Láska bolí(1)

Nová povídka.

JUSTIN

5 měsíců, 13 dní, 21 hodin a pár minut... Přesně tak dlouho je to od chvíle, co jsem naposledy viděl tyto kovové dveře - vstoupit nimi a vrhnout se do náruče toho nejlepšího muže na světě, Briana Kinneyho, pro mě byla asi ta nejjednodušší záležitost v životě, ale právě teď se naopak bojím toho jen zaklepat, natož čekat na to, co bude následovat až to udělám a přesně proto tu vystávám už několik dlouhých minut a v hlavě si neustále opakuji povzbuzující myšlenky typu, že to zvládnu, že to nic nebude, že jsem o tomhle přeci snil celou tu nekonečnou dobu, co jsem byl v LA a snažil jsem se z RAGE udělat film, což sice nevyšlo, ale o to tu teď nejde, jde tu o to, abych konečně sebral odvahu a zaklepal na ty kovové dveře v naději, že mi přijde otevřít Brian a ne třeba jeden z jeho tricků anebo snad uklízečka, nýbrž ON!

'Tohle zvládneš!' naposledy jsem se duševně povzbudil a chystal jsem se vystrašeně, ale i přes to nedočkavě zaklepat, když v tom se přede mnou ty dveře náhle otevřely a nestál v nich nikdo jiný, než Brian...

B: "Ju-Justine?"...Sotva popadal dech a já sám jsem s tím měl celkem problém.

J: "Překvapení!"...Vyjekl jsem.

---

Následně jsem se jen přihlouple usmíval a čekal na to, co udělá, sám jsem totiž nevěděl, co dělat anebo snad říkat, byl jsem jak omámený a nejen tou nervozitou a vzrušením, co mě provází posledních pár dní, ale taky tím, že jsem z něho byl naprosto mimo, on byl zkrátka perfektní, ani trochu se nezměnil... Existuje snad jiné vystihující slovo, než DOKONALOST?!

B: "Kde ses tu vzal?"...Konečně promluvil.

J: "Já... potřeboval jsem tě vidět."

Nevím, proč jsem mu nedokázal říct pravdu, že jsem zkrátka nadobro zpátky, asi jsem nechtěl, aby ze mě byl zklamaný nebo mě naopak litoval, že mi to nevyšlo, i když Brian a lítost opravdu nejde dohromady, ale zkrátka jsem mu to z nějakého důvodu zatajil, ale něco mi říká, že tohle se mu rozhodně poslouchalo mnohem líp.

B: "Viděl si mě nedávno."

Klasický Brian, ten neřekne nic, co by byť jen trochu zavánělo romantikou anebo nedej bože láskou a popravdě ani nevím, jestli se tím snažil přesvědčit mě anebo spíš sebe, každopádně já vidím, jak zápasí s tím obrovským nutkáním si mě k sobě ihned přitáhnout a vylíbat mi duši z těla, já osobně bych klidně vraždil, jen aby to konečně udělal!

J: "Jo, šest měsíců je fakt krátká doba,"...Ušklíbl jsem se a usmál zároveň.

B: "Šest měsíců?"...Jako by si snad až teď uvědomil, že mě tak dlouho neviděl a bylo znát, že mu to nedělá dobře, jenže se pořád k ničemu neměl, začínalo mě to děsit.

J: "Uteklo to jako voda,"...Plácl jsem první věc, co mě napadla.

Ale Brian najednou utichl, bylo to zvláštní, protože pokud mám být upřímný, rozhodně jsem si naše shledání představoval trochu nebo spíš hodně jinak, při nejmenším jsem čekal, že mě alespoň políbí a umačká v objetí, ale místo toho jen dál stál mezi dveřmi a zíral na mě jako bych snad byl přízrak... To ho fakt ta jeho zásada o tom nevyzařovat žádnými city nepřejde ani na pár minut vzhledem k tomu, že jsme se tak dlouho neviděli?!

J: "Ty si někam šel?"...Snažil jsem se zaplnit to ticho v naději, že rozproudím alespoň nějakou konverzaci, když už nic jiného.

B: "Co?"...Ale on byl dost mimo.

J: "Vypadá to, že si měl někam namířeno, takže..."

B: "Jo... Já... Šel jsem do Babylonu, jsem domluvený s Maikeym a těmi dvěma šašky."

J: "Ovšem... To mě mohlo napadnout,"...Chtělo se mi protočit oči, ale nějakým zázračným způsobem se mi podařilo odolat.

Tohle začínalo být opravdu divné, každý jsme byl na jedné straně dveří a i přes to, že jsme se skoro šest měsíců neviděli, tak jsme jen stáli, zírali na sebe a čekali na to, kdy to přestane být tak trapné, ale já to zkrátka nechápal, opravdu jsem si myslel, že jakmile se ty dveře otevřou tak ze sebe začneme strhávat oblečení, líbat se jako by to mělo být naposledy a potom se divoce milovat v té obrovské posteli, která mi tak chyběla, ale tohle je zkrátka... Já ani nevím, jak bych to měl nazvat, rozhodně mám pocit, že tady s těmi kufry budu stát ještě dlouho, nezdá se totiž, že by mi Brian chtěl v nejbližší době nabídnout, abych šel dovnitř.

J: "Briane?"

B: "Ehm?"

J: "Mohl bych dovnitř?"...Chtělo se mi až smát, když jsem se takhle ptal, ale vypadalo to, že jinou možnost ani nemám.

B: "Proboha... Jasně... Pojď,"...Uhnul mi, abych mohl vejít a já to konečně udělal.

A byl to zatraceně dobrý pocit být zase mezi těmito zdmi a cítit, že jsem konečně doma, i když z chování Briana mám pocit, že si za mě našel nového spolubydlícího a teď přemýšlí, jak mi to sdělit.

Každopádně jsem ale měl radost, že jsem konečně doma, proto jsem neodolal menšímu průzkumu a při zjištění, že všechno zůstalo tak, jak to bylo před mým odjezdem, jsem se musel usmívat, opravdu mi to tu scházelo.

B: "Čekáš, že tu někoho najdeš?"...Zasmál se a já si částečně oddychl, smích byl rozhodně lepší, než to ticho.

J: "Měl bych snad?"

B: "Nooo, pokud si dobře vzpomínám tak jsem sem nikoho nezval, tudíž pokud někoho najdeš, dej mi vědět."

J: "To rozhodně dám,"...Neodolal jsem smíchu.

A následně jsem neodolal ani Brianovi, zkrátka už jsem nemohl vydržet tu vzdálenost, co mezi námi byla a vydal jsem se rovnou k němu, pověsil se mu na krk, nechal se jím obejmout kolem pasu a následně jsem se opravdu pomalu svými rty přibližoval k těm jeho, chtěl jsem si ten okamžik vychutnat a zarýt do paměti a když jsem měl konečně tu možnost jej po tak dlouhé době ochutnat, myslel jsem, že se snad začnu vznášet, za žádnou cenu jsem se jeho rtů nechtěl vzdát...

B: "Já... asi bych měl jít,"...Vydechl, jakmile se ode mě odtáhl.

J: "Cože - kam?"...Dost šokovaně jsem na něj zamrkal.

B: "Do Babylonu, říkal jsem, že..."

J: "Tam máš sraz s kluky, já vím."

B: "Takže..."

J: "Jasně, já to chápu, jen běž."

Brian se beze slova otočil a následně mi zmizel z dohledu, myslel jsem, že tohle má být nějaký žert či snad snaha o to mě dovést k šílenství, ale ať už tak či tak, vůbec se mi to nelíbilo, vlastně jsem opravdu šílel!