Nový díl.
BRIAN
Nevěděl jsem, co mám dělat nebo kam mám jít a tak jsem jen jezdil autem a přemýšlel o tom všem, co se tu teď děje, o tom, proč jsem tohle všechno nechal zajít tak daleko, proč jsem se nechal Justinovým odjezdem tak ovlivnit a dopustil jsem to, že jsem si sáhl až na samotné dno a všechny od sebe odehnal, choval jsem se k nim hrozně, jen proto, že jsem nechtěl, aby mě litovali, nalhával jsem si dokonce, že se se mnou vůbec nic neděje, že je mi bez Justina dobře, ale nakonec jsem se úplně zlomil a došlo mi, co pro mě vlastně znamená a zavřel jsem se před světem mezi ty čtyři zdi, kterým říkám domov, ale bez Justina je to vlastně jen loft, který mi slouží pouze k tomu, abych měl střechu nad hlavou a už jen proto, že nad tímhle vším teď přemýšlím, si připadám jako nějaký patetický blázen!
Ale taky si uvědomuji, že pokud nechci úplně zešílet, až se Justin zase sebere a odjede, tak budu muset začít něco dělat a postupně si dát život zase do pořádku...
Ted: "Bri-Briane, co tady děláš?"
B: "Netvař se tak překvapeně, pořád tomu tady šéfuju."
Ted: "Jo, ale, ale..."
B: "Žádné 'ale', pusť se do práce a mně přenechej tu mojí, jsem si jistý, že mám co dohánět."
Ted: "Jo... To, to máš."
Zavřel jsem za sebou dveře kanceláře a samolibě jsem se usmíval, na chvíli jsem si zase připadal jako ten starý Brian Kinney, který má nad vším kontrolu a už jen to, že jsem Teda takhle vykolejil, mi dodávalo úžasný pocit sebedůvěry!
Ovšem když jsem se následně podíval na svůj stůl, do smíchu už mi tolik nebylo, opravdu jsem toho tady hodně zameškal a teď jak se zdá si to pěkně vyžeru!
Ted: "Potřebuješ s něčím pomoct?"
B: "Vypadám, že potřebuju pomoc?!"...Neovládl jsem se, zkrátka prokousávat se už několik hodin takovou horou papírů není nic snadného.
Ted: "Tak já zas jdu,"...Pomalu couval pryč.
B: "Promiň... Já jen... Mám toho až nad hlavu."
Ted: "To vidím. A hádám, že Debbiina intervence asi nebyla nic příjemného."
B: "Co?"...Zvedl jsem hlavu od stolu a nechápavě ho propaloval pohledem.
Ted: "Proč mám dle tvého výrazu pocit, že k žádné nedošlo?"
B: "A kdy k ní mělo dojít?"
Ted: "Včera večer, vypadala hodně naštvaně, šla k tobě uprostřed svojí směny s tím, že je na čase tě nakopat do zadku."
Musel jsem se usmát, nemůžu uvěřit, že to přiznám, ale tohle je to, co mi snad chybí na Debbie nejvíc, ta její neustálá potřeba mě komandovat, jen aby mi pomohla.
B: "Hádám, že přišla, když už jsem tam nebyl... Ale rozhodně narazila na něco lepšího - Justin přijel."
Ted: "Co-co-co-co?"
B: "Jop. Včera se mi ukázal u dveří. Divím se, že to ještě nevíš, pokud na něj Debbie narazila tak musela zalarmovat všechny."
Ted: "Pokud to udělala, tak já jsem mezi nimi rozhodně nebyl. No a proč si tady?"
B: "Protože tohle je moje firma, moje kancelář, moje křeslo a mohl bych pokračovat až..."
Ted: "Chápu, chápu. Ale nebyl si tu dva týdny, protože ti Justin chyběl a teď když je konečně tady, takže by se bez tebe Kinnetic ještě obešel."
B: "Tak hele, já neprožíval žádné nervové zhroucení, jen jsem si vzal osobní volno, na to mám snad právo a co se týče Justina, myslím, že na tom moc nezáleží, stejně zase odjede."
Ted: "A to víš, jak? Tedy ptal ses ho?"
Až když to Ted vyslovil, tak mi došlo, že jsem se vlastně ani nezeptal, na jako dlouho tu Justin zůstává, když to tak vezmu tak já se ho nezeptal vůbec na nic, já jsem před ním pouze utekl a to hned dvakrát... Sakra, co to s tebou je, Kinney?!
Ted: "Tak vidíš,"...Ani jsem nemusel nic říct a on si hned všechno domyslel.
B: "Víš ty co, Tede? Zvládal si to tady místo mě dost dobře, takže jako tvojí odměnou bude to, že se zase můžeš vrátit ke své nudné práci účetního a neotravovat mě."
Čekal jsem, že po mně začne prskat a pojmenovávat mě nejnovějšími přezdívkami, ale on místo toho jen stál a přihlouple se usmíval.
B: "Potřebuješ ještě něco?"
Ted: "Víš, chyběl si mi, tohle tvoje buzerování... Je dobré mít tě zpátky,"...S úsměvem se otočil a chtěl odejít.
B: "Taky mi chybělo... to tvoje breptání... A teď už mazej!"
Nemůžu ani uvěřit, že mi ten otravnej účetní fakt chyběl a když nad tím tak přemýšlím tak mi chybí všichni, chybí mi můj nejlepší kamarád Maikey, chybí mi ta královnička přes módu Emmett, chybí mi Debbie, chybí mi prostě všichni a všechno... A hlavně mi chybí Justin, tak moc, že mám pocit, že se za chvíli rozprsknu na milion kousíčků!
Když se mi konečně podařilo prokousat alespoň polovinou těch papírů všeho druhu tak jsem zjistil, že je něco málo po osmé, ani jsem nemohl uvěřit, že jsem nad tím strávil celý den, lépe řečeno, že jsem se celý den dokázal schovávat v kanceláři své firmy jen proto, abych někde nenarazil na Justina a nemusel čelit tomu všemu, co nás čeká a to včetně toho dobrého, protože o to víc to pak bude bolet, pokud nakonec opravdu zase odjede, jenže i tak jsem věděl, že je čas postoupit dál v mém znovuzrození.
B: "Theodhore?"
Ted: "Ano, šéfe?"
B: "Ať už děláš cokoliv, tak s tím přestaň, jdeme do jídelny."
Ted: "Prosím?"
B: "Neříkej mi, že si za ty dva týdny ohluchnul?"
Ted: "Co? Ne! Ale... Ty sis něco vzal?"
B: "Kromě litru kafe fakt nic... A to je poprvé,"...Neodolal jsem uchechnutí.
Ted: "Dobře a jsi si jistej? Nebyl si tam několik týdnů."
B: "A přesně proto tam chci teď jít."
Ted: "No tak v tom případě jdeme."
Ted opravdu nechal všeho, co právě dělal a vydal se se mnou do jídelny, ovšem zádrhel nastal hned jak jsem autem zastavil před ní...
B: "Dobře, tohle byl blbej nápad, necháme to na jindy,"...Chtěl jsem zase nastartovat.
Ted: "Tak to ani náhodou! Jdeme dovnitř!"
B: "Ach můj bože."
Ted: "Ten ti nepomůže."
Dost neochotně jsem vystoupil z auta a následně jsem se za Tedem táhnul jak smrad, opravdu mi tohle připadalo jako dost hloupej nápad při představě toho, co všechno by mě tam mohlo čekat a nebyl jsem daleko od toho, abych vzal nohy na ramena a utíkal, jak nejrychleji by se dalo!
No comments:
Post a Comment