Nový díl.
BRIAN
Vůbec jsem nevěděl, jak Debbie vysvětlím to mokré oblečení, aniž bych jí musel prozradit, že ve mně holt polevily ledy a já si dovolil ukázat lidskost, jen abych Justinovi pomohl. Ale to, že se mi Justin smál při představě, jak šokovaně na mě bude Debb koukat bylo vlastně nápomocné, protože věřím, že ten pohled bude stát za to.
"Kde, sakra, jsi?! Vy oba!" ozvala se znova o něco hrozivějším tónem. Mohlo mě napadnout, že zrovna ona pomůže tomu, aby se Justin zase usmíval jako sluníčko, protože přesně to se právě dělo.
B: "Je ti jasný, že tě zabije?"
J: "To tys jí neinformoval o mém pobytu v cele."
B: "Hele! Věřím, že jeden hovor si tam dovolený měl."
J: "Ten jsem si šetřil pro tebe, kdybych náhodou chtěl sex po telefonu."
Musel jsem se zarazit a prohlédnout si ho, ještě před chvílí se zdálo, že se z té svojí nálady jen tak nevyhrabe a najednou dělal takové vtípky... které mimochodem byly jako představa vzrušující.
Debbie: "Mám toho dost!"
J: "Měli bychom jít."
B: "Ty první."
Justin se na mě nazlobeně podíval, ale následně neodolal úsměvu. Hned na to vyšel z koupelny s ručníkem kolem beder a já ho následoval mokrý jak nějaká zmoklá slepice.
J: "Ahoj, Debb."
Debbie: "Sunshine!"...Ihned se mu vydala naproti a objala ho div ho neporazila.
B: "Takže ten pohlavek opravdu dostanu já."
Debbie: "To si teda piš!"...A už mi přistál.
B: "Au,"...Mnul jsem si tvář, dneska teda sedla.
Debbie: "To jsem možná trošku přehnala, ale... co se ti stalo? Jsi úplně mokrý."
B: "Koupal jsem se."
Debbie: "V oblečení? Ale to je jedno... měl si mi zavolat! Nebýt toho, že jsem šla k Linds na návštěvu podívat se na Guse tak vůbec nic nevím... nikdo z vás by mi nedal vědět!"
J: "Promiň, Debb, všechno je to moje vina. Brian a Mel se mi jen snažili pomoct a Lindsay taky..."
Debbie: "Ale to neznamená, že mi nikdo nedá vědět."
B: "Máš pravdu, měl jsem ti zavolat. Nepřemýšlel jsem, stalo se to všechno tak rychle... Promiň."
Jak Debbie tak Justin se na mě podívali nevěřicným pohledem, jako kdybych řekl něco naprosto nečekaného. Ano není zvykem, že bych se omlouval, ale tentokrát jsem to opravdu podělal, to musím uznat i já sám.
Debbie: "Měl by ses jít převléknout, to mokrý oblečení ti zhoršuje krevní oběh."
Justin se začal smát jako malej kluk, chtěl jsem ho v tu chvíli zaškrtit, ale na druhou stranu bylo lepší vidět ho takhle, ačkoliv jsem byl předmětem jeho zábavy já, než aby byl zase uzavřený, nekomunikativní a smutný.
J: "Taky bych se měl obléknout,"...Justin se vydal do ložnice a já ho chtěl ihned následovat.
Debbie: "Počkej,"...Zastavila mě.
B: "Co?"
Debbie: "Jak je to na tom?"
B: "Líp, než před chvílí. Ale bojím se, že je to jen přetvářka... myslím, že ta dobrá nálada mu moc dlouho nevydrží."
Debbie: "Jak mu tohle mohl udělat jeho vlastní táta?"
B: "Nezapomeň, že mě naboural auto a nakopal mi zadek."
Debbie: "To byl idiot, ale myslím, že tenkrát chtěl Justina jenom chránit..."
B: "A to ho omlouvá?"
Debbie: "Jistěže ne, ale... jednoduše teď se zdá, že mu chce jenom ublížit a ne ho chránit."
B: "Jedno je jasný, chce zařídit, aby ho ode mě držel, co nejdál to půjde."
Debbie: "Před pár lety by ses toho nebál."
B: "Kdo říká, že se toho bojím teď?"
Debbie: "Tvůj výraz hned po tom, co jsi to dořekl."
Protočil jsem oči, to jinak nešlo. Kdybych to totiž neudělal, byl bych nucený říct, že má pravdu. Ano - představa toho, že ho ztratím je víc, než děsivá. A kdyby to mělo být kvůli tomu idiotovi jenom proto, že se nedokáže smířit, že Justin to má rád do zadku, zvlášť ode mě, jo to mě teprve sere. Proč, sakra, lidi mají děti, když je pak neberou takové, jaké jsou?!
B: "Jdu se převlíknout... Vyprovodíš se sama?"
Debbie: "Zvládnu to. A na kuchyňské lince máte jídlo... narazila jsem na donáškovou službu dole, tak jsem to zaplatila."
B: "Díky, asi? Hádám, že ti ty peníze budu muset dát?"
Debbie: "Hádáš správně,"...Se smíchem odešla.
Musel jsem se nad ní pousmát, vážně si svůj život bez ní nedovedu představit, nebýt jí a její mateřský lásky, kterou mi dávala od mých 14 let, nevím, co by se se mnou stalo.
J: "Co chtěla?"
B: "Dát mi přednášku, klasika."
J: "Aha. Máma mi psala, že chce, abych přišel."
B: "Můžu tě odvézt, jestli chceš?"
J: "Nevím, jestli půjdu."
B: "Co?"
J: "Nedokážu se na ni ani podívat, kdyby mě nezastavila, nevím, co bych mu udělal... Molly byla tak vystrašená."
B: "Udělal si, co jsi musel... uhodil tě on, on byl agresivní, on se zachoval jako zmetek... ty ses jenom bránil a bránil si i mámu se sestrou."
J: "To je právě to, nejsem si jistý, že jsem někoho bránil... měl jsem na něj prostě jenom vztek."
B: "Ať už tak nebo tak, zasloužil si to. A tvoje máma má o tebe strach, chce jen vidět, že si v pořádku. A nemyslíš si, že když nepůjdeš za ní, tak že ona přijde sem?"
J: "To je asi pravda."
B: "Tak vidíš. Připrav se, hodím tě tam."
J: "Tak dobře."
Ačkoliv souhlasil, stále na něm bylo vidět, že si tím není jistý, ale chápal jsem ho, nejspíš bych se cítil stejně být na jeho místě. Myslí si, že je to jeho vina, ačkoliv to tak není, ten pocit znám, až na ten rozdíl, že moje vina to většinou je.
B: "Chceš, abych s tebou šel dovnitř?"...Ptal jsem se, jakmile jsme dojeli na místo.
J: "Jo... ne... možná... já nevím. Asi bych tam měl jít sám."
B: "Možná to tak bude lepší, ale můžu tu počkat, jestli chceš."
J: "To je dobrý... já se domů nějak dostanu. Nevím, jak dlouho tu budu."
B: "Dobře."
J: "Drž mi palce,"...Chystal se vystoupit.
B: "Budu. A Justine?"
J: "Jo?"...Podíval se na mě.
A já ho políbil, fakt jsem to potřeboval, ještě jsem tu možnost neměl a ještě dýl bych to už asi nevydržel. A zdálo se, že i jemu to přišlo vhod.
B: "Tak později?"
J: "Později,"...Usmál se a odešel.
Jakmile jsem viděl, že zašel dovnitř, věděl jsem, že je na čase něco udělat. Část mě se obávala toho, že to tím jenom zhorším, ale i přes to jsem se vydal do domu pana dokonalého Craiga Taylora.
No comments:
Post a Comment