Hrdost(11)

Poslední díl. - 18+

BRIAN

Tohle je vážně k zbláznění, ten kluk mě snad jednou zničí! Jako by nestačilo, že už jsem souhlasil s tím, že s ním na ten pitomej Pride půjdu, i přes to, že jsem si vědom toho, že nebýt mě, tak to na plese by se nikdy nestalo a vím, že Justin se mě snaží přesvědčit o tom, že to nebyla moje vina, ale já si zkrátka nemůžu pomoct, to já Hobbse vyprovokoval, tím směšně romantickým tancem a následným polibkem, který mám do teď živě vrytý v paměti - nebýt toho, Justinovi by se tenkrát nic nestalo, takže ano, je to moje vina, ať si říká, kdo chce, co chce! Jenže Justin se teď díky Debbie k této informaci dostal a pokládá mi otázku, co chci vlastně já - jako bych to snad měl vědět! Jenže já to nevím, kéž bych věděl, ale už mám ve všem takový zmatek, že zkrátka nemůžu. A do toho všeho moje máma, která mi tak strašně pije krev tou svojí nenávistí nejen ke mně, ale dokonce i ke Gusovi, vlastně ke všem, na kom mi záleží, představa, že by se někdy dozvěděla o Justinovi... To si zkrátka ani nedovedu představit!

J: "Tak řekneš mi to?"

B: "Co ti mám říct?"

J: "Myslím, že ta otázka byla dost zřetelná."

B: "Ale já ti na ní nemám co říct."

J: "Sakra, Briane! Můžeš alespoň jednou říct pravdu, prostě to řekni."

B: "Jenže já fakt nevím, co ti mám říct."

J: "Tak mi řekni tohle, když si souhlasil s tím, že se mnou půjdeš, bylo to, protože si chtěl anebo proto, abys mi neublížil? Nezáleží na tom, co odpovíš, já se nenaštvu, jen mi to řekni."

B: "Já myslím, že to oba víme."

---

Samozřejmě, že jsem s tím souhlasil jen proto, abych mu neublížil, na ten Pride se mi nechce, jsem gay, ale tím to pro mě končí, nepotřebuji se angažovat v těhle blbostech, na to tady máme Debbie a LGBT centrum - jediný důvod, proč jsem souhlasil, byl on, po dlouhé době jsem zase viděl v jeho očích tu známou jiskru, která mu po plese zmizela, věděl jsem, že má šanci na to být zase sám sebou, Lindsay mu podle všeho hodně pomohla, dala mu to, co potřeboval - motivaci k tomu žít dál a nevzdávat to a já v tu chvíli věděl, že musím udělat to samý, že to potřebuje, proto jsem souhlasil, ale pořád jsem v sobě bojoval s tou vinou a vědomím, že moje matka nezná pravdu, teď už vím, že se té viny nikdy nezbavím, jen se s ní musím stejně jako Justin se svým zraněním, naučit žít a co se týče mojí mámy - pokud se o mně má někdy dozvědět pravdu, tak se jí dozví, ale teď to nebude, ani si to nezaslouží.

J: "Děkuju."

B: "Za co?"

J: "Za pravdu... A za to, že ti na mně záleží."

To záleží a někdy dokonce až příliš, já to zkrátka nejsem schopný ovládat a myslím že vlastně ani nechci, ten kluk se mi jednoduše dostal pod kůži už natolik, že chci, aby tam zůstal... V hloubi duše si totiž začínám uvědomovat, že to, co k němu cítím, to, co jsem poprvé pocítil tenkrát na ples, znamenalo to, že ho miluju, ať se mi to líbí nebo ne, prostě to tam je a já nejsem schopný to setřást... Jen ještě nejsem připravený na to se s někým o svoje pocity dělit, především s ním ne!

Každopádně zuby mi skřípaly v touze říct mu, že mi na něm vůbec nezáleží, že si opět něco vyplodil v té svojí fantazií, má povaha a moje zásady se mnou zkrátka bojovali zuby nehty, ale nakonec jsem to dokázal zahnat...

B: "Není za co."

Justin se jen usmál a chystal se mě políbit, v ten okamžik jsem si vlastně nepřál nic jiného - jen cítit jeho rty, jeho sladkou chuť, na těch svých! Ale to nám bohužel nebylo souzeno...

J: "Odtahovka je tady."

B: "Sláva."

Vyřídili jsme všechno, co bylo třeba a s tím, že se pro svoje auto stavím ráno, jsme se následně pěšky vydali domů, naštěstí to nebylo moc daleko, takže to frustrující ticho, které nás provázelo, se tak nějak dalo vydržet, horší to však bylo, když jsme dorazili domů a zavřely se za námi dveře, v ten okamžik jsme tam jen tak stáli, já u dveří, Justin opřený o kuchyňskou linku a mlčky jsme na sebe hleděli, oba jsme moc dobře věděli, co chceme, ten chtíč byl cítit na míle daleko, Justinovy doslova rudly tváře a moje srdce bušilo jako o život, i přes to jsme však dál zůstávali na místě.

J: "Bri-Briane... Já..."...Justin hlasitě polkl, neodolal jsem mírnému úsměvu.

V ten okamžik jsem to ale už zkrátka nedokázal vydržet, neměli jsme spolu sex už ani nepamatuju, tohle byla naprostá krize, kterou by nedokázal zahnat žádný trick, tohle mohl zvládnout jedině on, chtěl jsem jen jeho! A tak jsem se vydal rovnou k němu, natiskl jsem se na jeho tělo a dal jsem mu ruce na boky a pevně je stiskl, poté jsem se pomalu začal přibližovat k jeho rtům.

J: "Co-co to děláš?"...Pousmál se.

B: "Myslím, že víš."

Tohle pro mě byla konečná, ihned jsem se hladově přisál na jeho rty. Justin mi prsty zajel do vlasů na zátylku a v návalu vzrušení za ně tahal, což se mnou dělalo divy!

J: "Chci tě!"...Vydechl a znova si podmanil má ústa.

B: "Otoč se!"

Justin neváhal ani vteřinu a otočil se, poté ke mně zaklonil hlavu a já ho opět líbal, zatímco jsem bojoval s jeho páskem, když se mi podařilo rozepnout mu kalhoty, rukou jsem mu do nich zajel, začal jsem ho přes trenky hladit a po chvíli i pod trenkami, Justin sténal jako smyslů zbavený!

J: "Prosím!"

B: "O co?"...Neodolal jsem vzrušenému úsměvu.

J: "Udělej mi to!"

Tohle byl ten Justin, který mě vždy tak dostával do varu, ten Justin, který byl posledních pár měsíců pryč, ten Justin, kterého jsem myslel, že jsem nadobro ztratil!

Ihned jsem si tedy rozepl kalhoty, vyštrachal jsem kondom, který jsem si následně navlékl a hned jak jsem Justinovi stáhl kalhoty pod zadek, tak jsem do něj pomalu pronikl, chvíli jsem počkal, než si na mě zvykl a poté jsem začal přirážet, držel jsem jej v bocích a on byl předkloněný tak, že se horní polovinou těla opíral o linku. Naše sténání a vzdychání muselo být slyšet v celém Pitts a to ani nemluvím o tom, když jsme oba současně vyvrcholili!

J: "To bylo..."

B: "Já vím."

Vydýchávali jsme to v posteli, kam jsme se v podstatě z posledních sil doplazili, Justin měl položenou hlavu na mém hrudníku a já si hrál s jeho vlasy, byl to tak zatraceně dobrý pocit!

J: "Spíš?"...Nedivím se, že si to myslel vzhledem k tomu, že jsem posledních několik minut mlčky a nehybně ležel.

B: "Zatím ne, proč?"

J: "Já jen, zítra je Pride."

B: "Já vím."

J: "Vím, že jsem se choval jako idiot jen proto, že jsem tě tam chtěl mít a tys nakonec souhlasil proto, abys mi neublížil a já jsem ti neskutečně vděčný..."

B: "Ale už mě tam nechceš."

J: "Chci! O tom žádná. Pouze si myslím, že máš pravdu, měl bych ten pochod zvládnout sám, ukázat Hobbsovi, že nevyhrál a tebe jen potřebuju poblíž, kdyby náhodou... Teda pokud jsi pro."

B: "Budu tam."

J: "Děkuju,"...Natáhl se pro polibek a já samozřejmě neodmítl.

B: "Není za co."

J: "A můžu se ještě na něco zeptat?"

V ten okamžik jsem věděl, jak jeho otázka zní, viděl jsem mu to na očích a taky mi bylo jasné, že když z Debb dokázal vytáhnout to o mém pocitu viny, tak tohle musel taky...

B: "Neřekl jsem jí to. Chtěl jsem, ale nakonec jsem to neudělal."

J: "Co se stalo?"

B: "Prostě jsem si uvědomil, že to vědět nemusí, nezáleželo jí na mně do teď, tak proč by se mělo něco změnit po tom, nebude to horší ani lepší, pořád budu syn, kterého nechtěla, nebudu si proto dělat námahu."

J: "Vím, že nejsem zrovna výhra... Ale mě budeš mít vždycky,"...Pousmál se tím svým sunshine úsměvem.

Jak já tak i on věděl, že na to nic neřeknu, ještě tam zkrátka nejsem, nedokážu mu říct, jak se ohledně něj cítím, ale i přes to jsem se dokázal vyjádřit alespoň nějak - políbil jsem ho, pomalu, něžně a dlouze! Myslím, že z toho zjistil ještě mnohem víc, než by zjistil z mých slov. A já následně usnul s pocitem, že můžu být hrdý na to, kdo jsem, na to, kým je on a na to, že jsme se přes všechny překážky spolu dokázali dostat až tam, kde právě teď jsme.

Hrdost(10)

Nový díl.

JUSTIN

Když jsem doběhl k Woody's, snažil jsem se nejprve posbírat dech, nechtěl jsem lapat po dechu, zatímco bych se snažil zjistit, o co jde, a až pak jsem se vydal dovnitř, bylo celkem narváno, takže jsem ani Maikeyho a ani Briana nejprve neviděl, ale když jsem zašel za roh, tak jsem uviděl, jak je dva, tak Teda s Emmettem, všichni u něj seděli a on měl položenou hlavu na stole, podle počtu skleniček, co se kolem něj nacházel, jsem soudil, že měl dost zábavnej večer, ale něco mi říkalo, že se zábavou to nemělo ani trochu společného.

Maikey: "No konečně!"

J: "Běžel jsem, jak nejrychleji to šlo."

Emmett: "V tomhle případě je nemožné být dostatečně rychlý, nasává tu podle všeho už pár hodin."

Ted: "Co jste si zase udělali?"

J: "Tentokrát jsem v tom nevině... Nebo aspoň doufám."

B: "Sunshine!"...Zvedl ke mně svůj opilý pohled a ještě opileji se na mě usmál.

Maikey: "Musíš ho vzít domů."

B: "Nikam nejdu, tady je mi fajn,"...Zase si položil hlavu na stůl.

Emmett: "To jsme si všimli,"...Zasmál se.

Tohle fakt bylo peklo, před pár dny jsem to byl já, kdo se pořád nasával a dusil v sobě svůj vztek, což mělo za následek, že jsem všechny akorát odháněl a štval a teď je to pro změnu Brian, u kterého je ještě méně pravděpodobné, že se mu podaří z toho vyhrabat.

---

Maikey: "Nemáš tušení, proč se tak zřídil?"...Vzal si mě stranou.

J: "Já... Ehm... Neměl bych..."

Maikey: "Justine, je to můj nejlepší přítel, mám právo to vědět."

J: "Nejsem si ani jistý tím, jak to všechno je, Debb mi řekla jen něco..."

Maikey: "Máma něco ví?"

J: "Podle všeho a ani mně to říkat nejprve nechtěla."

Maikey: "Ale řekla ti to a myslím, že na to vědět to mám stejný právo jako ty."

V tomhle bych se s ním sice rád pohádal, protože ať se mu to líbí nebo ne a ať si to Brian přizná nebo ne, já jsem ten, s kým má Brian vztah a já jsem ten, kdo na to mám rozhodně větší právo, než on, poněvadž se to z části týká mě, ale je to jeho nejlepší kamarád, takže mu to asi budu muset říct.

J: "Brian..."

B: "Jdeme,"...Zavelel, když mi zničehonic dal ruku kolem ramen.

J: "Briane?"

B: "Říkám jdeme."

Maikey: "Vždyť neujdeš ani pár kroků."

B: "Tak koukej,"...Ušel asi tři kroky a samolibě se usmál, když v tom se zavrávoral.

Maikey: "Páni, fakt dobrý."

B: "Trhni si a ty pojď,"...Podíval se na mě pohledem, kterým by mě možná i dokázal zabít, kdyby to šlo.

J: "Fajn."

Maikey: "Justine..."...Upozornil mě na to, že jsem mu měl něco říct.

J: "Promiň, ale Brian chce jít."

S úlevou jsem se otočil k odchodu, vzal Briana kolem ramen, došel s ním až k jeho autu a tam začala ta pravá zábava - boj o klíče!

J: "Ty ses musel zbláznit! Takhle řídit nebudeš!"

B: "No tak v tom případě asi budeme spát v autě přímo tady, protože tobě klíče nedám."

J: "Co tím chceš říct? Jsem dobrý řidič."

B: "To ti nikdo nebere, ale já jsem lepší."

J: "Prostě mi je dej,"...Vytrhl jsem mu je z ruky a nehodlal jsem se jich jen tak vzdát.

B: "To si spolu ještě vyřídíme."

J: "Hlavně už si nasedni."

Brian vrávoravou chůzí obešel auto a usedl na místo spolujezdce, nebýt tahle situace tak vážná, tak je možná i legrační, Briana vidět v takovém stavu je docela ojedinělé anebo k tomu má příležitost pouze Maikey.

J: "A připoutej se."

B: "Ano, mami."

To už se zkrátka nedalo odolat, musel jsem se pousmát, ale Brian to naštěstí nezaregistroval, myslím, že by mi totiž dal co proto, kdyby věděl, že se mu vysmívám. Cesta následně probíhala docela klidně, Brian totiž usnul a já si vychutnával ten pocit, že jsem to pro jednou já, kdo se stará o něj, když v tom...

J: "Do hajzlu!"

B: "Já tě snad zabiju."

Ano, dámy a pánově - píchl jsem gumu. A tak jsme byli odsouzeni mlčky čekat na to, až přijede odtahová služba, poněvadž Brian měl rezervu už použitou a myslím si, že i kdybychom jí měli, tak jsme totálně neschopní na to jí vyměnit, v tomhle je machr Emmett!

J: "Tak už se nezlob, neudělal jsem to schválně."

B: "Přesně proto jsem chtěl řídit já,"...Díky tomu, že už jsme tu čekali asi půl hodiny, tak mu vzduch začal okysličovat mozek a on se tak mohl soustředit na svoje vyčítání.

J: "Příště půjdeme pěšky, pokud ti to udělá radost."

B: "Žádné příště nebude."

J: "To doufám, vyděsil si mě. Proč ses vůbec tak zřídil?"

B: Neříkej, že nevíš, zrovna ses to chystal vyslepičit Maikeymu."

J: "Tys to slyšel?"

B: "Proč myslíš, že jsem najednou chtěl tak rychle vypadnout... To, že to víš ty, ačkoliv na to nemáš právo, je jedna věc, ale to, že bys to řekl i jemu je věc druhá, je na mně komu, co řeknu."

J: "To Debbie říkala taky."

B: "A i přes to ti to vyžvanila."

J: "Jen o tebe máme obavy. Navíc se to týká i mě."

B: "Nepovídej."

J: "Proč si pořád dáváš za vinu to, co se mi stalo?"

B: "Protože je to moje vina!"...Neovládl se.

J: "Tohle není..."

B: "A ty teď chceš, abych s tebou šel nějaký pochod hrdosti, ačkoliv ses ho vůbec nemusel dožít a to jenom kvůli mně."

Bylo hrozné tohle slyšet, najednou to dávalo všechno smysl, to, proč se Brian nechtěl dívat na to, jak jsem zničený, proč se snažil se mnou být ve dne v noci a staral se o mě, proč odmítal jít se mnou ten Pride... Je to opravdu tak, jak jsme si s Debb mysleli - on a to jeho sebeobviňování!

J: "Nevím, kolikrát to mám ještě zopakovat, že to není tvoje vina, ale budu to opakovat, dokud tomu nezačneš věřit a ten Pride se mnou jít nemusíš, možná i bude lepší, když ho půjdu sám - řekl bych i, že v hloubi duše ty sám chceš, abych to šel sám proto, abych věděl, že..."

B: "Že si to všechno zvládnul sám a byl na to hrdý."

J: "Ale to není pravda... Bez tebe bych to nikdy nezvládl. Jen tě nechci nutit dělat něco, co sám nechceš, když už vím, že to dokážu i bez tebe, byl si tu pro mě od té chvíle pořád a myslím, že je možná na čase, abych něco dokázal sám, nemůžu pořád spoléhat na to, že tu budeš a pomůžeš mi to překonat."

B: "Je to na tobě, Justine, ty se rozhodni, jestli mě tam chceš nebo ne, pokud si myslíš, že to zvládneš, nepůjdu, pokud mě tam chceš, tak půjdu."

J: "Zkus mi říct, co chceš ty."

Brian se odmlčel, věděl jsem hned, že to neznačí nic dobrého, protože on vždycky ví, co říct, ale tentokrát ne, tentokrát se slovům bránil zuby nehty a já nevěděl, co s tím mám udělat! Navíc tu ještě byla ta část s jeho mámou, na kterou zatím nedošlo a až se ho budu chtít zeptat i na to, rozhodně to nedopadne dobře!

Hrdost(9)

Nový díl.

JUSTIN

Brian dnes odešel z domova dřív, vím to, protože jsem viděl, jak se plíží z postele, chtěl jsem se ho zeptat, kam jde, ale něco mi říkalo, že to dělat nemám, pokud chtěl zmizet nepozorovaně, tak to určitě mělo svůj důvod, jen mě trápí to, že je zřejmé, že poslední dva dny není ve své kůži, jsem sice neskutečně šťastný, že nakonec souhlasil s tím, že se mnou půjde můj první Pride, ale to, že je od té chvíle tak divný se mi vůbec nelíbí a i když bych měl předpokládat, že za tím pravděpodobně bude to, že se kope do zadku za to, že souhlasil, tak mám spíš pocit, že v tom bude něco jiného, jen nevím co, ale už jen kvůli tomu, co jsem v poslední době vyváděl, ho musím nechat být a netahat z něj rozumy, nemuselo by to dopadnout moc dobře, ale rozhodně mě to nevědomí štve.

Debbie: "Dneska si dostal vysoké dýško."

J: "Jo to dostal, asi je můj zadek pořád k nakousnutí,"...Samolibě jsem se usmíval.

Debbie: "Vzhledem k tomu, že z něj nikdo v téhle místnosti nemůže spustit oči, tak bych řekla, že to bude pravda, ale radši se s tím moc nevychloubej před Brianem, ten ho má taky rád."

J: "Já vím,"...Uchechtl jsem se a začal jsem se červenat.

Chtěl jsem se zase vrátit ke své práci nebo alespoň k tomu, co mi v těch posledních deseti minutách zbývá, ale v tom mě to trklo, pokud je tu někdo, kdo může vědět něco, co já ne, tak je to právě Debbie!

---

J: "Debb?"

Debbie: "Ehm?"

J: "Nevíš náhodou, co je s Brianem?"

Debbie: "Co by s ním mělo být?"

J: "Já nevím, proto se ptám tebe, od chvíle, co souhlasil, že se mnou půjde Pride, není ve své kůži."

Debbie: "Asi se kope do zadku za to, že souhlasil."

J: "To mě taky napadlo, ale mám pocit, že v tom bude něco jiného... Neříkal ti něco náhodou, když jsem... Však víš."

Debbie: "Když ses choval jako pitomec a já se ho snažila přimět k tomu, aby s tebou něco udělal?"

J: "Jop."

Debbie: "Jen mi pořád opakoval, že s tebou žádný Pride nepůjde a další podobný věci... A vlastně..."

J: "Co, Debb?"

Debbie: "Byly tu dvě věci, co jsem se s ním snažila vyřešit během toho, co jsem řešila tebe a tak nějak souvisely s tebou a s tím, proč nechtěl jít na ten Pride."

J: "Debb, o co jde?"

Bylo vidět, že zápasí sama se sebou a z toho jsem usoudil, že chce, abych si tohle s Brianem vyřešil sám, protože jinak si to od něj pěkně slízne, jenže já doslova umíral touhou po tom se to dozvědět!

J: "Debb!"

Debbie: "To si musíš vyřešit s ním."

J: "Víš moc dobře, že on mi nic neřekne, na to je až moc hrdý."

Debbie: "Stejně jako si byl ty před pár dny."

J: "To bylo něco jiného."

Debbie: "To je možné, každý máme své důvody a každý s nimi nakládáme tak, jak chceme, a myslím, že na to má právo i Brian."

J: "To rozhodně má, ale když jsem s nimi nakládal já podle svého, zalarmovala si všechny včetně Briana."

Debbie otevřela pusu na prázdno, ale nakonec jí asi došlo, že na tohle opravdu nemá žádný argument, kterým by se jí podařilo mě poslat do háje.

J: "Já ho miluju, Debb, potřebuju vědět, co ho trápí, a věř mi, já budu ten, kdo si to nakonec nejvíc vyžere, až zjistí, že to vím."

Debbie: "Fajn, ale varovala jsem tě."

J: "Tak už to řekni."

Debbie: "Brian si pořád dává za vinu to, co se ti stalo na plese a nemyslím si, že ho to jen tak přejde."

J: "Sakra, říkal jsem mu už několikrát, že to není jeho vina."

Debbie: "Je tvrdohlavý."

J: "Neskutečně. A co je ta druhá věc?"

Debbie: "Já... Tak nějak jsem ho navedla k tomu, aby řekl svojí mámě pravdu."

J: "Počkat jako, že je gay?"

Debbie: "O jiné pravdě nevím."

J: "Do háje."

Debbie: "Měla jsem za to, že ona je důvod, proč s tebou nechce jít, ale nakonec jsem spíš pochopila, že nechce jít, protože si dává vinu za to, že si skoro umřel a že tohle je něco, co bys měl podstoupit ty sám, jen jsem ho tím asi zmátla a něco mi říká, že se rozhodl to konečně udělat, už když tu byl včera na snídani, tak říkal, jak velký štěstí Maikey má, že má mě."

Tak tohle bylo fakt v háji, dovedu si totiž představit, jak musela taková Debbiina přednáška vypadat a vzhledem k tomu, že Debbie je pro Briana něco jako bohyně v podávaní rad, ačkoliv si to nikdy nepřizná, tak jsem si dost jistý tím, že si to vzal k srdci a musím říct, že si stejně jako Debb myslím, že Brianova největší překážka v tom se mnou jít Pride, bylo jeho obviňování se kvůli tomu, co se mi stalo, Debbie se však pro jednou nejspíš spletla a nasadila mu brouka do hlavy, já vím totiž, že on by se nenechal od ničeho odradit jen kvůli svojí mámě, naopak by jí chtěl ukázat, že si může dělat, co se mu jen zlíbí, jenže ta hrdost, která mu do teď bránila v tom říct jí o sobě pravdu, asi už nebyla dostatečně silná a on chce nejspíš konečně vyjít s pravdou na světlo.

Debbie: "Heleť já nevím, co se mu právě teď honí hlavou, ale jsem si dost jistá, že můžu za to, že to v té hlavě má."

J: "Po-počkej chvíli."

Začal mi vyzvánět telefon a já usoudil, že bude lepší to zvednout, co když je to Brian? A taky, že jsem měl pravdu, hned jak jsem uviděl displej, bylo na něm jeho jméno.

J: "Briane?"

Maikey: "To jsem já Maikey, měl bys přijít k Woody's jde o Briana."

J: "Co je s ním?"

Maikey: "Prostě sem přijď, uvidíš sám,"...Zavěsil.

Debbie: "Co se děje?"

J: "To byl Maikey, prý mám hned přijít k Woody's kvůli Brianovi."

Debbie: "Proč?"

J: "Víc neřekl."

Debbie: "Výborně, můj syn je idiot. No tak běž."

Odhodil jsem zástěru a pak jsem rychle opustil jídelnu, od ní až k Woody's jsem prakticky jenom běžel, div jsem nevyplivl plíce, ale bylo mi to jedno, chtěl jsem se tam dostat co nejrychleji a vědět, co je s Brianem, jinak bych se asi zbláznil!

Hrdost(8)

Nový díl.

BRIAN

Stál jsem přede dveřmi toho prokletého domu, za nimiž jsem prožil své dětství - to nejděsivější dětství, jaké dítě může zažít pod nadvládou dvou opilců a sestry, které je ukradené, že její bratr trpí, dveřmi, které kdykoliv je vidím tak si přeji, že to bude i naposledy, stejně jako si to přeji teď a něco mi říká, že tentokrát by se z toho mohla stát skutečnost, protože až o mně moje matka zjistí pravdu je jisté, že už mě nikdy v životě nebude chtít vidět, ale myslím, že v tom by neměl být problém, nikdy se nepodílela na tom, abych se měl nějak dobře, všechno jsem si musel vybojovat sám, takže co se týče toho, že o ní po dnešku přijdu nadobro, tak mě to vážně moc netrápí, řekl bych, že to bude spíš úleva.

Claire: "No ne, koho nám to sem čerti nesou? Zabloudil si?"

B: "Je vždy potěšení tě vidět, Claire."

Claire: "Máma bude z té tvojí nálady přímo nadšená."

B: "Tím jsem si jist,"...Odfrkl jsem si a následně jsem si dovolil vejít dovnitř.

A hned v předsíni to na mě dolehlo, tenhle dům mi nepřipomínal nic dobrého, ani jednu jedinou drobnost, pouze 14 let utrpení, dokud se v mém životě neobjevil Maikey a jeho bláznivá matka Debbie, kteří se nade mnou slitovali a dali mi to, co potřebuje každé dítě - lásku.

B: "Kde odpadla dneska?"

Claire: "Sedí u televize. A buď tak hodný a chovej se slušně, já musím odvézt kluky do školy."

B: "Na ty dva zplozence ďábla jsem úplně zapomněl."

Claire: "Trhni si."

B: "Taky tě mám rád, sestřičko."

---

Claire se zdviženým prostředníčkem opustila předsíň a vydala se pro ty dva budižkničemy, a jakmile všichni tři opustili prostory tohoto pekelného domu, vydal jsem se do obýváků a přesně jak jsem předpokládal, tak to i bylo - není ani 8 ráno a ona už nasává, je mi z ní na zvracení, jen jí vidím.

Matka: "Bri, Briane?"

B: "Ahoj, mami,"...To slovo bylo jako jed, který se mi právě rozproudil v žilách.

Matka: "Co, co tady děláš?"...Marně se snažila sesbírat ze svého křesla, ale na to byla až moc v lihu.

B: "Šel jsem kolem, tak jsem si řekl, že se stavím,"...Se zoufalstvím jsem přivřel oči hned, jak jsem to dořekl, tohle nebyla ta nejlepší výmluva, co mě napadla.

Matka: "Takže ses rozhodl, že by možná nebylo na škodu zastavit se za mnou? Už je to nějaká doba, co si to udělal naposledy,"...Neodpustila si výtku, jako by jí na tom snad záleželo a přitom oba dva víme, že kdykoliv se za mnou zavřou ty pekelné dveře, tak vždy zapomene, že nějakého syna vůbec má.

B: "Nemám čas, pořád pracuju."

Matka: "Ty tvoje reklamy... Hodně sis na tom vydělal,"...To ale neznamená, že budu platit tvůj chlast, tak na to hned zapomeň - přistálo mi hned na jazyku, ale vyslovit nahlas jsem to nedokázal.

B: "Taky se na to nadřu, takže myslím, že si to zasloužím,"...Prohlásil jsem hrdě jako bych snad doufal, že to i ona uzná.

Matka: "Hmmm,"...Houkla a dál se topila ve svém ginu s tonicem.

Hned jsem věděl, že tohle byl fakt blbej nápad, měl jsem prostě autem pokračovat do práce a tohle divadlo jsem si mohl ušetřit, ale ne, já idiot došel k závěru, že je na čase podělit se s ní o mé velké tajemství a jel jsem místo toho rovnou sem - tohle snad ani nemůže být pravda!

Matka: "Mohl bys mi dolít?"...Podala mi skleničku a podívala se na mě tím svým opilým pohledem, který mi připomněl moje dětství v ještě živější podobě.

B: "Hned to bude."

Došel jsem do kuchyně a nalil jí, při té příležitosti jsem nalil i sobě, poněvadž mi bylo jasné, že to budu fakt potřebovat, na tohle jiná medicína asi neexistuje!

B: "Tady to máš."

Matka: "Děkuju."

Vrhla se na to jako by to bylo to jediné, co jí dnes udrží při životě, v ten moment jsem si neodpustil představu toho, jak se v tom zalkne a bylo mi z toho dobře.

Matka: "Co je u tebe vůbec nového? Pořád se stýkáš s tím - jak se jmenuje?"

B: "Michael?"

Matka: "Jo ten."

B: "Vzhledem k tomu, že byl před pár měsíci na tátově pohřbu, tak by se dalo říct, že jo."

Matka: "Jo jasně, on tam byl."

B: "Jo byl,"...Povzdychl jsem si, tahle ženská je opravdu nemožná!

Matka: "A jak se má?"

B: "Asi dobře, proč?"

Matka: "Jen tak, zajímá mě to."

B: "Vzhledem k tomu, že si ani nepamatuješ jeho jméno, pochybuji, že si budeš pamatovat to, jak se má."

Hodila po mně pohled alá 'takhle se mnou nemluv" a následně se zase vrátila ke svojí skleničce, tohle bylo vážně k zešílení, já jsem se musel dočista zbláznit, tohle dělat nehodlám, tím, že bych se jí přiznal, bych zabil, jak jí, tak sebe a sebe mám fakt rád!

B: "Měl bych jít."

Matka: "Už sis nějakou našel nebo si pořád sám?"

Bože můj, tohle snad nemůže být pravda! Přišel jsem sem, abych jí řekl, že miluju pánskou společnost, kterou vyhledávám prakticky denně, a ona chce, abych s ní mluvil o ženských v naději, že už nějakou mám, je tohle vůbec možný?!

Jenže první odpověď, která mi přistála na jazyku, než mi došlo, jak stupidní tahle otázka vlastně je, byla, že někoho mám a tím je samozřejmě Justin, sice definice na to je trochu komplikovaná, ale to je teď vedlejší, nicméně jsem se zarazil dřív, než jsem z tohohle stihl udělat katastrofu!

B: "Já samotu rád,"...Fakt se mi chtělo smát, jakmile jsem to dořekl.

Matka: "Jak jinak, nezapomeň, že už nejsi nejmladší, pokud chceš mít někdy děti, měl bys na tom začít pracovat."

B: "Já dítě mám - syna, jmenuje se Gus, už párkrát si ho viděla,"...Začínal jsem toho mít fakt plné zuby.

Matka: "Jasně - ten, co ho máš s tou lesbičkou."

V tu chvíli mi začaly skřípat zuby, dobírat si mě a moje přátele je jedna věc, ale mluvit takhle o mém synovi, to je věc druhá a tu já jen tak nestrpím!

B: "Ano, mami, je to můj syn, tvůj vnuk... Takže si odpusť tyhle odsuzující poznámky nebo přísahám bohu, že se neznám."

Matka: "Nemůžeš po mně chtít, abych..."

B: "Co? Abys ho měla ráda? Věř mi, že je mi to celkem jedno, vlastně myslím, že jsem exemplární příklad pro to, abych řekl, že mu bez tvé lásky bude mnohem líp."

Matka: "Briane!"

B: "Tak zas někdy, mami."

Tím někdy jsem samozřejmě myslel nikdy a následně jsem se otočil k odchodu, sice jsem sem přišel z úplně jiného důvodu, ke kterému nakonec nedošlo, ale rozhodně jsem měl pocit, že na sebe můžu být hrdý, postavil jsem se za svého syna tak, jak to ona nikdy nebyla schopná a to byl rozhodně pocit k nezaplacení!

Hrdost(7)

Nový díl.

BRIAN

S Gusem jsem teď moc času netrávil, jelikož jsem se snažil být co nejvíc s Justinem v naději, že mu to pomůže během jeho jak fyzického tak psychického hojení a taky to podle toho fakt vypadalo, Gus mi dával totiž opravdu zabrat a nemluvě o tom, že mi neustále vyzváněl telefon, na jehož displeji opakovaně svítilo Maikeyho jméno - bylo mi totiž jasné, že se mě snaží sehnat a dostat mě do Babylonu a já tam fakt chtěl, nejen, že jsem potřeboval rozptýlení, ale tak nějak i odreagování, jenže to bylo s Gusem nemožné, proto jsem ten telefon stále ignoroval a při posledním zazvonění jsem už nebyl daleko od toho hodit s ním o zeď!

Gus: "Táta."

B: "Copak je, Gusi?"

Gus: "Bác!"...Hodil po mně nějakou svojí hračku a já to schytal rovnou do oka, jemu to však připadalo neskutečně legrační.

B: "Myslím, že jsem přišel o zrak, synku."

Gus se nadále řechtal jako blázen a já jsem i přes to, že jsem na jedno oko viděl rozmazaně, nakonec smíchu taky neodolal a z toho smíchu jsme nakonec oba i odpadli. Vzbudilo mě až zavrzání pantů, které jsem doufal, že způsobil Justin svým příchodem domů, ale spletl jsem se...

---

Maikey: "Briane?!"

B: "Ticho, proboha,"...Vyletěl jsem z ložnice a málem ho uškrtil.

Maikey: "Koho tam máš?"

B: "Guse a spí, tak buď potichu."

Maikey: "Ou a já myslel, že máš nějakou společnost."

B: "Tak ses spletl... Co tady vůbec chceš?"

Maikey: "Volal jsem ti."

B: "Neříkej, z těch dvaceti zmeškaných hovorů bych to nepoznal."

Maikey: "Proč si to nebral?"

B: "Protože tady mám Guse a nemůžu nikam jít."

Maikey: "To stačilo, abys to zvedl a řekl mi to."

B: "Pro příště si to budu pamatovat."

Maikey: "Proč vůbec hlídáš Guse a kde máš Justina?"

B: "Hlídám Guse, protože Lindsay se někam vypařila s Justinem a já nevím kam."

Maikey na mě hodil výraz, ze kterého jsem si hned dokázal odvodit, že si musí myslet, jak jsem strašně roztomilý, když mám o Justina obavy... A já kvůli tomu málem vyletěl z kůže!

B: "Tenhle výraz na mě nezkoušej."

Maikey: "Jakej? Vždyť je hezký, že máš o něj strach."

B: "Prosím tě, mohl bys těmi dveřmi zase odejít?"

Maikey: "Fajn, fajn, já mizím. Kdyby sis náhodou našel čas, tak přijď do Babylonu."

B: "Tohle mi nemusíš říkat dvakrát."

Když se za ním zaklaply dveře, tak se mi fakt ulevilo, opravdu ve mně bojovalo nutkání najít Gusovi dětský koutek poblíž Babylonu a vydat se tam, dneska jsem se fakt necítil na to zůstávat doma, ale to nutkání se mi následně podařilo schladit mojí otcovskou stránkou, když jsem zahlédl Guse v posteli. Neodolal jsem a lehl jsem si k němu zpátky, únava se mě totiž pořád držela a tak jsem prakticky ihned znova usnul a mé probuzení opět provázelo zavrzání pantů, ale tentokrát jsem se už ani nenamáhal doufat, že by to mohl být Justin.

B: "Justine?"...Jsem fakt rád, že jsem se mýlil.

Lindsay: "Promiň, že nám to tak trvalo,"...Až teď jsem si všiml, že je tu i ona.

B: "V pohodě."

Lindsay: "Kde je Gus?"

B: "Spí v ložnici."

Lindsay: "Tak já pro něj dojdu, musíme jít nebo se Mel zblázní."

B: "Jasně."

Lindsay zašla do ložnice a já v tu chvíli spočinul zrakem na Justinovi a stejně tak on na mě, tvářil se však neutrálně, což bylo k zbláznění, nečekal jsem tu snad těch několik hodin na to, že se vrátí ve stejné náladě, v jaké jsem ho viděl předtím?!

Lindsay: "Tak my jdeme."

J: "Nechceš s ním pomoct do auta?"...Zdá se mi to nebo chce přede mnou utéct?

Lindsay: "Zvládnu to, ale děkuju."

J: "Já ti děkuju za dnešek, bylo to fajn,"...Hmm, to by mě fakt zajímalo, co spolu dělali!

Lindsay: "To bylo. Mějte se, kluci."

B: "Ty taky."

Za Lindsay se zaklaply dveře a my oba zkoprněli jako bychom snad byli spolu poprvé o samotě nebo co já vím, fakt jsem netušil, jestli se smát anebo brečet, každopádně jsem ale doufal, že se někam posuneme.

B: "Tak kde jste byli?"...Nedočkavostí jsem už skoro nedýchal.

J: "Linds mě vzala do galerie a ukázala mi, že se zraněním život nekončí... Že můžu žít i se zmrzačenou rukou. A pak mě vzala na jídlo a povídala si se mnou... Tak nějak jsem si potřeboval s někým promluvit."

Při tomto zjištění jsem byl opravdu rád, protože se zdálo, že mu to vážně nějakým způsobem pomohlo, ale zároveň mě mrzelo, že jsem nebyl tím člověkem, se kterým by si promluvil a cítil se po tom líp, jenže takový člověk jsem já nikdy nebyl a nemůžu mě překvapovat, že stále nejsem.

B: "To jsem rád. Takže se cítíš líp?"

J: "Mnohem, opravdu mi to pomohlo. Dokázal jsem si spoustu věcí uvědomit."

B: "Jako třeba?"

Justin se usmál a následně se vydal rovnou ke mně, nejprve jsem nechápal, ale když se mi následně pověsil na krk a přitiskl svoje rty na ty mé, tak jsem cítil neskutečnou úlevu!

B: "Za co to bylo?"

J: "Za to, že jsem idiot. Přísahám, že už znova nevybouchnu, vím, co všechno pro mě poslední dobou děláš, a vím, kdo jsi a co od tebe mám čekat, takže už tě s tím Pridem nebudu otravovat."

Nevím, co mě to najednou popadlo, vůbec jsem se nepoznával, ale tak nějak jsem cítil, že pokud právě teď neudělám něco, čím mu dám najevo, jak moc mi na něm záleží, tak budu totální idiot!

B: "Já jsem se vlastně rozhodl, že s tebou půjdu,"...A v tu chvíli jsem si málem ukousl jazyk.

J: "Co?"...Zaskočeně na mě zamrkal.

B: "Že s tebou půjdu,"...Zopakoval jsem rázněji.

Sice jsem si uvědomoval, že tímhle jsem zazdil všechno, čím jsem se do teď přesvědčoval o tom, že kvůli tomu s ním jít nemůžu, ale já zkrátka cítil, že tohle je správné rozhodnutí, i přes to, že jsem si byl vědomý toho, že se mi to nějak nakonec vymstí!

Justin se mi však ihned vášnivě přisál na rty a líbal mě jako smyslů zbavený, což byla přesně reakce, v jakou jsem z hloubi duše doufal! Nakonec jsem si však ale uvědomil, že je na čase něco udělat, pokud chci s Justinem ten průvod bláznů přežít - musím říct svojí mámě pravdu.

Hrdost(6)

Nový díl.

BRIAN

Debbie svou snahu o to přimět mě k tolika zmíněným věcem jako je jít s Justinem jeho první Pride, říct mojí matce o sobě pravdu a přestat si dávat za vinu, že Justin kvůli mně málem umřel, nakonec vzdala, ale nemůžu tvrdit, že by se mi nějak ulevilo, sice už mi nevyklovávala díru do hlavy, ale rozhodně se jí podařilo mě opět donutit přemýšlet nad tolika věcmi, že mi z toho pomalu začínalo hrabat a do toho všeho jsem skoro nedokázal spustit Justina z očí - dneska rozhodně nebyl ve své kůži víc než obvykle a ani trochu se mi to nelíbilo!

B: "Co kdyby si na chvíli zabrzdil a sedl si?"...Zachytil jsem ho za ruku, když kolem mě procházel.

J: "Nemůžu, jsem v práci."

B: "Jsem si dost jistý, že i v práci existují přestávky... Obzvlášť když má někdo špatnou náladu."

J: "Nemám špatnou náladu."

B: "Ne? Tomu chlápkovi si pomalu vylil kafe na hlavu."

J: "Měl nechat větší dýško."

B: "Justine, můžeš se přestat chovat jako idiot?"

J: "Jasně, hned jak se tou radou začneš řídit ty."

Nebudu lhát, zaskočil mě, protože tohle není ten kluk, který mi ještě před několika měsíci nedal pokoj, dokud jsem mu nedal najevo alespoň minimální zájem, který mě pronásledoval na každém kroku a zasypával mě sladkými slůvky, kterými mě doháněl k šílenství, ale i přes to jsem je rád poslouchal - tohle je kluk, který zažil něco strašného, protože jsem se mu rozhodl jít na maturitní ples a on si s sebou teď nese doživotní následky.

---

J: "Teď už mi tu ruku pustíš?"

B: "Fajn,"...Pustil jsem mu jí, on se na mě ještě podíval a následně ode mě odešel pryč.

Debbie: "Tak co? Úplný zlatíčko, že?"...Tu jsem fakt potřeboval!

B: "Debb, odpusť si to."

Debbie: "Alespoň ale vidíš, že si nevymýšlím, že opravdu potřebuje, aby mu něco vyšlo."

B: "A to něco mám být já ve stejných šatičkách v průvodu těch bláznů?"

Debbie: "Pokud mu to pomůže... A navíc mu tím dáš najevo, že ho miluješ, takže to pro něj bude znamenat ještě víc."

A o to právě jde, já mu nechci dávat najevo, že ho miluju, nechci mu dávat najevo vůbec nic, protože to prostě nejsem já - já nevěřím na lásku, já věřím na šukání - a on to ví od chvíle, co mě poznal a stejně se mnou do teď vydržel, to, že má teď nějaká očekávání je jen jeho problém, ne můj.

Byl jsem fakt rád, že Debbie se zase otočila a šla pryč, právě teď bych další její přednášku opravdu nezkousnul, už je toho na mě zkrátka moc a popravdě začínám ztrácet přehled o tom, o co všechno tady vůbec jde!

Lindsay: "Tady někdo umřel?"

B: "Linds... Sonny boy... kde se tu berete?"...Ihned jsem sáhl po Gusovi a posadil si ho na klín.

Lindsay: "Měla jsem hlad a tak trochu jsem se doma nudila... Mel je teď pořád v práci."

B: "Tak to by sis ten klid měla spíš užívat."

Lindsay: "Nevím, jak ty, ale já ráda trávím čas se svou drahou polovičkou."

B: "Tak to neznám... Díky bohu."

Lindsay: "Jasně,"...Dala mi zřetelně najevo, že by mi nevěřila ani, kdyby mě neznala.

Debbie: "Ahoj, zlato, co si dáš?"

Lindsay: "Mám chuť na hranolky a možná kolu."

Debbie: "Hned ti to donesu."

Lindsay: "Děkuju."

B: "Hranolky a kola? Chceš ty se vůbec někdy dostat do formy?"

Lindsay: "Hej!"...Bouchla mě do ramene, ale následně jsme se oba rozesmáli.

B: "Neodolal jsem."

Lindsay: "Pitomče. Radši mi řekni, co se tu děje?"

Ihned jsem se podíval Justinovým směrem, což jsem si hned vzápětí uvědomil, že jsem dělat neměl, poněvadž jsem měl v plánu zatloukat, jenže Lindsay to zbystřila a soudě dle jejího výrazu jí všechno došlo.

Lindsay: "Takže Justin?"

B: "Co je s ním?"

Lindsay: "To řekni ty mně."

B: "Linds..."

Lindsay: "Nesnaž se vymluvit, vidím, že se něco děje a vidím, že Justin není ve své kůži."

B: "Ten v ní není už dlouho."

Lindsay: "Změnil se, všichni to víme a všichni to chápeme, jen ty to pořád odmítáš."

B: "Nic neodmítám."

Lindsay: "Ne? Takže ti nechybí ten, kterého si znal před plesem?"

B: "Já... Tohle je... Nejde o to, co chci a nechci já, ale o to, co chce on."

Lindsay: "A to je co?"

B: "Abych s ním šel na jeho první Pride."

Lindsay: "A v čem je problém?"

B: "V tom, že..."...Zarazil jsem se, když mi došlo, že já už vlastně ani nevím.

Lindsay: "Nech mě hádat - v tom, že si Brian Kinney?"

Fakt nesnáším, když tohle lidi říkají, ale asi hlavní důvod, proč to nesnáším bude ten, že je to pravda - jsem Brian Kinney, egoistický, namyšlený parchant, který má svou hrdost, jejíž hranice nepřekračuje ani v té největší nouzi, ve které se podle mě Justin právě nachází... A nejhorší ze všeho na tom je, že bych dal cokoliv za to, abych byl schopný mu vyjít vstříc!

Debbie: "Tady to máš, zlato,"...Snad poprvé, co jsem rád, že přišla a zachránila mě před odpovědí.

Lindsay: "Díky, Debb."

Debbie: "Není za co, dá si někdo z vás ještě něco?"

B: "Já bych chtěl dolít kafe."

Debbie: "Jasně. Justin, kafe!"

Kdybych jen tušil, že Justin je ten, který má u sebe tu zázračnou konvici s kafem, tak bych se bez něj obešel, jenže já to nevěděl a teď si to nejspíš pěkně vychutnám!

J: "Kdo z vás ho chce?"...Z jeho tónu mi hned byl jasné, že se ani trochu neuklidnil.

B: "Já,"...Téměř jsem to zašeptal.

Justin pomalu zakroutil očima a následně mi začal nalévat, když v tom se mu opět rozklepala ruka a on tu horkou kávu všude rozlil...

J: "Do hajzlu!"

B: "Spálil ses?"

J: "V pohodě!"

Justin se vzápětí otočil a vydal se rovnou do koupelny, schladit si to hádám a já, Lindsay a Debb jsme jen nevěřícně zírali jeden na druhého a v očích se nám odrážela naprostá zoufalost z toho, že už nevíme, co s ním máme dělat!

Lindsay: "Briane, můžeš dneska pohlídat Guse?"

B: "Můžu, ale proč?"

Lindsay: "Prostě ho pohlídej, pak si ho vyzvednu,"...Lindsay se následně zvedla a vydala se za Justinem.

B: "Co chce dělat?"

Debbie: "Mě se neptej, já nemám tušení."

Opravdu jsem nechápal, co se děje a když jsem byl následně svědkem toho, jak Linds s Justinem opustili jídelnu, tak jsem tápal ještě víc, ale nemohl jsem moc panikařit, poněvadž jsem měl na starosti Guse, kterému se podle všeho moc líbila představa toho, že se mnou teď pár hodin stráví!

Hrdost(5)

Nový díl.

JUSTIN

Jediné, co Briana zachránilo před odpovědí, byl soudě dle jeho výrazu, nějaký urgentní hovor z práce, po kterém se po něm jen zaprášilo, něco mi však říká, že by k tomu došlo i kdyby mu nikdo nevolal. Každopádně Brian to ani nemusel vyslovit, z jeho tváře jsem si odpověď dokázal domyslet sám - on se mnou nepůjde - ale tohle není to jediné, co jsem z něj dokázal vyčíst, něco mi říká, že důvod, proč se mnou nechce jít není pouze ten, že Brian Kinney na tyhle věci prostě není a to ani kvůli mně, v tomhle zkrátka bude něco jiného, ale to se nejspíš nikdy nedozvím, když Brian nechce, abych se něco dozvěděl, tak se to prostě nedozvím, je to frustrující, ale tak nějak jsem se to naučil respektovat, vlastně od plesu jsem se naučil docela dost věcí a myslím, že už nikdy nebudu moct být tím, kým jsem předtím byl a já na Brianovi dennodenně vidím, jak moc ho to štve, jak moc mu chybí moje staré já a že o to nové má neustále obavy, jenže já ani nevím, jestli mě to trápí, v poslední době jsem se až na výjimky naučil být ke všemu lhostejný anebo jsem naopak přímo vytočený, nic mezi tím a v tomhle případě, kdy tu pro mě Brian není, když to potřebuju, tak vlastně ani nevím, jak se mám cítit, část mě chce křičet a ta druhá to ani neřeší, je to dost matoucí.

Debbie: "To se vážně chceš pustit do práce v tomhle stavu?"...Přivítala mě se vší parádou.

J: "Ahoj, Debb, taky tě rád vidím, mám se fajn, díky za optání,"...Ironii jsem si neodpustil.

Debbie: "Nehraj tu divadlo a radši mi řekni, co si vyváděl?"

J: "Nic moc."

Debbie: "A to si jako myslíš, že ti uvěřím? Je docela očividné, že si měl velmi záživný večer, ale to nebude všechno... Mám takové tušení, že v tom bude Brian."

J: "Debb, nepřemýšlela si někdy o tom, že bys dělala věštkyni místo servírky?"...Sarkasticky jsem se jí snažil odpálkovat, fakt jsem na tohle neměl náladu.

Debbie: "Tahle tvoje drzost už mě přestává bavit."

J: "Co naděláš,"...Chtěl jsem kolem ní jen projít a vzít si zástěru v naději, že to vzdá.

Debbie: "Justine!"...Ale zmýlil jsem se.

J: "Co?"

Debbie: "To, co se ti stalo, je..."

J: "Debb, já nepotřebuji přednášku o tom, co se mi stalo, já tam byl a do teď mám noční můry a svojí ruku nemůžu pomalu použít ani při močení, takže díky, ale ne."

---

Jak se zdá tak mě Brianova nevyřčená odpověď asi rozhodila víc, než jsem si byl ochotný připustit, proto uznávám, že tohle už jsem asi přehnal, ale i přes to mě už unavuje dennodenně poslouchat, jak je na nic to, co se mi stalo, jako bych to snad nevěděl a nepociťoval já sám!

Debbie: "Dobře, chceš to vést takhle, tak si posluž, já končím."

J: "Fajn!"

Debbie: "Fajn!"

Vzal jsem si zástěru, tác a ostatní nezbytnosti k téhle otravné práci a pustil jsem se do ní, potřeboval jsem dělat cokoliv jen ne myslet na to všechno, co se v mém životě momentálně děje kvůli jednomu homofobnímu kreténovi, který mi obrátil život vzhůru nohama!

BRIAN

Nebýt toho pracovního hovoru ráno, který se mi podařilo udělat víc urgentní, než ve skutečnosti vlastně byl, tak mám pocit, že bych teď už nebyl mezi živými a ano jsem si vědom toho, že je tohle naprosté srabáctví, ale jak jsem se tomu klukovi mohl, sakra, podívat do těch jeho modrých, štěněčích a nadějeplných očí a prostě mu říct ne? Vždyť už takhle se sotva drží a myslím, že jen díky mně, lépe řečeno kvůli mně a kdybych mu tohle vpálil do tváře, tak bych ho nejspíš úplně odrovnal a to jsem nemohl, na to mi na něm až moc záleží a asi si říkáte, že by možná bylo lepší a snazší se jednou překonat a podstoupit tu stupiditu jako je pochod hrdosti, ale já nemůžu, prostě nemůžu a za to všechno může moje matka... Nebo si to alespoň myslím, já už vlastně ani nevím, co si mám myslet, v tomhle už je až moc velký bordel!

Když jsem se po práci vydal do jídelny, což mimochodem pořád nedokážu pochopit, jak jsem k takovému rozhodnutí došel, že jsem šel dobrovolně tam, kde je skoro na sto procent Justin, tak jsem hned mezi dveřmi poznal, že se něco děje a to něco se týkalo jak jeho tak Debbie...

Debbie: "No konečně, ty si tady teď sedneš a řekneš mi, co si mu, sakra, zase udělal, protože je fakt na zabití."

Tak tohle mě zajímalo, protože slyšet, že Debbiino sluníčko je podle ní na zabití je fakt něco neobvyklého, ale když nad tím tak přemýšlím, jak to, do háje, myslí, že jsem mu zase něco udělal já?! I když je pravda, že já jsem pokaždé tak nějak středem Justinových problémů, takže už by mě to možná ani nemělo překvapovat.

B: "Co se stalo?"

Debbie: "Když přišel, tak jsem poznala, že není ve své kůži, což on vlastně není pořád posledních pár měsíců, což je naprosto pochopitelné, ale v tomhle bylo něco víc a on mi nepřímo potvrdil, že si to ty a když jsem se ho následně snažila uklidnit, tak vybouchl a prakticky mě poslal do háje... Briane, já myslím, že toho na něj začíná být už moc."

B: "Nemůžeme se mu divit, všichni se ho snaží konejšit a už toho má asi dost, nosí v sobě vztek a ten s každou další lítostivou poznámkou roste..."...Ignoroval jsem tu část, která se týkala toho, že za jeho výbuch můžu i já.

Debbie: "A když to víš, tak proč pro něj nemůžeš udělat takovou maličkost, jako s ním..."

B: "Pochodovat v průvodu bláznů ve stejných šatičkách? Ne, děkuju!"

Debbie: "A můžeš mi aspoň říct, co si mu udělal, že je na tom takhle?"

B: "Já jsem mu nic..."

Zarazil jsem se, došlo mi totiž, že jsem mu možná fakt něco udělal, akorát ne přímo - když se mě ráno zeptal na to, zda s ním půjdu, tak jsem před odpovědí jaksi utekl, ale něco mi říká, že on tu odpověď ze mě dokázal vyčíst, aniž bych jí vůbec vyslovil a to nejspíš mělo za následek tenhle jeho výbuch.

B: "Asi jsem na vině opravdu já."

Debbie: "Alespoň, že to dokážeš uznat!"

B: "Ale včera jsem myslel, že se to vyřešilo, Justin celej večer pil, předváděl se a..."

Debbie: "Flirtoval, s kým mohl?"...Domyslela si, když jsem se neměl k dokončení věty.

B: "Jo tak nějak. Každopádně, když se mi ho podařilo zklidnit, tak se zdálo, že je smířený s tím, že ten pochod prostě nepůjdu, ale ráno se mě na to zeptal znova, a jak se zdá, tak s tím není smířený ani trochu."

Debbie: "A ty se mu divíš? Myslel si, že ho konečně začneš vnímat a přestaneš ho brát jako samozřejmost a že pro něj uděláš tak malou oběť, jako je jít s ním jeho první Pride, ale..."

B: "Já ho vnímám, Debb, nemysli si, že ne a jsem si taky dost dobře vědomý toho, že jen kvůli mně skoro přišel o život."

Debbie: "Briane, musíš si to přestat dávat za vinu, musíš ho přestat odhánět, dát mu najevo, že ti na něm záleží a taky o sobě konečně musíš říct pravdu svojí mámě."

Debbie mi sice udělala krásný výčet všech věcí, které musím konečně udělat, ale ani jedna z nich není snadná, i když bych byl rád, aby to všechno bylo jednoduché, ale není, protože v tomhle případě jde veškerá moje hrdost do háje a je nahrazená obavami!

Hrdost(4)

Nový díl.

BRIAN

Nevím, jak se mi to podařilo, ale Justina jsem v polospánku, tudíž s jeho minimální pomocí, nějak dovlekl nahoru a následně i do postele, bylo mi jasné, že by se mu v tomhle stavu hodila sprcha a to nejlíp ledová, ale na to ho odtáhnout ještě do sprcháče už jsem zkrátka neměl sílu a tak jsem z něj sundal oblečení, přikryl jej a následně jsem odstrojil i sebe a zalezl si k němu pod deku, na což jsem se místo spánku věnoval velmi důkladnému zkoumání jeho tváře a odhalenému hrudníku, hříšných myšlenek jsem měl opravdu spoustu, ale stejně tak jsem měl smůlu a tak jsem nakonec zhasl světlo a došel jsem k závěru, že bude asi snazší jít spát.

Ale nakonec to nebylo vůbec snadné, poněvadž jsem si vzpomněl na to, co po mně Debbie žádala a taky na tu část o mojí matce - jsem si moc dobře vědomý toho, že Justin mě potřebuje, po tom, co se mu stalo, dokonce víc, než kdy dřív a stejně tak já potřebuju jeho, teď už to vím, jelikož jsem byl jen kousek od toho, abych ho nadobro ztratil a to mi pomohlo si uvědomit, že je pro mě opravdu důležitý, že mi na něm záleží, možná víc, než bych si kdy dokázal připustit a taky to, že už nikdy nechci zažít ten pocit, že bych ho měl ztratit, takže si dost dobře dovedu představit, jak se on cítí ohledně mě a nepřeju si nic víc, než to, aby si svůj první Pride náležitě užil a byl hrdý na to, kým je, na to všechno, co dokázal, na to, jak moc silný je, chci, aby si uvědomil, že Hobbs nevyhrál... Ale taky vím, že on z toho má strach, sice vidím, jak moc se na to těší, poslední dny nemluví prakticky o ničem jiném a díky Debb teď už vím i to, že chce, abych tam byl s ním, jenže tady je ten problém - já tohle nedělám, nikdy jsem nedělal, mým jediným důvodem, proč jsem se téhle akce někdy zúčastnil bylo, abych si užil, ale rozhodně to nezahrnovalo to, že bych dokonce šel v průvodu s těmi blázny a jsem si dost jistý, že za tímhle vším jsem jenom já, moje vědomí, moje povaha, moje zásady a další, ale i přes to mě Debbie přiměla to zpochybňovat a nasadila mi brouka do hlavy - opravdu je tu minimální šance na to, že nechci pochodovat tím průvodem bláznů, protože jsem své matce nikdy nebyl schopný říct o sobě pravdu a ta část mě na sebe nemá právo být hrdá?

J: "Briane?"

B: "Co?"...Otočil jsem se na bok, abych na něj líp viděl.

J: "Proč nespíš?"

B: "Spíš proč ty nespíš po tom bouřlivém večeru, co si zažil?"

J: "Já... Zase se mi zdál ten sen... Nebo spíš noční můra."

---

Rozsvítil jsem světlo a hned jsem viděl, že je zpocený, nemohl jsem uvěřit, že kvůli těm přihlouplým myšlenkám jsem přehlídl, že se mu zase zdála noční můra.

B: "A jsi v pohodě?"

J: "Jo, jen mě bolí hlava."

B: "Chceš prášek?"

J: "Ten by bodl."

B: "Tak vydrž."

Když jsem se vrátil z kuchyně s aspirinem a skleničkou vody, našel jsem Justina sedět na kraji postele s hlavou složenou v dlaních, vidět ho takhle bylo hrozné, ještě před pár měsíci jsem tohohle kluka neviděl jinak, než se usmívat, i v těch nejhorších situacích si dokázal udržet optimismus, ale teď mám někdy pocit, že ho ani nepoznávám, jako právě teď.

Přistoupil jsem k němu a položil mu ruku na rameno, abych ho upozornil na to, že jsem tady, ale Justin v tu chvíli sebou vyděšeně cukl...

B: "To jsem já, Justine,"...Ihned jsem se ho snažil uklidnit.

J: "Promiň, já..."

B: "Neomlouvej. Tady máš ten prášek a tady vodu."

J: "Děkuju."

B: "A teď by sis měl jít zase lehnout, pokud chceš ráno fungovat."

J: "Kolik vůbec je?"

B: "Chvilku po čtvrté."

J: "Bezva za tři hodiny vstávám."

B: "Ty máš šichtu?"

J: "Pokud vím, tak je pátek."

B: "Do háje, takže i já mám práci."

J: "Koukám, že si víc mimo, než já."

Konečně jsem viděl náznak úsměvu a to k němu přimělo i mě, ačkoliv ta představa, že za pár hodin musím do práce, se mi vůbec nelíbila, nejradši bych strávil celej den s Justinem v loftu... pardon - v posteli.

B: "Fakt bys měl jít spát, i ty tři hodiny se hodí... A já vlastně taky."

J: "Já nějak nechci."

B: "Neříkej mi, že nejsi ospalej, vždyť to na tobě vidím."

J: "V tom není problém, ale..."

Už jen kvůli tomu, že tu větu nedokázal dokončit, mi bylo jasné, že hlavním důvodem, proč nechtěl jít spát, bylo, že se bál toho, že by se mu mohlo zase něco zdát a štve mě, že v tomhle případě jsem naprosto neužitečný!

B: "Chceš se jít dívat na televizi?"

J: "Jo to by bylo fajn."

Není to tak, že bych měl ve čtyři ráno potřebu se koukat na televizi, ale věděl jsem, že Justinovi by se momentálně nepodařilo usnout, takže bychom jen leželi v posteli a nevěděli, co říkat, já ale věděl, že když je Justin unavený tak se mu u televize vždy podaří usnout a přesně k tomu došlo ani ne za dvacet minut, problém byl ale v tom, že mi usnul s hlavou položenou na rameni, takže jsem spal v dost nepříjemné poloze a když nám ráno zazvonil budík, tak jsme oba byli dost rozlámaní.

B: "Jak ti je?"

J: "Krom faktu, že mám nefunkční páteř?"...Začal se smát.

B: "Jo, krom tohohle,"...Přidal jsem se k němu.

J: "Je mi líp. A děkuju."

B: "Za co?"

J: "Vím, že víš, že u televize vždycky usnu."

B: "Nevím, o čem to mluvíš."

J: "Ale víš."

B: Já..."

J: "Nepůjdeme si radši dát sprchu místo dokazování toho, že mám pravdu?"

B: "Pravdu nemáš, ale co se týče té sprchy tak jsem pro."

Justin se jen usmál a za ruku mě odtáhl až do sprchy, když na nás začaly dopadat provazce horké vody, bylo to neskutečně příjemné - tak příjemné, že jsem Justina musel ihned začít líbat a dlaněmi klouzat po jeho teď už rozpálené kůži!

J: "Bri?"...Snažil se mluvit mezi polibky.

B: "Hmmm?"...Nechtěl jsem se jeho rtů jen tak vzdát!

J: "Vážně se mnou ten Pride nepůjdeš?"

V tu chvíli jsem se tou vodou málem zalkl a vůbec jsem nevěděl, jak z tohohle mám vybruslit a to obzvlášť, když jsem se od něj odtáhl a uviděl ten jeho nadějeplný, štěněčí pohled, kterým mi vypaloval oči, tohle bylo sakra v háji a já chtěl udělat jenom jedno jediné a to utéct někam hodně daleko!

Hrdost(3)

Nový díl.

JUSTIN

Nevím, co mě to popadlo, že jsem se choval tak, jak jsem se choval, ale zkrátka na mě všechno dolehlo, tedy ne, že bych v poslední době nedělal přesně to, co dělám právě teď, poněvadž je to asi ten jediný způsob, který mi pomáhá k tomu, abych tolik netrpěl nočními můrami a nemyslel na Hobbse, ale dneska v tom bylo něco víc a to něco byla Brianova hrdost a bohužel ne v dobrém slova smyslu... Něco málo jsem totiž zaslechl z toho jeho a Debbiina rozhovoru v jídelně a i když jsem věděl, že chtít po Brianovi, aby se mnou šel můj první Pride, je naprostá bláznivost, tak mě zkrátka zklamalo, že to hned tak zazdil, myslel jsem totiž, že se mezi námi něco změnilo, od té doby, co mi dovolil se k němu nastěhovat, protože on byl jediný, komu jsem dovolil se mě dotýkat a být se mnou, se zkrátka choval jinak, cítil jsem, že to, co mezi sebou máme, bere vážněji a tak jsem si i naivně myslel, že by pro mě mohl udělat i takovou maličkost jako jít se mnou na Pride, ale to, že je gay, ještě neznamená, že se bude účastnit takových akcí, on je přeci slavný Brian Kinney!

Nicméně jsem nečekal, že mě to tak dostane, nejdřív jsem si to nějak nebral, vlastně jsem s tím byl smířený, ale od chvíle, co jsme dorazili do Babylonu a já začal pociťovat první účinky alkoholu, tak se to ve mně rozleželo a zkrátka mě to štve, dokonce tak moc, že mi je jedno, že Brian tancuje asi metr ode mě, propaluje mě pohledem a soudě podle jeho výrazu dělá vše pro to, aby za mnou nešel a já se radši dál lepím na toho sexy kluka, který mi svými hbitými dlaněmi pořád hladí zadek a boky.

B: "Můžu s tebou mluvit?"

Vůbec jsem nechápal, kde se tam najednou vzal, ani ne před půl minutou byl kus ode mě a zničehonic byl přímo u mě a dost okatě mi dával najevo, že se mu tohle moje chování nelíbí, což byl vlastně můj záměr, on taky čas od času musí pocítit, jaké to je, když ho osoba, kterou miluje, ignoruje a já vím, že mě miluje.

---

J: "Co potřebuješ, Briane?"

B: "Já nic moc, ale myslím, že tobě by se hodilo trochu vzduchu, vypil si už tak polovinu baru."

J: "To bych neřekl, pořád stojím."

B: "Jo a za chvíli budeš pravděpodobně ležet, pokud to takhle povedeš dál."

Opravdu jsem měl co dělat, abych se neusmíval, líbí se mi totiž, když má o mě starost a ještě mi to dává najevo, ale něco ve mně se i přes to nechtělo vzdát, ačkoliv mi nebylo tak dobře, jak jsem se snažil působit.

J: "Myslím, že něco ještě vydržím... Navíc tenhle kluk se mi fakt líbí,"...Zašeptal jsem mu do ucha a neodolal jsem tomu, abych mu ho jazykem olízl.

B: "Fajn, jak chceš."

Bylo vidět, že jsem ho naštval, ale snažil se předstírat, že tomu tak není a odešel pryč, kam to už nevím, poněvadž jsem ho ztratil v davu a v tu chvíli jsem si uvědomil, že už to možná trochu přeháním, Brian přeci neudělal nic tak hrozného, jen je tím, kým je, tím, koho miluju a vždycky milovat budu, něco mi říká, že za tohle moje chování může stoprocentně to, čím si teď procházím a místo, abych si Brian držel u těla, protože s ním vždy na všechno alespoň na chvíli zapomenu, tak ho raději odháním, protože nechci, aby viděl, že mě ničí to, co se mi stalo, zkrátka tu teď figuruje moje hrdost - jsem totiž až moc hrdý na to, abych si mu řekl o pomoc.

BRIAN

Ach můj bože, ten kluk fakt někdy dokáže být tak neskutečně paličatej, že to snad ani není možný! A já se kvůli němu tak moc překonával, věděl jsem, že když za ním přilezu a budu ho prakticky žadonit, aby zvolnil dřív, než si způsobí otravu alkoholem nebo cokoliv jiného, tak mu dám další důvod k tomu, aby si myslel, že ho miluju a že potřebuji, aby byl v pořádku, poněvadž si nedovedu představit, že bych měl být ještě někdy svědkem toho, že se mu něco stane, to bych zkrátka nezvládl a ačkoliv je to všechno pravda, tak jsem mu ten důvod zkrátka dát nechtěl, jenže jsem pro jednou dal přednost svým pocitům před svými zásadami a takhle to dopadlo, poslal mě do háje a ještě mi vmetl do obličeje, že si má v plánu užít a mně, i když nechápu proč, to neskutečně štve!

Maikey: "Hádám, že si moc nepochodil?"

Připomeňte mi, kdy přesně se ze mě stal takový idiot, který se dobrovolně vrací k lidem, od kterých ani ne před deseti minutami utekl, kvůli podobně blbým dotazům?

Ted: "Měl bys ho nechat, po tom všem, čím si prošel, to asi potřebuje."

B: "Já vím, čím si prošel, byl jsem u toho, tak mi to, sakra, přestaňte připomínat a nechte si ty blbý poznámky pro sebe!"...Zase jsem se zvedl a vytočeně jsem se vydal k východu.

Jenže v momentě, co jsem dorazil na vzduch, který mi ihned okysličil mozek, mi došlo, že i když opravdu chci, tak odjet nemůžu, nemohl bych tu Justina nechat, když je v tomhle stavu, ačkoliv by si to fakt zasloužil, ale já to zkrátka nehodlám riskovat!

Proto jsem se rozhodl, že naberu ještě trochu vzduchu do plic a zase jsem se otočil zpátky s tím, že někde počkám na to, až si Justin užije a pak se mi ho snad podaří dostat domů, jenže jsem nakonec ani nemusel vejít dovnitř...

B: "Kde ses tu vzal?"

J: "Jak si říkal, potřeboval jsem na vzduch... Ve skutečnosti jsem tě ale viděl odcházet."

B: "A tak ses rozhodl nechat tam toho svýho krasoně a šel si za mnou?"

Kdybych někdy přemýšlel dřív, než něco řeknu, tak by to bylo vážně fajn, alespoň bych totiž věděl, že pokud řeknu takovou neskutečně žárlivou poznámku, tak Justin bude reagovat přesně tak, jak reagoval - smíchem.

B: "Co je tu tak k smíchu?"...Snažil jsem se předstírat, že vůbec netuším, o co se jedná.

J: "Promiň, já... Ale nic. Prostě chci jít domů - s tebou... Pokud můžu?"

B: "Proč bys nemohl?"

J: "Třeba proto, že jsem se k tobě choval jako idiot."

B: "Jako idiot ses choval, ale nevidím důvod, proč by mi to mělo vadit."

J: "Briane, co kdybys jednou radši mlčel, místo těch zbytečných odpovědí?"

B: "Řekl bych, že..."...Neřekl jsem vůbec nic, protože mě Justin umlčel svým jazykem!

A já bych pravděpodobně okamžitě zašel mnohem dál, protože i přes to, jak moc mě štval, tak to neměnilo nic na tom, že jsem ho opravdu moc chtěl, ale věděl jsem, že ke střízlivosti má docela daleko a tak jsem to nakonec utnul, naložil jsem ho do auta, ve kterém prakticky okamžitě usnul a při příjezdu domů jsem čelil dilematu, jak ho dostat z auta až nahoru, když spí jak zabitej!

Hrdost(2)

Nový díl.

BRIAN

Všechny moje instinkty mi radily, abych jídelnu co nejrychleji a především nepozorovaně opustil dřív, než si to Debbie rozmyslí a dá mi to opravdu pořádně sežrat, ale to by se tu nesměl nacházet objekt mého zájmu, který nemusí ani nic dělat a já z něj stejně nedokážu spustit oči, samozřejmě, že to dělám nenápadně nebo v to alespoň doufám, ale zkrátka ho můj pohled doslova pronásleduje a má fantazie si představuje všechno možné, co bych s ním právě teď nejraději dělal! A fakt se nesnáším za to, že jsem mu dovolil udělat ze mě tohle - někoho, kdo je na něm den ode dne závislejší!

Ale i přes to se zde nacházelo něco, co mě přeci jen od Justina trochu rozptylovalo a to ta Debbiina zatracená poznámka o mojí matce - jsem totiž stoprocentně přesvědčený o tom, že moje nechuť účastnit se pochodů hrdosti ani trochu nesouvisí s ní, ale i přes to malá část mě na to nemůže přestat myslet... Můžu si totiž nalhávat sebevíc, že je mi ta ženská ukradená, ale to dítě, které si vždycky přálo trochu její pozornosti ve mně někde pořád je a nemůže se zbavit pocitu, že kdyby se o mně dozvěděla pravdu tak bych teprve poznal, co znamená nenávist a z nějakého mně neznámého důvodu to poznat nechci, jako by snad ta hrdost, kterou mám, měla zmizet, pokud se o mně matka někdy dozví pravdu... Sakra, tohle je fakt šílený, Debbie mi někdy opravdu dokáže pít krev!

J: "Tak můžeme jít?"

B: "Co? Cože?"...Snažil jsem se vzpamatovat z těch zbytečných myšlenek a teorií.

J: "Proč mám pocit, že si tu nečekal na mě?"

B: "Protože nečekal."

J: "Jasně... Tak zatím,"...Uraženě se otočil a chtěl odejít.

B: "To ale neznamená, že spolu nemůžeme odejít,"...Chytil jsem ho za ruku a přitáhl si ho zpátky k sobě.

J: "Jsi si jistý? Nebude tě to otravovat?"

B: "Justine,"...Snažil jsem se mu dát najevo, že o hádku nestojím a že to myslím vážně.

J: "Fajn, promiň."

B: "Neomlouvej se a radši mi řekni, kam chceš jít."

---

Dobře, tak nad tímhle jsem se musel pozastavit stejně jako Justin, poněvadž se snad nikdy nestalo, že bych se Justina zeptal, kam chce jít, vždycky jsem mu pouze oznámil, kam jdu já a bylo na něm, jestli se připojí... Za tohle nemůže nikdo jiný, než Debbie, zase mě rozhodila a já teď melu kraviny!

J: "To se ptáš opravdu anebo tě to vlastně ani nezajímá?"

Na tuhle otázku neexistovala žádná vhodná odpověď, poněvadž pokud bych řekl, že mě to nezajímá, tak by to nebyla pravda a navíc si myslím, že po tom, čím si teď prošel, ještě není čas na to, abych se choval jako idiot, ale zároveň pokud mu přiznám, že mě to zajímá tak... Tak to zkrátka nejsem já!

B: "Co kdyby si ocenil, že máš takovou příležitost a prostě se vyjádřil?"...Já si vždycky umím najít okliku!

J: "V tom případě to ocením a řeknu Babylon."

B: "Doufal jsem, že to řekneš, ale nejdřív se musíme stavit doma, v pracovním obleku vážně nepůjdu."

J: "Věř nebo ne, ale ty nejsi jediný, kdo chce vypadat dobře."

Na jazyku mi okamžitě přistálo, že on vypadá dobře v čemkoliv, ale zarazil jsem se dřív, než jsem to řekl, komplimenty zkrátka nejsou moje záležitost!

B: "Tak v tom případě, abychom vyrazili."

J: "Moje slova, dneska si chci užít,"...Mrkl po mně a vyrazil jako první.

Mě ovšem ta jeho poznámka zarazila, fakt mě neskutečně štve, že čím déle s ním jsem, tím horší je pro mě představa, že nejsem jediný, s kým je a to podle mě není úplně normální - monogamie totiž opravdu nepatří do mého slovníku!

Následně jsem však vyrazil za Justinem a autem jsem nás dopravil domů, kde jsme se rychle převlékli, Justin opět vypadal jako by spadl z nebe, protože jinak si nedovedu představit, jak je možné, že je tak krásnej, a hned po tom jsme se vydali do Babylonu, kde Justinovou hlavní náplní večera byl alkohol, flirtování s kýmkoliv, kdo se mu třeba jen připletl do cesty a naprostá ignorace mé existence... Vím, že na tom není od toho, co se stalo nejlépe a snaží se dělat vše pro to, aby se s tím vypořádal a to většinu času zahrnuje přesně to, co dělá právě teď, ale pro mě je zkrátka čím dál tím těžší to sledovat!

Maikey: "Justin se koukám dobře baví,"...Nečekaně se posadil ke mně na bar.

B: "Ahoj, taky tě rád vidím,"...Snažil jsem se ignorovat jeho poznámku.

Maikey: "Proč sedíš tady na baru a nejsi místo toho s ním na parketu?"

B: "Protože chci být tady?"...Prskal jsem.

Maikey: "Jen jsem se zeptal."

B: "A já jen odpověděl.

Dobře, přiznávám, byl jsem dost podrážděný, chování Justina mě znepokojovalo úplně stejně jako Maikeyho, ale nepotřeboval jsem, aby mě na to upozorňoval i on a nutil mě se k tomu nějak vyjádřit, protože kdybych měl říct všechny svoje pocity, tak bych si tím vykopal vlastní hrob a moje hrdost by šla okamžitě do háje.

B: "Dáš si něco k pití?"...Snažil jsem se odčinit svojí protivnost.

Maikey: "To, co ty."

B: "Fajn,"...Mávnul jsem na barmana a objednal mu.

Maikey: "Viděl si kluky?"

B: "Emmett se někde v davu lepil na svojí osudovou lásku a Theodhor..."

Ted: "Je tady!"...Téměř mi přivodil infarkt tím svým náhlým vpádem.

B: "A já doufal, že tě dneska neuvidím... Ale ty bys asi den bez těch svých zoufalých, neúčinných, balících hlášek nevydržel, viď?"

Ted: "Kdo ho vytočil?"...Obrátil svou pozornost k Maikeymu.

Maikey: "Řekl bych ti svou teorii, ale on by mě zabil."

Ted: "Já myslím, že mi to ani říkat nemusíš,"...Spatřil Justina na parketu a pochopil.

Dokázal jsem jen obrátit oči v sloup, nemělo smysl se nějak rozčilovat, akorát by ze mě poznali, že se mi tohle nelíbí úplně stejně jako jim a to jsem si nemohl dovolit s tím, jak přistupuji k tomu, co mezi sebou s Justinem podle všeho máme.

Nakonec jsem však ale usoudil, že pokud budu dál sedět na baru, sledovat Justina a poslouchat kecy těch dvou, tak pravděpodobně zešílím, proto jsem se chtěl jít věnovat té jediné věci, která mě vždy dokázala skvěle uspokojit, jenže to nakonec skončilo tak, že jsem místo návštěvy zadní místnosti skončil pár kroků od Justina a snažil jsem se předstírat, že veškerou svojí pozornost věnuji tomu sexy klukovi, co přede mnou vrtil svoje křivky, ale ve skutečnosti mi jeho křivky byly naprosto ukradený, dokázal jsem se totiž dívat jenom na Justina!

Hrdost(1)

Nová povídka.

BRIAN

Jako by nestačilo, že o tom slyším už několik dní od rána do večera mluvit Justina a kluky, ono už mě to musí doslova pronásledovat i v jídelně, která je po vzoru Pridu barevně vyparáděná, ale že mě to vůbec překvapuje, jídelnu přeci vlastní Debbie a Debbie je - no prostě Debbie, bláznivá ženská, která se každoročně až s nechutným nadšením chopí všech příprav, které jsou s Pridem spojený, jediné, co se jí nikdy nepodaří je přimět Michaela k tomu, aby s ní pochodoval jako hrdý syn, mně to sice přijde patetické, ale tak nějak chápu, proč to po něm chce, on má alespoň matku, která je na něj hrdá a chce, aby se tak cítil i on a konečně se přestal chovat jako malej kluk, svojí vlastní matce o sobě ani nemůžu říct pravdu, protože by mě naprosto zavrhla, tedy ne že by mi na tom nějak zvlášť záleželo, přeci jen se o mě nestarala celý můj život a prakticky nikdy mi nedala najevo sebemenší náznak její lásky, takže jí vlastně ani nic není do toho, komu to rád dělám do zadku, ale rád bych se ušetřil těch jejích keců "Bible říká... bla, bla, bla!", takže je jednodušší to držet pod pokličkou a další takový Pride prostě přežít s hrdostí... Ale to rozhodně nezahrnuje to, že bych pochodoval v průvodu s těmi blázny, můžu být hrdý i na jiných o hodně zábavnějších místech - jako třeba v zadní místnosti Babylonu nebo v lázních!

Debbie: "Kinney! Kde si vězel celou věčnost?"

B: "Nebyl jsem tu asi tak dva dny, nezdá se mi to jako věčnost... Ačkoliv podle toho, co si s tím tady udělala, je to možná tak dvě stě let."

Debbie: "Kušuj! A doufám, že sis na neudělal žádné plány, protože..."

B: "Debb, jestli mi chceš říct, že budu pochodovat s vámi tak si šetři dech, protože nebudu."

J: "Vidíš, říkal jsem ti to,"...Zjevil se v té svojí roztomilé zástěrce se svým ještě roztomilejším úsměvem.

B: "Co jste tady na mě vy dva zase plánovali?"

J: "Na mě nekoukej! Já jí říkal, že je to bláznivost."

Debbie: "Děkuju, Justine, za tvou podporu."

J: "Promiň, Debb, ale tomu peklu, co by mě čekalo, se chci vyhnout."

B: "Už jsem někdy říkal, že si génius?"

J: "Myslím, že dnes ráno, když jsme..."

Debbie: "Dost, nepotřebuji vědět o vašich sexuálních aktivitách."

B: "Vážně? Přijdeš o hodně!"

Debbie: "Vážně! Každopádně ty si sedni a ty, Justine, mazej do práce, ty stoly se sami neobslouží."

J: "Už jdu,"...Šibalsky se na mě usmál a odpochodoval.

---

A já jsem chtěl utéct, protože jsem věděl, že mě právě čeká další přednáška od Debbie Novotny a na tu jsem rozhodně nebyl připravený, vlastně já nikdy na žádnou její přednášku nejsem připravený, jenže tohle je něco jiného - jsem hrdý gay, který nechce jít pochod hrdosti, protože... Já ani vlastně nevím, prostě to shledávám jako šaškárnu, které se zkrátka nehodlám zúčastnit ani, kdyby mi za to platili!

Debbie: "Tak sedneš si už nebo ti mám pomoct?"

B: "Záleží na tom, jestli mě chceš obsloužit anebo otravovat."

Debbie: "Obojí."

B: "Toho jsem se obával."

Debbie: "Dělej, sedni si."

B: "Fajn,"...Zhluboka jsem se nadechl a posadil na bar.

Debbie byla tak moc laskavá, že mě nejprve nechala si objednat a dokonce i najíst, jenže po celou dobu mě střežila jako oko v hlavě, takže veškerá moje snaha o to vymyslet plán útěku přišla vniveč!

Debbie: "Takže..."

B: "A je to tady,"...Skoro se mi chtělo brečet.

Debbie: "Nebudu ti tady vykládat všechny ty řeči o tom, že musíš být hrdý a..."

B: "Skvělý!"

Debbie: "Protože už dávno vím, že ty takový jsi a taky vím, že jsi Brian Kinney, ty se takových věcí neúčastníš a to je v pořádku, je to tvoje rozhodnutí..."

B: "Debb, nespletla sis přednášku, tahle je spíš pro Maikeyho ne?"

Debbie: "Věř mi, pro něj mám taky jednu připravenou a rozhodně nebude tak milá, jako tahle."

B: "Tak to se mi hned ulevilo."

Debbie: "Víš co, já to prostě přestanu komplikovat a jednoduše to řeknu - vím, že jsou ti všechny důvody, proč bys měl jít, naprosto ukradený, ale oba víme o jednom opravdu důležitém důvodu, který potřebuje, abys šel."

Sice se snažila jeho jméno nevyslovit, ale opravdu nejsem tak blbej, aby mi nedošlo, že tím opravdu důležitým důvodem myslí Justina.

B: "Nevypadalo, že by mě tam potřeboval... Sám uznal, že je to naprosté bláznovství."

Debbie: "Ano, protože to naprosté bláznovství je, to ovšem ale neznamená, že tě tam nechce a nepotřebuje... No tak, Briane, po tom všem, čím si prošel..."

Tohle nebyla moc hezká taktika, jak mě vydírat, poněvadž na to, čím si Justin prošel, nebudu schopný nikdy zapomenout, do teď mám před očima jeho bezvládné tělo ležící na tom studeném betonu... Sakra, Debb!

B: "Tímhle mě chceš vydírat?"

Debbie: "Co? Ne! Ty pitomče, já se ti snažím říct, že ho v tom nemůžeš nechat samotného, on si o to neřekne, protože ví, že bys ho poslal do háje, ale on tě tam chce, je to jeho první Pride, tak ho nezklam."

B: "Může jít s tebou, s Emmettem, Theodhorem, proboha se svojí matkou... Ale ne se mnou."

Debbie: "S čím máš takový problém? Všichni tady vědí, že to rád děláš do zadku chlapům, není důvod, aby ses bál jít."

B: "Kdo říká, že se bojím?"

Debbie: "Nevím, napadá mě jen jeden důvod, proč nechceš jít."

B: "Jo a jakej? Že je to naprostá stupidita?"

Debbie: "Tvoje máma."

B: "Prosím tě, jak tě tohle napadlo? Ne, že by se v tu dobu měla procházet po ulicích Pittsburghu a hlasitě podporovat gaye... Nebo spíš předčítat bibli."

Debbie: "Existuje televize."

B: "Jako, že bych tam byl hlavní celebritou v nějakém záběru?"

Debbie: "Třeba."

B: "Tak to mě fakt netrápí."

Debbie: "Tak v tom případě mi dej jiný důvod, jsem jedno velké ucho."

B: "Protože nechci?"

Debbie: "Takže tě asi nemá smysl dál přemlouvat?"

B: "Uhodlas."

Debbie: "Fajn."

Debbie se zničehonic zvedla a odešla pryč, opravdu mi nešlo do hlavy, jak to, že to bylo tak snadné, protože věřím tomu, že pro mě měla připravenou mnohem delší přednášku a důkladnější přemlouvání, jenže ona to místo toho vzdala... I když, kdy Debbie něco jen tak vzdává? V tomhle bude něco jiného a mně se to rozhodně nebude líbit! A pokud mám být upřímný, podařilo se jí mi nasadit brouka do hlavy - opravdu je možné, že důvodem, proč se těmhle šaškárnám vyhýbám, není pouze to, že to zkrátka nejsem já, ale taky moje matka?