BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Když jsem se ráno probudil nebo jsem spíš vstal protože spát jsem opravdu nemohl alespoň ne nijak hluboce tak jsem okamžitě všem zavolal... Debbie, Maikeymu, klukům, Mel a Lindsay a taky mámě, všechny to absolutně vzalo a téměř nemohli mluvit, řekli mi, že v nemocnici budou co nejdřív, ale já jsem to snad ani nechtěl, věděl jsem, že Brian by to nechtěl aby ho takhle všichni viděli a že na mě bude naštvaný za to, že jsem jim to řekl, dokážu si představit jak si přede mnou bude hrát na silného a bude tvrdohlavý, ale teď mě ze všeho nejvíc zajímá aby se z tohohle stavu dostal a hlavně aby mohl zase chodit, protože vím, že pokud se znovu nepostaví na nohy tak jsem ho ztratil!
Když jsem se dal trochu dohromady tak jsem se vydal rovnou do nemocnice a přiznávám, že jsem z toho měl ještě větší strach než včera, věděl jsem, že nejspíš už bude při vědomí a že mu budu muset, pokud už to neudělal někdo jiný říct o té jeho noze a doslova mám před očima tu jeho reakci, to jak bude zlomený, ale bude se snažit to zakrývat, bude nás to oba bolet způsobem, který si nedokážu a ani nechci představit. Jakmile jsem dorazil tak jsem rovnou zamířil k doktorovi, ale zrovna byl u nějaké operace, takže jsem zase musel čekat, opravdu už jsem myslel, že zešílím, už nikdy v životě nechci na nic čekat, protože je to to nejhorší co může člověka potkat. Snažil jsem se nějak zabavit, četl jsem si časopisy, ale popravdě ani nevím o čem byly protože ty slova pro mě bylo moc těžké vnímat také jsem sledoval dvě děti jak si spolu hrají, ale podle toho jak na mě koukala jejich maminka mi bylo jasné, že si o mě nemyslí nic dobrého takže jsem se radši začal soustředit na televizi ve které zrovna jak naschvál dávaly pořady o lidech, kteří jsou ochrnutí anebo nějak postižení bylo to hrozné, ta bolest v jejich tváři mě téměř rozplakala dokázal jsem si totiž představit, že s Brianem to bude mnohem horší. Najednou jsem zaslechl, jako kdyby někdo volal moje jméno, ale snažil jsem se to ignorovat, myslel jsem, že už začínám mít halucinace anebo že si se mnou hrají moje nervy. "Sunshine!" V tu chvíli jsem věděl, že se mi to nezdá a pohlédl jsem na člověka, který mě volal...
J: "Co tady děláte?"
Debbie: "Říkali jsme, že přijdeme."
Maikey: "Nenechali bychom vás tu samotný."
J: "Děkuju,"...Oba jsem je objal a svým způsobem jsem nakonec byl rád, že jsou tady, alespoň mě můžou podpořit, když Brian o to nebude mít zájem.
Maikey: "Ostatní by za chvíli měli taky dorazit."
J: "Jste hodní."
Debbie: "No a jak je na tom Brian?"
Najednou jsem zase nemohl mluvit, jako kdyby tím, že to vyslovím nahlas, to bylo konečně reálné, doteď jsem se snažil si to nepřipouštět, ale jakmile to vyslovím tak všechno dobré bude pryč a já budu naprosto bezmocný.
J: "No, on... On je..."
Nešlo to zastavit, slzy mě doslova pohltily a mé tělo jako by ve skutečnosti ani nebylo moje, třásl jsem se a klepal, jako kdybych byl před zhroucením, a popravdě jsem si tak i připadal. V tu chvíli mě mohla zachránit jen jedna věc a to velmi pevné Debbiino objetí, které mi okamžitě poskytla, téměř jsem myslel, že jí nikdy nepustím, jak jsem byl za ní rád a dodávala mi odvahu. Nakonec jsem se však přemohl a pokusil se jim říct co všechno s ním je...
J: "Včera ho operovali a zastavili mu vnitřní krvácení, měl vykloubené rameno a plno pohmožděnin. Ale největší starost jim dělá jeho noha..."
Debbie: "Co má s nohou zlato?"
J: "Má vážně zlomenou kyčel a stehenní kost a prý, prý..."...Už zase jsem musel plakat, bylo toho na mě prostě moc a myslel jsem že jim to snad nedokážu říct.
Maikey: "Co Justine?!"...Naléhal.
Debbie: "Nech ho se nadechnout Michaeli."
J: "Prý je možné, že už by nikdy nemusel tu nohu ovládat."
Maikey: "Jako, že by nemohl chodit?"
J: "Ano, tedy nejspíš mohl, ale ne jako dřív..."
Debbie: "A to není žádná šance, že se z toho dostane?"
J: "Ta tu je, ale i tak by to představovalo mnoho problémů, bude mít před sebou spoustu tvrdé práce v podobě rehabilitací."
Debbie: "Proboha,"...Vytryskly jí slzy, ale snažila se to držet na uzdě.
Maikey: "Tohle nemůže být pravda."
J: "Maikey..."
Maikey: "Tohle snad není pravda!"
Maikey začal být jak smyslů zbavený a propukl v hrozný pláč, jako kdyby se mu právě zbořil celý jeho život, no když se to tak vezme tak tomu tak je Brian je jeho život. Brian představuje život úplně pro každého a myslím, že pro kohokoliv z nás by byla jeho ztráta přímo tragická.
Snažili jsme se nějak uklidnit, atak jsme si alespoň zašli do nemocniční jídelny, ale jakmile jsme si objednali tak jsme zjistili, že na to vlastně ani nemáme chuť, takže jsme jen seděli a tupě zírali do podlahy. Mezitím dorazili i ostatní, snažili se mě uklidnit těma kecama, že všechno bude v pořádku a že to Brian zvládne, pořád mě litovali, jak to musím mít těžké, ale já v tu chvíli téměř vybuchl, moje nervy byly doslova na krajíčku a už jsem opravdu potřeboval Briana vidět, protože jsem věděl, že mě jinak odvezou o patro výš na psychiatrické oddělení. Jakmile dorazil lékař tak jsem myslel, že se snad rozplynu, jak ze mě konečně to napětí začalo odcházet, ale zase na druhou ho zaplnil strach, takže jsem si vlastně ani neměl jak vybírat.
J: "Tak jak je na tom?"
DOK: "Byl tu menší problém když se probudil tak začal panikařit a museli jsme mu dát něco na uklidnění a aby si neublížil tak jsme ho museli zaopatřit..."
J: "To jako že jste ho přivázali?"
DOK: "Bylo to pouze pro jeho dobro, ale jde o to že až na tu nohu vím zní to hloupě ale až na tu nohu je po fyzický stránce celkem v pořádku, ale mám pocit, že jeho duševní stav je na tom hůře, když jsme mu pověděli o problémech s jeho nohou tak se do sebe uzavřel, nechce s nikým mluvit a zažádal, abychom k němu nikoho nepouštěli..."
J: "Počkat, co?"
DOK: "Prý nechce nikoho vidět."
J: "Ale vždyť jsem jeho přítel prokrista!"
DOK: "Já vím, ale trvá na tom jediné, co řekl, bylo, že se vám omlouvá a pak že vás nechce vidět."
J: "To nemůže být pravda do hajzlu!"
DOK: "Měl byste se uklidnit."
J: "A jak se mám uklidnit? Vždyť já ho miluju, chci tu být pro něho!"
DOK: "Musíte věřit, že to časem přejde, ale do té doby musíme jeho přání respektovat."
J: "Ten jeden mizera! Jak mi tohle může dělat?!"
Myslel jsem, že tohle snad ani nerozdýchám, celý den tu čekám na to, abych k němu mohl jít, a nakonec se dozvím, že mě ani nechce vidět to je jak vystřižené z nějakého hororu, který naprosto nechápu. Věděl jsem, že to bude těžké, ale myslel jsem, že to překonáme spolu, že mě přece jen nechá mu pomoct, ale on mě ani nechce mít u sebe, on mi prostě zakázal být s ním a ještě mi po doktorovi pošle, že se omlouvá, je tohle snad vůbec možný?! Myslel jsem, že něco rozbiju nebo dám pěstí do zdi nebo se snad zabiju, byl jsem úplně bezmocný nikdy v životě jsem se necítil hůř, tohle bylo jako kdyby mi bodl nůž do zad.
Debbie: "Tak co jak je na tom?"
Melanie: "Můžeme za ním?"
J: "Nechce nás vidět,"....Řekl jsem to tak, že jsem to vlastně slyšel jen já, neměl jsem sílu na to mluvit nahlas.
Lindsay: "Co si říkal Justine?"
Emmett: "Jsi v pořádku zlato?"
J: "Přestaňte všichni sakra! Ne nejsem v pořádku nikdo není v pořádku... Brian už pravděpodobně niky nebude normálně chodit a teď mě ani nechce vidět! Všechno je perfektně v hajzlu!"
Doslova jsem vybouchl, už jsem to nezvládal, bylo toho tolik, že jsem myslel, že se z toho zblázním. V tu chvíli jsem naprosto všechno nenáviděl, zdálo se mi, jako kdyby bylo všemu konec. Bylo mi jasné, že pokud Brian jednou nesvolí tak, že už ho nikdy neuvidím, že nebudu moct být s ním, to radši bude v té nemocnici čekat na svojí smrt, než abych musel snášet to, že ho vidím v tomhle stavu!
Nemohl jsem tam s nimi dál být, to bych se radši rovnou mohl oddělat a vyšlo by to nastejno, takže jsem radši utekl pryč, tak nejrychleji jak jsem mohl, potřeboval jsem se odtamtud okamžitě dostat, protože kdybych tam stál ještě chvíli tak by to stoprocentně byl můj konec. Nevěděl jsem, kam jdu, nic jsem si neuvědomoval, ale moje nohy mě prostě někam nesly a já se tomu nebránil ani jsem na to neměl sílu. Najednou jsem se zastavil u Woody's a zamířil rovnou dovnitř, chvíli jsem jen seděl a snažil se všechno vstřebat, ale ani za boha to nešlo, takže jsem si začal objednávat. Objednával jsem si všechno možné jedno za druhým, a kdyby mě nakonec nezastavil barman tak bych nejspíš pil dokud by mě to nezabilo. Chtěl jsem pít dál, ale věděl jsem, že už mi nenalije, takže jsem si nechal zavolat taxi a jel jsem domu, tedy pokud se tomu domov dá vůbec ještě říkat. Bylo to tam tak prázdné, ale zároveň tak plné, všude byly jeho věci, jeho oblečení, jeho vůně. Byl jsem jak zběsilý, všechno jsem ničil a rozbíjel, až jsem se nakonec vyčerpáním složil na pohovku a okamžitě unul nebo spíš upadl do bezvědomí!
No comments:
Post a Comment