Nový díl.
BRIAN
Do teď jsem si myslel, že to je jen hodně blbej nápad, ale když jsem následně přes sklo nahlédl dovnitř jídelny, tak jsem zjistil, že to je doslova noční můra - byli tam fakt všichni! Debbie, Maikey, Ben, Hunter, Emmett a Teda jsem táhl s sebou nebo spíš on táhl mě s sebou, jediní, kdo tu chyběli, byli holky s dětma a Justin, z čehož jsem usoudil, že Justin je nejspíš pořád u nich a řeší tam s nimi mé divné chování a tomu se ani nemůžu divit, každopádně tady zažívám mnohem větší horor a opravdu čím dál tím víc zvažuji ten útěk!
Ted: "Ani na to nemysli! Jdeme tam."
B: "Od kdy mi můžeš říkat, co má dělat?"
Ted: "Od té doby, co si se zbláznil a vyhýbal ses nám."
B: "Já se vám nevyhýbal, já..."
Ted: "Jojo, říkej si, co chceš, ale teď už mazej dovnitř."
B: "Počkej, já ti to vrátím."
Ted: "Nemůžu se dočkat!"
Z celých plic jsem se nadechl, duševně jsem se povzbudil a následně jsem se vydal dovnitř s Tedem za zadkem, který hlídal, abych nezdrhnul, což jsem měl fakt v plánu, ale už na to byl pozdě - stál jsem uvnitř a postupně na mě hleděly všechny páry očí mých blízkých - bylo to jako by mě neviděli snad půl století a ne jen pár týdnů, což vlastně ani to ne, občas jsme se někde mihli, ale to je asi vedlejší, jejich výrazy totiž mluví za vše - buď to mě chtějí jen zabít anebo obejmout a zabít!
Ted: "Možná by bylo dobré něco říct,"...Přecedil přes zuby.
B: "A co asi tak, ty génie?"...Přecedil jsem zpátky.
Ted: "Cokoliv, protože jinak tady budeme stát ještě zítra."
B: "Tak to se připrav, bude to těžká noc."
Fakt jsem začínal panikařit, představoval jsem si všechny možné scénáře, ale tenhle rozhodně ne, tohle bylo doslova frustrující! Ale všechno se během další vteřiny změnilo...
Debbie: "Co kdyby ses někam posadil a řekl mi, co si dáš?"
B: "Já... Asi... Dobrej nápad,"...Vzdal jsem svou snahu o to říct něco smysluplného a raději jsem si oddychl, že je vcelku milá a nehází po mně nádobí.
Jenže další drama nastalo hned potom, poněvadž jsem nevěděl, kam se posadit, jestli ke klukům nebo na bar anebo prostě jinam, připadal jsem si vážně jako idiot!
Maikey: "Co kdyby sis sednul k nám?"
Emmett: "Jo místa je tu dost."
B: "Jasně, moc rád."
Posadil jsem se vedle Emmetta a Ted si sedl vedle mě, takže jsem byl krásně obklíčen a neschopen útěku, tohle bylo opravdu strašný, přál jsem si, abych se odtamtud mohl teleportovat a to opravdu kamkoliv jinam!
Debbie: "Takže, co to bude?"
B: "Možná bych neodolal nějakému sendviči."
Debbie: "Krůtí?"
B: "Jo ten."
Debbie: "A něco k tomu?"
B: "Myslím, že ne."
Debbie: "Fajn. A ty, Tede?"...K němu se rozhodně chovala mnohem mileji, než ke mně, ale asi nejsem v pozici, abych si stěžoval.
Ted: "Mně stačí kafe."
Debbie: "Dobře, zlato."
Zatímco se Debbie vydala pro naše objednávky, tak já jsem řešil, jak přežít ve společnosti té krvežíznivé pětice, tedy co se týče Huntera, tak ten si podle mě asi jako jedinej ani nevšiml, že jsem se pár týdnů pohřešoval, takže ten mě tak nějak ignoroval a Ted už si mě dnes užil dost a když to tak vezmu tak Ben byl možná i rád, že se nemotám kolem Maikeyho a jsem si jistý, že Emmett nijak zvlášť netesknil po mých hloupých poznámkách, takže když si to tak shrnu, jsou tu vlastně jen jediní dva lidé, u kterých si to musím opravdu vyžehlit a to jsou Maikey s Debbie... Teď by to chtělo minci, abych si hodil, s kým začít.
Maikey: "Briane, můžu s tebou mluvit?"...Tak mince asi nebude třeba.
B: "Klidně."
Maikey: "A můžeme jít na bar?"
B: "Jasně."
Možná se zdálo, že jsem úplně v klidu, ale ve skutečnosti jsem panikařil, připadal jsem si jak malej kluk, co dostane na zadek, akorát, že v mém případě se jak malej jen chovám a rozhodně dostanu spíš do držky, takže ne opravdu nejsem v klidu!
B: "Takže... O čem si chtěl mluvit?"
Fakt jsem čekal, že na mě začne řvát, ječet, křičet, házet po mně čímkoliv, co bude mít po ruce a nakonec mě navždy pošle do prdele, ale v tom jsem se spletl...
Maikey: "Jsi v pohodě?"
B: "Co?"...Nadzdvihl jsem obočí.
Maikey: "Ptám se, jestli si v pohodě."
B: "Počkat, tebe vážně zajímá to, zda jsem v pohodě víc, než to mě seřvat?"
Maikey: "A proč bych na tebe měl řvát? Kluk, kterýho miluješ odjel pryč a tebe to prostě zlomilo víc, než by sis byl schopný připustit, protože sis myslel, že už ho nikdy neuvidíš... Každý máme způsob, jak se vypořádat s bolestí a tys měl tenhle, neříkám, že se mi líbil, ale nemůžu se za to na tebe zlobit."
Kdybych byl emotivní člověk, tak ho snad i obejmu, protože mi nemohl říct nic lepšího, já jsem se totiž docela obával toho, že jsem si to u něj nenávratně podělal, takže se mi opravdu ulevilo při zjištění, že tomu tak není!
B: "Díky. A je mi líp."
Maikey: "To by mělo, když je Justin zpátky."
B: "Ty to víš?"
Maikey: "Potkal si někdy mojí mámu? Ta zalarmovala všechny."
B: "Jo, to jsem si myslel."
Maikey: "A proč nejdeš za ním?"
B: "Protože... Já ani nevím."
Maikey: "Měl bys za ním jít, stejně to nakonec budeš muset udělat, nemůžeš se mu do konce života vyhýbat."
B: "To asi ne, ale... Počkat, jak to myslíš - do konce života?"
Debbie: "Řekla bych, že Maikey to myslí tak, že Justin se vrátil nadobro."
B: "Co?"
Debbie: "Víš, ty pitomče, kdyby ses nesnažil všemi možnými způsoby Justinovi vyhnout, tak by ti to řekl sám, ale už mě nebaví čekat na to, až se to uráčíš zjistit - Justin je zpátky nadobro."
Nedokázal jsem to nějak vstřebat, tohle byla zkrátka rána z čistého nebe, nic, co bych si představoval, že by to mohlo být reálné, tedy doufal jsem v to, ale ani ve snu mě nenapadlo, že by to tak opravdu mohlo být, že by se Justin mohl vrátit už napořád, tomu já snad ani nedokážu uvěřit, dokud mi to sám neřekne... K čemuž budu mít asi dost velkou příležitost, protože právě vešel dovnitř!
No comments:
Post a Comment