Vina(8)

Poslední díl. - 18+

JUSTIN

Ani nevím, jak bych se měl cítit. Nervózně? Vyděšeně? Znechuceně kvůli svému otci? Právě teď cítím jednoduše jediné a to Brianovo obavy, které na mě z něho přímo křičí. Vím, že se snaží být silný, jako, že všechno bude v pohodě, a i kdyby ne, tak jako, že on bude v pořádku, že nemám důvod se o něj bát, že bych měl myslet jenom na sebe. Ale já nemůžu, znám Briana a vím, co to s ním udělá, pokud to dneska nevyjde v můj prospěch. Vím, že mi nehrozí žádný velký trest, ale půl roku, co mi Melanie doslova vydupala, ale i tak za půl roku se toho může stát opravdu hodně, Briana to může zničit. A i když si asi myslíte, že jsem blázen, když se bojím o to, co bude s Brianem vzhledem k tomu, že jsem to já, komu hrozí vězení kvůli homofobnímu, idiotskému otci, tak nějak cítím, že já to zvládnu, musím, ale Brian? Zkrátka se bojím.

B: "Můžeš se na mě přestat koukat, jako bych se měl sesypat? Já budu v pohodě!"

J: "Koukám jenom na to, jak zápasíš s tou kravatou... můžu pomoct?"

Nepřiznal by to ani, kdybych mu vyhrožoval vraždou, to, že byl natolik nervózní, že si ani nebyl schopný uvázat kravatu, ale hlavní bylo, že pomoct si nakonec nechal.

J: "Tak hotovo,"...Usmál jsem se, co nejvíc jsem mohl, nechtěl jsem, aby měl ještě větší obavy, než už má, jenom proto, že se budu usmívat uměle.

B: "Nechceš mi utřít i zadek náhodou?"

J: "Briane?"...Chytil jsem jeho obličej do dlaní.

B: "Hm?"

J: "Budu v pohodě."

B: "A říká snad někdo, že nebudeš?"

J: "Tvůj výraz... tvoje chování... TY!"

B: "Promiň... nechci ti to ještě zhoršovat."

J: "Nezhoršuješ nebo možná jo, ale jenom proto, že se o tebe pak bojím."

B: "O mě? Mně nic nehrozí, já se nemám čeho bát... ale ty, Justine, jestli... jestli..."

J: "Pššš,"...Přiložil jsem mu prst na rty a políbil ho.

---

A když jsem se od něho zase vzápětí odtáhl, naše oči se střetly a tak nějak jsme se oba do sebe zahleděli, nedalo se to vydržet - začali jsme se vášnivě líbat.

B: "Justine... za půl... hodiny.... tam... máme... být."

J: "Dost času na to, abych si užil svůj poslední sex s tebou."

Vím, že mu tahle věta moc nepřidala na náladě, myslím ta část 'poslední sex', protože on se snaží držet toho přesvědčení, že večer budu spát v naší posteli a ne na nějaké palandě se spolubydlícím. Jenže pokud tohle je opravdu naše poslední možnost, jelikož dalších šest měsíců se neuvidíme, protože jak tak znám Briana, on za mnou na návštěvní hodiny rozhodně nepřijde, ne proto, že by tím dal najevo svou lásku ke mně, ale proto, že by to pak snášel ještě hůř, tak jí musíme využít.

J: "Prosím,"...Zašeptal jsem u jeho rtů.

A Brian mě opět začal líbat a hned na to i svlékat. Dotýkal se mě jako bych byl z porcelánu, pečoval o mě takovým něžným způsobem, že jsem se téměř vznášel. Brian mě pomiloval způsobem, že jsem měl pocit, že se rozplynu na milion kousíčků. A když jsem následně vyvrcholil a on společně se mnou, nemohli jsme se zbavit těch přihlouplých zamilovaných úsměvů.

J: "Teď už bychom asi opravdu měli jít,"...Zasmál jsem se.

B: "Co kdybychom utekli? Někam daleko."

J: "Chytli by nás."

B: "Schováme se."

J: "Najdou nás."

B: "Takže tam asi fakt budeme muset jít?"

J: "Bohužel."

I když bych nejradši utekl s Brianem někam hodně daleko a schovával bych se s ním klidně do konce života, věděl jsem, že tomuhle budu muset jednoduše čelit, budu muset čelit svému otci, který pro mě už vlastně není nic víc, než pouhý dárce spermatu.

Melanie: "Tady jste, konečně!"

B: "Trochu jsme se zdrželi."

Melanie: "Jsem ráda, že jste si užili... já se tu jen snažím zachránit tvůj zadek."

J: "Promiň, Mel."

Melanie: "Hlavně mi řekni, že ti v hlavě něco zůstalo ze včera?"

J: "Všechno, zvládnu to."

Melanie: "Fajn, za pět minut jdeme na řadu, takže máš ještě dost času na to všem říct, jak moc je máš rád."

J: "To mě má povzbudit?"

Melanie: "Ne, ale uklidnit... všichni jsou tu kvůli tobě a nikdo tě nenechá prohrát, i kdyby měli násilím vydírat soudkyni."

Musel jsem se pousmát, měla pravdu, nikdo z těch lidí tady nedovolí, aby se mi něco stalo, vždycky mi budou krýt záda děj se co děj a především se postarají o Briana, až tu nebudu.

Nejprve jsem zašel za mámou a Molly, obě měly co dělat, aby se nerozbrečely, bylo mi z toho děsně, ale snažil jsem se je uklidnit, že budu v pohodě a že když už nic, tak za půl roku si stihnu udělat jen pár tetování... mělo to úspěch, zasmály se, i když jen na moment. A následně jsem šel obcházet všechny ostatní, nejvíc jsem se zdržel samozřejmě u Debb, která mi dala ne jeden povzbuzující proslov.

Debbie: "Rozumíš?"...Snažila se nerozbrečet, zatímco mi upravovala kravatu, která byla perfektně upravená.

J: "Rozumím."

Melanie: "Justine, jsme na řadě..."

Nebudu lhát, v tu chvíli mi to všechno došlo a zhoupl se mi žaludek, dostal jsem opravdu strach, do teď jsem si z toho dělal srandu nebo jsem myslel na to, jak to budou zvládat ostatní... ale teď v tuhle chvíli mi došlo, že vůbec nevím, jak to zvládnu já sám.

Melanie: "Připravený?"

J: "To jde?"

Melanie: "Aspoň se tak zkus tvářit."

J: "Až uvidím svého otce, tak mu pravděpodobně jednu vrazím a sedět vážně půjdu."

Melanie: "To bych ti nedoporučovala."

B: "Ani já ne,"...Přitáhl si mě k sobě, aby mě políbil.

Melanie: "Přestaň ho zdržovat nebo..."

"Paní Marcusová, můžete na slovíčko?" tak tohle bylo vážně divné, i Mel to zaskočilo, ale toho pohledného kluka v obleku následovala, aby zjistila, o co se jedná. Ihned jsem z toho znervózněl ještě víc.

Debbie: "O co, sakra, jde? Šli ještě na kafe nebo co?"

Všichni z toho začínali být nervózní a to mi na náladě vůbec nepřidávalo, vážně jsme ale nikdo nechápal, kam ten kluk Mel odvedl, když ona je jediná, kdo mě z toho může dostat.

B: "Konečně! Kde si byla? Šla sis taky někam užít?"

Melanie: "Ne šla jsem zjistit, že můžeš jít domů, Justine..."

J: "Co?"

Melanie: "Jak se zdá, tak tvůj otec dostal rozum."

J: "Počkat, co se mi tu snažíš říct?"

Melanie: "Že stáhl obvinění, jsi volný."

Zatímco se všichni ostatní začali radovat a ze všech možných stran mě objímat, já jen stál neschopný žádného slova... nechápal jsem to, vůbec jsem to nechápal. A pak jsem svého otce zahlédl, jak se na mě dívá, nevím, co jsem v tu chvílí cítil, můj vztek nezmizel, přeci jenom mě doslova protáhl peklem, ale malinkatá část mě ho chtěla jít obejmout, i přes to všechno, jenže on se otočil a odešel pryč. V tu chvíli jsem věděl, že tímhle se mezi námi nic nemění, že já pořád budu jeho teplý syn, se kterým se nesmíří.

Lindsay: "Myslím, že bychom to měli jít oslavit."

Maikey: "To rozhodně, zajdeme k Woody's."

B: "Zajdeme ke mně, chlastu mám taky hodně."

Emmett: "Chceš říct, že nás strpíš ve svém loftu?"

Ted: "Ty fakt musíš být šťastný jako blecha."

B: "Můžeme už konečně jít, než mě z vás trefí?"

Debbie: "Buďme tak hodní."

Všichni byli tak šťastní, ale já jsem nemohl, neměl jsem pocit, že bych něco vyhrál, můj otec mě stejně nenávidí a já momentálně nenávidím jeho, jaká je šance, že se z toho někdy dostaneme?

B: "Nesu ti skleničku něčeho dobrého."

J: "Děkuju,"...Vzal jsem si jí a hned jí do sebe vyklopil.

B: "Páni, taková žízeň?"

J: "Spíš se to snažím vstřebat."

B: "Jsi doma, to je hlavní, na ostatní kašli."

J: "Jenom nechápu, proč to udělal... proč to obvinění stáhl."

B: "Protože jsi jeho syn a je jedno, jak moc se sám sebe bude snažit přesvědčit o tom, že nesnese to, jaký jsi... pořád si jednoduše jeho syn."

Někdy mě překvapuje, jak moc chytrý Brian vlastně je a jak moc se snaží o to, abych se cítil šťastně... pořád jednoduše nechápu, proč jsem to zrovna já, koho miluje, komu dovolil být jeho polovičkou. A asi to ani nikdy nepochopím.

Nicméně jsem se tím teď nechtěl zaobírat a jen jsem položil svou hlavu na jeho rameno, zatímco jsem sledoval, jak moje rodina slaví mou volnost.

Vina(7)

Nový díl.

BRIAN

Začínal jsem nabývat toho dojmu, že žiju v Bílém domě, když jsem už asi po stopadesáté musel jít otevřít dveře dalšímu z těch cvoků. Justinův blížící se soud je asi stejné lákadlo jako atrakce v Disneylandu. Dokud to byla jenom Mel, která tu podle všeho být musí a s ní Linds s Gusem tak to šlo, Gus je takové menší rozptýlení, které nás drží při smyslech. Ale když jsem následně otevřel dveře Debbie, která měla náruč plnou jídla... fajn to taky ještě šlo, jíst se přeci musí, i když ty její přednášky a proslovy... ale jak říkám, prostě fajn. Jenže když se u mých dveřích objevili i Maikey s Benem a následně ta siamská dvojčata, jo to už mi začaly docházet nervy. Ještě by se mohla stavit Jennifer s Daphne a dostanu záchvat.

Lindsay: "Jsi v pořádku?"

B: "V nejlepším,"...Pronesl jsem s dávkou ironie v hlase.

Lindsay: "Justin bude v pohodě, Mel to dokáže."

B: "Já vím, že jo... šílím z toho, že můj loft je jak cirkus."

Lindsay: "Všichni jsou tu na podporu Justina."

B: "Jo, ale mně akorát lezou na nervy."

Maikey: "To rádi slyšíme,"...Hned se ozval.

B: "Vždy si říkal, že upřímnost se cení."

Raději jsem unesl Guse do ložnice, kde jsem s ním blbnul jako malej kluk, v tu chvíli bylo těžké rozeznat, kdo z nás je dítě. I přes to jsem se mu však nedokázal plně věnovat, moje myšlenky přeci jen pořád utíkaly k tomu, co se asi děje v obýváku, kde se Mel snaží vymyslet nějakou strategii a Justinovi to vtlouct do hlavy. Mě fakt trefí, pokud to brzo neskončí.

---

Debbie: "Co tady děláte?"

Gus: "Hrajeme si."

Debbie: "Páni. Jen dej tátovi, co proto."

B: "Díky, Debb."

Debbie: "K tvým službám. Zlato, co kdyby si šel za mamkou?"

Gus: "Tak jooo,"...Utíkal co mu nohy stačily.

B: "Právě si mi odehnala dítě."

Debbie: "To přežiješ. Jak ti je?"

B: "Vážně mám odpovídat? Mám v bytě partu klaunů, takže..."

Debbie: "Víš moc dobře, že tohle na mysli nemám."

Povzdychl jsem si, to se fakt jinak nedalo. Sakra, Justin je ten, komu hrozí, že část svého života stráví za mřížemi, ne mně! Tak, proč se, sakra, všichni zajímají o to, jak se mám já?!

Debbie: "Nevzdychej a odpověz mi."

B: "Fakt nevím, co ti na to říct... o mě tu nejde, ale o Justina, tak co kdyby si šla zpovídat jeho?"

Debbie: "Šla bych, ale Mel se momentálně snaží o to, aby ho zachránila, takže je trochu zaneprázdněný, za to ty se tady schováváš a snažíš se vyhnout tomu, co se vedle děje, jen aby sis nepřipouštěl tu možnost, že ho třeba ztratíš."

B: "Bože můj."

Debbie: "Briane, přiznat si, že se o něj bojíš, není špatná věc."

Byl jsem vážně vděčný, že se zase zvedla a šla pryč, přesně tohle jsem nechtěl, aby dělala - aby mi připomínala to, co už dávno vím. Ano, bojím se o něho, bojím se tak moc, že mi z toho mozek asi exploduje a nejhorší na tom je to, že mu nemůžu nijak pomoct, vlastně jsem to možná ještě zhoršil svou návštěvou u jeho otce a ano šílím z toho, doslova!

Maikey: "Ahoj."

B: "Nejdeš mi taky říkat, jak se mám cítit, že ne?"

Maikey: "Co? Vůbec ne, jen jsem chtěl vědět..."

B: "Ani se mě neptej, jak se mám, hloupější otázka snad není."

Maikey: "Fajn, tak v tom případě tu můžu aspoň sedět a dělat ti společnost."

B: "Pro mě za mě."

Než jsem s tím souhlasil, měl jsem si alespoň představit, jak to asi bude vypadat - já ležící v posteli, Maikey sedící na kraji postele a ticho - jo vůbec to nebylo divné.

B: "Dobře, můžeš mluvit."

Maikey: "Díky bohu, začínal mi tuhnout jazyk... takže, jsi v pohodě?"

B: "Ano!"

Maikey: "Super, jen se ptám. A Justin bude taky v pohodě, Mel to zvládne."

B: "Já to vím."

Maikey: "Fajn."

Emmett: "Briane?"

B: "Bože, co zase?"

Ted: "Jen jsme se chtěli zeptat, kde máš nějaké filmy... rádi bychom se na něco podívali."

B: "Za prvé, jediné filmy, co tu mám, rozhodně nejsou pro oči mého syna a vlastně i vaše a za druhé, jestli se jenom dotknete mojí elektroniky, tak vás zabiju."

Emmett: "Chápeme."

Ted: "Rozhodně, my se zabavíme jinak,"...Zase jako baletky oba odešli pryč.

B: "A ty na mě takhle koukáš proč?"

Maikey: "Nijak na tebe nekoukám!"

Mohl si zatloukat, jak chtěl, ale já jsem stejně tenhle pohled poznal, už několikrát ho použil a to v situacích, kdy se mi něco vymykalo z rukou, a já nevěděl, co dělat, stejně jako je to teď s Justinem. Chovám se jako idiot jenom proto, že jsem jednoduše bezmocný.

Byl jsem fakt rád, když se Maikey nakonec sebral a vrátil se k ostatním. Jenže po pár minutách samoty jsem za nimi musel jít i já. Především asi proto, že jsem potřeboval vidět Justina. A když jsem ho i následně uviděl... jednoduše jsem zatoužil po tom ho držet a nepustit, jen jsem se k tomu neodvážil před ostatními.

B: "Na jak dlouho to ještě máte?"

Melanie: "Ještě si to jednou projedeme a bude to."

J: "Už ne, jsem vyřízený."

Melanie: "Musíme to udělat."

J: "Nemusíme, udělali jsme toho už dost, a pokud se zítra něco podělá, není to tvoje vina, Mel."

Debbie: "Takhle nemluv, Sunshine, nic se nepodělá... i kdybych měla za tvým otcem osobně dojít a nakopat mu zadek."

Lindsay: "Půjdeme všichni."

Ben: "To se vsaď."

Justin se usmál tím nejvíc zářivým úsměvem, jakým dokázal a i přes to, že pro něj je to jako přirozenost, bylo znát, že mu to dělá problém, protože se bál, snažil se tu situaci zlehčovat, ale i přes to bylo zřetelné, že je vyděšený. Nicméně vědomí, že má tolik lidí, kterým na něm záleží, mu zvedlo náladu.

J: "Děkuju. Mám vás rád."

Emmett: "Zlatíčko, my máme rádi tebe... ale tohle teď řešit nebudeme, nedělej jako kdyby si měl poslední možnost nám říct, jak se ohledně nás cítíš... i kdyby se to zítra podělalo, doživotí nedostaneš."

Ačkoliv to neznělo moc povzbudivě, nikdo z nás neodolal smíchu, měl totiž pravdu, i kdyby se to nějak podělalo, což je nepravděpodobné, tak jak nejhůř to může dopadnout? Justin toho idiota nezabil, pouze mu upravil úsměv.

Melanie: "Takže co, projedeme to ještě jednou?"

J: "Já nevím... nechce se mi..."

B: "Projedete a tečka,"...Ne, že bych nevěřil tomu, že už má Justin dost, ale jistota, že bude v mít všechno naučené do puntíku je zkrátka důležitá.

J: "Tak dobře, ale rychle."

Melanie: "Urychlím to, neboj."

Mel to opravdu vzala, jak nejrychleji mohla, myslím, že i ona už měla po celodenní práci dost. A když jsem následně zavřel dveře za úplně poslední osobou, neskutečně se mi ulevilo.

B: "Bože, to je najednou klidu,"...Ulehl jsem k Justinovi do postele.

J: "Nekecej, bylo hezký tu všechny mít."

B: "Zbláznil ses? Pak budu muset zkontrolovat, jestli něco nezničili."

J: "Nebuď takovej... vždycky tu pro nás jsou, když je potřebujeme."

B: "Já vím, jen..."

J: "Žádný takový,"...Natáhl se ke mně, aby mě políbil.

B: "Dobře, mlčím jako hrob."

J: "A jak ti je?"

B: "Proč se mě na to každej ptá? Nejde tu přeci o mě."

J: "Jde tu i o tebe... kdyby se zítra něco podělalo, tak chci, aby si věděl..."

B: "Pššš, nic neříkej,"...Přiložil jsem mu prst na rty.

J: "Ale..."

B: "Žádné ale, dopadne to dobře."

Justin se jen usmál a následně se ke mně otočil zády, aby se ke mně mohl přitisknout a já ho mohl pevně obejmout, zatímco jsem ho líbal do vlasů. A v téhle pozici jsme následně i usnuli. Ať už se zítra stane cokoliv, věřím tomu, že zítra večer s Justinem budeme usínat úplně stejně, protože on bude doma se mnou.

Vina(6)

Nový díl. - 18+

BRIAN

Seděl jsem v autě před jeho domem jako nějaký cvok a začínal jsem své rozhodnutí opravdu zpochybňovat. Ne, že bych mu snad už neměl co říct anebo, že bych nebyl připravený klidně prosit, aby toho nechal, pokud by to bylo třeba, spíš jsem se bál toho, že je tu dost velká možnost, že to opravdu ještě zhorším. Justin je v téhle situaci především kvůli mně, od chvíle, co mě poznal, byl jeho otec agresivní idiot, sám jsem si to okusil na vlastní kůži a to doslova, ale o mě mi tu nejde, kdyby se mu zachtělo, tak pár dalších naražených žeber přežiju, fyzická bolest mě netrápí, ale to, že Justin trpí kvůli němu psychicky, protože moc dobře vím, jaké to je vědět, že tě vlastní rodič odmítá nebo dokonce nenávidí, to je zkrátka něco jiného, to je něco, s čím se nehodlám smířit... ale i tak, jaká je vlastně šance, že zrovna já Justinovi nějak pomůžu tím, že půjdu za jeho otcem, který kdyby mohl tak mě klidně zabije a vyříkám si s ním všechno, co mám na srdci a ještě k tomu ho požádám, aby Justina nechal být? Vždyť ho tím akorát vyprovokuju a veškerá šance na to, že to obvinění stáhne, bude ztracena.

Já vím, že mě o to Jennifer požádala, a i kdyby to neudělala, nejspíš bych tu teď stejně seděl a kladl si úplně stejné otázky, ale jednoduše v tomhle jí asi nebudu moct vyhovět, jsem si jistý, že v její hlavě ta představa byla jasná - prostě za ním půjdu a přiměju ho s tím přestat, jakkoliv to jenom půjde, ale o těch následcích už myslím nepřemýšlela.

Proto jsem se rozhodl, že radši pojedu domů, když v tom jsem ho však zahlédl, jak jde domů s tou jeho novou rodinkou, za kterou utekl jako nějaký zbabělec a nechal Jennifer, Justina a Molly na všechno samotné, byl vysmátý od ucha k uchu a ve mně prostě bouchly saze.

Chvíli jsem ještě seděl v autě a následně jsem se vydal k jeho domu, kde jsem se musel třikrát zhluboka nadechnout, než jsem konečně zazvonil...

Craig: "Co tady, sakra, děláte?"

B: "Myslím, že to víte."

Craig: "Běžte pryč, než..."

B: "Než mi zase rozbijete obličej anebo, než na mě zavoláte policii? S obojím jste velmi zkušený."

Craig: "Radím vám, abyste zmizel... už jste toho udělal dost, tak buďte tak laskav a nezpůsobujte další problémy."

B: "Já? To vy děláte Justinovi ze života peklo!"

Craig: "Kdyby vás nepoznal, byl by normální a k ničemu z toho by nikdy nedošlo."

B: "Kdyby nepoznal mě, poznal by někoho jiného a věřte, že ženská by to nebyla. Měl by jste se konečně smířit s tím faktem, že Justin je gay a vy ho z něj nevymlátíte... jediný, čeho docílíte je to, že ho navždy ztratíte."

Craig: "Říkám to naposledy, běžte pryč, někdo jako vy mi nebude říkat, co mám dělat s vlastním synem!"

B: "Jako někdo, komu na vašem synovi záleží, vám řeknu jediné - Justin se nakonec smíří s tím, že v jeho životě nejste a bude vás za to všechno nenávidět, ale vy? Jednoho dne si uvědomíte, že ho potřebujete, ale on už na vás čekat nebude. Být to na mně, řeknu mu, ať se na vás vykašle, že mu za to nestojíte, protože nestojíte, jste hajzl a nezasloužíte si ho, ale znám Justina a vím, že kvůli vám teď trpí... takže vás žádám, nechte toho."

---

Nadechoval se k další odpovědi, o které jsem hned věděl z jeho výrazu, že není ani trochu pozitivní, proto jsem ho zastavil slovy "Už jdu," dřív, než mi to nakázal. Sám jsem se divil, že jsem dokázal být až tak moc v klidu, i přes to, že každá část mě mu chtěla jednu natáhnout, v hlavě jsem si ten rozhovor přehrával úplně jinak, ale myslím, že vztekem bych už vůbec ničeho nedocílil. A nakonec jsem dokázal i celkem sebevědomě odejít, aby věděl, že se mu nepodaří nás srazit na kolena. Jeho homofobní mozek to nejspíš nevzdá a Justina bude tahat po všech čertech a to nejspíš dokud konečně nepochopí, že Justin je přesně takový, jaký má být, jenže já se zase postarám o to, aby to Justin jen tak nevzdal a za každou cenu tohle vyhrál.

Debbie: "Přišel si mi vrátit peníze za to jídlo?"

B: "Sakra,"...Začal jsem lovit peněženku.

Debbie: "Dělám si srandu, oželím to nebo to strhnu Justinovi,"...Zasmála se.

B: "Začínám se bát toho, že Justin už tu pracovat nebude."

Debbie: "To má být vtip? Protože je dost hloupej. Melanie ho z toho dostane... anebo se mu podaří svého otce přesvědčit."

B: "Myslím, že jsem tomu asi moc nepomohl."

Debbie: "Co tím myslíš?"

B: "Byl jsem za ním."

Debbie: "Za jeho otcem?"

B: "Přesně za tím."

Debbie: "Zbláznil si se? Prosím tě, řekni, že si mu nevyhrožoval ani ho fyzicky nenapadal?"

B: "Vyhrožoval? Možná trošku. Napadal? Bohužel ne, ale chtěl jsem."

Debbie se na mě zadívala jako na svatý obrázek, bylo to fakt děsivé a dokázal jsem si představit, co se za tím asi skrývá - má nehynoucí láska k Justinovi! To mi teď fakt scházelo.

Debbie: "Ty ho vážně musíš..."

B: "Prosím tě, odpusť si to aspoň pro jednou. A radši mi nalej kafe."

Debbie: "Ty by sis pro jednou mohl odpustit to tvoje skrývání citů... všichni už dávno vědí, co k tomu klukovi cítíš, jsi blbej, pokud se to pořád snažíš zapírat. A tady je to kafe,"...Nalila mi ho s velmi ironickým úsměvem. Mě z ní jednou trefí.

B: "Nehodlám to s tebou rozebírat."

Debbie: "Ani nemusíš, já nejsem osoba, která to potřebuje slyšet."

B: "To ani Justin. Myslím, že ví, že mi na něm záleží, nevidím důvod mu to říkat."

Debbie: "Oba víme, že tohle na mysli nemám a to, že to ví, neznamená, že to nechce slyšet."

B: "Prosím, už dost!"...Zaskuhral jsem.

Jenom na mě protočila oči a následně se šla raději věnovat svojí práci, opravdu se mi ulevilo, dneska jsem neměl sílu na to řešit ještě další dilema v podobě mých citů k Justinovi.

Popravdě ani nevím, jak se mi tam podařilo vydržet tak dlouho, možná proto, že se tam objevili Ted s Emmettem, kterým jsem musel pečlivě vylíčit, jak to všechno s Justinem je anebo snad potom Maikeym, kterému jsem se ještě musel omlouvat za to, že jsem mu ani nezavolal a jako správný nejlepší přítel ho neinformoval, ale každopádně někdy odpoledne se mi konečně podařilo jít domů.

Jakmile jsem otevřel dveře loftu, ucítil jsem doznívající vůni z jídla, které Justin podle všeho vytvořil. Ale Justina jsem neviděl, proto jsem zamířil do ložnice a našel ho tam se sluchátky v uších a s tužkou a papírem...

B: "Ahoj,"...Plácl jsem sebou vedle něho a soudě dle jeho výrazu ho zaskočil.

J: "Briane! Vyděsil si mě."

B: "Nemáš mít sluchátka, slyšel bys mě."

J: "Kde si byl?"

B: "V jídelně."

J: "Celou dobu?"

B: "Zpovídal jsem se, proč jsem nikoho neinformoval o tom, co se děje."

J: "A jéje."

B: "Jo, povídej mi o tom. A jak si dopadl ty?"

J: "Měl si pravdu, máma byla super, vůbec se nezlobila, teda zlobila, ale ne na mě, ale... no ty víš, na koho."

B: "Vidíš, říkal jsem ti to. Tvoje máma je skvělá, nikdy by nebyla proti tobě."

J: "Já vím, děkuju,"...Políbil mě.

V tu chvíli jsem musel přemýšlet nad tím, co Debbie řekla, že bych aspoň někdy mohl dát to svoje skrývání citů stranou a zvlášť teď, když jsem viděl, jak to všechno Justin zvládá, jsem věděl, že moje city k němu jsou ještě silnější, než jsem si myslel a že by možná alespoň nějak měl slyšet, jak moc mi na něm záleží.

B: "Byl jsem za tvým otcem,"...Řekl jsem to takovým rázným tónem, ale do očí jsem se mu bál podívat.

J: "Co?"

B: "Vím, že jsem asi neměl... tvoje máma mě o to poprosila, ale nejspíš bych tam šel, i kdyby to neudělala... každopádně jsem to tím asi ještě zhoršil a...,"...A větu už jsem nebyl schopný dokončit, protože Justinovy rty se ocitly na těch mých.

J: "Děkuju,"...Zašeptal.

B: "Ty nejsi naštvanej?"

J: "Kvůli čemu? Že si mě šel bránit, i když víš, že tě můj otec nenávidí? Za to tě můžu jedině milovat."

Ačkoliv jsem se snažil, malému úsměvu jsem nakonec neodolal. Ten kluk mě vážně nikdy nepřestane udivovat. Nešlo to jinak, musel jsem ho prostě líbat. A Justin se následně snažil dostat ze mě oblečení, ne že bych se chtěl bránit, ale s tím, co se teď děje... zkrátka...

B: "Určitě?"

J: "Vážně se ptáš?"

B: "Jen zkouším novou etapu života - ohleduplnost."

J: "A já si vychutnávám svou poslední etapu - sex s tebou. Kdo ví, na jak dlouho si to budeme muset odepřít."

B: "Justine,"...Přitiskl jsem své čelo k tomu jeho, slova, co říkal se mi jednoduše neposlouchala dvakrát dobře.

J: "Prostě na to nemysleme,"...Opět se přisál na mé rty a já si to hodlal vychutnat.

Následně jsem ho překulil po sebe a začal jsem se dobývat do jeho kalhot, zatímco jsem jeho krk zasypával polibky. Sténal mi u ucha, vzrušovalo mě to. Když jsem se dostal pod lem jeho trenek a nahmatal jeho chloubu, začal jsem si s ní hrát, střídal jsem tempo i stisk, Justin byl v sedmém nebi. Následně jsem ho zbavil jeho trička a líbal jsem ho na hruď. Nezapomněl jsem ani na bradavky, obkroužil jsem je obě jazykem, Justin se jenom chvěl. Poté jsem mu jazykem značil cestičku až k jeho penisu. Na to jsem ho zbavil veškerého oblečení a stejně tak Justin mě. Vzájemně jsme se hladili a líbali na každém místečku naší holé kůže.

B: "Otoč se,"...Věnoval jsem mu hříšný úsměv.

Justin nezaváhal a udělal to. Líbal jsem ho na lopatky a pak jsem mu za vlasy zvrátil hlavu, abych ho mohl políbit na rty, byl to vášnivý, hluboký polibek, který nás ještě víc nažhavil. Potom jsem jazykem začal klesat až k jeho pozadí, na kterém jsem mu zanechal drobné otisky svými zuby, líbilo se mu to.

Po chvíli jsem vzal z nočního stolku kondom a lubrikační gel, se kterým jsem Justina připravil. Vzápětí jsem si navlékl kondom a pronikl do něho. Hlasitě zasténal a já začal přirážet, byli jsme oba pohlceni tou rozkoší. A oba jsme i zažili nepopsatelný orgasmus.

Vina(5)

Nový díl.

BRIAN

Vůbec jsem nevěděl, jak Debbie vysvětlím to mokré oblečení, aniž bych jí musel prozradit, že ve mně holt polevily ledy a já si dovolil ukázat lidskost, jen abych Justinovi pomohl. Ale to, že se mi Justin smál při představě, jak šokovaně na mě bude Debb koukat bylo vlastně nápomocné, protože věřím, že ten pohled bude stát za to.

"Kde, sakra, jsi?! Vy oba!" ozvala se znova o něco hrozivějším tónem. Mohlo mě napadnout, že zrovna ona pomůže tomu, aby se Justin zase usmíval jako sluníčko, protože přesně to se právě dělo.

B: "Je ti jasný, že tě zabije?"

J: "To tys jí neinformoval o mém pobytu v cele."

B: "Hele! Věřím, že jeden hovor si tam dovolený měl."

J: "Ten jsem si šetřil pro tebe, kdybych náhodou chtěl sex po telefonu."

Musel jsem se zarazit a prohlédnout si ho, ještě před chvílí se zdálo, že se z té svojí nálady jen tak nevyhrabe a najednou dělal takové vtípky... které mimochodem byly jako představa vzrušující.

Debbie: "Mám toho dost!"

J: "Měli bychom jít."

B: "Ty první."

Justin se na mě nazlobeně podíval, ale následně neodolal úsměvu. Hned na to vyšel z koupelny s ručníkem kolem beder a já ho následoval mokrý jak nějaká zmoklá slepice.

---

J: "Ahoj, Debb."

Debbie: "Sunshine!"...Ihned se mu vydala naproti a objala ho div ho neporazila.

B: "Takže ten pohlavek opravdu dostanu já."

Debbie: "To si teda piš!"...A už mi přistál.

B: "Au,"...Mnul jsem si tvář, dneska teda sedla.

Debbie: "To jsem možná trošku přehnala, ale... co se ti stalo? Jsi úplně mokrý."

B: "Koupal jsem se."

Debbie: "V oblečení? Ale to je jedno... měl si mi zavolat! Nebýt toho, že jsem šla k Linds na návštěvu podívat se na Guse tak vůbec nic nevím... nikdo z vás by mi nedal vědět!"

J: "Promiň, Debb, všechno je to moje vina. Brian a Mel se mi jen snažili pomoct a Lindsay taky..."

Debbie: "Ale to neznamená, že mi nikdo nedá vědět."

B: "Máš pravdu, měl jsem ti zavolat. Nepřemýšlel jsem, stalo se to všechno tak rychle... Promiň."

Jak Debbie tak Justin se na mě podívali nevěřicným pohledem, jako kdybych řekl něco naprosto nečekaného. Ano není zvykem, že bych se omlouval, ale tentokrát jsem to opravdu podělal, to musím uznat i já sám.

Debbie: "Měl by ses jít převléknout, to mokrý oblečení ti zhoršuje krevní oběh."

Justin se začal smát jako malej kluk, chtěl jsem ho v tu chvíli zaškrtit, ale na druhou stranu bylo lepší vidět ho takhle, ačkoliv jsem byl předmětem jeho zábavy já, než aby byl zase uzavřený, nekomunikativní a smutný.

J: "Taky bych se měl obléknout,"...Justin se vydal do ložnice a já ho chtěl ihned následovat.

Debbie: "Počkej,"...Zastavila mě.

B: "Co?"

Debbie: "Jak je to na tom?"

B: "Líp, než před chvílí. Ale bojím se, že je to jen přetvářka... myslím, že ta dobrá nálada mu moc dlouho nevydrží."

Debbie: "Jak mu tohle mohl udělat jeho vlastní táta?"

B: "Nezapomeň, že mě naboural auto a nakopal mi zadek."

Debbie: "To byl idiot, ale myslím, že tenkrát chtěl Justina jenom chránit..."

B: "A to ho omlouvá?"

Debbie: "Jistěže ne, ale... jednoduše teď se zdá, že mu chce jenom ublížit a ne ho chránit."

B: "Jedno je jasný, chce zařídit, aby ho ode mě držel, co nejdál to půjde."

Debbie: "Před pár lety by ses toho nebál."

B: "Kdo říká, že se toho bojím teď?"

Debbie: "Tvůj výraz hned po tom, co jsi to dořekl."

Protočil jsem oči, to jinak nešlo. Kdybych to totiž neudělal, byl bych nucený říct, že má pravdu. Ano - představa toho, že ho ztratím je víc, než děsivá. A kdyby to mělo být kvůli tomu idiotovi jenom proto, že se nedokáže smířit, že Justin to má rád do zadku, zvlášť ode mě, jo to mě teprve sere. Proč, sakra, lidi mají děti, když je pak neberou takové, jaké jsou?!

B: "Jdu se převlíknout... Vyprovodíš se sama?"

Debbie: "Zvládnu to. A na kuchyňské lince máte jídlo... narazila jsem na donáškovou službu dole, tak jsem to zaplatila."

B: "Díky, asi? Hádám, že ti ty peníze budu muset dát?"

Debbie: "Hádáš správně,"...Se smíchem odešla.

Musel jsem se nad ní pousmát, vážně si svůj život bez ní nedovedu představit, nebýt jí a její mateřský lásky, kterou mi dávala od mých 14 let, nevím, co by se se mnou stalo.

J: "Co chtěla?"

B: "Dát mi přednášku, klasika."

J: "Aha. Máma mi psala, že chce, abych přišel."

B: "Můžu tě odvézt, jestli chceš?"

J: "Nevím, jestli půjdu."

B: "Co?"

J: "Nedokážu se na ni ani podívat, kdyby mě nezastavila, nevím, co bych mu udělal... Molly byla tak vystrašená."

B: "Udělal si, co jsi musel... uhodil tě on, on byl agresivní, on se zachoval jako zmetek... ty ses jenom bránil a bránil si i mámu se sestrou."

J: "To je právě to, nejsem si jistý, že jsem někoho bránil... měl jsem na něj prostě jenom vztek."

B: "Ať už tak nebo tak, zasloužil si to. A tvoje máma má o tebe strach, chce jen vidět, že si v pořádku. A nemyslíš si, že když nepůjdeš za ní, tak že ona přijde sem?"

J: "To je asi pravda."

B: "Tak vidíš. Připrav se, hodím tě tam."

J: "Tak dobře."

Ačkoliv souhlasil, stále na něm bylo vidět, že si tím není jistý, ale chápal jsem ho, nejspíš bych se cítil stejně být na jeho místě. Myslí si, že je to jeho vina, ačkoliv to tak není, ten pocit znám, až na ten rozdíl, že moje vina to většinou je.

B: "Chceš, abych s tebou šel dovnitř?"...Ptal jsem se, jakmile jsme dojeli na místo.

J: "Jo... ne... možná... já nevím. Asi bych tam měl jít sám."

B: "Možná to tak bude lepší, ale můžu tu počkat, jestli chceš."

J: "To je dobrý... já se domů nějak dostanu. Nevím, jak dlouho tu budu."

B: "Dobře."

J: "Drž mi palce,"...Chystal se vystoupit.

B: "Budu. A Justine?"

J: "Jo?"...Podíval se na mě.

A já ho políbil, fakt jsem to potřeboval, ještě jsem tu možnost neměl a ještě dýl bych to už asi nevydržel. A zdálo se, že i jemu to přišlo vhod.

B: "Tak později?"

J: "Později,"...Usmál se a odešel.

Jakmile jsem viděl, že zašel dovnitř, věděl jsem, že je na čase něco udělat. Část mě se obávala toho, že to tím jenom zhorším, ale i přes to jsem se vydal do domu pana dokonalého Craiga Taylora.

Vina(4)

Nový díl. - Tak nový vzhled se nám snad povedl, ještě ho teda musím dopilovat, ale doufám, že vám se líbí, co už vidíte (a když ne tak ne, mně se to líbí) A asi jste si možná všimli, že jedna rubrika 'Jiné' nám zmizela, ale za to přibyla jiná a to rubrika 'O QAF', kam mám v plánu někdy přispívat články o Queer as folk, v poslední době narážím na nějaké novinky, jak o seriálu tak o hercích z něho a nějak jsem zatoužila po tom, že bych sem tam něco napsala a dala vám to sem (ještě to nemám úplně vymyšlené, ale já to vymyslím) Ale jako první mám v plánu sem prdnout článek všeobecně o QAF - co, kdo, proč, jak... prostě pro ty, kteří třeba seriál moc neznáte a zajímá vás, o čem a hlavně, o kom to vlastně píšu nebo tak... prostě uvidíte sami Ale teď už vám radši popřeju příjemné čtení

BRIAN

Nikdy bych nevěřil, že něco takového přiznám, ale jsem šťastný, že znám Mel. Povedlo se jí to - dostala Justina na kauci ven. Teda ona jí zařídila a já zaplatil, ale to už je vedlejší. Hlavní je, že právě teď čekám na to, až Justin vyjde ven a já ho budu moct obejmout. A pak praštit, za to, že se tím idiotem nechal tak vykolejit. Bože, už jde, okamžitě vystupuji z auta a opírám se o něj, ruce mám složené na prsou a sleduji, jak ke mně kráčí s Mel v závěsu. Nedokáže se na mě ani podívat, vidím, jak se stydí a mě najednou opouští veškerá chuť mu něco vyčítat, i když jen z důvodu toho, že mě neskutečně vyděsil. Jdu mu proto ihned naproti a nabízím mu svou náruč - neváhá a svine se mi na hruď. Okamžitě jsem ho proto pevně objal a k Mel jsem zašeptal tiché "Děkuju," ona jen přikývla.

B: "Jak ti je?"

J: "Hrozně."

B: "Vezmu tě domů."

Melanie: "Ehm?"

B: "Ale nejdřív odvezeme tvojí zachránkyni domů."

J: "Jo, jasně."

Justin mě obešel a vydal se do auta. Zoufale jsem se podíval na Mel, ale ta mi oplatila stejný pohled. Ani jeden jsme Justina takhle nikdy neviděli.

---

B: "Co ho teď čeká?"...Nevydržel jsem to.

Melanie: "Buď to se mu podaří přesvědčit otce, aby stáhl obviněný anebo bude muset k soudu... z toho, co si mi ale řekl, si myslím, že mám velkou šanci ho z toho dostat."

B: "Myslíš?"

Melanie: "Ani já neumím zázraky, Briane."

B: "Já vím, jen..."

Melanie: "Udělám, co budu moct, slibuju."

Nebýt to už moc, tak bych si ji snad i objal. Fakt si nedovedu představit nikoho lepšího, kdo by z toho Justina vysekal. Myslím, že jí budu hodně dlužný.

Melanie: "Díky za svezení. Pozvala bych vás dál, ale..."

B: "Pojedeme domů."

Melanie: "Dobře. Justine, ještě si zavoláme a domluvíme se na schůzce, souhlasíš?"

J: "Dobře,"...Zašeptal do větru, jako by mu to snad bylo jedno.

Melanie: "Fajn."

Když Mel vystoupila, vydali jsme se směr domů, Justin jenom mlčel a koukal z okýnka. Bylo to hrozný, obvykle tu svojí pusu nikdy nezavře, až mi z toho hrabe, ale tohle ticho, to bylo mnohem horší. Chtěl jsem mu nějak pomoct, ale nevěděl jsem si rady. O to víc jsem ale věděl, že za jeho otcem budu muset jít, ne jen proto, že Jennifer si myslí, že ho zvládnu přimět stáhnout obviněný, ale proto, abych mu hezky řekl, co si o něm myslím.

B: "Justine?"

J: "Hmmm?"

B: "Jsme tady."

J: "Jo,"...Justin otevřel dveře a vydal se k domu.

Musel jsem přivřít oči a zhluboka se nadechnout. Myslel jsem si, že když ho odtamtud Mel dostane a on bude zase doma se mnou, tak to pro něho bude lepší, ale něco mi říká, že je mu pořád stejně mizerně.

Cesta výtahem byla doslova nekonečná, jindy bych to využil k jiným věcem, teď jsem se jenom modlil, ať už konečně dojedeme nahoru. A když se tak stalo a otevřel jsem dveře loftu, čekal jsem alespoň mírné zlepšení nebo aspoň to, že vyhledá mou blízkost, ale ani to se nestalo.

B: "Máš hlad?"

J: "Něco mi říká, že s tím mi moc nepomůžeš,"...Trošičku se usmál, zázrak!

B: "Ne, jen jsem chtěl vidět tvůj úsměv."

A udělal to znova, bože, ani nevíte, jak moc dobrý pocit to byl. Debbie fakt věděla, proč mu dát přezdívku Sunshine... on je prostě sluníčko!

B: "Můžu aspoň něco objednat."

J: "Jo, klidně. Dám si sprchu."

Moje obvyklá reakce by zahrnovala to, že bych ho následoval, ale tentokrát jsem jen přikývl a jakmile se ztratil v koupelně, složil jsem se na pohovku. Byl jsem z toho vážně zoufalý. Nikdy jsem nebyl dobrý v tom pomáhat lidem, jo když chci tak umím zařídit věci, které jsou třeba, ale to většinou zahrnuje to, že si prostě dupnu, tady jde o to cítit a uklidňovat a utěšovat a pečovat... a já to prostě neumím, do hajzlu! Někdy jsem fakt neschopnej!

Když jsem se trochu vzpamatoval, zařídil jsem naší objednávku a potom jsem jenom netrpělivě čekal na Justina. Sice mi bylo jasné, že se nic nezmění a on pořád bude odtažitý a já k ničemu, ale chtěl jsem ho u sebe. Jenže on pořád nevycházel, začínalo mě to děsit. Proto jsem se vydal do koupelny za ním a to, co jsem uviděl, mě zlomilo - Justin se opíral o stěnu sprcháče, zády ke mně, nechával na sebe dopadat provazce vody a ani nedutal, bylo mi hned jasné, že brečí. Neváhal jsem a šel jsem za ním dovnitř, na oblečení jsem kašlal, Justin mě potřeboval.

J: "Briane..."

B: "Pššš,"...Objal jsem ho a on se mě chytil jako klíště.

J: "Jsi oblečený."

B: "To uschne,"...Zasmál jsem se a on se přidal.

J: "Promiň."

B: "Za co?"

J: "Za moje chování... za to všechno. Neměl jsem ho nechat mě tak vyprovokovat, ale když řekl, že zařídí, abych tě už nikdy neviděl a díval se na mě tím svým opovrhujícím výrazem... a já si v tu chvíli vzpomněl na Hobbse... prostě se ve mně všechno zlomilo a já to neovládl... všechno je to moje vina."

B: "Být to já neovládl bych se taky. A omlouvat se nemusíš, to by měl on."

J: "Já jen nechápu, jak mě může tak moc nenávidět... jak mi tohle může dělat?"

B: "Někteří lidi si zkrátka nezaslouží mít děti."

J: "My oba jsme to vyhráli."

B: "Nezapomeň, že máš milující mámu... ta tu pro tebe vždycky bude... a já taky nikam nezmizím."

Něco mi říkalo, že tohle potřeboval slyšet, že tohle je ta péče, kterou lidi musí projevovat, když se něco takového stane a pomohlo to, přímo jako by mi roztál před očima.

"Kinney!?" rozeznělo se po bytě a já hned věděl, kdo nás poctil svou návštěvou. Nemohl to být nikdo jiný, než Debbie! Jen tak mimochodem - o té situaci jsem jí ještě nestihl informovat. Něco mi ale říká, že ona už to ví.

Vina(3)

Nový díl.

BRIAN

Asi si dovedete představit, že jsem byl jak na trní, mít tu možnost tak tu běhám sem a tam jak šílenec z těch nervů, místo toho jsem alespoň poklepával nohou, jak nějaký narkoman, zatímco jsem se snažil sedět na místě a nevybouchnout. Ani jsem popravdě nevěděl, jak se vlastně cítím, na jednu stranu jsem měl opravdu strach, protože jestli udělal to, co nám tvrdí, že udělal a není v tom nějaký háček, který všechno vysvětlí a Justin bude v pohodě, tak je tu dost velká možnost, že náš vztah bude pokračovat přes mříže. A zároveň mám vztek, protože nechápu, jak se mohl do něčeho takového namočit, je to přeci on, vždyť ten kluk by neublížil ani mouše, tak, co ho, sakra, dovedlo k tomu, že chodí po nocích a rozdává nakládačky? Copak nemohl přijít za mnou a promluvit si o tom, co ho trápí? Musel k tomu přistoupit zrovna takhle? Já fakt zešílím, pane bože!

B: "No konečně! Tak co říkal?"

Melanie: "Jak to říct? Neřekl mi nic."

B: "Co, prosím?"

Melanie: "Myslím, že je dost mimo, pomalu mě nevnímal a jediný, co řekl, bylo, že to podělal."

B: "Co, sakra, udělal?"

Melanie: "Já nevím. Ale zjistím to. Dneska tu bude muset zůstat, ale zítra mu zkusím zařídit kauci... takže si připrav peněženku."

B: "Další věc, co mi bude doživotně splácet."

Melanie: "Ještě, že ho miluješ natolik, že to přetrpíš."

B: "Prosím tě, nechtěj, aby mě zavřeli taky, až tě zabiju."

Melanie: "Máš štěstí, že tu jde o Justina, jinak bych se na tebe vykašlala."

Popravdě? Neužíval jsem si nijak zvlášť to, jak jsem jí popichoval, jindy je to běžná část mého dne, která mě baví, teď jsem ale jednoduše musel najít něco, co mi i na pár vteřin odvede myšlenky od toho, co se děje. Protože jestli se Justin z tohohle nedostane, tak já nevím... já nevím, co budu dělat.

---

B: "Promiň... a díky, že mu pomáháš."

Melanie: "Měl bys zavolat Jennifer."

B: "Do hajzlu."

Melanie: "Nech mě hádat - zapomněl si, že má matku?"

B: "Zavolám jí."

Melanie: "Ale nejdřív mě hoď domů."

B: "Jsem snad taxikář?"

Melanie: "Jestli chceš, tak se tak klidně oslovuj."

Něco mi říkalo, že ani ona nevidí tuhle situaci v moc dobrém světle a tím, že mě popichovala se nesnažila uklidnit jenom mě, ale i sebe... a v tom případě je tohle opravdu v hajzlu!

B: "Tak prosím,"...Zastavil jsem před jejich domem.

Melanie: "Díky... a Justina z toho dostanu, určitě je to jen nedorozumění."

B: "Proto jsem šel za tebou a ne za nějakým uchem... vím, že to dokážeš."

Melanie: "Snad nikdy si mi nesložil kompliment."

B: "To ty nervy."

Melanie: "Tím se to vysvětluje. Dobrou noc."

B: "Dobrou."

Když zašla do domu, něco se ve mně zlomilo, jako bych se snad do teď držel pohromadě, jen aby to ona neviděla a najednou mě to pohltilo, nedokázal jsem ani hned odjet, jen jsem seděl a snažil se vymyslet, co se asi mohlo stát a především, jak Justina z toho dostat, ale nenacházel jsem žádné řešení. Nakonec jsem se ale vydal domů. Když jsem však přijel, před domem jsem našel nečekaného hosta...

B: "Jennifer?"

Jennifer: "Briane, kde je Justin?"...Přiběhla ke mně se slzami v očích.

B: "Co se stalo?"

Jennifer: "Je Justin v pořádku? Snažila jsem se mu dovolat, ale nebere mi to... po tom, co se stalo..."

B: "Po čem, Jennifer? Já vůbec nic nevím... Justina zatkli za napadení."

Jennifer: "Proboha, on to fakt udělal."

B: "Kdo? Jennifer, o co jde?"

Jennifer: "Jeho otec... za všechno může jeho otec."

Hlasitě jsem polkl a ruce stiskl v pěst. Od začátku jsem věděl, jaký idiot jeho táta je, sám jsem na vlastní kůži zažil jeho hněv, ale Justin je jeho syn, proboha!

B: "Pojď se mnou nahoru, tohle mi budeš muset vysvětlit."

Jennifer ani nedutala a šla se mnou. Úplně se třásla, vlastně jsem při pohledu na ní ani snad nechtěl nic vědět, ale bylo mi jasné, že nevědomí by bylo horší nejen pro mě, ale především pro Justina, Melanie potřebuje vědět, co se stalo, aby mu mohla pomoct.

B: "Dáš si kafe nebo čaj?"

Jennifer: "Nic... nebo možná čaj."

B: "Hned to bude."

Sice mám pocit, že jsem čaj v životě ani nepil natož si ho dělal, tak se mi ve výsledku povedl, být tu Justin tak je na mě určitě pyšný a náležitě by mě odměnil... místo toho, no však vy víte.

B: "Tak řekneš mi už, co se stalo?"

Jennifer: "Craig on... v noci u mě zvonil, když jsem mu otevřela tak byl úplně opilý a hledal Justina, vztekal se, vysvětlila jsem se mu, že Justin tu není, že přeci bydlí s tebou a to ho vytočilo ještě víc a začal být dokonce agresivní, pak Justinovi sám zavolal a ten hned přišel, bál se o mě a o Molly. Justin se ho snažil dostat z domu, ale Craig ho uhodil a řekl mu, že mu nějakej teplej syn nebude říkat, co má dělat a že zařídí, aby se s tebou už nikdy neviděl... Justin se neudržel a praštil ho, praštil ho dvakrát a pak jsem ho zastavila, tak několikrát bouchl do zdi a utekl pryč."

Měl jsem vztek, měl jsem neskutečný vztek! Chtěl jsem se sebrat a toho parchanta najít a bylo by mi jedno, že bych skončil v cele hned vedle Justina!

B: "A proč ho, sakra, ten idiot nahlásil za napadení? Vždyť za to mohl on!"

Jennifer: "Řekl, že zařídí, aby se s tebou už neviděl... proto to udělal."

B: "Tím, že zařídí, aby šel do vězení? To má být vtip?"

Jennifer: "Když se o tobě dozvěděl poprvé naboural ti auto, zbil tě a chtěl Justina poslat pryč... vážně tě to tak moc překvapuje?"

B: "Přísahám bohu, že jestli ho někdy uvidím tak..."

Jennifer: "Vlastně za ním budeš muset jít."

B: "Co?"

Jennifer: "Musíš ho přesvědčit, aby toho nechal."

B: "Proč já? Mít tu možnost tak mě zabije... a ty pocity jsou vzájemný."

Jennifer: "Protože i když tě nenávidí, tak z nějakého důvodu věřím, že se ti ho podaří přesvědčit."

Myslel jsem, že si ze mě dělá srandu, ale nakonec jsem pochopil, že nedělá. To neměnilo nic na tom, že jsem byl přesvědčený o tom, že je to naprostý nesmysl, ten magor na mě nikdy nedá, něco mi říká, že spíš Justinovi ještě víc zavaří! Ale pokud si Jennifer myslí, i kdyby jenom malinko, že můžu jeho názor změnit a Justinovi pomoct tak to holt budu muset risknout.

Vina(2)

Nový díl.

BRIAN

Nemohl jsem se z toho vůbec vzpamatovat. Chtěl jsem jet s nimi rovnou na stanici a zjistit, o co, sakra, jde, ale věděl jsem, že nejdřív budu muset někoho sehnat, i když mě to bude stát veškerou mou hrdost. Jenže jak se ukázalo, Melanie se mnou chce mluvit asi úplně stejně, jako já jí chci žádat o pomoc. Proto když nezvedala ani můj desátý hovor jsem se vydal rovnou k nim domů, ačkoliv jsem nevěděl, co jí vlastně vůbec řeknu, jelikož sám nic nevím. Jenom to, že jsem z toho totálně v hajzlu!

Melanie: "Co tady, zatraceně, děláš?! Je noc! Spali jsme!"

B: "To mě nezajímá, máš zvedat telefon... jdeme - potřebuju tě."

Melanie: "Zbláznil ses? To, že ti nezvedám telefon má důvod... a nikam s tebou nejdu, jsi cvok?."

B: "Mel, zatraceně! Justina zatkli... a já nevím, co mám dělat, takže když říkám, že tě potřebuju tak to znamená, že tě, sakra, potřebuju."

Lindsay: "Jak to myslíš, že ho zatkli?"...Objevila se tak, jak jsem doufal, že se neobjeví.

B: "Skvělý, další obecenstvo. Jdeme,"...Chytil jsem Melanie za paži pevněji, než jsem chtěl.

Melanie: "Pusť mi tu ruku a nech mě se alespoň obléknout, nepůjdu nikam v pyžamu."

B: "Tak dělej, proboha."

Nebudu lhát, byl jsem, kurva, vyděšený! Když Justinovi dali pouta tak to ani zdaleka nesplňovalo mou sexuální představu... v tu chvíli jsem mohl jenom myslet na to, co se, do prdele, děje a kam ho, sakra, vedou uprostřed noci! A především PROČ!

---

Lindsay: "Co se stalo, Briane?"

B: "Já nevím, jasný?!"...Neudržel jsem nervy na uzdě.

Lindsay: "Proč ho zatkli?"

B: "Prý za napadení, co já vím... pravděpodobně omylem do někoho strčil na ulici a ten si to vzal osobně, protože jinak nechápu, jak by on mohl někoho napadnout... je jak štěně."

Jenže v tu chvíli jsem si něco uvědomil, něco, co jsem v tom šoku vytěsnil z mozku... to, jak zmizel uprostřed noci a vrátil se k ránu celý od krve s rozbitým rtem... do hajzlu, Justine, co si udělal?

Melanie: "Můžeme."

B: "Sláva."

Lindsay: "Jela bych s vámi, ale nemůžu tu nechat Guse."

Melanie: "Zůstaň tady, určitě se to nějak vyřeší."

Lindsay: "Já vím... Justin bude v pořádku,"...Věnovala svou pozornost mně.

B: "To nemůžeš vědět,"...Na nic jsem už nečekal a vydal jsem se rovnou do auta.

To, jak se mi klepaly ruce, značilo, že bych rozhodně neměl řídit, ale bylo mi to jedno, potřeboval jsem jenom jediné - a to to, aby tahle noční můra skončila a já mohl obejmout Justina.

Melanie: "Můžeš mi říct, co přesně se stalo?"

B: "Já nevím, jasný? Zaklepali na dveře, řekli, že mají zatykač a Justina odvedli v poutech... a jsem si jistý, že narozeniny nemám, takže to je skutečný."

Melanie: "Mohl bys alespoň na chvíli odpustit od těch vtípků?"

B: "Je mi líto, ale to jediný mě drží při smyslech."

Melanie: "Vím, že se o něho bojíš."

Chtěl jsem říct, že neskutečně, ale na poslední chvíli jsem to spolkl. Nemůžu si jednoduše dovolit být za slabocha a vyjadřovat, jak se cítím, když musím být silný kvůli Justinovi.

Melanie: "Je tu ještě něco, co nevím? Cokoliv."

Zvažoval jsem, zda jí říct o tom, co se stalo v noci, ale nebyl jsem si jistý, že je to dobrý nápad, protože to pro Justina nevypadá vůbec dobře, ale můžu si snad hrát na jeho alibi, když vypadá jak když byl na srazu zápasníků?

B: "V noci zmizel... a když se vrátil tak měl oblečení od krve a rozbitý ret."

Melanie: "A to jsi nemohl říct rovnou? Co dělal, zatraceně?"

B: "Nevím, nic mi neřekl, choval se divně... ale pak mi nakecal, že to byla jenom nehoda. Ale všechny klouby na pravé ruce měl odřené."

Melanie: "Do hajzlu."

B: "Hádám, že to není dobrý?"

Melanie: "Z toho, co jsi mi řekl, to nevypadá ani trochu dobře. Bude mi muset říct, co se stalo a já budu dělat, co bude třeba, abych ho dostala ven."

Doufal jsem, že bude mít alespoň o trochu pozitivnější pohled na celou tuhle situace, abych se mohl přestat tolik strachovat, ale vše nasvědčovalo tomu, že je to vlastně ještě horší.

Melanie: "Musíš se dát dohromady, než tam půjdeme."

B: "To mu má nějak pomoct?"

Melanie: "Ne, ale tobě jo... nechci tě mít na svědomí, až si budeš vyčítat kvůli svému egu, že si tohle nezvládl."

B: "Díky, jak ohleduplné."

Nelíbilo se mi, jak se mnou mluví, jako s nějakým děckem, ale bohužel měla pravdu. Nakonec bych se opravdu propadal hanbou za to, že jsem tuhle situaci nezvládl tak, jak bych měl.

B: "Dobrý, tak můžeme."

Melanie: "Určitě?"

B: "Jdeme, kristepane!"

Vystoupil jsem z auta popoháněn jak strachem, tak vztekem a vydal jsem se rovnou dovnitř - na místo, kde pouta a bičík neslouží za účelem potěšení.

Melanie se hned všeho ujala a začala nějakému velmi pohlednému policistovi vysvětlovat, proč jsme tady a jediné, co jsme se dozvěděli, bylo to, co už jsme dávno věděli - Justina zatkli za napadení. Ale to, zda jen naboural do zdi, která shodou okolností oživla, anebo něco podobného, nezmínil, protože on sám toho podle všeho moc nevěděl.

B: "Můžu ho vidět?"...Vyřkl jsem otázku, která mi hlasitě kolovala hlavou.

Policista: "A vy jste?"

B: "Brian Kinney."

Melanie: "On myslí, jaký k němu máš vztah."

B: "Ou... řekněme, že je to kluk, kterého jsem..."

Melanie: "Jeho přítel,"...Raději mě přerušila.

B: "To bych..."

Melanie: "Radši už mlč, prosím tě... Můžu za ním já?"

Policista: "Jste jeho právník, takže vy ano."

Melanie: "Děkuju. Počkej tady,"...Nakázala mi to jak psovi.

B: "Věř mi, nemám v plánu odejít."

Nebudu lhát, štvalo mě, že za ním mohla pouze Mel, ale asi si můžeme přiznat, že bych mu zrovna já nebyl nějak nápomocný, to může jedině ona. Jen bych opravdu dal cokoliv za to, abych se už konečně dozvěděl, co se to, sakra, děje, jinak se asi zblázním!

Vina(1)

Nová povídka. - Musím se přiznat, že jsem po té dlouhé povídce úplně vyšťavená a nějak mě nic na další povídku nenapadlo, takže jsem zapátrala ve složkách a našla něco, co jsem napsala už před dvěma roky a nějak jsem na to zapomněla... bude sice sranda na to navazovat, když už je to tak dlouho, ale já mám ráda výzvy Sice jsem si říkala, že od dramatu na chvíli upustím, ale tohle je trošku jiné drama, než jste zvyklí. Sama jsem proto zvědavá, jak se s tím poperu... ale dost těch řečí, prostě si užijte čtení

BRIAN

Probudil jsem se zhruba okolo 4 hodiny ranní a hned mě znepokojilo prázdné místo vedle mě, jsem si totiž zcela jistý, že když jsem šel spát tak byl Justin u mě a určitě to nebyla halucinace. Okamžitě jsem proto vylezl z postele a šel se porozhlédnout po loftu, ale nikde jsem ho nenašel, všude bylo pouze nepříjemné ticho a prázdno! Dokonce i jeho telefon jsem našel pohozený na konferenčním stolku, takže jsem mu nemohl ani zavolat a zjistit, kam se uprostřed noci vypařil. No není on na zabití?!

Opravdu jsem to nechápal, bylo jen výjimkou, že doma nebyl do tří, ale aby zmizel po třetí? To mi vážně hlava nebere! Ale co můžu dělat? Vyhlásit po něm celostátní pátrání anebo se sám na takovou misi vydat? Jenže kde ho mám tak hledat? Toť otázka za milion!

Přiznávám se, že se mi tohle vůbec nelíbilo, dokonce jsem o něj měl starosti, jenže jsem nemohl nic dělat. Sice bych se ho mohl pokusit najít, ale jak už jsem říkal, já nevím, kde je a jelikož si s sebou ani nevzal telefon tak pochybuji, že vůbec chtěl, abych mu volal, natož abych ho dokonce hledal. Něco mi říká, že měl možná zase nějaký zlý sen, jako už několikrát za posledních pár týdnů a jednoduše ho šel rozchodit ven na čerstvý vzduch, jelikož si určitě usmyslel, že to bude lepší, než mě s tím zatěžovat a ačkoliv bych s ním o tom mohl diskutovat, tak nebudu, je jenom na něm, jak se s tím vypořádá, protože i když bych mu rád pomohl, někdy je prostě lepší nechat ho, ať si to vyřeší po svém.

Vrátil jsem se proto zase zpátky do postele a překvapivě jsem zase usnul, divil jsem se, že se mi to podařilo vzhledem k okolnostem, ale aspoň jsem Justinovu nepřítomnost mohl v klidu zaspat. Tedy alespoň do té doby, než mě probudil rámus z koupelny...

B: "Justine?"

Když jsem ho zahlédl, tak jsem se doslova zhrozil - byl jako tělo bez duše, dokonce na mě ani nereagoval, skoro jako by ani nevěděl, že stojím přímo za ním, zatímco se opíral o umyvadlo a měl svěšenou hlavou.

---

B: "Justine?"...Chytil jsem jej za rameno a on úlekem nadskočil.

J: "Proboha, Briane! Vyděsil si mě!"

Otočil se ke mně a já hned poznal, že brečel, měl úplně zarudlé oči a tváře. Ale co mě vyděsilo ještě víc, byl jeho krvavý ret.

B: "Já vyděsil tebe? To ty vypadáš příšerně! Co se ti, sakra, stalo?"

J: "Nic, jsem v pohodě."

B: "V pohodě? Pokoušíš se mě rozesmát nebo co? Vždyť ti teče krev."

J: "Všiml jsem si,"...Chladně odsekl.

B: "Justine, co se ti stalo?"

J: "Nedělej si se mnou starosti."

B: "Bože, co to máš s rukou?"...Všechny klouby na pravé ruce měl odřené.

J: "Briane, prosím tě, neptej se mě na nic... Prosím!"...Působil dost zoufale.

A následně mě od sebe silou odstrčil a vydal se ke sprše, kde ze sebe začal sundávat věci, až v ten okamžik jsem si všiml, že měl na tričku a kalhotách krev, bál jsem se, že není jenom jeho. Bylo to totiž, jako kdyby se s někým porval.

B: "Řekni mi, co se stalo?"...Šel jsem k němu.

J: "Sakra, Briane! Kolikrát ti mám opakovat, že nechci, aby ses mě na něco ptal?! Prostě běž pryč... Nech mě být!"

Tohle nebyl ten Justin, co ho znám, ani zdaleka ne! Tohle byla jen jeho dokonalá zevní kopie, ale uvnitř? Jako by tam byl samotný ďábel, takový vztek jsem u něho nikdy v životě nezažil. Děsilo mě to!

B: "Odpověz mi, Justine!"...Neovládl jsem se.

J: "Nemám ti co říct. A teď pokud mě omluvíš, musím se vysprchovat,"...Vlezl si do sprchy a hlasitě za sebou zaklapl dveře.

Popravdě jsem na něho ani neměl vztek za to, jak se ke mně choval, spíš jsem se o něj bál. Takhle ho totiž neznám a něco mi říká, že se dostal do nějakého pořádného maléru a já vážně nevím, jak mu můžu pomoct, když mě takhle odmítá!

Nakonec jsem ale udělal přesně to, co chtěl, i když se mi to nelíbilo - nechal jsem ho být. Myslím, že právě teď opravdu potřebuje být sám. Dal bych ale cokoliv za to, aby mě k sobě pustil, aby mi nebránil ho držet a aby mi dovolil to s ním nějak vyřešit, ať už je to opravdu cokoliv, jednoduše jsem tu pro něho a chci, aby to věděl!

Vzhledem k tomu, že už bylo půl 8 ráno, musel jsem se připravit do Kinneticu. Chtěl jsem sice zůstat doma s ním, ale věděl jsem, že to není dobrý nápad, nechtěl mě tu. Proto jsem zamířil rovnou do práce, kde to rozhodně s myšlenkami na něj nebude vůbec jednoduché!

Ted: "Bože, Briane, vypadáš fakt příšerně!"...On vždycky ví, jak mě má přivítat.

B: "Ty to víš nejlíp, viď? Jelikož sis už fází příšernosti několikrát prošel. Ve které, že si to teď? Mrtvolná?"

Ted: "Mám se skvěle, díky za optání."

B: "Nápodobně."

Zalezl jsem rovnou do své kanceláře a usedl do křesla, na pracovní povinnosti jsem neměl ani pomyšlení. Dneska bych se nedokázal ani podepsat, natož vymyslet novou kampaň anebo zpracovat nějakou prezentaci. Před očima jsem měl jenom Justina. Tu jeho neobvyklou bledost, krev na jeho rtu, na jeho oblečení, pak ten odstup, co ode mě udržoval, to, jak mě k sobě nechtěl pustit, že jsem se ho nemohl ani dotknout, aniž by nenadskočil... Byl jednoduše jak hromádka neštěstí! A já jsem hlupák, který neměl brát 'Ne' jako odpověď!

Divil jsem se, že jsem to tam nakonec vydržel až do večera, ale ve finále jsem nejel rovnou domů, nějak jsem to potřeboval oddálit a stavil jsem se u Woody's na pár skleniček. Až kolem jedenácté jsem vyrazil domů.

Hned jak jsem vstoupil do loftu, tak jsem ho zahlédl sedícího na koberci před pohovkou, pracoval na nějakém výkresu a byl do toho jako obvykle zabraný, jenže ten jeho výraz z dnešního rána tu pořád byl. Věděl jsem, že je vystrašený, ale nevěděl jsem proč...

B: "Ahoj,"...Sedl jsem si k němu.

J: "Jak bylo v práci?"

B: "Málem jsem se unudil k smrti,"...Usmál jsem se v naději, že se usměje taky.

J: "Ty tak!"...A povedlo se.

B: "A jak ses měl ty?"...Prohrábl jsem se mu ve vlasech.

J: "Myslíš po tom mém "malém" ranním výstupu?"

B: "Řekneš mi už, co se stalo?"

J: "Byla to hloupost, jen menší nehoda. Spadl jsem a dost ošklivě, ale toho sis asi všiml."

Nevěřil jsem mu ani jedno jediné slovo. Nikdy sice nebyl zrovna dobrý lhář, ale vždy se o to alespoň pokoušel, jenže teď jako by jen plácl první věc, co ho napadla. Bylo mi však naprosto jasné, že když mu předhodím svůj názor na tu jeho historku, rozzuří se a to jsem zkrátka nemohl riskovat!

B: "Tak aspoň, že jsi v pořádku,"...Přitáhl jsem si jej k sobě a políbil ho do vlasů.

J: "Jo, musím si holt dávat větší pozor."

B: "Skvělý nápad,"...Opravdu si nejsem jistý tím, jak dlouho dokážu hrát tuhle jeho hru!

J: "Nemáš hlad? Je tu pizza."

B: "Kousek bych si dal."

J: "Dobře, skočím ti pro ni,"...Políbil mě a zamířil do kuchyně.

Když v tom se nečekaně rozeznělo hlasité klepání na dveře. Předpokládal jsem, že to bude buď Maikey anebo nějaký takový šašek, jenže když jsem následně otevřel dveře, věděl jsem, že jsem se šeredně zmýlil! Stáli tam dva policisté a já jsem si byl dost jistý, že jsem je neobjednal na naše postelové hrátky. A myslím, že ani Justin ne. Byli skuteční.

B: "Co si přejete, pánové?"

"Bydlí tu Justin Taylor?"

B: "Proč se ptáte?"

"Máme na něj zatykač kvůli napadení."

V ten okamžik jsem cítil, jak se moje srdce zastavuje a můj dech zrychluje. Značilo to snad panický záchvat? Protože mám pocit, že jsem ho právě teď zažíval! A když jsem pak pohlédl na Justina a uviděl ten strach, který mu přímo sálal z očí, tak jsem spatřil ještě něco jiného, byla to snad... Vina?