Další šance // 2 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Nevěděl jsem, co si o to mám myslet, sakra vždyť já ani nemyslel, já měl úplně vymyto, jako kdybych byl po nějaké párty a po ní měl v hlavě úplné okno, až na to, že tentokrát jsem byl po telefonátu s Justinem a můj mozek nebyl schopný vyprodukovat jedinou kloudnou myšlenku nebo pochopení toho, co mi Justin řekl" Je to už podělaných jedenáct měsíců, co jsem ho viděl naposledy a za tu dobu jsem se pořád pomalu snažil smířit s tím, že už ho nikdy neuvidím, že už nikdy nebude v mém životě zaujímat místo mého milence, přítele, partnera a možná, že i manžela, že už navždy bude jen někým, jehož hlas jednou za čas slyším přes telefon a postupem času už ani to, jenže teď se vše nějak nevysvětlitelně změnilo a já vůbec netuším, jak s tím mám naložit. Justin pozítří přijede a já nevím proč, nevím jestli se sem jen jede podívat na návštěvu anebo se nadobro vrací a popravdě mám z obojího nepopsatelný strach, protože pokud přijede jen kvůli návštěvě starého domova a přátel tak to pro mě bude ještě bolestivější, než když odjížděl poprvé, ale pokud se vrací nadobro, tak by to znamenalo, že...

Ted: "Briane, vnímáš mě?"...Luskl mi prsty před očima.

B: "Co chceš?"...Zavrčel jsem.

Ted: "Ty papíry."

B: "Huh?"

Ted: "Ty, co jsem ti přinesl zhruba před dvěma hodinami s tím, že je musíš okamžitě vyplnit."

B: "Jo tyhle."

Ted: "No tak, kde jsou?"

B: "Někde určitě."

Ted: "Bože, Briane, co se s tebou děje?"

B: "Co by se, se mnou mělo dít?"

Ted: "To se ptám já tebe, už dvě hodiny tu sedíš a koukáš do prázdna."

B: "Jen obdivuji interiér mojí kanceláře."

Ted: "Tím, že tupě zíráš na jeden bod na zdi?"

B: "Nějak se začít musí."

Ted: "Nemohl bys aspoň..."

B: "Nemohl!"...Přerušil jsem ho.

Ted: "Ani nevíš, co jsem chtěl říct!"

B: "Popravdě mě to ani nezajímá a teď, kdyby jsi se šel buď to věnovat práci anebo domů za svou ženou, bylo by to báječné, hlavně ale odejdi z mé kanceláře."

Ted: "Myslím, že zvolím tu druhou možnost,"...Radostně odešel.

Musím uznat, že Theodhor to má se mnou teď opravdu složité, popravdě by Kinnetic bez něho už ani nebyl Kinnetic a já ho tu vždy dusím až dlouho do večera, za prvé, protože nejsem schopný s myšlenkami na Justina se pořádně soustředit na práci, takže je většina na něm a za druhé, protože k němu, nevěřil bych, že to řeknu, ale poslední dobou mám k němu nejblíže, on je vlastně jediný, koho vídám... S Maikeym se sice občas sejdu, ale od té doby, co jsme se tenkrát pohádali tak už se to nikdy pořádně nevrátilo do starých kolejí, ačkoliv jsme se snažili a Emmett, no to je prostě Emmett, který je teď zaláskovaný do toho svého fotbalisty, takže se nějak nestará o to, co zrovna dělám, ne že by se o to staral někdy dřív, ale teď je to prostě jiné, takže jediný, s kým mám nějaký kontakt, je Ted a i když bych mu to nikdy nepřiznal, tak ho mám opravdu rád a asi bych se už dávno složil nebýt jeho a to byl taky důvod, proč jsem ho sice ostře, ale pořád s dobrým záměrem vyhodil domu, aby mohl být s Blakem a taky trochu žít místo toho neustálého... No všeho, co mu dám na starost!

Postupem času odešla i Synthia a všichni moji podřízení a já jsem tak v klidu mohl dodělat všechno, co jsem už měl mít dávno hotové nebo jsem se o to alespoň pokoušel, ale bylo to dost obtížné, protože můj mozek, teď již schopný myšlenek, se pořád snažil soustředit na Justina, na to, jaké to bude, až ho zase po tak dlouhé době uvidím, ale hlavně na to, jestli tentokrát už to bude opravdu naposledy... "Bože tohle nejde!" pomyslel jsem si v duchu, protože kdybych nezastavil ten koloběh myšlenek tak bych asi zešílel, takže jsem se radši přestal pokoušet o práci a pro změnu jsem se vydal vyspat domů, ale jen, co jsem dorazil, mi bylo ještě hůř... Všechny ty vzpomínky vyšly na povrch, to, jak jsme tu s Justinem za dlouhých pět let toho spoustu zažili, ať už dobrého tak špatného a myšlenka na to, že jsem se toho všeho před jedenácti měsíci vzdal a představa, že to budu pravděpodobně muset podstoupit znovu, mě šíleně vyděsila!

Dal jsem si raději jednu rychlou sprchu a pak jsem se vydal do jídelny, abych alespoň trochu zklidnil můj hladovějící žaludek...

Debbie: "Dvakrát za jeden den, to se nestalo už dlouho."

B: "Nech si to pro někoho jiného a radši mi naservíruj něco poživatelného."

Debbie: "Co se ti stalo tentokrát?"

B: "Nemohla bys mi alespoň jednou dát jídlo bez toho tvého vyzvídání?"

Debbie: "To bys alespoň jednou musel přijít s dobrou náladou."

B: "Moje nálada je na tom přímo skvostně, tak si najdi jiný terč a mě nech žít a nejlíp už mi něco přines."

Debbie: "No jo, ty mistře na přetvařování."

Já jsem opravdu sebevrah, když jsem se sem zase odvážil přijít, přitahuje mě to sem jako magnet, jako kdyby se tady všechny moje starosti a problémy měly vyřešit, jako kdybych doufal, že mi Debb, i když se snažím o úplný opak, nějak pomůže vyřešit tuhle záludnost...

Debbie: "Tady to máš a dobrou chuť."

B: "Díky."

Debbie: "A teď mi konečně řekneš, co se ti stalo?"

B: "Nic!"

Debbie: "Nelži, vidím ti až do žaludku."

B: "Mám pocit, že tentokrát ho spíš slyšíš."

Debbie: "To máš z toho, jak vůbec nejíš."

B: "Takže by bylo super, kdybys mě teď najíst nechala."

Debbie: "Však já tě nechávám, zlato, ale mluvit můžeš taky."

B: "S plnou pusou se nemluví."

Debbie: "Briane!"

B: "Co?!"

Debbie: "Řekni mi, co se děje anebo si to stejně zjistím a tobě se to nebude líbit."

Proč já se tu vůbec snažím, když vím, že už od příchodu jsem byl ten poražený a Debb to ze mě dostane za každou cenu a jak sama říká, určitě se mi to nebude líbit, takže ani nemám moc na výběr... No ne, že bych někdy měl...

B: "Fajn! Jde o Justina."

Debbie: "No nepovídej."

B: "Nemohla by sis jít dělat srandu z někoho jiného?"

Debbie: "To by to pak nebyla sranda."

B: "Super, stačí říct, jsem kdykoliv k dispozici."

Debbie: "No jo, ty bručoune a co je teda s Justinem?"

B: "On tak trochu přijede."

Čekal jsem, že vykřikne radostí nebo že alespoň její výraz bude vypadat radostně anebo dokonce šokovaně, ale nic takového se nekonalo.

B: "Nevypadáš překvapeně."

Debbie: "Protože to vím."

B: "Co?"

Debbie: "Vím, že přijede."

B: "On ti taky volal?"

Debbie: "Jo volal... Zhruba před týdnem."

B: "To je vtip?"

Debbie: "Směju se snad?"

B: "Takže ty už týden víš, že přijede a nebyla si schopná mi to říct, dokonce ani dneska, co si mi tu dělala tu přednášku?!"

Debbie: "Chtěl ti to říct sám."

B: "To je výborný a kdo další to ví? Nech mě hádat... Všichni?"

Debbie: "Ne, jen já a Jennifer."

B: "A ani jedna jste mi to neřekla?"

Debbie: "Vadí ti, že jsme ti to neřekly anebo, že jsme to věděly dřív, než ty?"

B: "Na co přesně se mě ptáš?"

Debbie: "Spíš jen konstatuju... Ty žárlíš."

B: "Na ženský?"

Debbie: "Ano chlapče, na ženský... Žárlíš, protože někdo koho miluješ, volal dřív nám, než tobě a tebe to uvnitř žere."

B: "Takže to není tou večeří?"

Debbie: "Co kdybys radši přiznal, že si rád, že přijede?"

B: "Já ani nevím, proč přijede."

Debbie: "Ty ses ho nezeptal?"

B: "Tak nějak jsem neměl možnost, ty to náhodou nevíš?"

Debbie: "Tohle nevím ani já a je na tobě, aby sis to zjistil."

Vážně miluju, když mi nasadí brouka do hlavy a pak si s tím svým vítězným úsměvem vezme tác a jde roznášet objednávky, v tu chvíli bych dokázal i vraždit a za to, že to přede mnou týden tajila bych jí nejradši... Radši na to nebudu ani myslet, protože ona by to ze mě dokázala vyčíst a pak bych dostal, co proto!

Ale v jednom měla pravdu, pokud chci získat alespoň nějakou naději v tom, že jakmile Justin vstoupí do Pittsburghu, tak tu už navždy zůstane, budu mu muset zavolat a to je to, na co se právě teď chystám... Bože, pomoz mi!