Nový díl.
BRIAN
Nejsem si jistý, že pro mě existují víc vystihující slova, než 'TOTÁLNÍ IDIOT', ale já si zkrátka nemohl pomoct, na jeho příjezd jsem nebyl vůbec připravený, poslední dva měsíce jsem žil v realitě, ve které jsem věděl, že už ho nikdy neuvidím a šílel jsem z toho způsobem, že mi nakonec došlo, že existuje jen jediný způsob, jak zabránit mému sebezničení a to dostat ho z hlavy všemi možnými způsoby, které existují, protože jsem věděl, že jinak jeho ztrátu nepřežiju, poněvadž odloučení od něj mě přimělo si uvědomit, jak moc ho vlastně miluju - tak moc, až to doslova bolí - a to mě vyděsilo víc, než cokoliv jiného, protože to zkrátka nejsem já, nikdy jsem nebyl a zapřísáhl jsem si, že ani nikdy nebudu, vždyť jsem heterofob, proboha, a tahle láska, která mezi námi podle všeho je, rozhodně náleží heterosexuálům, kteří si chtějí něco dokazovat a oblbovat si hlavy, ale rozhodně ne mně! Dovolil jsem Justinovi dostat se mi pod kůži víc, než komukoliv jinému a to mě nakonec téměř zabilo a donutilo mě to od sebe odehnat každého, na kom mi záleží, poněvadž jsem nedokázal snést ty jejich lítostivé obličeje a poznámky a především jejich snahu mi pomoct, ačkoliv jsem jejich pomoc ani nepotřeboval, a tak jsem je jednoduše odstřihl a nakonec jsem přestal chodit i na to jediné místo, kde jsem se tak nějak ještě cítil normálně a to do Kinneticu, já sám to sice označuji za osobní volno a spoléhám na Theodhora, že to tam nějak zvládne, ale to mé osobní volno trvá už něco málo přes dva týdny a já se na návrat tam zatím pořád necítím, ale i přes to jsem se rozhodl, že je na čase postavit se zase na vlastní nohy a začít něco dělat, dokud jsem ovšem neotevřel dveře a nestál před nimi nikdo jiný, než on - to nejlepší a nejhorší v mém životě!
Lindsay: "Briane?"
Tak jo, tenhle její výraz jsem rozhodně čekal - byla hodně v šoku, že mě tady vidí, přeci jen je to už téměř měsíc od chvíle, co mě viděla naposledy, tenkrát jsem neměl ten nejlepší den a ukázal se tu v dost bídném stavu, být to poprvé tak to asi přejde jako moje nejlepší kamarádka, ale vzhledem k tomu, že to poprvé nebylo tak jako matka našeho syna už to přejít nemohla, vzhledem k tomu, že Gus byl mému výstupu svědkem a docela ho to vyděsilo... Jak jsem to, sakra, mohl nechat zajít tak daleko?
B: "Divím se, že si ještě pamatuješ moje jméno."
Lindsay: "Byl to jen měsíc a navíc netrpím alzheimerem."
B: "Jo to asi ne."
Lindsay: "Co tady děláš, Briane?"
B: "Víš, já vlastně ani nevím... Justin je doma a já... Potřeboval jsem někam jít a tys byla první, kdo mě napadl."
Lindsay: "Justin je zpátky?"
B: "Jo, zjevil se mi u dveří asi před hodinou."
Lindsay: "A proč nejsi s ním?"
B: "Protože si nepotřebuju nalhávat, že tu zůstane a pak se s ním zase loučit."
Lindsay: "Briane,..."
B: "Prosím, Linds, nech to být. Jsem tu, protože ho potřebuju vidět."
Lindsay: "Briane, to nejde..."
B: "Já vím, že jsem to podělal, ale jsem jeho táta..."
Lindsay: "O to tu nejde, ráda bych tě za ním pustila, ale on tu není, Mel Guse a J.R. vzala na víkend pryč."
B: "Ou... Aha."
Lindsay: "Ale zítra se vrací, tak se můžeš stavit, pokud chceš."
B: "Jo to bych moc rád."
Chtěl jsem ještě něco říct, omluvu jsem měl doslova na jazyku, ale jako vždy jsem to nedokázal, řídil jsem se dál svým heslem 'bez výmluv, bez omluv a bez výčitek' i přes to, že jsem věděl, že jsem tohle posral, jak nejvíc jsem mohl!
B: "Tak ahoj zítra."
Otočil jsem se k odchodu s vědomím, že jsem to právě teď ještě víc zhoršil a taky s tím, že vůbec nevím, co teď budu dělat, jenže se stalo něco, co jsem vůbec nečekal...
Lindsay: "Briane?"
B: "Jo?"...Otočil jsem se zase zpátky na ní.
Lindsay: "Nechceš tu zůstat na noc? Vypadá, že bys potřeboval někde přespat."
B: "Jo, to bych potřeboval."
Lindsay: "Tak pojď."
Byl jsem jí přímo neskutečně vděčný, věděl jsem totiž, že jinak bych celou noc strávil ve svém autě, poněvadž jsem odmítal vrátit se zpátky domů a čelit Justinovi, já vlastně ani nevím, jak to vysvětlit, o jeho návratu jsem snil od chvíle, co odešel a nakonec, když se mi vrátil, tak mám pocit, že za všechno, co se mi v posledních pár měsících stalo, může on - nebýt toho, že ho miluju, nikdy bych se nedostal na takové dno.
Lindsay mi ustlala na gauči a já tak měl celou noc čas krom myšlení na Justina taky na vnímání patřičné bolesti zad, kterou jsem k ránu ale nějakým zázračným způsobem dokázal zaspat, dokud jsem ovšem nezaslechl velmi známý hlas křičící "Co tady, sakra, dělá?!"a jakmile jsem otevřel oči nestál přede mnou nikdo jiný, než Gus dívající se na mě jako na svatý obrázek...
B: "Gusi?"
Gus: "Konečně jsi vzhůru!"
Gus na mě skočil jako dravá zvěř na svou kořist a málem mě umačkal k smrti, nemohl jsem ani vyjádřit, jak moc jsem si to užíval, opravdu mi neskutečně chyběl.
Gus: "Mamky se hádají,"...Hodil po mně svůj smutný pohled.
B: "Jo to slyším."
Zvedl jsem se společně s Gusem v náruči a vydal jsem se do kuchyně, odkud vycházel křik, sice jsem věděl, že to není moc dobrý nápad, ale nemohl jsem riskovat, že se tam zabijou a Gus rozhodně nepotřeboval další rodiče, co se před ním hádají.
B: "Holky, nechtěly byste to zklidnit?"
Melanie: "Ty se do toho nepleť."
B: "Je mi jasný, že mě strašně ráda vidíš, ostatně jako vždy, ale děsíte Guse, takže se do toho plést budu."
Melanie: "Nehraj si najednou na vzorného otce."
Lindsay: "Mel!"
B: "To je dobrý, má pravdu, takže já teď prostě odejdu, abyste se mohly přestat hádat... Ahoj, Gusi, já zase přijdu, dobře?"
Gus: "Tak jo,"...Ne moc nadšený z toho, že zase odcházím, se mě pustil.
Chystal jsem se opustit dům, když v tom někdo zazvonil na zvonek, usoudil jsem, že ty dvě to asi nezbystřily při té hlasité výměně názorů a tak jsem otevřel místo nich a rozhodně jsem hned věděl, že jsem to dělat neměl...
J: "Bri-Briane?"
B: "Co tady děláš?"
J: "Přišel jsem za holkami a Gusem... Tys tu byl celou noc?"
B: "Já..."
Lindsay: "Justine?"
J: "A-ahoj, Linds."
Lindsay ho okamžitě začala mačkat v objetí a dřív než jsem se nadál byli tam i Mel a Gus, kteří z něj byli stejně jako Linds nadšení, v tu chvíli mě přepadl takovej zvláštní pocit - Justin byl ten, který odjel a já kvůli tomu skončil v podstatě jako troska, ale i přes to je on nakonec ten vítaný a já ten špatný a nemůžu mu to ani vyčítat, protože on byl vždycky jejich sluníčko, byl moje sluníčko a pak odešel a v mém životě se objevila jen samá temnota, která zapříčinila všechen tenhle nepořádek a proto i když jsem opravdu chtěl zůstat a konečně si s ním promluvit, jsem raději nepozorovaně odešel.
No comments:
Post a Comment