BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
S Brianem to teď máme docela složité, teda milujeme se pořád stejně, jako ne že by mi to Brian konečně řekl, ale já to prostě vím, vidím to na něm, říká mi to očima a to mi stačí, ale problémem je, že se téměř nevídáme, Brian se teď snaží udělat nějaký posun v Kinneticu a trošku ho vyzdvihnout takže dře dnem i nocí a prakticky náš je až společný večer respektive spíš noc, kterou se oba snažíme si pořádně vychutnat, občas ho přistihnu i u toho, že je romantický ačkoliv on to zapírá, ale to může zkoušet na někoho jiného já to moc dobře vidím. Jenže pak jdeme spát a ráno jsem to zase já kdo musí odcházet brzo poněvadž jsem si teď vzal ranní šichty abych trochu pomohl mámě a Molly, které to teďka nemají jednoduché a na svého otce, že je zaopatří se opravdu spoléhat nemůžu a ani bych ho o to nežádal takže je to na mně a ani mi to nedělá problém přece jen je to moje rodina jenže na to dopadá můj vztah s Brianem, ale snažíme se jak můžeme a to oba, řekl bych že Brian i možná o něco víc, vidím jak moc mě nechce ztratit i když slovy to nikdy neřekne, ale jeho gesta mluví za vše. Takže nám nezbývá nic jiného než tohle "krizové období" překonat a vše se snad vrátí zase do normálu, až na to že Brian bude mít konečně tu firmu, o které snil a moje rodina snad bude po tom všem pořádně zabezpečená!
Dnešní den byl pro mě utrpením, tak moc jsem s ním po dlouhé době chtěl zůstat doma, ale ne jen chvíli, ale celý den prostě jen my dva, nějaké filmy, dobrý jídlo a samozřejmě ten nejlepší sex, jenže tohle všechno je zatím dost vzdálená realita takže jsem zase musel upalovat do jídelny a Brian do Kinneticu. Zase těch několik zdlouhavých hodin bez sebe to bych nepřál ani tomu nejhoršímu nepříteli, buď je mi smutno tak že bych si srdce nejradši vyrval z hrudi aby to na chvíli přestalo anebo jsem nadržený způsobem, že bych byl schopný ojet i sedačku v jídelně a skoro neustále se tísním v těch těsných kalhotách a co teprve když mě nějaký strávník plácne po zadku tak v tu chvíli už je moje ovládání téměř na spadnutí a já se skoro můžu pyšnit mokrými kalhoty anebo trpět nekonečnou touho po Brianovi a po jeho erekci ve mně... Ať už tak nebo tak je to vážně o nervy a pokud se tahle cítím já, nedokážu si představit jak je na tom Brian se svým sexuálním apetitem.
Jakmile jsem dorazil domu tak jsem věděl, že dnes potřebuju něco pořádného, takže jsem udělal takový menší směšně romantický piknik o svíčkách s pizzou a jinými dobrotami, po kterém bude následovat nějaký film tedy pokud neskočíme rovnou na závěr, který bude obsahovat dezert v podobě našich upocených těl, které se o sebe budou třít jako zblázněné a na to se mi sliny zbíhaly hned takže si ani nedokážete představit jakou jsem měl radost když mi Brian zavolal, že je za chvíli doma no u něj si chvíli představuji asi jako půl hodiny ne-li dýl, ale i tak jsem téměř radostí nadskočil a vše potřebné dopřipravil ještě k tomu jsem si dal rychlou sprchu a pěkně se kvůli němu oblékl a navoněl protože za to jak moc dře tak si tohle prostě zaslouží vlastně my oba, takže jsem usedl, čekal a doslova hypnotizoval dveře než se konečně otevřou. Ale to jsem ještě netušil jak se celá tahle idylka změní v něco co nám velmi ovlivní životy...
Všechno se zdálo být v pořádku, ale čas ubýval víc, než jsem předpokládal a tak jsem začínal nervóznět, protože ta chvíle se najednou protáhla do nějaké hodiny a půl, sice jsem se zatím snažil být v klidu, dokázal jsem si totiž představit, že se například zastavil u Woody's třeba s Maikeym anebo i tomu Babylonu bych se nedivil, no vlastně bych mu i věřil, ale i tak malý kousek uvnitř mě začal panikařit. Napadlo mě taky, že mohl něco zapomenout v Kinneticu a tak se vrátil zpátky, takže jsem zkusil zavolat Tedovi, ale ten řekl, že už tam není tak neví jestli se Brian vrátil a pak jsem si uvědomil, jaký jsem blbec... Vždyť má přece Brian telefon, okamžitě jsem vytočil jeho číslo a pak znovu a znovu a ještě asi pětkrát a pořád nic a v tu chvíli se má nervozita začínala měnit na strach.
A pak přišel telefon, který mi tuhle všechnu naději, že se nic neděje, vzal a potvrdil mi moje zlé tušení, které jsem se do poslední chvíle snažil ignorovat. Slova, která se nesla telefonem mě téměř zničila, slyšel jsem pouze, že měl Brian autonehodu a že já byl uveden jako kontaktní osoba v tu chvíli jsem se nemohl ani hýbat natož něco říct, byl jsem jak paralyzovaný ani slzy mi netekly, byl jsem naprosto v šoku a nevěděl jsem co mám dělat a než jsem upustil telefon tak jsem akorát uslyšel, že je naživu a kde se nachází a pak jsem se uprostřed loftu sesunul k zemi téměř jako papír, nemohl jsem dýchat ani myslet, bylo to jako kdyby se během jediné vteřiny celý můj dosavadní život vytratil a já byl naprosto prázdný.
Byla to jenom chvilka, ale přitom mi to připadalo jako celou věčnost, než se mi podařilo zvednout ze země, šíleně se mi klepaly nohy a téměř jsem zase upadl, ale místo jsem se sebral, věděl, jsem, že mě Brian potřebuje víc než dřív, vlastně jsem ani nevěděl co mu je, třeba to ani není nic vážného a tuhle naději si jen tak vzít nenechám. Okamžitě jsem se oblékl a do nemocnice jsem doslova utíkal a modlil se, aby tohle všechno byla noční můra a Brian byl v pořádku na to jediné jsem mohl myslet, protože život bez něho bych vést nedokázal a ani nemohl, bez něho by to nebyl život. Jakmile jsem dorazil do nemocnice tak jsem se snažil najít někoho, kdo by mi řekl jak je na tom, ale nikdo mi nevěnoval pozornost, připadal jsem si jako neviditelný a neslyšitelný všichni pobíhali sem a tam a já nechápal, co se děje téměř jsem chtěl začít křičet, aby si mě začali všímat, aby mi řekli, jestli je Brian pořád naživu, ale neměl jsem sílu na to, abych vydal alespoň hlásku. A pak se mě konečně nějaká sestřička zeptala, jestli nepotřebuju pomoct, okamžitě jsem jí řekl, že mi volali kvůli mému příteli, že měl autonehodu a že je tady a jestli by mi mohla říct jak je na tom. Řekla mi, že musím vydržet, že se pokusí něco zjistit, ale že prý mají teďka fofr kvůli nějakému výbuchu a tak by to mohlo chvíli trvat. To čekání bylo příšerné doslova nesnesitelné, měl jsem chuť začít obíhat pokoje a operační sály abych ho našel, ale místo toho jsem jen seděl, jako kdyby mě tam někdo přikoval, pomalu jsem skoro přestával dýchat a vnímat okolí jako kdyby tam kolem nikdo nebyl, jako kdyby mým osudem bylo neustále čekat na to, jestli láska mého života je naživu. A pak jsem spatřil tu sestřičku přicházela s nějakým doktorem, který se tvářil jak posel špatných zpráv, v hlavě jsem pořád křičel "Prosím tě Briane žij, neumírej mi!" ale na povrch ta slova nevyšla jako kdyby můj jazyk byl naprosto svázaný.
DOK: "Vy jste pan Taylor?"
J: "Ano prosím vás jak je na tom?"...Naléhal jsem.
DOK: "Právě teď jsme ho dooperovali, má vážně zlomenou kyčel a stejně tak stehenní kost, také měl vykloubené rameno a vnitřní krvácení, které se podařilo zastavit, ale největší starost nám dělá ta noha..."
J: "Co to znamená?"
DOK: "Že pokud to nepůjde dobře tak by tu nohu už nikdy nemusel plně ovládat."
J: "Jako že by byl mrzák?"
DOK: "Vím, že to zní děsivě, ale musíte věřit, že to zvládne."
J: "A pokud se ta noha zahojí dobře, co by to znamenalo?"
DOK: "I tak by měl před sebou spoustu práce, čeká ho dlouhá doba na vozíčku a stejně tak spoustu rehabilitací, ale to jsou všechno jen předčasné závěry, nemůžu přesně určit, jak se jeho tělo zachová."
Můj mozek se doslova vařil, jako kdyby všechny tyhle informace vnímal, ale nemohl je nijak zpracovat, jako kdyby tohle všechno byl jenom nějaký vtip nebo sen, ze kterého se za chvíli probudím, ale nic takového se nekonalo.
J: "Můžu za ním?"
DOK: "Je mi líto, ale měl by odpočívat."
J: "Prosím, potřebuju ho vidět."
DOK: "Dobře, ale opravdu jenom na chvíli."
J: "Ano slibuju, děkuju moc."
Potřeboval jsem ho vidět, ale hrozně jsem se toho bál, nevěděl jsem, co mě čeká nebo co si má vůbec představit, jako kdyby se všechno za těmi dveřmi mělo změnit. Nejprve jsem myslel, že do toho pokoje nevlezu, ale věděl jsem, že on mě potřebuje a že já jeho takže jsem nakonec vstoupil a poprvé jsem od té chvíle, co jsem se to dozvěděl mohl brečet, doslova nekontrolovatelně. Byl připojený na různé přístroje, které neustále pípaly, jeho tvář pokrývaly rány a celou nohu až pod zadek měl v sádře, dokonce i ruku měl v sádře kvůli tomu rameni, byl doslova celý ovázaný s modřinami všude, kam jsem se podíval, jako kdyby to byl někdo úplně jiný. Přisedl jsem si k němu na postel a chytl ho za zdravou ruku, hladil jsem ho po ní a líbal, snažil jsem se mu nějak dát najevo, že jsem tady, že se nemá čeho bát a že se o něho postarám. Téměř jsem zešílel a hlavně jsem se bál toho co se stane, až mu řeknu o jeho noze, věděl jsem, že ho to naprosto zlomí, kdyby nemohl normálně chodit tak by se snad radši zabil, než aby musel žít jako mrzák a aby musel nechat někoho se o něho postarat především mě. Vím, že by to nedokázal, nemohl by mě nechat se o něho starat, vím, že se bude cítit poníženě a že se mě bude snažit odehnat všemožnými způsoby, jenže já jsem tady a jsem připravený bojovat a pomoct mu překonat nejtěžší období jeho života!
Chtěl jsem u něho sedět co nejdéle aby kdyby se náhodou probudil tak aby se nebál, aby věděl že není sám a že už nikdy nebude, abych mu mohl říct jak moc ho miluji, ale po chvíli pro mě přišel doktor s tím, že už musím jít, že Brian potřebuje odpočívat, zprvu jsem myslel, že mě odtamtud nikdo nedostane, téměř jsem myslel, že se k jeho posteli přivážu, ale bylo mi jasné že opravdu potřebuje odpočívat a tak jsem ho alespoň jemně políbil na ústa, do ucha mu zašeptal, že ho miluji a pak jsem se vydal domu. Jakmile jsem tam dorazil tak jsem myslel, že se zblázním, bylo tam takové ticho a tma, bylo to až děsivé, šíleně jsem se bál toho, že už tady navždycky budu sám jako by se polovina mně vybourala spolu s Brianem, ale jako by ta část tam umřela. Lehl jsem si do postele a smotal se do klubíčka, polštář jsem pevně objal jako by to byl Brian a chvíli jsem hleděl na prázdné místo vedle sebe a pak se mi slzy začaly drát ze spod víček, nechal jsem je volně téct, na to abych je zadržel, jsem neměl sílu ani důvod, moje srdce se doslova rozprsklo na milion kousíčků, které už nikdy nesložím dohromady!
No comments:
Post a Comment