na tebe vybalím všechny ty kecy o naší velké lásce."

B: "Protože to tak vždycky je."

J: "A tobě by vadilo alespoň jednou jedinkrát mi říct, že ke mně nechováš jen sexuální pud, ale taky něco víc?"

B: "Já o tomhle prostě nechci mluvit, Justine."

J: "Fajn co jiného bych mohl čekat, ne že bys skoro neumřel a neměl tak už téměř možnost se o to alespoň jednou pokusit,"...Vymanil se z mého objetí a zamířil rovnou do kuchyně.

Ach jo proč jsem to vždycky já, kdo posere nějakou hezkou chvilku a zazdí jí svým nenasytným a sobeckým egem. Proč nejsem alespoň jednou schopný mu říct, co pro mě znamená a že ho opravdu miluju víc než bych si kdy dokázal připustit. Vždyť on měl pravdu s tím, že jsem tenkrát opravdu v tom autě mohl umřít a on by se tak nikdy nedozvěděl, jak velké city k němu chovám a že mi na něm záleží způsobem, který už snad ani není normální. Jsem nejsebevědomější chlap v Pittsburghu, ale zároveň ten největší posera co se lásky týče, vždyť i komáři si umějí city vyjádřit líp, než to kdy dokážu já, to je opravdu k zbláznění.

Po zbytek večera už jsme spolu neprohodili ani slovo, vím jen to, že jsem ho v polospánku slyšel, jak se z pohovky přemístil ke mně do postele a následně jsem s pocitem, že se tohle všechno snad vyřeší a Justin mi odpustí, usnul úplně. Ráno jsem se ho ještě se zavřenýma očima snažil rukou vedle sebe nahmatat, ale když jsem zjistil, že jediné co žmoulám v ruce je peřina tak jsem se trochu vyděsil, že vzal nohy na ramena a utekl ode mě a mého ega co nejdál mohl... No tím nejdál samozřejmě myslím Debbie. Ale snažil jsem se myslet pozitivně, přece jen je tu ještě sprcha, kuchyň a pohovka kde bych ho mohl nalézt, jenže když jsem hopkavou chůzí prohledal téměř i odpadkový koš a lednici tak jsem si uvědomil, že on tady opravdu není a jsem si zcela jistý, že dneska nemá směnu v jídelně... Takže jo Kinney zase si to posral! Chtěl jsem se obléknout a jit nebo spíš odskákat k Debbie domu, abych si Justina zase odvedl k sobě, když v tom se rozeznělo klepání na dveře...

B: "Zabloudila si?"

Debbie: "Nech si ty kecy a pusť mě dovnitř."

B: "Tak pojď."

Už jen z jejího výrazu mi bylo jasné, že jsem v maléru. Opravdu kdyby její oči uměly šlehat plameny a z hlavy jí trčely pekelné rohy tak už bych začal uvažovat o tom, že si pořídím soukromou ochranku.

B: "Dáš si kafe?"

Debbie: "Co jsi mu zase udělal, ty pitomče?"

B: "Takže je u tebe,"...Spíš jsem odvodil sám pro sebe.

Debbie: "A kde jinde by měl být? V 6 hodin mi zaklepal na dveře a pak se svalil na pohovku a usnul."

B: "Tak aspoň, že má kde spát."...Že jsem tohle neměl říkat mi došlo ještě před tím než jsem od ní utrousil jeden pohlavek.

Debbie: "Já už se z tebe opravdu zblázním! Vždyť jste vypadali tak spokojeně a šťastně... Ty budeš moct zase chodit a on tě miluje a ty jeho taky tak mi řekni, co jsi zase plácl za hovadinu?"

B: "Proč to musím být vždycky já?"

Debbie: "No a kdo jinej?"

B: "To on si s tím začal."

Debbie: "Bože copak jsme ve škole a ty jsi malej žalobníček?"

B: "Aspoň si ze mě přestaň utahovat."

Debbie: "Tak mi konečně řekni, co jste si zase udělali?"

B: "A od kdy je to tvoje starost?"

Debbie: "Od té doby co řeším každý váš vztahový problém."

B: "Tak nás tenhle nech si vyřešit!"

Popravdě až když jsem to dořekl, mi došlo, cože jsem to vlastně vůbec řekl, vždyť já jí potvrdil, že souhlasím s tím, že mezi mnou a Justinem je víc než jen sex, ale dokonce vztah. A je mi jasné, že tohohle se okamžitě chytí, vždyť ještě aby ne je to přece Debbie.

Debbie: "Teď by tu měl být Justin."

B: "A to jako proč?"

Debbie: "Protože si poprvé v životě přiznal, že máte vztah."

B: "Budu toho litovat každou chvíli do konce svých dnů."

Debbie: "Heleť je mi jedno jak to uděláš a co uděláš, ale prostě to s ním vyřiď nebo se mi ta pohovka v obýváku za chvíli rozpadne z toho, jak ke mně pokaždý uteče."

B: "A co asi tak můžu dělat?"

Debbie: "Třeba mu říct, že ho miluješ, ty pitomče!"

B: "Nemohla by ses bez tohohle jednou obejít."

Debbie: "Ne to teda nemohla, mně už si se jednou dokázal přiznat tak buď tak hodnej a udělej to samý s Justinem nebo ti natrhnu prdel."

B: "Jo jasně já mu k tobě pošlu pohled."

Debbie: "Není třeba, jedeš se mnou."

B: "Cože?"

Debbie: "No nekoukej tak šokovaně a běž se obléct nebo se neoblíkej, mně je to jedno, jedeš tak jako tak."

B: "Nebo co?"

Debbie: "Nebo ho ztratíš."

Byl jsem si zcela jistý, že mě ničím nepraštila po hlavě tak jak je možný, že se mi najednou rozsvítilo a já se vyděsil. Vždyť to tak opravdu může být, já ho klidně můžu ztratit jen proto, že chráním svou povahu a osobnost, protože se bojím, že bych projevením citů ztratil to, co jsem si tak dlouho budoval a zazdil to hluboko do sebe. Nezbývalo mi tedy nic jiného než se obléknout a vydat se s ní za Justinem.

Debbie: "Držím palce, já jdu dospat to, co jsem kvůli vám ztratila."

B: "Spi sladce,"...Popřál jsem jí s největší dávkou ironie v hlase.

Justin pořád spal na pohovce a já ho nechtěl budit, takže jsem se usadil do křesla a čekal, až se sám probudí. Mezitím jsem ho musel neustále pozorovat, vypadal nádherně a občas sebou škubl, jako kdyby se mu něco zdálo a díky tomu vypadal tak hrozně roztomile a k sežrání. Ale měl jsem taky výčitky svědomí, protože kdybych nebyl tak tvrdohlavej tak by se teď nemusel tísnit na té polorozpadlé pohovce a místo toho by byl u mě doma nejlíp natisknutý u mě v posteli, ale já jsem se zase rozhodl svoje city zakořenit tam, kde je nikdo nenajde, i když se mu to párkrát už téměř podařilo. Sledoval jsem ho asi hodinu, a když sebou následně začal vrtět tak jsem měl pocit, že mi jde o život, jak mi tlouklo srdce.

B: "Ahoj,"...Začal jsem s konverzací, když pootevřel oči.

J: "Co tady děláš?"...Vyskočil.

B: "Sedím,"...Hrál jsem si na idiota.

J: "To by mě nenapadlo, ale proč nesedíš doma?"

B: "Protože ty jsi tady."

J: "A to vadí?"

B: "No ocenil bych, kdybys mě příště varoval, že máš v plánu zmizet z povrchu zemského."

J: "Nikam jsem nezmizel, vidíš mě snad ne?"

B: "Vidím a byl bych rád, kdybys přestal."

J: "S čím?"

B: "S tím tvých chováním... Označení hajzl může mít jen jeden z nás a to jsem já."

J: "Však já ti ho neberu,"...Zdálo se mi, že teď už jsem v něm místo vzteku viděl pobavení.

B: "To jsem rád."

Tohle mi ale nestačilo a bylo mi úplně jasné, že ani pro něj to není dostačující a že si to budu muset ještě nějak vyžehlit i když asi ne tak jak by on i Debb toužili. Chytnul jsem ho za ruku a strhl ho k sobě na klín a málem jsem se podělal bolestí, jenže láska přece bolí tak hold něco musím vydržet.

J: "Briane co to děláš? Tvoje noha,"...Chtěl se zvednout, ale já ho zadržel.

B: "To nevadí... Chci tě u sebe."

J: "Vždyť tu jsem."

B: "Ty to nechápeš, chci tě u sebe, ve svém bytě a ve svém životě, nechci, abys mi utekl."

J: "Vždyť já nikam neutíkám."

B: "Ráno jsi utekl."

J: "Jen jsem spíš potřeboval na vzduch a stavil se u Debb protože jsem si u ní něco zapomněl a ona ze mě zase začala tahat rozumy a pak jsem usnul na pohovce."

B: "Počkat takže ty jsi neutekl, jako že bys byl naštvanej a chtěl se mě zbavit?"

J: "Vždyť víš, že mě se nikdy nezbavíš."

B: "Ta proradná ženská!"

J: "O čem to mluvíš?"

B: "Debb za mnou ráno přišla s tím, že si se k ní přiběhl schovat a že si jí řekl, že jsme se pohádali."

J: "Takže ona na nás upekla levárnu."

B: "Jo a já jí to sežral i s navijákem."

J: "A co vůbec chtěla, abys udělal?"

B: "Hádej."

J: "Jo je mi to jasný, ona si asi myslí, že když to nedokážu já tak to dokáže ona tě přinutit mi to říct."

B: "Téměř si jí to podařilo."

Řekl jsem to tak aby pochopil, že i když je pro mě těžké to vyslovit nahlas tak to nemění nic na tom, že ho doopravdy miluju a zdálo se, že on to pochopil poněvadž mě následně políbil a řekl...

J: "Taky tě miluju."

B: "Já vím,"...Políbil jsem ho.

Následně jsme se zase vydali domu a já byl přesvědčený, že se Debb pěkně pomstím za to, že se mnou takhle vypekla, no ale, když se to tak vezme tak mi vlastně udělala službu, za kterou bych jí měl být spíš vděčný!

Justin mě nakonec přeci jen nezavrhnul, jak jsem se obával a byl neustále se mnou, aby mi pomohl se zase plně zotavit, což se po velké a namáhavé dřině podařilo a i když občas trpím trochu bolestmi tak už zase můžu okupovat Babylon a Woody's ale vždycky jen s Justinem!