Nový díl.
JUSTIN
Jediné, co Briana zachránilo před odpovědí, byl soudě dle jeho výrazu, nějaký urgentní hovor z práce, po kterém se po něm jen zaprášilo, něco mi však říká, že by k tomu došlo i kdyby mu nikdo nevolal. Každopádně Brian to ani nemusel vyslovit, z jeho tváře jsem si odpověď dokázal domyslet sám - on se mnou nepůjde - ale tohle není to jediné, co jsem z něj dokázal vyčíst, něco mi říká, že důvod, proč se mnou nechce jít není pouze ten, že Brian Kinney na tyhle věci prostě není a to ani kvůli mně, v tomhle zkrátka bude něco jiného, ale to se nejspíš nikdy nedozvím, když Brian nechce, abych se něco dozvěděl, tak se to prostě nedozvím, je to frustrující, ale tak nějak jsem se to naučil respektovat, vlastně od plesu jsem se naučil docela dost věcí a myslím, že už nikdy nebudu moct být tím, kým jsem předtím byl a já na Brianovi dennodenně vidím, jak moc ho to štve, jak moc mu chybí moje staré já a že o to nové má neustále obavy, jenže já ani nevím, jestli mě to trápí, v poslední době jsem se až na výjimky naučil být ke všemu lhostejný anebo jsem naopak přímo vytočený, nic mezi tím a v tomhle případě, kdy tu pro mě Brian není, když to potřebuju, tak vlastně ani nevím, jak se mám cítit, část mě chce křičet a ta druhá to ani neřeší, je to dost matoucí.
Debbie: "To se vážně chceš pustit do práce v tomhle stavu?"...Přivítala mě se vší parádou.
J: "Ahoj, Debb, taky tě rád vidím, mám se fajn, díky za optání,"...Ironii jsem si neodpustil.
Debbie: "Nehraj tu divadlo a radši mi řekni, co si vyváděl?"
J: "Nic moc."
Debbie: "A to si jako myslíš, že ti uvěřím? Je docela očividné, že si měl velmi záživný večer, ale to nebude všechno... Mám takové tušení, že v tom bude Brian."
J: "Debb, nepřemýšlela si někdy o tom, že bys dělala věštkyni místo servírky?"...Sarkasticky jsem se jí snažil odpálkovat, fakt jsem na tohle neměl náladu.
Debbie: "Tahle tvoje drzost už mě přestává bavit."
J: "Co naděláš,"...Chtěl jsem kolem ní jen projít a vzít si zástěru v naději, že to vzdá.
Debbie: "Justine!"...Ale zmýlil jsem se.
J: "Co?"
Debbie: "To, co se ti stalo, je..."
J: "Debb, já nepotřebuji přednášku o tom, co se mi stalo, já tam byl a do teď mám noční můry a svojí ruku nemůžu pomalu použít ani při močení, takže díky, ale ne."
Jak se zdá tak mě Brianova nevyřčená odpověď asi rozhodila víc, než jsem si byl ochotný připustit, proto uznávám, že tohle už jsem asi přehnal, ale i přes to mě už unavuje dennodenně poslouchat, jak je na nic to, co se mi stalo, jako bych to snad nevěděl a nepociťoval já sám!
Debbie: "Dobře, chceš to vést takhle, tak si posluž, já končím."
J: "Fajn!"
Debbie: "Fajn!"
Vzal jsem si zástěru, tác a ostatní nezbytnosti k téhle otravné práci a pustil jsem se do ní, potřeboval jsem dělat cokoliv jen ne myslet na to všechno, co se v mém životě momentálně děje kvůli jednomu homofobnímu kreténovi, který mi obrátil život vzhůru nohama!
BRIAN
Nebýt toho pracovního hovoru ráno, který se mi podařilo udělat víc urgentní, než ve skutečnosti vlastně byl, tak mám pocit, že bych teď už nebyl mezi živými a ano jsem si vědom toho, že je tohle naprosté srabáctví, ale jak jsem se tomu klukovi mohl, sakra, podívat do těch jeho modrých, štěněčích a nadějeplných očí a prostě mu říct ne? Vždyť už takhle se sotva drží a myslím, že jen díky mně, lépe řečeno kvůli mně a kdybych mu tohle vpálil do tváře, tak bych ho nejspíš úplně odrovnal a to jsem nemohl, na to mi na něm až moc záleží a asi si říkáte, že by možná bylo lepší a snazší se jednou překonat a podstoupit tu stupiditu jako je pochod hrdosti, ale já nemůžu, prostě nemůžu a za to všechno může moje matka... Nebo si to alespoň myslím, já už vlastně ani nevím, co si mám myslet, v tomhle už je až moc velký bordel!
Když jsem se po práci vydal do jídelny, což mimochodem pořád nedokážu pochopit, jak jsem k takovému rozhodnutí došel, že jsem šel dobrovolně tam, kde je skoro na sto procent Justin, tak jsem hned mezi dveřmi poznal, že se něco děje a to něco se týkalo jak jeho tak Debbie...
Debbie: "No konečně, ty si tady teď sedneš a řekneš mi, co si mu, sakra, zase udělal, protože je fakt na zabití."
Tak tohle mě zajímalo, protože slyšet, že Debbiino sluníčko je podle ní na zabití je fakt něco neobvyklého, ale když nad tím tak přemýšlím, jak to, do háje, myslí, že jsem mu zase něco udělal já?! I když je pravda, že já jsem pokaždé tak nějak středem Justinových problémů, takže už by mě to možná ani nemělo překvapovat.
B: "Co se stalo?"
Debbie: "Když přišel, tak jsem poznala, že není ve své kůži, což on vlastně není pořád posledních pár měsíců, což je naprosto pochopitelné, ale v tomhle bylo něco víc a on mi nepřímo potvrdil, že si to ty a když jsem se ho následně snažila uklidnit, tak vybouchl a prakticky mě poslal do háje... Briane, já myslím, že toho na něj začíná být už moc."
B: "Nemůžeme se mu divit, všichni se ho snaží konejšit a už toho má asi dost, nosí v sobě vztek a ten s každou další lítostivou poznámkou roste..."...Ignoroval jsem tu část, která se týkala toho, že za jeho výbuch můžu i já.
Debbie: "A když to víš, tak proč pro něj nemůžeš udělat takovou maličkost, jako s ním..."
B: "Pochodovat v průvodu bláznů ve stejných šatičkách? Ne, děkuju!"
Debbie: "A můžeš mi aspoň říct, co si mu udělal, že je na tom takhle?"
B: "Já jsem mu nic..."
Zarazil jsem se, došlo mi totiž, že jsem mu možná fakt něco udělal, akorát ne přímo - když se mě ráno zeptal na to, zda s ním půjdu, tak jsem před odpovědí jaksi utekl, ale něco mi říká, že on tu odpověď ze mě dokázal vyčíst, aniž bych jí vůbec vyslovil a to nejspíš mělo za následek tenhle jeho výbuch.
B: "Asi jsem na vině opravdu já."
Debbie: "Alespoň, že to dokážeš uznat!"
B: "Ale včera jsem myslel, že se to vyřešilo, Justin celej večer pil, předváděl se a..."
Debbie: "Flirtoval, s kým mohl?"...Domyslela si, když jsem se neměl k dokončení věty.
B: "Jo tak nějak. Každopádně, když se mi ho podařilo zklidnit, tak se zdálo, že je smířený s tím, že ten pochod prostě nepůjdu, ale ráno se mě na to zeptal znova, a jak se zdá, tak s tím není smířený ani trochu."
Debbie: "A ty se mu divíš? Myslel si, že ho konečně začneš vnímat a přestaneš ho brát jako samozřejmost a že pro něj uděláš tak malou oběť, jako je jít s ním jeho první Pride, ale..."
B: "Já ho vnímám, Debb, nemysli si, že ne a jsem si taky dost dobře vědomý toho, že jen kvůli mně skoro přišel o život."
Debbie: "Briane, musíš si to přestat dávat za vinu, musíš ho přestat odhánět, dát mu najevo, že ti na něm záleží a taky o sobě konečně musíš říct pravdu svojí mámě."
Debbie mi sice udělala krásný výčet všech věcí, které musím konečně udělat, ale ani jedna z nich není snadná, i když bych byl rád, aby to všechno bylo jednoduché, ale není, protože v tomhle případě jde veškerá moje hrdost do háje a je nahrazená obavami!
No comments:
Post a Comment