Láska bolí(7)

Poslední díl. - 18+

JUSTIN

Cesta autem byla dost frustrující a především tichá, ale zkrátka jsem jen předpokládal, že řešit osud našeho vztahu v autě, by asi nebylo moc chytré, ačkoliv je pravda, že ani jeden z nás by neměl možnost utéct, pokud by to tedy nezašlo do extrému a já nevyskočil za jízdy anebo Brian nedupl na brzdu a nevykopal mě sám, protože jsem si celkem jistý, že on sám by své auto jen tak neopustil. Každopádně jsem se ale modlil, abychom už byli na místě a konečně mluvili, to ticho bylo opravdu nervy drásající, ale rozhodně to nebylo to nejhorší, to totiž přišlo, až když jsme nastoupili do výtahu, postavili se naproti sobě a hleděli na sebe s takovým chtíčem, že se mi tep doslova zbláznil, srdce mi tlouklo jako o život, dech mě přestával poslouchat a můj rozkrok po Brianovi prahl způsobem až to bolelo a jsem si stoprocentně jistý, že Brian na tom byl úplně stejně, dokonce jsem mohl vidět, jak mu po tvářích stékají kapičky potu a jeho rty byly mírně pootevřené, jako by snad chtěl něco říct, ale nebyl toho schopný, jen zkrátka dělal vše pro to, aby mi odolal, jenže on byl vždycky v sebeovládání o něco lepší než já!

B: "Co to děláš?"...Zeptal se téměř neslyšitelně, když jsem se k němu začal přibližovat.

Neodpovídal jsem a jen jsem stiskl tlačítko, které zastavilo výtah, vím, že náš loft je jen kousek od nás, ale já bych to zkrátka nevydržel!

---

B: "Tady je někdo nedočkavý."

J: "Ani nevíš, jak moc."

B: "Myslím, že vím,"...Sám už to nedokázal vydržet a za ruku si mě přitáhl k sobě, aby svými rty a jazykem mohl začít laskat má ústa.

Prsty jedné ruky jsem mu zajel do vlasů a druhou rukou jsem mu začal rozepínat kalhoty, okamžitě jsem nahmatal jeho erekci a on zalapal po dechu!

Začal jsem ho třít a pomalu jsem zrychloval tempo, chtěl jsem mu dopřát takový orgasmus, na který jen tak nezapomene, takový, který si po tak dlouhém čekání zaslouží! A myslím, že se mi dařilo, Brian sotva stál, hlavu měl zakloněnou, hlasitě vzdychal a ruce mi zatínal do boků, mezitím ani nezapomínal na má ústa a hladově si je podmaňoval, netrvalo dlouho a věděl jsem, že stačí jen okamžik a udělá se...

B: "Ju-Justine... Přestaň."

Musel jsem se usmát, věděl jsem moc dobře, proč chtěl, abych přestal - protože si tenhle okamžik nechtěl užít sám, chtěl i mě poskytnout stejnou rozkoš jako já poskytuji jemu a těsně před mým vrcholem by do mě pronikl a udělali bychom se společně, jenže to jsem já nechtěl, chtěl jsem ho dovést k orgasmu okamžitě! A když už jsem věděl, že to přijde, tak jsem si klekl a všechno spolykal!

B: "Ahhhh."

Když jsem si zase stoupl, Brian si zapřel hlavu o moje rameno a vydýchával to, nedokázal jsem se zbavit toho sebevědomého úsměvu, protože jsem věděl, že jsem mu právě poskytl to, co nikdo jiný nemůže!

Jenže úsměv mě po chvíle začal opouštět sám, poněvadž Brian nic neříkal, vlastně se na mě ani nepodíval, jen měl dál položenou hlavu na mém rameni a frustroval mě... Udělal jsem snad něco špatně?

J: "Briane, udělal jsem něco?"

B: "Kromě mě, myslíš?"...Uchechtl se a já cítil menší úlevu - vtipkoval a to je dobré znamení.

J: "Ano, kromě toho, něco mi totiž říká, že se mnou nechceš komunikovat."

B: "Já jen... Je to pravda?"

J: "Co máš na mysli?"

B: "To, že si... Že si zpátky nadobro?"

Celou dobu jsem hledal způsob, jak mu to sdělit a najednou, když se mě na to sám zeptal, tak jsem úplně zamrzl a ne proto, že bych neznal odpověď a nechtěl mu to říct, lépe řečeno potvrdit, ale proto, že pokud to udělám, tak to pro mě najednou bude reálné, protože ať už se mi to se mi to líbí nebo ne tak v LA jsem se za těch pár měsíců docela zabydlel a chybí mi to, ale zároveň jsem opravdu rád, že jsem zpátky u Briana, jenže se tak nějak bojím toho, co nás teď čeká, toho, zda se náš vztah zase vrátí do našeho nevztahu před mým odjezdem anebo nás tohle odloučení jakýmsi způsobem posílilo a všechno teď bude jinak nebo ne všechno, ale aspoň ta část, kdy nebude odmítat to, že jsme pár.

J: "To záleží na tom, jestli ty to chceš."

B: "Jak to myslíš? Debb říkala, že..."

J: "Debb říkala, že jsem nadobro zpátky, což je pravda, ale to neznamená, že jsem nadobro zpátky u tebe..."

B: "Co?"

J: "Dobře, to jsem podal trochu blbě... Já s tebou chci být, jen prostě potřebuju vědět, jestli ty to bereš vážně."

B: "Justine, co jestli beru vážně? Já fakt nechápu, co se mi snažíš říct."

J: "Tak jo... Snažím se ti říct to, že chci být tvůj přítel a chci, abys ty byl můj bez těch keců kolem, že my nejsme vůbec nic."

Opravdu jsem doufal v kladnou odpověď, ale v momentě, co Brian neřekl nic, jsem doufal v jakoukoliv odpověď, jenže toho jsem se nedočkal, on místo toho jen stiskl tlačítko, které zase rozjelo výtah a když jsme byli nahoře tak vystoupil, ale já jsem tam zůstal stát a jen jsem na něj nevěřícně zíral... To je jako všechno?!

J: "Briane, ty mi jako nic neřekneš?"

B: "Co kdyby si mlčel a šel za mnou?"

J: "Co?"

B: "Prostě pojď."

Ačkoliv jsem vůbec nechápal, o co se jedná, tak jsem vystoupil a následoval ho, nicméně když jsme byli vevnitř, tak jsem zůstal stát u dveří rozhodnutý se nehnout, dokud mi neřekne, co se děje!

B: "Nebuď tvrdohlavej a pojď se mnou."

J: "Kam?"

B: "Do ložnice."

J: "Briane, jestli si myslíš, že mi vyšukáš mozek z hlavy a já se tě už na to nebudu ptát, tak se pleteš."

B: "Pojď za mnou,"...Otočil se a vydal se do ložnice.

Chtěl jsem protestovat a nikam nejít, dokud mi to nevysvětlí, jenže po chvíli jsem pochopil, že bych mohl dřív umřít a tak jsem ne moc nadšeně vydal za ním...

B: "Sláva, už jsem chtěl jít spát."

J: "Briane, o co jde?"

B: "Důkaz toho, že to celé beru vážně máš přímo tady,"...Brian otevřel šuplík, který byl úplně prázdný.

J: "Co?"

B: "Než si odjel, chtěl jsem, aby ses nastěhoval, a pořád to chci... Tak vážně to beru."

J: "Opravdu?"...Přihlouple jsem se usmíval.

B: "Kolikrát chceš, abych to zopakoval?"

J: "Dokud mě to nezačne otravovat... Takže to vlastně můžeš opakovat do konce života."

B: "Justine!"

J: "Promiň. Takže to znamená, že spolu budeme bydlet?"

B: "Pokud si dobře vzpomínám, tak ještě před chvíli k někomu se nastěhovat znamenalo, že spolu budou bydlet... Takže ano budeme spolu bydlet, budeme se dohánět k šílenství, budeme jako nějakej starej pár buzniček..."

J: "Pár?"

B: "Ano, Justine - pár."

Dobře, s tímhle jsem se dokázal víc než spokojit a vrhl jsem se Brianovi kolem krku, což zapříčinilo, že jsme neudrželi balanc a skončili rovnou v posteli, kam jsme stejně měli namířeno!

B: "Takže už ti můžu vyšukat mozek z hlavy?"...Laškovně se na mě usmál.

Na slovní odpověď nebylo čas, okamžitě jsem se mu totiž přisál na ústa a začal jsem jej vášnivě líbat, on nezahálel a ihned mi polibky oplácel - zbytek noci jsme tak strávili divokým milováním, kterého teď budeme habaděj každý den, od rána až do večera!

Láska bolí(6)

Nový díl.

JUSTIN

Nemohl jsem uvěřit, že jsem celou noc nemohl spát, protože jsem umíral strachy při představě toho, kde Brian asi tak je a především toho, co asi tak dělá, lépe řečeno, jak zpracovává můj náhlý opětovný vpád do jeho života a ve finále jsem se ani nemusel nijak namáhat a našel jsem ho na prvním místě, na které jsem se ráno vydal a to jsem ho tam ani nešel hledat, spíš jsem se šel jen k holkám informovat o tom, co se mezi Linds a Brianem vlastně stalo a místo toho jsem Briana našel u nich doma, nejprve se zdálo, že je se mnou konečně ochotný mluvit a každá část mě na něj chtěla z celých plic zakřičet, že jsem zpátky nadobro, jenže dřív, než jsem to dokázal, se objevily holky s Gusem a během našeho vítání se Brian někam vytratil, v tu chvíli jsem hned věděl, že tohle vůbec nebude jednoduché, ale rozhodl jsem, že bude jednodušší ho nenahánět a jít k holkám, které mi taky daly svojí verzi na tohle všechno, ta Lindsayina nakonec byla víc přívětivá, než ta Melaniina, ale to vlastně ani není moc překvapivé. No a od holek jsem se vydal rovnou k mámě a Molly, které byly z mého návratu taky dost v šoku a nakonec jsem se rozhodl navštívit jídelnu, jenže už teď vím, že to byl dost blbej nápad - všichni se na mě totiž kromě Briana a Debb vrhli jako nějaká dravá zvěř na svou kořist, aby mě objali nebo spíš umačkali k smrti a pokládali mi jednu otázku za druhou...

J: "Všechno vám řeknu, nebojte, jen mě nechte se nadechnout,"...Zasmál jsem se.

Emmett: "Promiň, zlato, jen jsme všichni prostě nedočkaví na to všechno, co si tam zažil."

Hunter: "A ošukal,"...Ty jeho pubertální myšlenky mi vážně chyběly!

---

Jenže nemůžu říct, že mi aspoň trochu nenahrál do karet, poněvadž jsem v ten moment neodolal a očkem jsem kouknul po Brianovi a to, co jsem uviděl, mi rozhodně udělalo radost - bylo totiž znáš, že ho to dost znepokojilo a hned na to začal intenzivně zkoumat podlahu.

Maikey: "Co kdyby sis nechal ty svoje přihlouplý poznámky pro sebe?"

Hunter: "Ano, mami."

Musel jsem se smát, tohle všechno mi fakt hrozně scházelo, nechápu, jak jsem to bez nich mohl vydržet skoro šest měsíců... Nechápu, jak jsem bez Briana mohl vydržet tak dlouho, když je očividné, že on to ani trochu nezvládal, možná to bude tím, že jsem byl tak zabraný do RAGE, že jsem na stesk ani neměl čas, ale stejně to pořád nechápu a to víc mě teď ničí, že Brian dělá vše pro to, aby se mi vyhnul, sakra práce, tohle je fakt k zbláznění!

Dřív, než jsem se nadál tak mě kluci tlačili před sebou a přinutili mě se posadit ke stolu, kde ze mě tahali všechno, co se dalo, jenže já se nebyl schopný vůbec soustředit, jediné, na co jsem dokázal myslet, byl Brian sedící na baru propalující mě pohledem - tím samým pohledem, ze kterého jsem vždy poznal, že mě chce, že po mně touží způsobem, který se nedá ani vydržet!

Debbie: "Hele, co kdybyste ho nechali chvíli být? Ten chudák je doma sotva den a určitě už má milion důvod se zase sebrat a utéct."

Debbie - moje zachránkyně! Další dotazy bych totiž asi nedal, už takhle to bylo dost na hraně! A obzvlášť co se týče Maikeyho, který se snažil pochopit, proč to s RAGE vlastně nevyšlo i přes to, že jsem mu ty důvody pořád vysvětloval, takže jsem nebyl daleko od toho skončit v blázinci!

Debbie: "Sunshine, co kdyby si šel se mnou na bar?"

Tak dobře, teď si tak úplně nejsem jistý, zda tohle vůbec byla záchranná akce, mně se spíš zdá, že to byla pouhá lest k tomu, jak mě dostat k Brianovi - ale když nad tím tak přemýšlím, můžu to vůbec brát jako lest? Myslím, že moc možností se k němu dostat jinak než takhle bych asi neměl!

J: "Jasně, hned jsem tam."

Chvilku mi trvalo, než se mi podařilo vysvobodit ze spárů kluků a následně jsem se vydal na bar, odkud mě stále sledoval Brian, bylo to opravdu zvláštní, předtím přede mnou utíkal a najednou se na mě díval tím známým způsobem, kterým mi vždy dával najevo to, jak se ohledně mě cítí a i když jsem byl opravdu rád, nechápal jsem, co se najednou změnilo.

J: "Ahoj,"...Vyslovil jsem sotva slyšitelně, jako bych snad v jeho přítomnosti ztrácel hlas.

B: "Ahoj, Sunshine,"...Za to on ale působil dost sebejistě... Sakra, co se to děje?!

Debbie: "Ehm... Briane?"

B: "Ano?"

Debbie: "Mohl by si ten svůj kouzelnej zadek přesunout ke klukům a nechat mě s Justinem o samotě?"

Tak teď už jsem tomu vůbec nerozuměl, měl jsem za to, že Debb chce, abych měl možnost si s Brianem promluvit a nakonec se ukázalo, že to ona je ta, kdo chce se mnou mluvit... Jenže o čem tentokrát? Další takovou bombu už nedám!

B: "Jak si přeješ,"...Ani nedutal a vydal se ke klukům.

J: "Dobře, Debb, začínáš mě děsit, o co jde?"...Spustil jsem hned, jak Brian zmizel z doslechu.

Debbie: "Asi bys měl vědět, že jsem Brianovi řekla, že si zpátky nadobro."

J: "Co?!"...Řekl jsem to tak nahlas, že to slyšela celá jídelna a všichni na mě hned upřeli svoje pohledy a Brian nejvíc.

Debbie: "Myslím, že bys měl mluvit tišeji."

J: "Taky mám ten pocit... Jak to myslíš, že si mu to řekla?"

Debbie: "Přesně tak, jak to říkám... Byl zkrátka fakt v háji a už mě nebavilo se na něj koukat a než bys mu to řekl ty, tak byste pravděpodobně oba zešíleli."

Jo v tom má Debb bohužel pravdu, Brian by pokračoval v utíkání přede mnou a já bych pořád hledal správná slova, jak mu to vlastně sdělit, takže je možná lepší, že mu to řekla Debbie, jenže stejně mě mrzí, že jsem neměl možnost vidět ten jeho výraz po tom, co bych mu to řekl.

J: "Tak proto se na mě najednou kouká jako na svatý obrázek."

Debbie: "Jo vypadalo, že má velkou radost, i když se snažil nedávat to najevo."

J: "Celý Brian."

Debbie: "Jo celý on."

Chtěl jsem, aby mi Debb poradila, co mám dělat teď, jenže byla nucena jít obsloužit nové zákazníky, takže jsem si musel počkat, jenže jsem se dočkal něčeho úplně jiného...

J: "Bri-Briane?"...Zaskočeně jsem na něj zíral, když se vedle mě posadil.

B: "Justine, já... Víš co, nebudeme chodit kolem horké kaše, já to prostě řeknu - půjdeme k nám?"

Polkl jsem tak hlasitě, že to musela slyšet celá jídelna, tohle jsem totiž rozhodně nečekal, ale zdálo se, že Brian to opravdu chce a především potřebuje, tohle vyhýbání ho totiž bavilo tolik asi jako mně, tudíž jsem souhlasil a následně jsem se s ním vydal k nám a opravdu hodně jsem doufal, že se to vyvine dobrým směrem!

Láska bolí(5)

Nový díl.

BRIAN

Do teď jsem si myslel, že to je jen hodně blbej nápad, ale když jsem následně přes sklo nahlédl dovnitř jídelny, tak jsem zjistil, že to je doslova noční můra - byli tam fakt všichni! Debbie, Maikey, Ben, Hunter, Emmett a Teda jsem táhl s sebou nebo spíš on táhl mě s sebou, jediní, kdo tu chyběli, byli holky s dětma a Justin, z čehož jsem usoudil, že Justin je nejspíš pořád u nich a řeší tam s nimi mé divné chování a tomu se ani nemůžu divit, každopádně tady zažívám mnohem větší horor a opravdu čím dál tím víc zvažuji ten útěk!

Ted: "Ani na to nemysli! Jdeme tam."

B: "Od kdy mi můžeš říkat, co má dělat?"

Ted: "Od té doby, co si se zbláznil a vyhýbal ses nám."

B: "Já se vám nevyhýbal, já..."

Ted: "Jojo, říkej si, co chceš, ale teď už mazej dovnitř."

B: "Počkej, já ti to vrátím."

Ted: "Nemůžu se dočkat!"

Z celých plic jsem se nadechl, duševně jsem se povzbudil a následně jsem se vydal dovnitř s Tedem za zadkem, který hlídal, abych nezdrhnul, což jsem měl fakt v plánu, ale už na to byl pozdě - stál jsem uvnitř a postupně na mě hleděly všechny páry očí mých blízkých - bylo to jako by mě neviděli snad půl století a ne jen pár týdnů, což vlastně ani to ne, občas jsme se někde mihli, ale to je asi vedlejší, jejich výrazy totiž mluví za vše - buď to mě chtějí jen zabít anebo obejmout a zabít!

---

Ted: "Možná by bylo dobré něco říct,"...Přecedil přes zuby.

B: "A co asi tak, ty génie?"...Přecedil jsem zpátky.

Ted: "Cokoliv, protože jinak tady budeme stát ještě zítra."

B: "Tak to se připrav, bude to těžká noc."

Fakt jsem začínal panikařit, představoval jsem si všechny možné scénáře, ale tenhle rozhodně ne, tohle bylo doslova frustrující! Ale všechno se během další vteřiny změnilo...

Debbie: "Co kdyby ses někam posadil a řekl mi, co si dáš?"

B: "Já... Asi... Dobrej nápad,"...Vzdal jsem svou snahu o to říct něco smysluplného a raději jsem si oddychl, že je vcelku milá a nehází po mně nádobí.

Jenže další drama nastalo hned potom, poněvadž jsem nevěděl, kam se posadit, jestli ke klukům nebo na bar anebo prostě jinam, připadal jsem si vážně jako idiot!

Maikey: "Co kdyby sis sednul k nám?"

Emmett: "Jo místa je tu dost."

B: "Jasně, moc rád."

Posadil jsem se vedle Emmetta a Ted si sedl vedle mě, takže jsem byl krásně obklíčen a neschopen útěku, tohle bylo opravdu strašný, přál jsem si, abych se odtamtud mohl teleportovat a to opravdu kamkoliv jinam!

Debbie: "Takže, co to bude?"

B: "Možná bych neodolal nějakému sendviči."

Debbie: "Krůtí?"

B: "Jo ten."

Debbie: "A něco k tomu?"

B: "Myslím, že ne."

Debbie: "Fajn. A ty, Tede?"...K němu se rozhodně chovala mnohem mileji, než ke mně, ale asi nejsem v pozici, abych si stěžoval.

Ted: "Mně stačí kafe."

Debbie: "Dobře, zlato."

Zatímco se Debbie vydala pro naše objednávky, tak já jsem řešil, jak přežít ve společnosti té krvežíznivé pětice, tedy co se týče Huntera, tak ten si podle mě asi jako jedinej ani nevšiml, že jsem se pár týdnů pohřešoval, takže ten mě tak nějak ignoroval a Ted už si mě dnes užil dost a když to tak vezmu tak Ben byl možná i rád, že se nemotám kolem Maikeyho a jsem si jistý, že Emmett nijak zvlášť netesknil po mých hloupých poznámkách, takže když si to tak shrnu, jsou tu vlastně jen jediní dva lidé, u kterých si to musím opravdu vyžehlit a to jsou Maikey s Debbie... Teď by to chtělo minci, abych si hodil, s kým začít.

Maikey: "Briane, můžu s tebou mluvit?"...Tak mince asi nebude třeba.

B: "Klidně."

Maikey: "A můžeme jít na bar?"

B: "Jasně."

Možná se zdálo, že jsem úplně v klidu, ale ve skutečnosti jsem panikařil, připadal jsem si jak malej kluk, co dostane na zadek, akorát, že v mém případě se jak malej jen chovám a rozhodně dostanu spíš do držky, takže ne opravdu nejsem v klidu!

B: "Takže... O čem si chtěl mluvit?"

Fakt jsem čekal, že na mě začne řvát, ječet, křičet, házet po mně čímkoliv, co bude mít po ruce a nakonec mě navždy pošle do prdele, ale v tom jsem se spletl...

Maikey: "Jsi v pohodě?"

B: "Co?"...Nadzdvihl jsem obočí.

Maikey: "Ptám se, jestli si v pohodě."

B: "Počkat, tebe vážně zajímá to, zda jsem v pohodě víc, než to mě seřvat?"

Maikey: "A proč bych na tebe měl řvát? Kluk, kterýho miluješ odjel pryč a tebe to prostě zlomilo víc, než by sis byl schopný připustit, protože sis myslel, že už ho nikdy neuvidíš... Každý máme způsob, jak se vypořádat s bolestí a tys měl tenhle, neříkám, že se mi líbil, ale nemůžu se za to na tebe zlobit."

Kdybych byl emotivní člověk, tak ho snad i obejmu, protože mi nemohl říct nic lepšího, já jsem se totiž docela obával toho, že jsem si to u něj nenávratně podělal, takže se mi opravdu ulevilo při zjištění, že tomu tak není!

B: "Díky. A je mi líp."

Maikey: "To by mělo, když je Justin zpátky."

B: "Ty to víš?"

Maikey: "Potkal si někdy mojí mámu? Ta zalarmovala všechny."

B: "Jo, to jsem si myslel."

Maikey: "A proč nejdeš za ním?"

B: "Protože... Já ani nevím."

Maikey: "Měl bys za ním jít, stejně to nakonec budeš muset udělat, nemůžeš se mu do konce života vyhýbat."

B: "To asi ne, ale... Počkat, jak to myslíš - do konce života?"

Debbie: "Řekla bych, že Maikey to myslí tak, že Justin se vrátil nadobro."

B: "Co?"

Debbie: "Víš, ty pitomče, kdyby ses nesnažil všemi možnými způsoby Justinovi vyhnout, tak by ti to řekl sám, ale už mě nebaví čekat na to, až se to uráčíš zjistit - Justin je zpátky nadobro."

Nedokázal jsem to nějak vstřebat, tohle byla zkrátka rána z čistého nebe, nic, co bych si představoval, že by to mohlo být reálné, tedy doufal jsem v to, ale ani ve snu mě nenapadlo, že by to tak opravdu mohlo být, že by se Justin mohl vrátit už napořád, tomu já snad ani nedokážu uvěřit, dokud mi to sám neřekne... K čemuž budu mít asi dost velkou příležitost, protože právě vešel dovnitř!

Láska bolí(4)

Nový díl.

BRIAN

Nevěděl jsem, co mám dělat nebo kam mám jít a tak jsem jen jezdil autem a přemýšlel o tom všem, co se tu teď děje, o tom, proč jsem tohle všechno nechal zajít tak daleko, proč jsem se nechal Justinovým odjezdem tak ovlivnit a dopustil jsem to, že jsem si sáhl až na samotné dno a všechny od sebe odehnal, choval jsem se k nim hrozně, jen proto, že jsem nechtěl, aby mě litovali, nalhával jsem si dokonce, že se se mnou vůbec nic neděje, že je mi bez Justina dobře, ale nakonec jsem se úplně zlomil a došlo mi, co pro mě vlastně znamená a zavřel jsem se před světem mezi ty čtyři zdi, kterým říkám domov, ale bez Justina je to vlastně jen loft, který mi slouží pouze k tomu, abych měl střechu nad hlavou a už jen proto, že nad tímhle vším teď přemýšlím, si připadám jako nějaký patetický blázen!

Ale taky si uvědomuji, že pokud nechci úplně zešílet, až se Justin zase sebere a odjede, tak budu muset začít něco dělat a postupně si dát život zase do pořádku...

Ted: "Bri-Briane, co tady děláš?"

B: "Netvař se tak překvapeně, pořád tomu tady šéfuju."

Ted: "Jo, ale, ale..."

B: "Žádné 'ale', pusť se do práce a mně přenechej tu mojí, jsem si jistý, že mám co dohánět."

Ted: "Jo... To, to máš."

---

Zavřel jsem za sebou dveře kanceláře a samolibě jsem se usmíval, na chvíli jsem si zase připadal jako ten starý Brian Kinney, který má nad vším kontrolu a už jen to, že jsem Teda takhle vykolejil, mi dodávalo úžasný pocit sebedůvěry!

Ovšem když jsem se následně podíval na svůj stůl, do smíchu už mi tolik nebylo, opravdu jsem toho tady hodně zameškal a teď jak se zdá si to pěkně vyžeru!

Ted: "Potřebuješ s něčím pomoct?"

B: "Vypadám, že potřebuju pomoc?!"...Neovládl jsem se, zkrátka prokousávat se už několik hodin takovou horou papírů není nic snadného.

Ted: "Tak já zas jdu,"...Pomalu couval pryč.

B: "Promiň... Já jen... Mám toho až nad hlavu."

Ted: "To vidím. A hádám, že Debbiina intervence asi nebyla nic příjemného."

B: "Co?"...Zvedl jsem hlavu od stolu a nechápavě ho propaloval pohledem.

Ted: "Proč mám dle tvého výrazu pocit, že k žádné nedošlo?"

B: "A kdy k ní mělo dojít?"

Ted: "Včera večer, vypadala hodně naštvaně, šla k tobě uprostřed svojí směny s tím, že je na čase tě nakopat do zadku."

Musel jsem se usmát, nemůžu uvěřit, že to přiznám, ale tohle je to, co mi snad chybí na Debbie nejvíc, ta její neustálá potřeba mě komandovat, jen aby mi pomohla.

B: "Hádám, že přišla, když už jsem tam nebyl... Ale rozhodně narazila na něco lepšího - Justin přijel."

Ted: "Co-co-co-co?"

B: "Jop. Včera se mi ukázal u dveří. Divím se, že to ještě nevíš, pokud na něj Debbie narazila tak musela zalarmovat všechny."

Ted: "Pokud to udělala, tak já jsem mezi nimi rozhodně nebyl. No a proč si tady?"

B: "Protože tohle je moje firma, moje kancelář, moje křeslo a mohl bych pokračovat až..."

Ted: "Chápu, chápu. Ale nebyl si tu dva týdny, protože ti Justin chyběl a teď když je konečně tady, takže by se bez tebe Kinnetic ještě obešel."

B: "Tak hele, já neprožíval žádné nervové zhroucení, jen jsem si vzal osobní volno, na to mám snad právo a co se týče Justina, myslím, že na tom moc nezáleží, stejně zase odjede."

Ted: "A to víš, jak? Tedy ptal ses ho?"

Až když to Ted vyslovil, tak mi došlo, že jsem se vlastně ani nezeptal, na jako dlouho tu Justin zůstává, když to tak vezmu tak já se ho nezeptal vůbec na nic, já jsem před ním pouze utekl a to hned dvakrát... Sakra, co to s tebou je, Kinney?!

Ted: "Tak vidíš,"...Ani jsem nemusel nic říct a on si hned všechno domyslel.

B: "Víš ty co, Tede? Zvládal si to tady místo mě dost dobře, takže jako tvojí odměnou bude to, že se zase můžeš vrátit ke své nudné práci účetního a neotravovat mě."

Čekal jsem, že po mně začne prskat a pojmenovávat mě nejnovějšími přezdívkami, ale on místo toho jen stál a přihlouple se usmíval.

B: "Potřebuješ ještě něco?"

Ted: "Víš, chyběl si mi, tohle tvoje buzerování... Je dobré mít tě zpátky,"...S úsměvem se otočil a chtěl odejít.

B: "Taky mi chybělo... to tvoje breptání... A teď už mazej!"

Nemůžu ani uvěřit, že mi ten otravnej účetní fakt chyběl a když nad tím tak přemýšlím tak mi chybí všichni, chybí mi můj nejlepší kamarád Maikey, chybí mi ta královnička přes módu Emmett, chybí mi Debbie, chybí mi prostě všichni a všechno... A hlavně mi chybí Justin, tak moc, že mám pocit, že se za chvíli rozprsknu na milion kousíčků!

Když se mi konečně podařilo prokousat alespoň polovinou těch papírů všeho druhu tak jsem zjistil, že je něco málo po osmé, ani jsem nemohl uvěřit, že jsem nad tím strávil celý den, lépe řečeno, že jsem se celý den dokázal schovávat v kanceláři své firmy jen proto, abych někde nenarazil na Justina a nemusel čelit tomu všemu, co nás čeká a to včetně toho dobrého, protože o to víc to pak bude bolet, pokud nakonec opravdu zase odjede, jenže i tak jsem věděl, že je čas postoupit dál v mém znovuzrození.

B: "Theodhore?"

Ted: "Ano, šéfe?"

B: "Ať už děláš cokoliv, tak s tím přestaň, jdeme do jídelny."

Ted: "Prosím?"

B: "Neříkej mi, že si za ty dva týdny ohluchnul?"

Ted: "Co? Ne! Ale... Ty sis něco vzal?"

B: "Kromě litru kafe fakt nic... A to je poprvé,"...Neodolal jsem uchechnutí.

Ted: "Dobře a jsi si jistej? Nebyl si tam několik týdnů."

B: "A přesně proto tam chci teď jít."

Ted: "No tak v tom případě jdeme."

Ted opravdu nechal všeho, co právě dělal a vydal se se mnou do jídelny, ovšem zádrhel nastal hned jak jsem autem zastavil před ní...

B: "Dobře, tohle byl blbej nápad, necháme to na jindy,"...Chtěl jsem zase nastartovat.

Ted: "Tak to ani náhodou! Jdeme dovnitř!"

B: "Ach můj bože."

Ted: "Ten ti nepomůže."

Dost neochotně jsem vystoupil z auta a následně jsem se za Tedem táhnul jak smrad, opravdu mi tohle připadalo jako dost hloupej nápad při představě toho, co všechno by mě tam mohlo čekat a nebyl jsem daleko od toho, abych vzal nohy na ramena a utíkal, jak nejrychleji by se dalo!

Láska bolí(3)

Nový díl.

BRIAN

Nejsem si jistý, že pro mě existují víc vystihující slova, než 'TOTÁLNÍ IDIOT', ale já si zkrátka nemohl pomoct, na jeho příjezd jsem nebyl vůbec připravený, poslední dva měsíce jsem žil v realitě, ve které jsem věděl, že už ho nikdy neuvidím a šílel jsem z toho způsobem, že mi nakonec došlo, že existuje jen jediný způsob, jak zabránit mému sebezničení a to dostat ho z hlavy všemi možnými způsoby, které existují, protože jsem věděl, že jinak jeho ztrátu nepřežiju, poněvadž odloučení od něj mě přimělo si uvědomit, jak moc ho vlastně miluju - tak moc, až to doslova bolí - a to mě vyděsilo víc, než cokoliv jiného, protože to zkrátka nejsem já, nikdy jsem nebyl a zapřísáhl jsem si, že ani nikdy nebudu, vždyť jsem heterofob, proboha, a tahle láska, která mezi námi podle všeho je, rozhodně náleží heterosexuálům, kteří si chtějí něco dokazovat a oblbovat si hlavy, ale rozhodně ne mně! Dovolil jsem Justinovi dostat se mi pod kůži víc, než komukoliv jinému a to mě nakonec téměř zabilo a donutilo mě to od sebe odehnat každého, na kom mi záleží, poněvadž jsem nedokázal snést ty jejich lítostivé obličeje a poznámky a především jejich snahu mi pomoct, ačkoliv jsem jejich pomoc ani nepotřeboval, a tak jsem je jednoduše odstřihl a nakonec jsem přestal chodit i na to jediné místo, kde jsem se tak nějak ještě cítil normálně a to do Kinneticu, já sám to sice označuji za osobní volno a spoléhám na Theodhora, že to tam nějak zvládne, ale to mé osobní volno trvá už něco málo přes dva týdny a já se na návrat tam zatím pořád necítím, ale i přes to jsem se rozhodl, že je na čase postavit se zase na vlastní nohy a začít něco dělat, dokud jsem ovšem neotevřel dveře a nestál před nimi nikdo jiný, než on - to nejlepší a nejhorší v mém životě!

Lindsay: "Briane?"

---

Tak jo, tenhle její výraz jsem rozhodně čekal - byla hodně v šoku, že mě tady vidí, přeci jen je to už téměř měsíc od chvíle, co mě viděla naposledy, tenkrát jsem neměl ten nejlepší den a ukázal se tu v dost bídném stavu, být to poprvé tak to asi přejde jako moje nejlepší kamarádka, ale vzhledem k tomu, že to poprvé nebylo tak jako matka našeho syna už to přejít nemohla, vzhledem k tomu, že Gus byl mému výstupu svědkem a docela ho to vyděsilo... Jak jsem to, sakra, mohl nechat zajít tak daleko?

B: "Divím se, že si ještě pamatuješ moje jméno."

Lindsay: "Byl to jen měsíc a navíc netrpím alzheimerem."

B: "Jo to asi ne."

Lindsay: "Co tady děláš, Briane?"

B: "Víš, já vlastně ani nevím... Justin je doma a já... Potřeboval jsem někam jít a tys byla první, kdo mě napadl."

Lindsay: "Justin je zpátky?"

B: "Jo, zjevil se mi u dveří asi před hodinou."

Lindsay: "A proč nejsi s ním?"

B: "Protože si nepotřebuju nalhávat, že tu zůstane a pak se s ním zase loučit."

Lindsay: "Briane,..."

B: "Prosím, Linds, nech to být. Jsem tu, protože ho potřebuju vidět."

Lindsay: "Briane, to nejde..."

B: "Já vím, že jsem to podělal, ale jsem jeho táta..."

Lindsay: "O to tu nejde, ráda bych tě za ním pustila, ale on tu není, Mel Guse a J.R. vzala na víkend pryč."

B: "Ou... Aha."

Lindsay: "Ale zítra se vrací, tak se můžeš stavit, pokud chceš."

B: "Jo to bych moc rád."

Chtěl jsem ještě něco říct, omluvu jsem měl doslova na jazyku, ale jako vždy jsem to nedokázal, řídil jsem se dál svým heslem 'bez výmluv, bez omluv a bez výčitek' i přes to, že jsem věděl, že jsem tohle posral, jak nejvíc jsem mohl!

B: "Tak ahoj zítra."

Otočil jsem se k odchodu s vědomím, že jsem to právě teď ještě víc zhoršil a taky s tím, že vůbec nevím, co teď budu dělat, jenže se stalo něco, co jsem vůbec nečekal...

Lindsay: "Briane?"

B: "Jo?"...Otočil jsem se zase zpátky na ní.

Lindsay: "Nechceš tu zůstat na noc? Vypadá, že bys potřeboval někde přespat."

B: "Jo, to bych potřeboval."

Lindsay: "Tak pojď."

Byl jsem jí přímo neskutečně vděčný, věděl jsem totiž, že jinak bych celou noc strávil ve svém autě, poněvadž jsem odmítal vrátit se zpátky domů a čelit Justinovi, já vlastně ani nevím, jak to vysvětlit, o jeho návratu jsem snil od chvíle, co odešel a nakonec, když se mi vrátil, tak mám pocit, že za všechno, co se mi v posledních pár měsících stalo, může on - nebýt toho, že ho miluju, nikdy bych se nedostal na takové dno.

Lindsay mi ustlala na gauči a já tak měl celou noc čas krom myšlení na Justina taky na vnímání patřičné bolesti zad, kterou jsem k ránu ale nějakým zázračným způsobem dokázal zaspat, dokud jsem ovšem nezaslechl velmi známý hlas křičící "Co tady, sakra, dělá?!"a jakmile jsem otevřel oči nestál přede mnou nikdo jiný, než Gus dívající se na mě jako na svatý obrázek...

B: "Gusi?"

Gus: "Konečně jsi vzhůru!"

Gus na mě skočil jako dravá zvěř na svou kořist a málem mě umačkal k smrti, nemohl jsem ani vyjádřit, jak moc jsem si to užíval, opravdu mi neskutečně chyběl.

Gus: "Mamky se hádají,"...Hodil po mně svůj smutný pohled.

B: "Jo to slyším."

Zvedl jsem se společně s Gusem v náruči a vydal jsem se do kuchyně, odkud vycházel křik, sice jsem věděl, že to není moc dobrý nápad, ale nemohl jsem riskovat, že se tam zabijou a Gus rozhodně nepotřeboval další rodiče, co se před ním hádají.

B: "Holky, nechtěly byste to zklidnit?"

Melanie: "Ty se do toho nepleť."

B: "Je mi jasný, že mě strašně ráda vidíš, ostatně jako vždy, ale děsíte Guse, takže se do toho plést budu."

Melanie: "Nehraj si najednou na vzorného otce."

Lindsay: "Mel!"

B: "To je dobrý, má pravdu, takže já teď prostě odejdu, abyste se mohly přestat hádat... Ahoj, Gusi, já zase přijdu, dobře?"

Gus: "Tak jo,"...Ne moc nadšený z toho, že zase odcházím, se mě pustil.

Chystal jsem se opustit dům, když v tom někdo zazvonil na zvonek, usoudil jsem, že ty dvě to asi nezbystřily při té hlasité výměně názorů a tak jsem otevřel místo nich a rozhodně jsem hned věděl, že jsem to dělat neměl...

J: "Bri-Briane?"

B: "Co tady děláš?"

J: "Přišel jsem za holkami a Gusem... Tys tu byl celou noc?"

B: "Já..."

Lindsay: "Justine?"

J: "A-ahoj, Linds."

Lindsay ho okamžitě začala mačkat v objetí a dřív než jsem se nadál byli tam i Mel a Gus, kteří z něj byli stejně jako Linds nadšení, v tu chvíli mě přepadl takovej zvláštní pocit - Justin byl ten, který odjel a já kvůli tomu skončil v podstatě jako troska, ale i přes to je on nakonec ten vítaný a já ten špatný a nemůžu mu to ani vyčítat, protože on byl vždycky jejich sluníčko, byl moje sluníčko a pak odešel a v mém životě se objevila jen samá temnota, která zapříčinila všechen tenhle nepořádek a proto i když jsem opravdu chtěl zůstat a konečně si s ním promluvit, jsem raději nepozorovaně odešel.

Láska bolí(2)

Nový díl.

JUSTIN

Ještě před hodinou jsem byl nesmírně nadšený, že už jsem konečně doma, ale právě teď bych si přál být kdekoliv jinde jen ne tady, poněvadž mám pocit, že se za chvíli asi zblázním, nejen, že se neskutečně nudím, ale zároveň pořád nemůžu zpracovat tu myšlenku, že se Brian raději vydal za kluky, než aby mě náležitě uvítal doma anebo když už nic jiného tak mě mohl alespoň pozvat s sebou, abych se přivítal i s kluky, jenže on místo toho, jako by snad přede mnou utekl, což mě přivádí k závěru, že on asi není z mého návratu tak nadšený jako jsem já a to mě doslova trhá na kusy!

Když jsem však měl dost té sebelítosti a bádání po tom, s čím má Brian, sakra, problém, tak jsem došel k závěru, že nejsnazší bude vrhnout se na svoje zavazadla a začít vybalovat, alespoň budu oficiálně vědět, že jsem doma, ačkoliv v mých představách domova za posledních 6 měsíců figuroval Brian, který se očividně rozhodl, že můj příjezd není nic velkého!

"Kinney!" věděl jsem, že tenhle hlas může patřit jen jednomu jedinému člověku a tak jsem se v rychlosti prodral tou kupou mých věcí, které byly zkrátka všude, a vyběhl jsem z ložnice jako by v ní snad hořelo!

J: "Debb!"

Debbie: "Justine?!"

---

Doslova jsem se jí rozeběhl do náruče a ona mě téměř umačkala, sice jsem si takové shledání představoval s Brianem, ale tohle bylo taky moc příjemné, je až neuvěřitelné, jak moc mi chyběla!

Debbie: "Co tady děláš, Sunshine?"

J: "Jsem zpátky - nadobro."

Debbie: "Jak... Jak je to možný?"

J: "S RAGE to jaksi nevyšlo."

Debbie: "To je mi líto, zlato."

J: "Jo no... Mohl jsem to čekat."

Debbie: "A jak to, že si nezavolal, že přijedeš nebo ještě líp, že už si doma?"

J: "Chtěl jsem vás překvapit a jsem doma necelé dvě hodiny, potřeboval jsem se nejdřív trochu vzpamatovat."

Debbie: "To chápu."

J: "A co tady vůbec děláš ty, takhle pozdě večer?"

Debbie: "Hledám toho idiota, což mě přivádí k otázce, kde, sakra, je, když ty si tady?"

Nevěděl jsem, co jí na to mám říct nebo spíš věděl a o to to bylo horší, poněvadž jsem jí hned nechtěl otravovat se svými pochybami o tom, jak je očividné, že Brian není z mého návratu dvakrát nadšený, ale musel jsem zjistit, jestli náhodou něco neví.

J: "No věc se má tak, že Brian... Jak bych to řekl? Jednoduše z mého návratu nebyl nejnadšenější, poněvadž dal přednost tomu, že půjde za kluky do Babylonu, než aby tu byl se mnou."

Debbie: "Cože?"

J: "Jo, já vím, taky to nemůžu zpracovat, ale jak bych mohl válčit s Babylonem, že?"...Uchechtl jsem se.

Debbie: "Ne, mě zarazila ta část, že šel za kluky."

J: "Nechápu."

Debbie: "Kluci už ani nevědí, jak Brian vypadá... Vlastně proto tu jsem, Maikey, Emmett a Ted se o Brianovi v jídelně bavili, o tom, že se jim vyhýbá a že posledních několik dní ani nechodí do práce a mně už zkrátka došla trpělivost a tak jsem se rozhodla, že ho nakopu do zadku sama."

Zíral jsem na Debbie s otevřenou pusou, nemohl jsem uvěřit tomu, co mi právě řekla a ještě víc jsem nemohl uvěřit tomu, že mi Brian klidně lhal do očí a vypařil se, kdo ví kam!

J: "Debb, co se tu s ním dělo?"

Ten pohled, co mi Debbie následně věnovala, se mi vůbec nelíbil, bylo to až děsivé, jako by snad byla z Briana doslova nešťastná a ne tak, jak si asi myslíte, ale opravdu nešťastná.

Debbie: "Asi bychom si měli sednout,"...Posadila se a já si sedl k ní.

J: "Debb, ty mě děsíš."

Debbie: "Víš, zlato... On to jaksi nezvládal..."

J: "Co tím myslíš? Co nezvládal?"

Debbie: "To, že jsi pryč... První tři měsíce celkem šly, bylo vidět, že mu hodně chybíš, ale tak nějak se držel, jenže když si pak zavolal s tím, že v LA budeš muset zůstat o něco dýl, došel k závěru, že už se nikdy nevrátíš a začal, však víš - vypořádávat se s tím po svých."

J: "Lépe řečeno, šukal, koho mohl, pil do omdlení a zkoušel všechny možné druhy drog."

Debbie: "Tohle bylo trochu jiný, vlastně dělal přesně to, co si teď řekl, ale k tomu nás všechny tak nějak odstřihl... Snažili jsme se ho krotit, jenže čím víc jsme se snažili, tím horší to bylo, nakonec to došlo do fáze, kdy se pohádal s Lindsay, protože za Gusem několikrát přišel ne v moc dobrém stavu a od té doby spolu nemluví a nakonec se začal vyhýbat i klukům, v jídelně se neukázal už několik týdnů a jak už jsem říkala v Kinneticu to už taky není to, co to bývalo, nebýt Teda, tak ta firma možná už ani neexistuje."

Debbie rozhodně nemluvila o tom Brianovi, kterého znám, kterého miluju a pro kterého bych se klidně rozkrájel, tohle byl popis úplně jiné osoby a jen poslouchat to pro mě bylo těžké a představa, že je to všechno pravda, byla přímo děsivá!

J: "A proč mi nikdo nezavolal?"

Debbie: "Chtěli jsme, ale on by nás zabil... Navíc jsme nechtěli, aby ses toho všeho v LA vzdal."

J: "Stejně jsem o to nakonec přišel, takže na tom asi moc nesejde."

Debbie: "To jsme nikdo nemohl vědět... A vůbec, co by si s tím mohl dělat? Znáš Briana, je tvrdohlavý."

J: "No podle všeho byl takhle na dně, protože jsem odešel, takže bych mohl udělat jen jednu jedinou věc a to vrátit se domů"

Debbie: "Zlato, to si právě udělal a Brian je stejně pryč a dělá, kdo ví co."

Tohle byla bohužel pravda, je očividné, že můj návrat toho moc nezměnil, vlastně asi vůbec nic, krom faktu, že Brian došel do bodu, kdy mi lže do očí.

Debbie: "Já myslím, že potřebuje trochu času na to, aby to zpracoval, určitě musí být nadšený, že si nadobro zpátky, jen to pro něj bylo pár těžkých měsíců a představa, že ho čeká návrat do starých kolejí a omlouvání se všem, na kom mu záleží, ho určitě vyděsila.

J: "No... Já jsem mu tak nějak neřekl, že jsem zpátky nadobro."

Debbie: "Co?"

J: "Já jsem to nedokázal, asi jsem zpanikařil, bál jsem se, že se na mě bude koukat jinak, když uvidí, jak moc mě mrzí, že to s RAGE nevyšlo a že mě třeba bude litovat."

Debbie: "Zlato, Brian tě miluje, on se na tebe nikdy a kvůli ničemu nebude dívat jinak, musíš mu to říct, určitě si myslí, že si tady jen na skok a proto utekl, aby ho to tak nebolelo, až zase odjedeš."

Debbie měla naprostou pravdu a to úplně ve všem, protože jestli Brian na tom byl opravdu tak špatně kvůli tomu, že jsem byl pryč, musela ho vyděsit představa, že se se mnou bude muset loučit znova, když už byl tak nějak smířený s tím, že mě nikdy neuvidí.

Budu ho proto muset jednoduše najít a všechno mu říct, než se třeba stane něco špatného... Jenže, kde ho mám uprostřed noci hledat, když je očividné, že se rozhodl všemu a všem, co zná, vyhýbat jenom kvůli mně?!

Láska bolí(1)

Nová povídka.

JUSTIN

5 měsíců, 13 dní, 21 hodin a pár minut... Přesně tak dlouho je to od chvíle, co jsem naposledy viděl tyto kovové dveře - vstoupit nimi a vrhnout se do náruče toho nejlepšího muže na světě, Briana Kinneyho, pro mě byla asi ta nejjednodušší záležitost v životě, ale právě teď se naopak bojím toho jen zaklepat, natož čekat na to, co bude následovat až to udělám a přesně proto tu vystávám už několik dlouhých minut a v hlavě si neustále opakuji povzbuzující myšlenky typu, že to zvládnu, že to nic nebude, že jsem o tomhle přeci snil celou tu nekonečnou dobu, co jsem byl v LA a snažil jsem se z RAGE udělat film, což sice nevyšlo, ale o to tu teď nejde, jde tu o to, abych konečně sebral odvahu a zaklepal na ty kovové dveře v naději, že mi přijde otevřít Brian a ne třeba jeden z jeho tricků anebo snad uklízečka, nýbrž ON!

'Tohle zvládneš!' naposledy jsem se duševně povzbudil a chystal jsem se vystrašeně, ale i přes to nedočkavě zaklepat, když v tom se přede mnou ty dveře náhle otevřely a nestál v nich nikdo jiný, než Brian...

B: "Ju-Justine?"...Sotva popadal dech a já sám jsem s tím měl celkem problém.

J: "Překvapení!"...Vyjekl jsem.

---

Následně jsem se jen přihlouple usmíval a čekal na to, co udělá, sám jsem totiž nevěděl, co dělat anebo snad říkat, byl jsem jak omámený a nejen tou nervozitou a vzrušením, co mě provází posledních pár dní, ale taky tím, že jsem z něho byl naprosto mimo, on byl zkrátka perfektní, ani trochu se nezměnil... Existuje snad jiné vystihující slovo, než DOKONALOST?!

B: "Kde ses tu vzal?"...Konečně promluvil.

J: "Já... potřeboval jsem tě vidět."

Nevím, proč jsem mu nedokázal říct pravdu, že jsem zkrátka nadobro zpátky, asi jsem nechtěl, aby ze mě byl zklamaný nebo mě naopak litoval, že mi to nevyšlo, i když Brian a lítost opravdu nejde dohromady, ale zkrátka jsem mu to z nějakého důvodu zatajil, ale něco mi říká, že tohle se mu rozhodně poslouchalo mnohem líp.

B: "Viděl si mě nedávno."

Klasický Brian, ten neřekne nic, co by byť jen trochu zavánělo romantikou anebo nedej bože láskou a popravdě ani nevím, jestli se tím snažil přesvědčit mě anebo spíš sebe, každopádně já vidím, jak zápasí s tím obrovským nutkáním si mě k sobě ihned přitáhnout a vylíbat mi duši z těla, já osobně bych klidně vraždil, jen aby to konečně udělal!

J: "Jo, šest měsíců je fakt krátká doba,"...Ušklíbl jsem se a usmál zároveň.

B: "Šest měsíců?"...Jako by si snad až teď uvědomil, že mě tak dlouho neviděl a bylo znát, že mu to nedělá dobře, jenže se pořád k ničemu neměl, začínalo mě to děsit.

J: "Uteklo to jako voda,"...Plácl jsem první věc, co mě napadla.

Ale Brian najednou utichl, bylo to zvláštní, protože pokud mám být upřímný, rozhodně jsem si naše shledání představoval trochu nebo spíš hodně jinak, při nejmenším jsem čekal, že mě alespoň políbí a umačká v objetí, ale místo toho jen dál stál mezi dveřmi a zíral na mě jako bych snad byl přízrak... To ho fakt ta jeho zásada o tom nevyzařovat žádnými city nepřejde ani na pár minut vzhledem k tomu, že jsme se tak dlouho neviděli?!

J: "Ty si někam šel?"...Snažil jsem se zaplnit to ticho v naději, že rozproudím alespoň nějakou konverzaci, když už nic jiného.

B: "Co?"...Ale on byl dost mimo.

J: "Vypadá to, že si měl někam namířeno, takže..."

B: "Jo... Já... Šel jsem do Babylonu, jsem domluvený s Maikeym a těmi dvěma šašky."

J: "Ovšem... To mě mohlo napadnout,"...Chtělo se mi protočit oči, ale nějakým zázračným způsobem se mi podařilo odolat.

Tohle začínalo být opravdu divné, každý jsme byl na jedné straně dveří a i přes to, že jsme se skoro šest měsíců neviděli, tak jsme jen stáli, zírali na sebe a čekali na to, kdy to přestane být tak trapné, ale já to zkrátka nechápal, opravdu jsem si myslel, že jakmile se ty dveře otevřou tak ze sebe začneme strhávat oblečení, líbat se jako by to mělo být naposledy a potom se divoce milovat v té obrovské posteli, která mi tak chyběla, ale tohle je zkrátka... Já ani nevím, jak bych to měl nazvat, rozhodně mám pocit, že tady s těmi kufry budu stát ještě dlouho, nezdá se totiž, že by mi Brian chtěl v nejbližší době nabídnout, abych šel dovnitř.

J: "Briane?"

B: "Ehm?"

J: "Mohl bych dovnitř?"...Chtělo se mi až smát, když jsem se takhle ptal, ale vypadalo to, že jinou možnost ani nemám.

B: "Proboha... Jasně... Pojď,"...Uhnul mi, abych mohl vejít a já to konečně udělal.

A byl to zatraceně dobrý pocit být zase mezi těmito zdmi a cítit, že jsem konečně doma, i když z chování Briana mám pocit, že si za mě našel nového spolubydlícího a teď přemýšlí, jak mi to sdělit.

Každopádně jsem ale měl radost, že jsem konečně doma, proto jsem neodolal menšímu průzkumu a při zjištění, že všechno zůstalo tak, jak to bylo před mým odjezdem, jsem se musel usmívat, opravdu mi to tu scházelo.

B: "Čekáš, že tu někoho najdeš?"...Zasmál se a já si částečně oddychl, smích byl rozhodně lepší, než to ticho.

J: "Měl bych snad?"

B: "Nooo, pokud si dobře vzpomínám tak jsem sem nikoho nezval, tudíž pokud někoho najdeš, dej mi vědět."

J: "To rozhodně dám,"...Neodolal jsem smíchu.

A následně jsem neodolal ani Brianovi, zkrátka už jsem nemohl vydržet tu vzdálenost, co mezi námi byla a vydal jsem se rovnou k němu, pověsil se mu na krk, nechal se jím obejmout kolem pasu a následně jsem se opravdu pomalu svými rty přibližoval k těm jeho, chtěl jsem si ten okamžik vychutnat a zarýt do paměti a když jsem měl konečně tu možnost jej po tak dlouhé době ochutnat, myslel jsem, že se snad začnu vznášet, za žádnou cenu jsem se jeho rtů nechtěl vzdát...

B: "Já... asi bych měl jít,"...Vydechl, jakmile se ode mě odtáhl.

J: "Cože - kam?"...Dost šokovaně jsem na něj zamrkal.

B: "Do Babylonu, říkal jsem, že..."

J: "Tam máš sraz s kluky, já vím."

B: "Takže..."

J: "Jasně, já to chápu, jen běž."

Brian se beze slova otočil a následně mi zmizel z dohledu, myslel jsem, že tohle má být nějaký žert či snad snaha o to mě dovést k šílenství, ale ať už tak či tak, vůbec se mi to nelíbilo, vlastně jsem opravdu šílel!