BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Když se řekne domov, nevybavím si New York, kde už se teď nacházím přesně jedenáct měsíců, místo toho si však vzpomenu na Pittsburgh, na moje přátele a především na něj, na muže, který se vzdal naprosto všeho, aby mě mohl udělat šťastným, abych mohl jít za svým snem a to je něco, za co mu budu nadosmrti vděčný! Ale ať už jsem se snažil sebevíc tak tohle prostě nefunguje, už bez něho zkrátka nechci být, i kdybych se měl navždycky vzdát malování a tady v NY tomu ani malování říkat nemůžu, popravdě mi to jde dost mizerně, jako kdybych tím, že jsem opustil Briana ztratil inspiraci a všechny moje pokusy o nějaký výtvor tak končí tragicky a proto jsem se rozhodl, že takhle to dál nehodlám vést, tudíž, že bych se rád narvalo vrátil zpět do Pittsburghu, jenže na toto rozhodnutí nestačím já sám, musím zjistit, jak se k tomu bude stavět Brian, jestli vůbec ještě máme nějakou šanci fungovat jako dřív a proto mu do poslední minuty musím lhát o pravém důvodu mého navštívení starého domova, potřebuju vědět, že mě stále chce, aniž bych mu cokoliv řekl!
Tady v NY už jsem si tak nějak všechno potřebné zařídil i místo k bydlení, kdyby to náhodou nedopadlo podle mých představ a já se musel vrátit zpátky, a co se týče malování, tak v tom prostě budu pokračovat v Pittsburghu a do NY budu jezdit jen kvůli výstavám a podobným věcem, ale teď je pro mě nejdůležitější Brian a náš vztah, ve kterém doufám, že budeme moct pokračovat!
Během pobíhání po bytě a dobalování věcí mi začal zvonit telefon, nejprve jsem ho chtěl ignorovat, ale nakonec po nepřetržitém vyzvánění, jsem šel zjistit, o koho se jedná a když jsem zahlédl jméno na displeji, tak jsem se rozzářil, ale zároveň znervózněl... Ono totiž během několika vteřin vymyslet lež o tom, proč se vracím není tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát!
J: "Ano?"
B: "Ahoj, Sunshine."
J: "Pak kdo porušuje volání jednou měsíčně,"...Popichoval jsem ho.
B: "Já vím, jen jsem se potřeboval ujistit, že to, co jsi říkal, je pravda?"
J: "To, že jsem byl panic, když jsme se poprvé seznámili?"...Škádlil jsem jej.
B: "O tom jsem přesvědčený, že to byla pravda, ale já mám na mysli to, že zítra přijedeš."
J: "Vždyť já vím a ano přijedu."
B: "A na jak dlouho?"...Ptal se nejistě.
Chtěl jsem zakřičet, že se vracím napořád, že už chci být jen s ním a že už ho nikdy neopustím, i kdybych už do ruky nikdy neměl vzít ani pastelku, ale místo toho jsem musel zalhat nebo spíš improvizovat, ale přiznejme si, že v tom jsem nikdy nebyl nejlepší...
J: "Ještě nevím."
B: "Ještě nevíš jako, že opravdu nevíš anebo uvidíš, až přijedeš?"
J: "Na tohle ti nemůžu nijak konkrétně odpovědět, ale jisté je, že chci všechny vidět a taky mámu s Molly a především tebe a už teď se těším."
B: "To já se taky těším."
J: "V to doufám."
B: "A v kolik hodin tu zhruba budeš?"
J: "Podle toho, kterým letem poletím, záleží na tom, jak to budu stíhat."
B: "A mám tě vyzvednout na letišti?"
Vždycky se mi líbily filmy, ve kterých kluci čekali na svou drahou polovičku na letišti a pak vzplanuli ve vášnivém objetí plném polibků, a i když se mi ta představa zamlouvá, že bych tohle mohl zažít s Brianem, tak je tu bohužel ještě něco, co musím zařídit před tím, než se za ním vydám.
J: "Jsi hodnej, ale není to třeba."
B: "Já to udělám rád, přece tě nenechám jet taxíkem."
J: "Opravdu to není nutné, Briane, ale slibuju, že u tebe budu co nejdřív."
B: "Tak dobře, Justine,"...Znělo to trochu zklamaně, ale nakonec se nechal přesvědčit.
Následně jsme se ještě asi pět minut loučili, za celou tu dobu jsem čekal, že se mě zeptá, jestli se nechci vrátit natrvalo anebo, proč vůbec přijedu, ale asi se jen smířil s tím, že jsem řekl, že tam jedu jen protože chci všechny vidět, takže jsem se mohl vyhnout nějakým lžím a proto jsem byl nakonec i rád, že ten telefonát už skončil, přeci jen zítra ho budu mít naživo a to je mnohem lepší, než nějaká krabička s tlačítky, ze které vychází jeho sametový hlas.
Poté jsem si šel opravdu dobalit všechny potřebné věci a maličkosti, bez kterých bych v Pittsburghu nepřežil a pak jsem se vydal do říše snů, abych byl na zítřek plný energie a připravený na případné zklamání, které doufám nehrozí!
Když jsem se ráno probudil tak mi žaludek plaval na vodě, byl jsem tak nervózní, že jsem se téměř nezvedl, jak jsem byl rozklepaný. Nedokázal jsem ani sníst snídani, poněvadž bych jí zase někde po cestě vyhodil a udržet všechny ty tašky v roztřesených rukách byl taky pěkný oříšek, který jsem nakonec zdolal a dostal jsem se až do letadla, kde jsem teprve začal pociťovat tu pravou úzkost a strach z toho, že to nevyjde, že mě Brian už nebude chtít!
Jakmile jsem přistál tak jsem měl pocit, že se mi to všechno jen zdá, jako kdyby se všechno mělo každou chvíli rozplynout, ale naštěstí se vše pořád nacházelo před mýma očima a já si to vychutnával... Ten čistý vzduch, to prostředí, ty vzpomínky, které vypluly na povrch, prostě všechno, co na tomhle městě miluju! Popravdě bych teď okamžitě nejradši zamířil za Brianem poskytnout si to, co jsem už tak zatraceně dlouho neměl a každým dnem to utrpení bylo mnohem horší, ale nejprve musím vyřídit jednu návštěvu a to u mámy, která mi už delší dobu chce něco říct, ale trvala na tom, že to bude z očí do očí, takže se dá říct, že tohle byl taky důvod a taktéž záminka k tomu, abych sem mohl přijet.
Máma: "Ahoj, zlato,"...Objala mě na uvítanou.
J: "Mami, vždyť mě umačkáš!"
Máma: "Neviděla jsem tě jedenáct měsíců, takže mlč."
Sice to ještě nějakou chvíli trvalo, ale když už jsem začal lapat po dechu tak mě nakonec propustila ze svého objetí a následně jsme se přesunuli do obýváků, kde ze mě začala tahat všechno možné, ačkoliv už jsem jí to vše říkal během našich telefonátů... No jo máma.
J: "A kde je Molly a, a..."
Máma: "Tuck?"
Vím, že ten 'chlap' není tak špatný, jak jsem si zprvu myslel, ale i přesto mu pořád nemohu přijít na jméno, ačkoliv se snažím! Moje máma si sice zaslouží štěstí, obzvlášť po tom všem, co pro mě udělala, ale proč ho musela najít zrovna s tím zajíčkem?"
J: "Jo ten."
Máma: "Tuck vzal Molly ven, chtěla jsem tě mít jen pro sebe."
J: "Aha,"...Protočil jsem panenky.
Máma: "Hele nech si to!"...Šťouchla mě se smíchem do ramene.
J: "Dobře nic neříkám."
Máma: "A co Brian, už si za ním byl?"
J: "Teprve se chystám."
Máma: "On ví, že jsi tady?"
J: "Ano ví."
Máma: "Musí mít radost."
J: "To zjistím."
Máma: "Já jsem si tím jistá... Měla jsem možnost s ním párkrát mluvit za tu dobu, co jsi byl pryč a kdykoliv jsem zmínila tvé jméno tak se mu rozzářily oči, ale zároveň z nich vyzařoval smutek, opravdu mu chybíš."
Bylo hezké tohle od mámy slyšet, obzvlášť po tom, co ho dřív neměla nijak moc v lásce, ale nakonec se ukázalo, že si spolu celkem rozumí a ne jednou se proti mně spikli, takže jsem za jejich vztah opravdu rád, ale teď spíš budu muset vyřešit vztah, který se týká mě a Briana a to asi bude o něco těžší!
J: "On mi taky chybí, to je taky vlastně důvod, proč jsem přijel."
Máma: "Chceš s ním strávit nějaký čas, že?"
J: "No dalo by se říct, že doufám v to, že bych se mohl vrátit napořád."
Máma: "Tím myslíš, že by ses do New Yorku už nevrátil?"
J: "Vrátil, čas od času kvůli práci, ale žít chci tady."
Máma: "Bože, zlato, to je úžasné."
J: "To ano, ale záleží na tom, jestli Brian bude mít pořád zájem."
Máma: "Tím jsem si stoprocentně jistá a třeba se dočkáme další svatby."
Nejprve jsem tomu slovu nevěnoval pozornost, dokud jsem si ho nespojil s tím slovem "další" to už mi začalo být trošku podezřelé.
J: "Další?"...Ptal jsem se udiveně.
Máma: "No to je to, o čem jsem s tebou chtěla mluvit... Tuck mě požádal o ruku."
Čekal jsem cokoliv, ale ne takovouhle bombu a to rozhodně nemyslím v dobrém slova smyslu, ale jako naprostou šílenost, kterou budu mít dost velký problém vstřebat, teda pokud se mi to vůbec podaří, ale máma v tu chvíli vypadala tak šťastně, že jsem jí mohl jen pogratulovat a následně jsem se radši vydal za Brianem, aby mi pomohl se z toho šoku nějak dostat, ale mám pocit, že bude mít co dělat, aby se mu to podařilo!
No comments:
Post a Comment