Nová povídka.
JUSTIN
Stál jsem před Woody's už nějakou chvíli a pořád jsem se rozmýšlel, zda tam vejít anebo se otočit a jít kamkoliv jinam, nebyl jsem uvnitř už pěkně dlouho, mám pocit, že snad minulý století a přitom je to "jen" několik týdnů, ale pro mě je to zkrátka až moc dlouhá doba vzhledem k tomu, že dřív jsem zde trávil téměř každý volný večer, ale to už je minulost... bohužel anebo snad bohudík? Nevím. Jsem si totiž momentálně jistý pouze jednou věcí - stejně jako tam vejít nechci, protože se bojím, že narazím na NĚJ, tak tam vejít chci, protože naopak doufám, že na NĚJ narazím... Je to fakt k zbláznění!
Nakonec jsem však ale došel k závěru, že dovnitř nepůjdu, tohle je něco, co jsem se rozhodl dát za sebe, udělal jsem za tím tlustou čáru a odešel jsem od toho, odešel jsem od Briana, nemůžu proto vyhledávat jeho přítomnost, i když mi moje srdce velí opak...
B: "Zabloudil si?"
J: "Briane!"
Přísahám bohu, že jsem právě prodělal srdeční zástavu! On byl opravdu ten poslední, koho bych za sebou čekal stát zrovna, když jsem se otočil k odchodu... I když je pravda, že tohle je po Babylonu jeho nejoblíbenější místo, nebudu však lhát, že jsem měl za to, že už je dávno vevnitř.
B: "Ztratil si hlas?"
J: "Já... Ne... Jenom..."
Dobře cítil jsem se jako naprostý hlupák, ale on vypadal tak zatraceně dokonale. Musel jsem působit jako nějaká školačka, co z něj nemůžu spustit oči, natož na něj mluvit!
B: "Fajn. Jdeš dovnitř nebo tady máš v plánu jen tak stát?"
J: "Vlastně jsem zrovna byl na odchodu,"...Konečně jsem ze sebe dokázal vysypat smysluplnou větu... Bravo, Justine!
B: "Za Ianem?"
J: "Jmenuje Ethan. A ano za ním."
Do háje! Jako bych si až teprve teď uvědomil, že mám vztah, že Brian je mou minulostí a Ethan naopak mou současností. A já místo toho, abych byl s ním doma, užíval si tu romantiku, kterou mě zasypává, tak vyhledávám Briana, který ani neví, co slovo romantika vlastně znamená! Měl bych se fakt vzpamatovat!
B: "Tak to bys měl jít, ať nečeká,"...Tím tónem, jakým to vyslovil, mi chtěl dát najevo, že je mu to fuk, ale v jeho očích jsem viděl, že není ani zdaleka, bolelo ho to, ale na to už bylo zkrátka pozdě, nechal mě odejít.
J: "Taky myslím."
B: "Ahoj,"...Obešel mě a vydal se dovnitř.
Já tam však opět zůstal stát, nedokázal jsem se ani pohnout, jako by snad každá molekula mého těla zamrzla na místě... Nechápu, jak to, že na mě má pořád takový vliv, prostě to nechápu!
Když se mi však podařilo vzpamatovat se, chtěl jsem se konečně vydat domů, ale ve stejnou chvíli mi zazvonil telefon s textovkou od Ethana "Promiň, ale dnes přijdu později, zítra si to vynahradíme. Miluji tě." Měl jsem pocit jako by to bylo znamení a tak i přes to, že jsem věděl, že dělám chybu, jsem vystoupal po schodech nahoru a vešel jsem dovnitř... A fakt to byla chyba!
První, co jsem totiž uviděl, byl Brian lísající se k nějakému klukovi, skoro bych věřil, že si to spolu rozdají na tom kulečníkovém stole, byl jsem fakt rád, že mě nevidí... Tohle mi totiž k mojí exkurzní návštěvě stačilo, je na čase jít domů.
Debbie: "Sunshine!"
Musel jsem silně přivřít víčka, vím, že Debb to tady má ráda, opravdu hodně ráda, ale fakt jsem nečekal, že tu dnes bude a zvlášť jsem nečekal, že na mě zakřičí a Briana to přiměje ohlédnout se, což zapříčinilo to, že mě zbystřil a hned na to se svým trickem opustil Woody's, trhalo mi to srdce na kusy, ale musel jsem si pořád opakovat, že už mi nepatří... Ačkoliv on mi nepatřil nikdy.
J: "Ahoj, Debb,"...Zoufale jsem se vedle ní posadil na barovou židli.
Debbie: "Kde máš hezouna?"
J: "S přáteli. A jsem si jistý, že by se mnou sem nešel."
Debbie: "A tak si využil jeho nepřítomnosti k tomu, aby si sem zavítal?"
J: "Tak to není!"
Debbie: "Prosím tě, mně lhát nemusíš, já nejsem Brian."
J: "Co, Brian? S tím to nemá nic společného."
Debbie: "Nejsem slepá, viděla jsem, jak ti vadilo, že odešel s tím klukem."
J: "Nevadilo, může si dělat, co chce."
Debbie: "To může, to máš pravdu, ale tobě to i tak vadí."
J: "Debb, prosím tě. Jsem teď s Ethanem."
Debbie: "Opravdu?"
J: "Co tímhle myslíš?"
Debbie: "Já myslím, že člověk, se kterým jsi, je ten, kdo má tvoje srdce... A myslím, že my oba víme, kdo to je."
Tohle mi Debbie dělala snad schválně, jako by nestačilo, že mám v hlavě bordel už takhle, ona mi musí vkládat další brouky do hlavy... Ale na tom stejně nezáleží, já vím, komu patřím - Ethanovi a nikomu jinému!
J: "Mýlíš se."
Debbie: "Když myslíš."
Dál jsem to nerozebíral, nebylo to třeba, já prostě vím, co chci a tím to hasne, Brian byl důležitou součástí mého života, ale ten život už je za mnou.
Ted: "No ne, tady někdo vylezl z jeskyně?"
Emmett: "A pořádně temný, jsi úplně bledý, Sunshine."
J: "Ahoj, kluci, taky vás rád vidím."
Ted: "Odpusť nám, ale je to věčnost, co jsme tě viděli."
J: "Jo naposledy dneska ráno v jídelně, obsluhoval jsem vás."
Emmett: "On myslel tady."
J: "Jo tak."
Debbie: "Rozhodl se udělat si exkurzi na staré místo."
J: "Haha."
Debbie: "Myslím, že by potřeboval ještě jednu."
Emmett: "Taky bych řekl."
J: "Co?"
Ted: "Jdeš s námi."
J: "Co? Kam?"
Kluci mi neřekli ani slovo, ale tak nějak jsem měl tušení, kam mě vlečou a ačkoliv jsem věděl, že bych jim to neměl dovolit, že bych se zkrátka měl sebrat a jít domů, lehnout si do postele a čekat na to, až dorazí můj přítel, tak jsem to neudělal a s nadšením a zároveň s obamavi jsem vstoupil na místo, kde jsem zažil tolik báječných okamžiků za svůj krátký život, že to snad ani nespočítám a většina se jich samozřejmě týkala Briana!
No comments:
Post a Comment