Hrdost(11)

Poslední díl. - 18+

BRIAN

Tohle je vážně k zbláznění, ten kluk mě snad jednou zničí! Jako by nestačilo, že už jsem souhlasil s tím, že s ním na ten pitomej Pride půjdu, i přes to, že jsem si vědom toho, že nebýt mě, tak to na plese by se nikdy nestalo a vím, že Justin se mě snaží přesvědčit o tom, že to nebyla moje vina, ale já si zkrátka nemůžu pomoct, to já Hobbse vyprovokoval, tím směšně romantickým tancem a následným polibkem, který mám do teď živě vrytý v paměti - nebýt toho, Justinovi by se tenkrát nic nestalo, takže ano, je to moje vina, ať si říká, kdo chce, co chce! Jenže Justin se teď díky Debbie k této informaci dostal a pokládá mi otázku, co chci vlastně já - jako bych to snad měl vědět! Jenže já to nevím, kéž bych věděl, ale už mám ve všem takový zmatek, že zkrátka nemůžu. A do toho všeho moje máma, která mi tak strašně pije krev tou svojí nenávistí nejen ke mně, ale dokonce i ke Gusovi, vlastně ke všem, na kom mi záleží, představa, že by se někdy dozvěděla o Justinovi... To si zkrátka ani nedovedu představit!

J: "Tak řekneš mi to?"

B: "Co ti mám říct?"

J: "Myslím, že ta otázka byla dost zřetelná."

B: "Ale já ti na ní nemám co říct."

J: "Sakra, Briane! Můžeš alespoň jednou říct pravdu, prostě to řekni."

B: "Jenže já fakt nevím, co ti mám říct."

J: "Tak mi řekni tohle, když si souhlasil s tím, že se mnou půjdeš, bylo to, protože si chtěl anebo proto, abys mi neublížil? Nezáleží na tom, co odpovíš, já se nenaštvu, jen mi to řekni."

B: "Já myslím, že to oba víme."

---

Samozřejmě, že jsem s tím souhlasil jen proto, abych mu neublížil, na ten Pride se mi nechce, jsem gay, ale tím to pro mě končí, nepotřebuji se angažovat v těhle blbostech, na to tady máme Debbie a LGBT centrum - jediný důvod, proč jsem souhlasil, byl on, po dlouhé době jsem zase viděl v jeho očích tu známou jiskru, která mu po plese zmizela, věděl jsem, že má šanci na to být zase sám sebou, Lindsay mu podle všeho hodně pomohla, dala mu to, co potřeboval - motivaci k tomu žít dál a nevzdávat to a já v tu chvíli věděl, že musím udělat to samý, že to potřebuje, proto jsem souhlasil, ale pořád jsem v sobě bojoval s tou vinou a vědomím, že moje matka nezná pravdu, teď už vím, že se té viny nikdy nezbavím, jen se s ní musím stejně jako Justin se svým zraněním, naučit žít a co se týče mojí mámy - pokud se o mně má někdy dozvědět pravdu, tak se jí dozví, ale teď to nebude, ani si to nezaslouží.

J: "Děkuju."

B: "Za co?"

J: "Za pravdu... A za to, že ti na mně záleží."

To záleží a někdy dokonce až příliš, já to zkrátka nejsem schopný ovládat a myslím že vlastně ani nechci, ten kluk se mi jednoduše dostal pod kůži už natolik, že chci, aby tam zůstal... V hloubi duše si totiž začínám uvědomovat, že to, co k němu cítím, to, co jsem poprvé pocítil tenkrát na ples, znamenalo to, že ho miluju, ať se mi to líbí nebo ne, prostě to tam je a já nejsem schopný to setřást... Jen ještě nejsem připravený na to se s někým o svoje pocity dělit, především s ním ne!

Každopádně zuby mi skřípaly v touze říct mu, že mi na něm vůbec nezáleží, že si opět něco vyplodil v té svojí fantazií, má povaha a moje zásady se mnou zkrátka bojovali zuby nehty, ale nakonec jsem to dokázal zahnat...

B: "Není za co."

Justin se jen usmál a chystal se mě políbit, v ten okamžik jsem si vlastně nepřál nic jiného - jen cítit jeho rty, jeho sladkou chuť, na těch svých! Ale to nám bohužel nebylo souzeno...

J: "Odtahovka je tady."

B: "Sláva."

Vyřídili jsme všechno, co bylo třeba a s tím, že se pro svoje auto stavím ráno, jsme se následně pěšky vydali domů, naštěstí to nebylo moc daleko, takže to frustrující ticho, které nás provázelo, se tak nějak dalo vydržet, horší to však bylo, když jsme dorazili domů a zavřely se za námi dveře, v ten okamžik jsme tam jen tak stáli, já u dveří, Justin opřený o kuchyňskou linku a mlčky jsme na sebe hleděli, oba jsme moc dobře věděli, co chceme, ten chtíč byl cítit na míle daleko, Justinovy doslova rudly tváře a moje srdce bušilo jako o život, i přes to jsme však dál zůstávali na místě.

J: "Bri-Briane... Já..."...Justin hlasitě polkl, neodolal jsem mírnému úsměvu.

V ten okamžik jsem to ale už zkrátka nedokázal vydržet, neměli jsme spolu sex už ani nepamatuju, tohle byla naprostá krize, kterou by nedokázal zahnat žádný trick, tohle mohl zvládnout jedině on, chtěl jsem jen jeho! A tak jsem se vydal rovnou k němu, natiskl jsem se na jeho tělo a dal jsem mu ruce na boky a pevně je stiskl, poté jsem se pomalu začal přibližovat k jeho rtům.

J: "Co-co to děláš?"...Pousmál se.

B: "Myslím, že víš."

Tohle pro mě byla konečná, ihned jsem se hladově přisál na jeho rty. Justin mi prsty zajel do vlasů na zátylku a v návalu vzrušení za ně tahal, což se mnou dělalo divy!

J: "Chci tě!"...Vydechl a znova si podmanil má ústa.

B: "Otoč se!"

Justin neváhal ani vteřinu a otočil se, poté ke mně zaklonil hlavu a já ho opět líbal, zatímco jsem bojoval s jeho páskem, když se mi podařilo rozepnout mu kalhoty, rukou jsem mu do nich zajel, začal jsem ho přes trenky hladit a po chvíli i pod trenkami, Justin sténal jako smyslů zbavený!

J: "Prosím!"

B: "O co?"...Neodolal jsem vzrušenému úsměvu.

J: "Udělej mi to!"

Tohle byl ten Justin, který mě vždy tak dostával do varu, ten Justin, který byl posledních pár měsíců pryč, ten Justin, kterého jsem myslel, že jsem nadobro ztratil!

Ihned jsem si tedy rozepl kalhoty, vyštrachal jsem kondom, který jsem si následně navlékl a hned jak jsem Justinovi stáhl kalhoty pod zadek, tak jsem do něj pomalu pronikl, chvíli jsem počkal, než si na mě zvykl a poté jsem začal přirážet, držel jsem jej v bocích a on byl předkloněný tak, že se horní polovinou těla opíral o linku. Naše sténání a vzdychání muselo být slyšet v celém Pitts a to ani nemluvím o tom, když jsme oba současně vyvrcholili!

J: "To bylo..."

B: "Já vím."

Vydýchávali jsme to v posteli, kam jsme se v podstatě z posledních sil doplazili, Justin měl položenou hlavu na mém hrudníku a já si hrál s jeho vlasy, byl to tak zatraceně dobrý pocit!

J: "Spíš?"...Nedivím se, že si to myslel vzhledem k tomu, že jsem posledních několik minut mlčky a nehybně ležel.

B: "Zatím ne, proč?"

J: "Já jen, zítra je Pride."

B: "Já vím."

J: "Vím, že jsem se choval jako idiot jen proto, že jsem tě tam chtěl mít a tys nakonec souhlasil proto, abys mi neublížil a já jsem ti neskutečně vděčný..."

B: "Ale už mě tam nechceš."

J: "Chci! O tom žádná. Pouze si myslím, že máš pravdu, měl bych ten pochod zvládnout sám, ukázat Hobbsovi, že nevyhrál a tebe jen potřebuju poblíž, kdyby náhodou... Teda pokud jsi pro."

B: "Budu tam."

J: "Děkuju,"...Natáhl se pro polibek a já samozřejmě neodmítl.

B: "Není za co."

J: "A můžu se ještě na něco zeptat?"

V ten okamžik jsem věděl, jak jeho otázka zní, viděl jsem mu to na očích a taky mi bylo jasné, že když z Debb dokázal vytáhnout to o mém pocitu viny, tak tohle musel taky...

B: "Neřekl jsem jí to. Chtěl jsem, ale nakonec jsem to neudělal."

J: "Co se stalo?"

B: "Prostě jsem si uvědomil, že to vědět nemusí, nezáleželo jí na mně do teď, tak proč by se mělo něco změnit po tom, nebude to horší ani lepší, pořád budu syn, kterého nechtěla, nebudu si proto dělat námahu."

J: "Vím, že nejsem zrovna výhra... Ale mě budeš mít vždycky,"...Pousmál se tím svým sunshine úsměvem.

Jak já tak i on věděl, že na to nic neřeknu, ještě tam zkrátka nejsem, nedokážu mu říct, jak se ohledně něj cítím, ale i přes to jsem se dokázal vyjádřit alespoň nějak - políbil jsem ho, pomalu, něžně a dlouze! Myslím, že z toho zjistil ještě mnohem víc, než by zjistil z mých slov. A já následně usnul s pocitem, že můžu být hrdý na to, kdo jsem, na to, kým je on a na to, že jsme se přes všechny překážky spolu dokázali dostat až tam, kde právě teď jsme.