Nový díl.
JUSTIN
Kluci se mě snažili přimět k tomu, abych s nimi šel tancovat, že prý to potřebuji jinak se dříve či později zhroutím z nedostatku nočního života, připadalo mi to jako hloupost, ale vzhledem k tomu, že jsem tady a ne doma, tak to možná zas taková hloupost není, fakt mi ten noční život chybí! Každopádně na parket jsem se nakonec neodvážil, uviděl jsem tam totiž Maikeyho s Benem a tak jsem raději zamířil na bar, Maikey mě zkrátka teď nemůže vystát, z mýho pohledu je teda spíš šťastnej, že má Briana konečně pro sebe, než že by ho nějak závratně štvalo, že jsem se s ním rozešel, ale to je fuk, nebudu se mu stavit do cesty, další jeho kecy poslouchat nechci!
B: "Proč mám pocit, že mě sleduješ?"...Zjevil se zničehonic.
J: "Co? Já vůbec nevěděl, že tu jsi... I když kde jinde by si byl, že?"...Neodpustil jsem si jedovatý tón.
B: "Přesně tak, kde jinde."
J: "Jasně. Každopádně dotáhli mě sem kluci."
B: "A Ianovi to nevadí?"
J: "Nevadí,"...Ani jsem se už nenamáhal opravovat jeho jméno, Brian mu stejně nepřestane říkat tak, jak se jemu chce.
B: "Dobře pro tebe."
Brian se následně otočil k odchodu, tedy k odchodu - došel akorát tak na parket, kde se nalepil na prvního kluka, co mu zkřížil cestu, začínal jsem mít pocit, že mi to dělá schválně. Avšak snažil jsem se to ignorovat, ne, že by mi to nějak závratně vadilo... Fajn, štvalo mě to přímo šíleně! A to bylo ještě horší, poněvadž od rozchodu s Brianem jsem se snažil zuby nehty nepřipouštět si, že bych k němu mohl ještě něco cítit, když jsem teď šťastně zadaný s Ethanem, ale já to ze sebe zkrátka nedokážu setřást, jako by část mě pořád žila v domnění, že jsme s Brianem spolu... I když podle něj jsme spolu nebyli nikdy, takže není co řešit!
Emmett: "Tak jak se bavíš?"
J: "Báječně! Přímo nepopsatelně,"...Odfrkl jsem si, ale snažil jsem se působit optimisticky.
Ted: "To jsme si všimli... Kolik skleniček si už měl?"
J: "Tohle je moje první."
Emmett: "Matika ti moc nejde, protože já vím, že je už minimálně třetí."
J: "To není... Vážně? Nějak jsem o tom ztratil přehled."
Ted: "Chceš, abych tě hodil domů?"
J: "Ne, je mi tu dobře."
Emmett: "On za tebou nepřijde, na to má svou hrdost."
J: "Cože? Já tu na něj nečekám!"
Emmett: "Takže tu nasáváš jemu na očích, zatímco on se lísá k tomu klukovi, jen tak?"
J: "Já nenasávám, pouze jsem měl chuť."
Emmett: "Na otravu krve?"
Začínal jsem mít pocit, že čím víc se budu vymlouvat, tím blbější poznámky bude mít, ale já nechtěl, aby si tohle myslel, ačkoliv to byla pravda - krutá, zoufalá a naivní pravda - opravdu jsem doufal, že ho pitím přiměju k tomu, aby za mnou přišel, nevím, proč se pořád tak moc snažím dostat do jeho přízně, když jsem od něj odešel, opustil jsem ho přede všemi jeho přáteli, tricky a zkrátka všemi, když jsem přesvědčený o tom, že jsem se rozhodl správně, že s Brianem bych se nikdy nedočkal vztahu, jaký chci, za to naopak s Ethanem ho mám... Jen mám pořád pocit, že tomu něco chybí a to něco mě táhne zpátky k Brianovi, i přes to, že s tím bojuju!
J: "To se už nemůžu ani napít?"
Ted: "To nikdo neříká, jen nechceme, aby sis od toho něco sliboval..."
J: "Tak znova - mě Brian už nezajímá."
B: "Tak to je škoda."
Naprázdno jsem otevřel pusu a modlil se za to, ať se propadnu do země! Proč mám pocit, že větší smůlu už mít vážně nemůžu?!
J: "Briane?"...Přihlouple jsem se usmál.
B: "Hm?"
J: "Já to tak nemyslel."
B: "Nemusíš mi nic vysvětlovat, vlastně mě to ani nezajímá... Měl bys jít za svým přítelem, tady už to není přeci nic pro tebe."
Kluci radši předstírali, že tam ani nejsou, nedivil jsem se jim, Brian plival doslova oheň a já to chápal, říct něco takového o mně on, tak bych vyváděl mnohem víc, jenže on má svou hrdost, on to bude držet na uzdě a až pak vyletí, nejspíš na někoho, kdo za nic ani nemůže.
J: "Jo měl bych jít."
Emmett: "Justine?"
J: "Má pravdu, odešel jsem odtud, nemám tu co dělat, nechápu, proč jsem sem chodil."
Ted: "Si tady vítaný... Pan Kinney tenhle klub nevlastní."
J: "Děkuju, Tede, ale půjdu."
Brian se na mě jen pousmál tím svým vítězným, samolibým úsměvem a já měl sto chutí ho praštit, což bylo rozhodně lepší, než ta chuť ho políbit, co mě provázela celý tenhle večer.
Nakonec jsem se ještě ohlídl a zjistil, že Brian ze mě nespustil pohled, ale nakonec se otočil a zmizel mi z dohledu, měl jsem z toho takovou zvláštní prázdnotu okolo žaludku, ale přešel jsem to, protože jsem věděl, že s Brianem už není cesta zpátky a že se musím soustředit na budoucnost s Ethanem.
Když jsem dorazil domů, Ethan už spal, nevím, jestli to bylo dobře anebo špatně, poněvadž jsem tak nějak doufal, že se mi podaří dorazit dřív než jemu, ale díky tomu, že spal, jsme to nemuseli řešit, takže je to asi špatný i dobrý. Svlékl jsem se tedy do trenek a ulehl jsem k němu...
Ethan: "Konečně doma."
J: "Ty nespíš?"...Zděsil jsem se.
Ethan: "Nemohl jsem usnout, nevěděl jsem, co s tebou je... Volal jsem ti."
J: "Kdy? Nic jsem neslyšel."
Ethan: "Naposled asi před deseti minutami."
J: "Co?"
Vyhrabal jsem se rychle z postele a zamířil jsem rovnou ke svojí bundě a stalo se přesně, to čeho jsem se tak obával...
J: "Sakra, já ztratil telefon."
Ethan: "Nemáš ho v kalhotách?"
J: "Nevím,"...Nadějeplně jsem se k nim přesunul, ale nenašel ho tam.
Ethan: "Ten výraz asi znamená, že ne?"
J: "Do hajzlu!"
Ujelo mi to víc, než jsem plánoval, ale část mě to zařvala ne kvůli tomu telefonu, ale kvůli Brianovi, potřeboval jsem si ulevit a tak jsem to udělal.
Ethan: "Klid, byl to jen telefon,"...Přiběhl ke mně a začal mě objímat.
J: "Já vím, je to blbost."
Ethan: "Pojď si lehnout."
Nenamítal jsem, potřeboval jsem spát, jenže Ethan nakonec usnul dřív než já, zatímco já jsem tupě civěl do stropu a nedokázal jsem se zbavit myšlenek na Briana, bylo to k zešílení, byl jsem na sebe tak naštvanej, že jsem se dneska vydal ven v naději, že ho uvidím, protože teď se mi zase dostal pod kůži a já ho nebudu schopný jen tak setřást!
No comments:
Post a Comment