BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
V nemocnici jsem už něco přes týden, je to depresivní, ale snažím se držet při smyslech, vlastně jediné co mě při nich drží je myšlenka na Justina a na to, že se kvůli němu musím zase postavit na nohy, na ničem jiném nezáleží, ale do té doby nemůžu být s ním, nechci aby mě takhle viděl jako trosku, jako někoho kdo se téměř za chvíli úplně složí, nechci vidět tu jeho lítost a ani nikoho jiného, nechci vidět v jejich očích tu bolest z toho, že mi nemohou nijak pomoct to by mě nejspíš zničilo ještě víc než to, že je ze mě mrzák. Nejspíš kdyby do mě pořád lékaři neházeli prášky proti bolesti a já z nich nebyl tak nějak omámený tak bych si uvědomil, co že mě to vlastně potkalo... V jednu chvíli jedu domů za Justinem, toužím po jeho tělo, po jeho přítomnosti a v té další ležím v nemocnici s nohou na sračku, jenom ta myšlenka mě téměř nutí řvát, vztekat se, brečet, všechno zničit, ale já nemůžu, ne pokud chci ještě někdy vidět Justina. Prostě musím věřit, že se z tohohle dostanu, že budu zase jako dřív a že ze mě nebude mrzák, protože to bych se radši zabil než žít takový život!
DOK: "Tak jak se máte, pane Kinney?"
B: "Grogy."
DOK: "No bohužel se tak budete cítit ještě nějakou chvíli."
B: "Super tak to bych si mohl dát jointa, když už jsem v tom."
DOK: "Je mi líto, ale to si budete muset ještě nějakou chvíli odepřít."
B: "Jak dlouho zhruba?"
DOK: "Nejlíp do konce života kouření škodí vašemu zdraví..."
B: "Já mluvím o té noze, jak dlouho bude trvat, než se zase postavím?"
DOK: "Tohle nemůžeme..."
B: "Jak dlouho?"...Tázal jsem důrazněji.
DOK: "Budu k vám upřímný..."
B: "To bych ocenil,"...Skočil jsem mu do řeči.
DOK: "Nevypadá to dobře, hlavně ta kyčel zdá, že nechce spolupracovat a..."
B: "Řekl jste že budete upřímný, takže budu ještě někdy chodit... Normálně chodit?"
DOK: "Je tu ještě plno..."
B: "Prostě to řekněte."
DOK: "Obávám se, že ne..."
Doktor pokračoval dál ve svých řečech, ale já přestal vnímat u slova "ne" jako kdyby mě to v tu chvíli zabilo, kéž by mě to zabilo, protože neexistuje šance, že bych takhle žil, to se radši nechám rozčtvrtit na kousky nebo srazit autobusem... Ze mě prostě nebude mrzák, já se na tu posranou nohu zase postavím, i kdybych u toho měl překonat všechny překážky světa.
DOK:"Ale pořád vás čekají zhruba dvě operace a rehabilitace..."
B: "Jo a několik měsíců na vozíčku."
DOK: "Hlavní je, že jste naživu."
B: "Opravdu výhra."
DOK: "Ještě se na vás přijdu podívat, tak zatím odpočívejte."
Tomu se to lehce řekne, on nemá nohu na kaši a nemusí chcát do nádoby, protože se nepostaví na nohy, takže ať si strčí tyhle rady do prdele!
Myslel jsem, že teď už opravdu zmagořím, jediné co mě taky udržovalo tak nějak v normalitě bylo, že zase budu chodit, že budu zase šukat jak blázen, že budu žít svůj život... Život s Justinem a ostatními, ale teď mi místo toho byla tahle naděje a iluze ukradnuta a i když se snažím myslet pozitivně tak se mi ta myšlenka na to, že po zbytek svýho posranýho života budu trčet na vozíku a někdo se o mě bude muset starat, málem zničila, zruinovala a odrovnala. Já to prostě musím dokázat, sice ještě nevím jak, ale musím, nic jiného mi ani nezbývá, protože já nedovolím, aby se na mě po zbytek mých dnů musel Justin dívat s tím lítostným pohledem nebo aby zahodil svůj život a sen jen kvůli mně.
I když to bylo dost nemožné tak jsem se chtěl pokusit alespoň chvíli spát, to je totiž jediné co se v tomhle blázinci dá dělat, tedy pokud nepočítám zvracení po pozření toho jejich... No nechápu, jak tomu můžou říkat jídlo, ale to je jedno, protože můj pokus o spánek byl jaksi přerušen, když mi do pokoje vtrhla sestřička...
"Omlouvám se, ale už zase máte návštěvu."
Proboha ten kluk to snad nevzdá, je tady každý den a dokonce několikrát, i když ví, že se mu dostane stejné reakce a odpovědi v podobě, že ho prostě nechci vidět, ale asi už bych měl vědět, že jeho se zbavit není tak jednoduché jak si pokaždé naivně myslím.
B: "Tak mu řekněte to co vždycky... Nechci ho vidět."
"Ale to není váš přítel."
B: "Tak který z těch bláznů to teda je?"
"Vaše matka."
Doslova mi strnul úsměv na tváři, na seznamu lidí, kteří by mě mohli navštívit, se moje matka nacházela někde mezi anglickou královnou a Scooby-doo, takže mé překvapení z tohoto zjištění bylo dost znatelné.
B: "A co chce?"
"Předpokládám, že vás chce vidět."
B: "Jo to každej a nějak nemám náladu o kázání z bible, že skončím v pekle, takže kdybyste mohla, pošlete jí někam."
"Říkala, že se nenechá jen tak odbít, zdála se rozrušená."
B: "No nejspíš zapomněla na svého ranního panáčka."
"Je to vaše máma, nechtěl byste aspoň zjistit proč tady je?"
Mohlo mi být úplně jasné, proč tady je, určitě to bude obsahovat kázání o tom jak je moje duše ztracená a že se budu v pekle smažit jak hranolka ve friťáku a že tahle nehoda je boží zásah abych si uvědomil, že spaní s muži je hřích, ale když už jsem tady tak můžu trochu té nudy zabít milým posezením s mojí milující matkou.
B: "Fajn, ale jen na chvíli."
"Dobře dojdu pro ní."
Nevím proč, ale najednou jsem svého rozhodnutí litoval, nechtěl jsem jí vidět ne po tom jak mi tolikrát ublížila, jak se ke mně už mnohokrát otočila zády a nepokusila se mi projevit trochu lásky anebo respektovat to, že chci být s Justinem, po tom všem si nezaslouží aby se mnou mohla být v jedné místnosti a říkat mi všechny ty kecy o bohu a mých hříchách, o tom jak jsem jí nikdy nemiloval i když opak je pravdou kterou jí nikdy nepřiznám za tu ještě větší bolest mi to nestojí, jenže už bylo pozdě na to abych jí zakázal mě vidět poněvadž stála mezi dveřmi...
Matka: "Ahoj."...Nevím zda se mi to jen zdálo, ale poprvé v životě jsem v jejím hlasu neslyšel chlad nebo opovržení.
B: "Co se stalo stavila si se pro lahvičku xanaxu a omylem zabloudila ke mně?"...Což už se nedá říct o mém hlasu.
Matka: "Přestaň, Briane, jsem tvoje matka a ty si pořád můj syn."
B: "Najednou a kde si byla celý můj život? Když jsem tě potřeboval?"
Matka: "Vím co si o mě myslíš a víš, co já si myslím o tvém způsobu života a nejspíš se nikdy nesmířím s tím, že jsi, jsi..."
B: "Gay?"
Matka: "Ale chci se o to pokusit."
B: "Co tím chceš říct?"
Matka: "Chci, aby nám to alespoň trochu fungovalo."
B: "Ale jak by to tak mohlo fungovat, když mě nenávidíš?!"
Matka: "Tak to není, Briane, já tě vždycky milovala, pořád miluju, jen je pro mě těžké skloubit boha a tebe takového jaký jsi."
B: "Mami já takový už zůstanu, už navždycky budu spát s chlapama a Justin už navždy bude součástí mého života, tak o co se tu pokoušíš, když oba víme, že to nikdy nebude fungovat."
Matka: "Pokouším se tě respektovat, pokouším se tu být pro tebe a pokouším se sžít s tím, že Justin je tvůj přítel."
B: "Tak to vzdej, já už o to nemám zájem."
Tohle je ještě horší než moje původní domněnka o tom, že mi chce přijít předčítat bibli... Ona si snad vážně myslí, že jí na tyhle všechny kecy skočím, že zapomenu to že se jako moje matka nikdy nechovala, že budu věřit tomu, že se bude snažit respektovat to že jsem gay a že jsem s Justinem... To si opravdu myslí, že jsem takový idiot?
B: "A teď kdyby si laskavě vypadla."
Matka: "Řekl mi, že budeš tvrdohlavý."
B: "Kdo?"...Ptal jsem se udiveně.
Matka. "Tvůj přítel."
B: "O čem to tady mluvíš?"
Matka: "Jak si asi myslíš, že jsem se o tvé nehodě dozvěděla? Volal mi Justin, to on mi řekl, že bych za tebou měla jít, vlastně mi řekl spoustu věcí, které jsem nikdy nevěděla."
Já ho snad zabiju, ne já ho stoprocentně zabiju! Takže když jsem k sobě nepustil jeho tak se rozhodl, že mi on sám udělá ze života peklo, že zavolá někomu, kdo mnou celý život opovrhoval a donutí mě se s ním usmířit, že mě donutí si myslet, že mojí matce tam někde hluboko v srdci na mně záleží... Tak to se šeredně plete.
B: "Už nic nechci slyšet, prostě si vezmi boha, bibli a vypadni sakra z mýho pokoje."
Matka: "Bri..."
B: "Hned!"...V tomto bodě se mi dokonce zlomil hlas, ale i přesto se nakonec spakovala a odešla.
Ani nevím jestli jsem měl cítit úlevu nebo radost z toho, že jsem se jí a těch keců o tom jak od teď bude všechno super, že budeme máma a syn jak se sluší a patří, protože nic takového se rozhodně nedostavilo, ale spíš něco jako vztek a smutek, ale ne kvůli tomu, že bych jí nevěřil, ale proto, že se bojím jí věřit, bojím se, že se spálím jako už tolikrát před tím, že to budu zase já kdo bude raněný a to je něco co bych znovu nezvládl i když jsem na pouhou jednu jedinou vteřinu zatoužil po tom aby všechno co říkala byla pravda, ale kdo zalže jednou lže už pak celý život vždyť já sám jsem toho názornou ukázkou!
No comments:
Post a Comment