Nikdy to nevzdám // 5 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Jsou to již dva dny od té nečekané a dost šokující návštěvy mé matky a i když bych na to teď už neměl ani pomyslet a hodit to za hlavu jako obvykle a spíš se zajímat o to jak to bude s mojí nohou tak pravdou je, že nemůžu, musím na to neustále myslet, na to co říkala a na to, že to určitě všechno byly lži nebo snad jenom chci, aby to byly lži, protože by to bylo snazší? Já už ani nevím, nikdy bych to nepřiznal, neřekl nebo ani nenaznačil, ale poprvé v životě se v mojí hlavě usadila myšlenka, že svou matku potřebuju a že chci, aby tady pro mě byla, aby alespoň část toho co řekla, byla pravdivá, ale to je něco co se nestane, rozhodně ne mně!

Dokonce se za ty dva dny ani Justin nepokusil o návštěvu a to mě popravdě spíš nervuje, než že by se mi ulevilo, že se o to konečně přestal pokoušet, spíš se bojím toho, že se mu třeba něco stalo, anebo že se rozhodl to se mnou vzdát, že už mu za to trápení nestojím a toho se možná bojím ještě víc než toho, že by mě takhle viděl. Popravdě už bez jeho přítomnosti začínám šílet a moc bych si přál, aby si ke mně jen lehnul a držel mě za ruku, abych věděl, že tu pro mě je, ale něco mi říká, že tohohle se budu muset na hodně dlouho vzdát.

Každou vteřinou mám pocit, že se víc a víc blížím k tomu bodu, kdy to na mě dolehne a já doslova zmagořím, tyhle čtyři bílí stěny mě doslova ničej, jako kdyby se ten pokoj čím dál tím víc zmenšoval a já se pomalu ztrácel, jako kdyby tu nebyl nikdo, kdo by mě mohl zachránit a já upadám do nějaké propasti, ze které už není návratu. Dnes mě k tomu všemu ještě ta noha šíleně bolí, ale zároveň mám pocit, jako kdyby vůbec nebyla moje, a doslova mě pod tou sádrou požírají blechy a to ani nemluvím o té potřebě si vyhonit, vážně věřím tomu, že pokud tu strávím ještě chvíli tak mě můžu převézt na psychiatrii a nadopovat prášky jinak se snad podřežu svými nehty.

Přísahám, že poprvé za tu dobu co tady jsem, jsem byl poprvé rád, že do mého pokoje vtrhla sestřička, protože to jindy znamenalo, že Justin přišel a to mi teď udělalo nepopsatelnou radost a dalo mi to zase naději, že mě ještě neodepsal a že všechno bude v pořádku.

"Promiňte, ale..."

B: "Nechte mě hádat... Mám návštěvu?"

"Ano, ale ne tak úplně tu co myslíte."

Dobře tak teď jsem se spíš vyděsil, protože jestli to není Justin tak to bude někdo jiný z těch cvoků a nedej bože aby to byla zase moje matka, která si ke mně snaží zázračně najít cestu, protože tentokrát si nejsem jistý, zda bych jí zase dokázal poslat pryč, bez toho aniž bych se ujistil, že to všechno jsou opravdu jenom lži.

B: "Aha tak kdo to je?"

"No neřekla svoje jméno, ale je si jistá, že když vám řeknu, že váš penis zažije věci, které jistě ani neznáte a že to rozhodně nebude nic příjemného tak určitě budete vědět, o koho jde a že vás ani nemá napadnout jí někam poslat."

B: "Debbie,"...Spíš jsem řekl sám sobě, ale z nějakého důvodu mi to udělalo radost.

"Víte být vámi tak bych ji přijala, protože opravdu nechci být ta, co jí oznámí, že nemáte zájem."

B: "Tak jí vpusťte."

"Dobře, děkuju,"...Řekla s oddychem.

Jak už jsem řekl, ta samota mi tady začíná lézt na mozek a popravdě Debbie moc rád po takové době uvidím i když si dokážu představit, že první co od ní dostanu, bude pohlavek, ale aspoň zjistím jak je na tom Justin a jestli mě náhodou už opravdu neodepsal, protože pak by nebyl důvod, abych se snažil zase postavit na nohy.

Debbie: "Kinney, já tě asi...!"...Zarazila se když mě spatřila.

B: "Zabiju?"...Dokončil jsem.

Debbie: "Ty vypadáš zlato."

B: "Já vím, označení nejvíc sexy chlap v Pittsburghu už asi nenáleží mně."

Debbie: "Víš jaký jsem o tebe měla strach ty pitomče?"...Přisedla si ke mně na postel.

B: "Promiň, ale neměl jsem náladu někoho vidět."

Debbie: "A předpokládám, že teď si mě sem pustil jen proto, abych ti řekla jak je na tom Justin."

Ona vždycky patřila, ne vlastně byla jediná, kdo mě vždy dokázal odhalit a přinutit k tolika věcem hlavně co se Justina týče, ale já teď opravdu potřebuju vědět jak na tom je, protože jinak se z toho asi zcvoknu, momentálně je důležitější on, než moje podělaná noha, která už nejspíš vypověděla službu navždycky.

B: "Co s ním je Debb?"

Debbie: "Co bys asi tak řekl? Jeho přítel měl autonehodu, šance že se zcela uzdraví je mizivá a navíc ho nechce vidět, tak jak myslíš, že na tom je?!"

B: "Nemůžeme předejít těmhle scénám a přednáškám o tom jaký jsem hajzl a rovnou se dostat k tomu jak se Justin drží."

Debbie: "V tom je ten problém on se nedrží, já už ho ani nepoznávám."

B: "O čem to mluvíš?"

Debbie: "O tom, že než za tebou ze zoufalství poslal tvojí mámu tak by se dalo říct, že byl ještě v pohodě to se večer jenom opil do němoty a ráno jsme ho zvedali z podlahy, ale teď je zavřenej v loftu a s nikým nemluví."

Tolik vzteku a bezmoci jsem v sobě nikdy neměl, v tu chvíli jsem se nenáviděl, protože jsem věděl, že tohle všechno jsem mu způsobil já, že je v tomhle stavu jen a jen kvůli mně a já ho ještě jako nějakej mizera a posera odháním jen proto, že se bojím, že by mě takhle viděl, jako nějakou trosku, jako obvykle dávám přednost sám sobě před ním. Někdy si říkám, že ani nechápu, jak se mnou může být za to všechno, co mu způsobuju, ale taky vím, že bez něho žít nemůžu a ani nechci to už i smrt by byla snazší.

Debbie: "A popravdě si ani nejsme jistý tím, jestli je v pořádku, teda v pořádku určitě není, ale..."

B: "Tím chceš říct, že by si mohl něco udělat?"

Debbie: "Já nevím, Briane, ty jsi ten, koho miluje, koho potřebuje a přiznej si to nebo ne, ale u tebe je to stejný."

Takhle to dál prostě nejde, Debb má pravdu my se potřebujeme a je jedno, jak moc těžké to bude, protože my se s tím vždycky popereme a vypořádáme a jsem si zcela jistý, že se tu bez něho za chvíli zblázním, takže existuje jen jediná možnost, kterou potřebuju a musím uskutečnit!

B: "Mohla bys pro mě něco udělat?"

Debbie: "Mám ho přivést?"

B: "Prosím."

Debbie: "S radostí."

B: "Děkuju."

Debbie: "Hned to zařídím."

Za celej svůj podělanej život jsem se necítil tak příšerně a už vůbec jsem nikdy v životě nebyl tak šíleně vynervovanej z toho co bude následovat. Už je to nějakých dvanáct dnů co jsem ho viděl naposledy a já mám pocit jako by to byla polovina mého života. Jak jsem si vůbec někdy mohl myslet, že on nemá v mém srdci místo, když ono mu v podstatě patří celé i když je to asi věc, kterou on se nikdy nedozví.

Pořád jsem se díval na dveře a čekal, kdy uvidím tu jeho blonďatou hlavičku a především ten jeho sunshinovský úsměv, který mě dělá neskutečně šťastným, ale samozřejmě jsem se bál taky toho, že se vůbec neukáže, že už si třeba řekl, že jsem mu ublížil dost, takže nemá smysl v tom pokračovat a to mě kurevsky děsí.

Jakmile jsem uslyšel, že někdo bere za kliku tak jsem okamžitě zpozorněl a v momentě co se ty dveře otevřely a v nich stál Justin tak se mi srdce doslova zastavilo... Viděl jsem už hodně jeho verzí, ale nikdy ne tak moc zničenou. Přísahám bohu, že kdybych na noze neměl tu posranou sádru, která mi zabraňuje v jakémkoli pohybu tak bych se i navzdory nesnesitelné bolesti zvedl a šel ho obejmout, jak nejpevněji bych mohl a hned potom bych ho políbil aby věděl že už nehodlám být ani vteřinu bez něho.

B: "Řekneš něco nebo tam budeš jen tak stát?"

J: "Já nevím."

B: "Nechtěl bys alespoň..."

J: "Jak jsi mohl?!"

B: "Co?"

J: "Co?! Tak třeba mi zakázat tě vidět, být tu pro tebe, být s tebou!"

B: "Bylo to snazší."

J: "Pro tebe? Protože pro mě teda ne!"

B: "Já vím Debb mi řekla, že jsi..."

J: "Že jsem byl dennodenně ožralej a brečel jsem jak malej kluk?"

Jestli jsem se někdy cítil jako mizera tak opravdu nevím jak se nazvat teď protože jsem si celkem jistý, že pro mě už ani žádná přezdívka neexistuje za to, jak jsem s ním už po několikáté vyjebal a zranil ho. Jako kdybych to měl v osudu dělat mu ze života peklo, a za to se nenávidím.

B: "Mrzí mě to."

J: "Tak tebe to mrzí? To je skvělý, asi si se musel hodně přemáhat, abys to vyslovil co?"

B: "Řvi na mě, nadávej mi, prašti mě... Udělej cokoliv, co ti pomůže mi odpustit."

J: "Víš, nejradši bych udělal všechno, co mi tu navrhuješ, ale já radši udělám tohle, protože jinak se za chvíli zblázním!"

Šel až k mé posteli a sehnul se k mým rtům, na chvíli se ale zastavil a díval se mi do očí jako kdyby se bál, že mi polibkem nějak ublíží a čeká na svolení, ale já čekat nemohl a okamžitě jsem si ho za zátylek přitáhl k polibku. Měl jsem pocit, jako kdybych ho cítil naposledy před milionem let, a rozhodně jsem neměl v plánu se od něho odtrhnout, jak kdybych se bál, že tím že se od jeho rtů odlepím tak on se rozplyne a já si uvědomím, že tohle všechno byla jenom moje představa!

Ale nakonec když jsme se, především kvůli nedostatku vzduchu, od sebe odtrhli tak Justin byl díky bohu pořád přede mnou a v tu chvíli se mi ulevilo jako nikdy. Nechal jsem ho si ke mně přilehnout, chytl jsem jej za ruku a propletl si moje prsty s těmi jeho, cítil jsem se s ním spojený a měl pocit jako kdyby to mělo trvat celou věčnost, zatímco on usnul s položenou hlavou na mém rameni!