BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Tvářit se, jako že jsem v pořádku, to je to jediné, co jsem vždycky dokázal a to jediné, co kdy dokážu a teď je to vlastně to jediné, co mi zbylo, to jediné, co mě přes den dokáže udržet na nohou a pomůže mi to vyhnout se těm lítostným pohledům a vlastně mi to tak trochu dává naději, že jednoho dne se třeba všechno opravdu změní, že všechno, včetně mě, bude zase v pořádku!
V jednu chvíli mám před svatbou a v tu další mě láska mého života opouští a odjede si do New Yorku za svým snem, můj nejlepší kamarád si pořídí rodinku, s kterou se usadí, můj syn odjede do Kanady se svými mámami, které pro mě představují nedílnou součást mého života a z jediného místa, které mě vždycky dokázalo udělat někým, se stala pouze ohořelá budova, dokonce i můj účetní si našel někoho, s kým chce strávit zbytek života a to ani nemluvím o té královničce a jeho fotbalové hvězdě, kteří si k sobě zase zázračně našli cestu a co teprve Debb, která do toho konečně praštila s Carlem! Opravdu životy všech lidí, na kterých mi záleží, se pohnuly dopředu, jen já jsem zůstal trčet na místě s prstýnky v nočním stolku. Není dne, kdy bych na to svoje sluníčko nepomyslel a netoužil alespoň ještě po jednom jediném polibku, po jednom doteku, po něm! Vlastně je to skoro rok, co jsem ho viděl naposledy, tehdy tu noc, kdy se vymanil z mého objetí, nasedl do letadla a odletěl za novým životem, ve kterém vždycky budu mít místo, ale nikdy jej se svou hrdostí nevyužiju a radši zůstanu trpět tady v Pittsburghu, než abych si pro něho došel tam a řekl mu, že bez něho nechci strávit už ani vteřinu, já prostě nemůžu, alespoň ne, dokud si nesplní svůj sen. Pamatuji si, jak mi řekl, že se vrátí a že se budeme často vídat, ale já jsem mu na to pouze řekl, že na tom už nikdy nezáleží, že je to jen čas, který stejně uteče a my už zase budeme sami, ale do dnes toho lituji, poněvadž on si to nejspíš vzal k srdci, jediné spojení, které s ním mám je to elektronické, lépe řečeno email a smsky, ale občas, zhruba jednou do měsíce, dojde i na telefonát, po kterém se ale cítím ještě hůř, slyšet ho a nemoct ho mít, je snad horší, než všechny zkázy světa!
Debbie: "Čteš ty noviny nebo do nich jen tupě zíráš?"
B: "Proč tě to zajímá?"
Debbie: "Protože bych si je ráda přečetla."
B: "Tak si sežeň vlastní."
Debbie: "Co ti zase přelítlo přes nos?"
B: "Nevím, o ničem konkrétním."
Debbie: "Že ty jsi měl zase jeden ten noční telefonát s Justinem?"
B: "Nechtěla by ses starat o svoje věci?"
Debbie: "Takže měl,"...Odvodila si pro sebe.
B: "Nechtěla bys mi radši dolít kafe?"
Debbie: "Co si myslíš, že jsem?"
B: "Servírka?"...Zeptal jsem se s nadzvednutým obočím.
Debbie: "Ale nejsem tvůj sluha... Nauč se říkat prosím!"
B: "Prosím, doliješ mi kafe, dobrá vílo?"
Debbie: "Vidíš, ani to nebolelo."
B: "Díky."
Chtěl jsem si v klidu dopít šálek kávy a přečíst ranní noviny, ale to bych nejprve musel změnit jídelnu a to nejlíp na takovou, kde se nenachází do všeho se šťourající servírka s rudou barvou na hlavě!
Takže jsem mohl předpokládat, že mě jedna z těch Debiiných přednášek rozhodně nemine, co už bych vlastně ale mohl čekat po tolika letech, co se pokoušela mi být matkou, kamarádkou a terapeutem zároveň? Bohužel se jí vždy ale povede jen jedna role a mám pocit, že dnes si bude chtít hrát na tu třetí, nejoblíbenější!
Debbie: "Jak dlouho si ještě hodláte jen volat?"
B: "Proč se mě na to ptáš?"
Debbie: "Proto, aby jeden z vás už konečně něco udělal."
B: "A co si pod tím představuješ, máme společně spáchat nějaký zločin?"
Debbie: "Pokud by to byl důvod k tomu, abyste se konečně viděli tak v tom tak velký problém nevidím."
B: "Jsem rád, že mě podporuješ v mé kriminalitě, ale myslím, že od toho upustím."
Debbie: "Nepřemýšlel si o tom aspoň?"
B: "A o čem? Co by se tím změnilo? On má svůj život a já zase ten svůj."
Debbie: "Jo, ale to neznamená, že do něj nezahrnujete toho druhého."
B: "Víš moc dobře, že pokud by se chtěl vrátit tak bych mu nebránil, ale takhle to nemá smysl."
Debbie: "Ale proč? Vím, že by to nebylo ideální, ale bylo by to aspoň něco."
B: "I kdyby to měl být jen jeden den v měsíci tak bych to nechtěl... Bylo by to ještě horší Debb, jak pro něj tak, tak..."...Zarazil jsem se.
Debbie: "Pro tebe?"
B: "Na tohle prostě můžu zapomenout a ty taky, buď tak hodná."
Debbie: "Kdy se vy dva konečně poučíte, že jeden bez druhého nemůžete žít?"...Vzala si tác a šla raději roznášek objednávky.
To mi ten den pěkně začíná, nejprve jeden noční telefonát s Justinem, po kterém jsem nebyl ani schopný usnout a následně velmi oblíbená Debbiina přednáška... Proč já do té jídelny vlastně ještě vůbec lezu, když vím, co přesně mě tu čeká?! Nejspíš proto, že Debb mi vždycky dokáže odhalit pravdu a dokopat mě k věcem, které pro mě dříve byly tabu.
Radši jsem se ale vydal do Kinneticu, který pro mě v podstatě poslední dobou představuje domov... Pracuji tu, jím tu, téměř pořád tu i spím, no shrneme to tak, že tu tak nějak žiju, je to lepší, než být sám v loftu v obrovské posteli, kam by se skoro vešli čtyři lidi, ale já jí musím obývat sám, bez Justina!
Ted: "A já už doufal, že dneska nedorazíš."
B: "Proč, abys mohl čumět na porno?"
Ted: "Ne, proto, abys taky viděl něco jiného než jen vnitřek kanceláře."
B: "Náhodou dneska jsem byl v jídelně."
Ted: "Páni, pokrok, to bychom měli oslavit."
B: "Nechtěl by ses radši vrátit k číslům a mě nechat mým pracovním povinnostem?"
Ted: "Jen se chci zeptat, jestli bys večer nezašel k Woody's?"
B: "Tede, vždyť se vidíme prakticky deset hodin denně, to už chceš i rande?"
Ted: "Myslel jsem se mnou a s kluky."
B: "S kluky?"
Ted: "Ano, já, tvůj nejlepší přítel a přeborník na módu, prostě jako za starých časů."
B: "Tak si mě zapiš."
Ted: "Jako fakt?"
B: "Řekl jsem to ne?"
Ted: "Tak super."
B: "A teď do práce."
Ted: "Jdu na to, šéfe."
Ani nevím, proč jsem vlastně souhlasil, asi nejspíš proto, že vyrazit si se starou bandou bude lepší, než se prohrabovat hromadou papírů a taky neustále myslet na to, jaké by to bylo, kdyby tenkrát Justin neodjel, na to, že bychom dnes mohli být spolu a telefon by nebyl tím jediným, co náš vztah drží nad vodou, tedy pokud to vztah ještě je... Něco mi říká, že už jsme jen staří známí, kteří se jednou milovali, ale jejich příběh musel skončit tragicky a brzo se nejspíš budeme moct označit za naprosté cizince, kteří si jednoho dne ani nevzpomenou, jak ten druhý vypadal a to je něco, čeho se bojím víc, než smrti, toho, že na mě Justin zapomene a najde si někoho, kdo mu dá vše, co já jsem nemohl!
Bylo k zbláznění se soustředit jen na ty písmenka na papíře a na to, jestli vůbec vyplňuju správné formuláře, měl jsem prostě až moc zamořený mozek jedinou myšlenkou a to tou, že bych ho opravdu chtěl vidět... Ta ženská už zase docílila svého, aniž by se nějak moc namáhala, prostě mi jen nasadila brouka do hlavy a já se tím nechávám pomalu požírat zaživa! Kdyby to alespoň bylo tak jednoduché, jak Debbie říkala, to bych se s ním pak mohl vídat často, líbat ho, dotýkat se jeho hebké kůže a čichat jeho krásnou vůni, ale já vím, že by to bylo zatraceně složité, protože já ho nechci jen vídat, já ho chci vidět každý den, já se nechci těšit z toho, že tohle je ten týden, kdy se zase uvidíme, já se vedle něho chci každé ráno probouzet, sakra, já s ním chci žít, přesně tak, jak jsem si to plánoval tenkrát, když jsem mu řekl, že ho miluju, vlastně to je něco, po čem jsem toužil už dlouhou dobu před tím, jen jsem nikdy neměl odvahu to vyslovit nahlas a to mě stálo všechno, co jsem s ním kdy měl!
Nejsem zvyklí, abych byl vyděšený z toho, že mi někdo volá, ale to by se na displeji nesmělo objevit Justinovo jméno a já bych nesměl vědět, že náš telefonát jednou měsíčně už máme vyplýtvaný, takže buď to se něco stalo anebo... Sakra já ani nevím...
B: "Myslel jsem, že ten dvouhodinový telefonát ti v noci stačil."
J: "Vždyť víš, že já se toho tvého hlasu nikdy nenabažím."
B: "Jo, ale vždycky si dodržel jen jednou a dost, tak co ta chuť porušovat dohodu?"
J: "Hele, že ty se mě chceš zbavit, protože tam někoho máš?"...Začal se smát.
Kdybys tak jen věděl, jak vypadá můj sexuální život od chvíle, co jsi mě opustil, jediné, co se v něm nachází, jsou kluci, kteří se ti musí podobat do toho nejmenšího detailu, a já jim pak musím vysolit peníze za něco, co chci mít s tebou, ale nemůžu!
B: "No pokud nepočítám účetního, jednu oprsklou asistentku a pár podřízených tak tu nikdo, kromě chcíplé kytky, opravdu není."
J: "To je dobře, ale jen jsem tě prostě potřeboval slyšet."
B: "Já tebe taky."
J: "Chybíš mi, ještě víc, než v noci."
B: "To ještě jde?"
J: "Beru to jako, že já tobě taky."
B: "A moc, Sunshine."
J: "Tak to tě možná potěším tím, když ti řeknu, že..."...Zarazil se.
B: "Co mi řekneš, Justine?"
J: "Pozítří přijedu do Pittsburghu..."
Téměř se mi zatemnilo před očima a srdce mi skoro vypadlo z hrudi! Byla to jako rána z čistého nebe, v jeden moment se snažím smířit s tím, že Justin je a nejspíš už navždy bude někým, koho jsem kdysi miloval a nikdy milovat nepřestanu a pravděpodobně ho už nikdy neuvidím a v ten další zjistím, že ho po tak dlouhé době zase spatřím, ačkoliv nevím, jak dlouho to bude trvat a proč se vlastně rozhodl přijet, jelikož na to, abych se zeptal, jsem neměl čas, poněvadž mi do kanceláře vtrhnul Ted s něčím urgentním a já musel zavěsit...
No comments:
Post a Comment